Tříkrálová tradice v české kultuře

Zmínka Matoušova evangelia o návštěvě tří mudrců u malého Ježíška dala ve středověku vzniknout rozsáhlé apokryfní literatuře, legendám a světecké úctě, jakož i barvitým zvykům.

Podle legendárního podání byli tito tři mudrcové urozeného, královského původu a jmenovali se Kašpar, Melichar (Melchior) a Baltazar. Kašpar prý pocházel z Arábie, Melichar ze Sáby a Baltazar z Tarsu. Jako vzdělanci se spolu prý seznámili během působení v Babylóně, kde se věnovali hvězdářství a studiu starých proroctví o příchodu Mesiáše. Když se v době Kristova narození shodli, že nastal čas očekávaného příchodu, vydali se do Palestiny, aby se Vykupiteli poklonili. Tam pak prožili příběh popsaný u Matouše. Říká se, že je apoštol Tomáš později vysvětil na biskupy a oni zasvětily své životy šíření víry. Zemřeli prý v průběhu jednoho týdne a byli pohřbeni v jednom hrobě. Jejich ostatky pak dala ve čtvrtém století při návštěvě Svaté země vyzdvihnout císařovna Helena a nechala je převézt do severoitalského Milána. Tam pobývaly až do dvanáctého století, kdy se město Milán zapletlo do války císaře Fridricha Barbarossy proti tzv. „Lombardské lize měst“ a bylo císařskými vojsky dobyto. (Hlavní pomoc při tom sehrála pomoc císařova spojence českého krále Vladislava I.) Císař dal z Milána odvést všechny cennosti, mezi jinými i údajný svícen z jeruzalémskému chrámu (dnes přechovávaný v pražském chrámu sv. Víta) a ostatky sv. Tří králů, jež byly uloženy v Kolíně nad Rýnem.

V české kultuře měly již od raného středověku své významné místo Vánoce. Dávno před františkánským založením tradice „betlémů“ nacházíme v českém prostředí vypodobnění betlémské scény s tradičními symboly (hvězda, vůl a osel aj.). Pozoruhodné pak je také užívání symbolu hvězdy na praporcích některých Přemyslovců a zejména pak obnova bratrstva „betlemitů“ Anežkou Přemyslovnou. Její řád křižovníků s červenou hvězdou totiž nebyl zcela novou institucí, ale navázal na existenci jakéhosi řádu betlémských rytířů, jenž údajně působil ve Svaté zemi v časech císařovny Heleny, střežil místo Kristova narození a užíval znaku hvězdy. V době křížových výprav se objevily pokusy o jeho obnovu na různých místech Evropy (řád Hvězdy ve Francii, rytíři z Dobřína v Polsku aj.). Badatelé dvacátého století z neznámých důvodů nevěnovali této věci pozornost, ačkoli o ní v řádu samotném panovalo živé povědomí a současný stupeň poznání se zdá je potvrzovat. Otázkou je, proč Anežka zvolila pro své špitálníky zrovna znak hvězdy. Zda to bylo důsledkem její františkánské duchovnosti, či to bylo dáno spolupůsobením prvního velmistra Albrechta ze Šternberka. Tento muž byl zkušeným válečníkem, který se vyznamenal v bojích krále Otakara II. s divokými Kumány (osobně v boji zabil jejich náčelníka) a podle názoru některých badatelů byl předobrazem bájného „Jaroslava ze Šternberka“, hrdiny, o kterém sice nejsou k dispozici přímé historické doklady, nicméně kroniky i lidové podání o něm hovoří jako o vítězi nad Tatary. To nás zajímavým způsobem vrací zpět k našemu tématu. Středověcí kronikáři totiž uvádějí zajímavou zprávu, že prý příčinou vpádu Tatarů do střední Evropy v polovině třináctého století byla jejich snaha zmocnit se ostatků sv. Tří králů, jimž připisovali divotvornou moc. Moderní bádání vesměs nevěnuje této informaci pozornost, na zajímavosti ovšem zmíněná zpráva získá, uvědomíme-li si, že Tři králové hrají zvláštní roli u některých esoterických skupin, pro něž jsou spojnicí východních a západních tradic, velkými mágy (ve smyslu čarodějnickém) a sama jejich jména (natož jejich ostatky) mají pro ně sílu invokovat a ovládat duchy dobré i zlé. Od těchto skupin toto převzali i svobodní zednáři 33. stupně skotského ritu, při jejichž obřadech zdobí improvizovaný oltář tři lebky symbolizující monarchii, theokracii a pracující stav, tj. fakticky „augustinovské“ tři stavy, které zednáři chtějí rozvrátit. Tyto lebky se příležitostně vykládaly i jako lebky sv. Tří králů a na některých zednářských insigniích jsou zobrazovány se zvláštními korunami. Pozoruhodné je, že tyto zvláštní pokrývky hlavy odpovídají „korunám“, které v některých našich krajích užívali dětští tříkráloví koledníci (první měl cípatou korunu z papíru, druhý papírovou mitru a třetí čepec ze slámy). V moderní době, v čase ruské bolševické revoluce, se k esoterní tradici hlásil i buddhisticky orientovaný tatarský kontrarevolucionář baron Ungern-Sternberg, čímž se okruh zajímavě uzavírá. Leč vraťme se ještě do středověku do doby tatarského vpádu do Střední Evropy a připomeňme si postavu jejich pokořitele Jaroslava ze Šternberka. Podle kronikářského podání se tomuto zbožňovanému a statečnému muži dostalo pomoci Panny Marie a pod Hostýnem bylo tatarské vojsko Jaroslavovými bojovníky poraženo. Tato zpráva se bohatě rozvíjí zejména v renesanci a v baroku. Historicita Jaroslavova je nicméně pro dějepisce sporná, resp. připouštějí jeho ztotožnění s již výše zmíněným Albrechtem ze Šternberka. Pro naše téma to ostatně není důležité. V lidovém podání koneckonců ani není tento hrdina zmiňován osobním jménem, ale povšechným označením „Šternberk“, protože tato rodová identifikace je tím, co je příčinou, proč byl právě tento muž vyvolen jako ten pravý protihráč Tatarů. Proč? Byl to totiž hrdina se znakem hvězdy, ba co víc, byl to hrdina z rodu, jenž svůj původ spojoval přímo se sv. Třemi králi. Kdo jiný by tedy měl být ochráncem jejich divotvorných relikvií a zajistit, aby nepadly do rukou pohanů?!

