Když hledíme na onoho prvního rytíře-mučedníka Kristovy věci, tak plného krásy a síly, měli bychom sami hořet touhou po téže síle, která, jsouc plodem skutečného života víry, vzájemně vše naplňuje životem, buduje a neboří, pozvedá a nestahuje dolů.
Aby však člověk nabyl na této síle, musí mít hluboké srdce, musí je vznést až k nebesům, odkud skutečná síla pochází. A tak hlubokými a vzletnými nás činí pouze sama víra. Kdy žalmista v úžasu volá: „Přistoupí člověk k srdci hlubokému, a Bůh bude vyvýšen.“[1] Apoštol národů při pohledu z týchž výšin učí, jak přistupovat k Bohu, řka: „Ten, jenž přistupuje k Bohu, musí uvěřit.“[2] K přemožení nepřátel spásy je nám zapotřebí ne ledasjaké síly: abychom zvítězili nejen nad světem a peklem, ale, co více, zvítězili sami nad sebou a překonali hory překážek, které se ustavičně stavějí do cesty hledajícím Boží království. Ačkoli je moc, kterou potřebujeme, božská, můžeme ji mít, a usilovat o ni je nejen věcí dovolenou, nýbrž nutnou, a zároveň tak chvályhodnou, že čím výše pro ni vzneseš své srdce, tím pravdivěji a nádherněji Bůh v tobě bude vyvýšen.
Síla, která hory přenáší, peklu přikazuje, tato síla pochází z víry, a nikdo ji není s to získat jinak než pouze skrze víru. Není-li dcerou víry, nemůže být matkou ctnosti, a nerodí-li ctnost, pak není silou. Pán praví: „Spravedlivý živ jest z víry.“[3] Je-li pak spravedlnost podmínkou každé ctnosti, a základem spravedlnosti je víra, je-li ctnost mírou života, a mírou života je síla, pak síly, stejně jako života a ctnosti, se nabývá především vírou, a tím více je v člověku božskou, čím více víra člověka přiblížila k Bohu.
Štěpán – mocný rytíř a velký hrdina; Štěpán – koruna svého lidu, koruna samotných věřících. Proč? Neboť o něm nejdříve a o něm samém bylo ve Skutcích apoštolských napsáno: „I vyvolili Štěpána, muže plného víry…“[4] Muž plný víry, ihned poté nazvaný: „pln milosti a síly“[5]. Plnost víry se projevila plností síly, a plnost síly mocí skutků, Štěpán tudíž „činil velké divy a zázraky v lidu“.[6] Boží síla, proto i díla Boží – slovo Páně se šířilo, vítězilo a rostl počet učedníků. Je to jistě nemalý zázrak získávat pro Krista ten samotný lid, který se nedávno domáhal jeho smrti a na tu smrt, tak hanebnou a krutou, se tak chtivě díval. Zázrak o to větší, že Štěpánova síla uchvátila a získala pro víru dokonce i mnoho kněží. Dokonce! Divné „dokonce“, leč pravdivé, neboť je zajisté třeba zázraku, aby kněz neposlušný víře, věrolomný svému povolání, zrádce vlastního stavu a povahy, se dal získat té víře, kterou svým jednáním v srdcích lidu ničil a ve vlastním srdci pošlapal. Tak síla víry vše přemáhá a, vítězíce nad všemi zlobami světa, ohlašuje Kristův triumf v nejzkaženějších srdcích.
Nezapomínejme však, že království Boží na zemi přes tato všechna vítězství nepřestává být bojující. Když svatý Jan věřícím připomíná, že „vítězství, které přemáhá svět“ je „naše víra“[7], že tento svět přemáhá toliko ten, kdo vírou v božství Kristovo čerpá z něho potřebnou sílu, ty samé věřící, vírou svět přemáhající, varuje, že „celý svět leží ve zlobohu“[8], tudíž, že dokud světem bude, tak dlouho bude po každém vítězství Kristovy věci připravovat a rozpoutávat další, nový boj.
Když Štěpán tak mocně jednal, tolik srdcí získával pro Krista, když se následkem tohoto díla dům Páně plnil a ožíval, apoštolové temnoty a obránci smrti se polekali, a proti Božímu muži povstaly synagogy „Libertinských a Cyrenských a Alexandrijských, a těch, kteří byli z Cilicie a Asie“[9], ale víte, co postavili proti Štěpánově síle a proti jeho dílu? Slabost, zlobu a lež. Nejprve se s ním pustili do diskuse a „hádali se se Štěpánem“.[10] Mlácením hubou chtěli bojovat a přemoci ctnost, umíněným žvaněním chtěli zastavit a zadusit skutky, a nestydatostí své nevíry chtěli zavřít ústa, jimiž promlouval Duch Svatý. Marná snaha! „Nemohli odolat moudrosti a Duchu, který mluvil“[11], praví svatý dějepisec: co zmůže jakékoli úporné tlachání proti moudrosti, která hovoří skutky! Co zmohou prázdné řeči a křik těla proti Duchu, který samotným mlčením mluví a přikazuje mlčet!
Umlčení se tedy pustí do díla. Co učiní? Síla koná pravdou a ctností, slabost lží a zlobou. Čím je síla větší, tím je ušlechtilejší, slabost proti ušlechtilosti staví podlost a krutost. Slyšte, slyšte, co udělali! „Tu navedli muže, kteří řekli, že ho slyšeli mluvit rouhavá slova proti Mojžíšovi a proti Bohu.“[12] A to je čin? Zloba, štvouc, je přesvědčená, že koná. Je tomu snad dnes jinak? Čím je např. každá novinářská synagoga, nenávistná vůči pravdě a vznešenému dílu? Čím jsou u nás tzv. tvůrci veřejného mínění? Znají snad jinou činnost než tu, která spočívá ve štvaní? Ale ještě smutnější je, že se k této práci propůjčují lidé jisté zralosti, významu a důstojnosti, jak se praví: „navedli muže“. Komu by se to zdálo těžko uvěřitelným či nepravděpodobným, nechť si povšimne, jak se i dnes kvůli společenskému postavení a popularitě s podivnou lehkostí a nešlechetnou pružností dají navést lidé považovaní za nejváženější, a to ne již podezřelými, ale dobře známými ničemy. A tak po žvanění plném pletich a prázdnoty následovalo žvanění podlosti, po ukřičeném hádání přišlo zákeřné navádění. K čemu tedy ony muže navedli? Aby mluvili. Ubohost rodí ubohost. Leč co mají říkat? Že slyšeli Štěpána mluvit. Činy si obviňovat netroufají, přestože proti skutkům se svíjela jejich hadí srdce, vždyť jak lze obviňovat obracení ke ctnosti, poslušnost víře, věrnost Mojžíšovi a všem prorokům. Není však nic lehčího než obviňovat z pronesených slov. Tak obvinili také Spasitele. A nalezla-li se obviňující zloba, proč by se nenašla i podlost svědčící.
Povstali tedy svědci a potvrdili velké obvinění. Štěpán mluvil proti Mojžíšovi, mluvil tudíž proti rodným tradicím, proti zákonu, který tvořil základ národního bytí, proti náboženství, které bylo duchem, podstatou národního života, proti Bohu, který byl Bohem Izraele; Štěpán byl proto obviněn ze zrady národa, porušení zákona, rouhání proti Bohu, a obvinění dosvědčili lidé vážení, důvěryhodní a bohabojní: to by jistě stačilo, aby byl Kristův atlet odsouzen, bylo jenom nutné onu žalobu předložit tribunálu tehdejšího veřejného mínění, aby získala na váze, byla podepřena silou, a tím se usnadnil rozsudek – odsuzující na smrt moc pravdy a moc ctnosti.
Veřejné mínění, mínění kolektivní, má vždy takovou hodnotu, jakou hodnotu mají mínění, která ho tvoří, z nichž se skládá. Jednotka milionkrát sebou násobená nepřestává být jednotkou. Prázdnota, byť milionu, násobená lží nebo zlobou jedince nemůže být ničím jiným než pouze lží nebo zlobou. V tehdejším židovském národě, který již ztratil sílu víry, zásad a přesvědčení, se mínění vyrábělo velmi snadno prvním lepším podvodníkem, každým, kdo dokázal nad ubohost jednotlivců vyniknout nestydatostí. To je patrné již v průběhu posledních dní Spasitele, jehož hanebné smrti se dožadovalo totéž veřejné mínění, které ho ještě nedávno přijímalo s vítězoslavným jásotem plným radosti a nadšení. Všeobecné provolávání: „Hosanna, Synu Davidovu!“[13] dělí od křiku Crucifige eum! jen několik hodin „práce“ tvůrců mínění, tj. škrabálků a farizeů. Není tedy divu, že i proti Štěpánovi, který ještě nedávno přitahoval davy mocí svých skutků, bylo postaveno veřejné mínění zrekrutované ze stejných davů, které jeho skutky nyní odsuzovalo.
Toto veřejné mínění mohlo být stěží všeobecnější, a po tom, které dohnalo Krista až na vrchol Kalvárie, není hanebnějšího a odpornějšího. Důkaz, že všeobecnost mínění není nikterak na překážku jeho podlosti, nýbrž jí pomáhá, neboť není ničeho podlejšího, než když se lež, pomluva a zloba opírá o prázdnotu mas. Synagogy podnítily proti Štěpánovi lid, starší a škrabálky, „pobouřili lid a starší a zákoníky“.[14] A tak proti síle pravdy a ctnosti postavili trojí sílu: mnohosti, důstojnosti a inteligence, neboť lid, čili masy, představoval sílu počtu, starší sílu důstojnosti a škrabálci sílu inteligence. Takto se rekrutuje a staví bezmocná podlost prosti ušlechtilé síle, mínění proti přesvědčení.
Proces je tedy naplánován, už ho nevede Synagoga, která se zabývala pouze přípravou obvinění a falešných svědectví, vede jej národ ve všech svých nejdůležitějších zástupcích. Získala snad tímto celá věc na síle? Nejlepší odpovědí na tuto otázku je celý ten aparát zloby, který byl v samé soudní síni proti obžalovanému postaven. Svatý dějepisec vykresluje onen velký aparát třemi výrazy. Říká, že když Štěpán mluvil, shromáždění a sjednocení nepřátelé pozorovali každý pohyb jeho tváře a vyjadřovali své nejvyšší pohoršení a hrozili způsobem hodným jejich vzteklé zloby. „I pohlédli na něj upřeně […], pukali vztekem ve svém srdci a skřípali na něho zuby.“[15] A co na to Štěpán?
A Štěpán, když vypověděl vše, co mu neustrašená láska k pravdě přikazovala a k čemu ho moc víry inspirovala, s klidnou tváří, zrakem, v kterém se zrcadlila plnost Ducha Svatého, hledě v nebesa, posiloval své srdce odměnou vítězného věnce, s nímž na něj po pravici Otce čekal Ježíš, a posiloval je k velkému činu, kterým měl zpečetit své božské poslání. Štěpán neslyšel ani hlas veřejného mínění, ani skřípot Synagogy, ani velký křik, s nímž proti němu povstali, ani vzteklý hněv pokrytců, ani jednomyslně zuřící davy. Štěpán už neviděl ani svět, ani lidi, ani nepřátelé, ani hrozící mu nebezpečí – viděl jenom Ježíše, vírou v něhož vyrostl v onoho velikána, a když pod deštěm kamenů, ne jejich tíhou a tvrdostí zlomen, ale čistotou svědomí mocný a nejvyšší láskou naplněn, padl na kolena, ne světu, ale Bohu ducha svého se svou ctností odevzdal a lidskou zlobu, bezmocnou v její krutosti a vraždě, modle se za své katy srdcem velkým a silným, dokonce i v samotné chvíli smrti přemohl!
Ano, muž plný síly dokonce i svou smrtí konal, apoštoloval, vítězil. Když oddával svou duši Ježíšovi, když se modlil za své vrahy, jeden z nich, mládenec plný života, ale prskající nenávistí proti všemu, co se zvalo křesťanským, k jehož nohám složili Štěpánova roucha a jenž sám volal po ukamenování svatého muže, jeho modlitbou, aniž to tušil, vyrostl sám v apoštola – velikána. Onen mládenec nějaký čas poté v listě Židům, tedy svému národu, ve snaze přesvědčit je, že bez víry v Krista jsou prázdnotou, troskami, ne lidem Božím, spravedlivým, nýbrž lidem smrti, jim z proroka připomíná, že pravá síla a pravý život plynou právě z oné víry, za jejíž hlásání zabili Štěpána, a celou jedenáctou kapitolu zmíněného listu věnuje líčení, jakou sílu stejná víra rodila. Dle jeho slov všechny velké postavy Izraele a jejich velké činy, všechny zázraky, jež Prozřetelnost vtiskla do dějin židovského národa, byly plodem víry v budoucího Vykupitele. Když vyjmenuje velký počet zázraků a postav, končí slovy: „A co mám ještě říci? Vždyť by mi nestačil čas, kdybych měl vypravovat“ o všech hrdinech víry, „kteří vírou přemohli království, vykonali spravedlnost, zacpali tlamy lvům, uhasili prudkost ohně, posilnili se ze slabosti, stali se hrdiny v boji, zahnali vojska cizích. […] Ti všichni pro svou víru příslib obdrželi.“[16]
A byla-li základem takovéto síly víra v toho, jenž má přijít, co teprve víra v toho, který již přišel a chce být silou svých spravedlivých.
A pokud spravedliví očekávající Spasitele nechtěli nikde jinde čerpat svou sílu než pouze v oné víře, jak by mohli ti, kdož se nazývají věřícími v Krista, hledat pro sebe podnět odvahy a podnět skutků a podnět vytrvání ve výzvách světa v nějakém mínění, byť třebas nejrozšířenějším, místo v té víře, která za jeden den plodí více hrdinů ctnosti, než by zplodily všechny nejvyšší podněty po celé věky!
P. Zygmunt Golian
Převzato z Kazania niedzielne i świąteczne, Krakov 1888.
Přeložil Adam Podborský.
Původně vyšlo v Te Deum 6/2009.
P. Zygmunt Golian (2. 5. 1824 – 21. 2. 1885) byl předním polským kazatelem, apoštolským misionářem a prelátem domu papeže Lva XIII. Odhodlaně hájil papežskou věc proti tehdy sílícím „katolickým“ liberálům, za což se stal mnohokrát terčem nevybíravých útoků ze strany „osvíceného“ tisku.
[1] Žalm 63, 7-8
[2] Žid 11, 6
[3] Řím 1, 17
[4] Skut 6, 5
[5] Skut 6, 8
[6] Ibidem
[7] I Jan 5, 4
[8] I Jan 5, 19
[9] Skut 6, 9
[10] Ibidem
[11] Skut 6, 10
[12] Skut 6, 11
[13] Mt 21, 9
[14] Skut 6, 12
[15] Ibidem 6, 15 a 7, 54
[16] Žid 11, 32-34 a 39
Snad si jen dovoluji připomenout, že v těchto chvílích probíhá ve Vatikánu pohřeb emeritního papeže Benedikta XVI. Se vzpomínkou na jeho návštěvu České republiky – kdy kromě Brna a Staré Boleslavi na vlastní přání navštívil Kostel Panny Marie Vítězné a Pražské Jezulátko – R.I.P.