Ve šternberském rodovém archivu i v díle renesančního genealoga Bartoloměje Paprockého se setkáváme s tradicí, která odvozuje původ této české panské a hraběcí rodiny od jednoho ze tří králů, sv. Kašpara, jehož jeden z potomků se prý usadil v Čechách. Na tento původ má údajně upomínat erb hvězdy (i obliba jména Kašpar ve šternberském rodě). Hvězda na znaku Šternberků byla původně šestihrotá, od třináctého století ji ovšem nahradila hvězda osmihrotá. Podle tradice to byl právě Jaroslav ze Šternberka, kdo nahradil šestihrotou hvězdu betlémskou osmihrotou hvězdou „mariánskou“ z vděku za zázrak pod Hostýnem. Podle heraldiků to prý zase byl Albrecht ze Šternberka, který původní šestihrotou hvězdu „daroval“ řádu křižovníků, jehož byl velmistrem, a rodový znak obměnil. (Což podporuje hypotézu, že Albrecht a Jaroslav jsou vlastně jedna osoba.) Podstatné je, že se Šternberkové považovali za potomky sv. Kašpara, prezentovali se znakem hvězdy a hrdina z jejich rodu, vítěz na Tatary, vešel do literatury i lidové slovesnosti. Postava hrdiny „Šternberka“ se pak dále rozvíjí a prožívá další, často fantaskní dobrodružství. Ve veršované fabuli O Šternberkovi ze čtrnáctého století je např. představen v galantní podobě jako ideál ženských srdcí a je nakonec zavražděn žárlivými a podlými měšťany v Mělníce. Knížka lidového čtení V. M. Krameria O rytířích ve vrcholu Blaníce zavřených zase spojuje rytíře s hvězdou s tradicí blanickou (inspirací tu může být výše zmíněné užívání hvězdy na insigniích prvních historických Přemyslovců, včetně sv. Václava). Souhrn pověstí „o Šternberkovi“ pak přináší Němcová ve své báchorce Šternberk, kde hrdina s hvězdou na čele bojuje s draky, vysvobozuje princeznu, podstupuje zkoušky v zakletém hradě apod. (Tyto pohádkové motivy mají přitom zajímavé souvislosti. Němcová např. uvádí, že se Šternberk nenarodil běžným způsobem, ale z vejce, jež přinesla chudému rybáři volavka. To zjevně souvisí jednak se zvykem říkat malým dětem, že: „děti nosí čáp“, jednak ale také s tím, že klenotem původního šternberského erbu byla právě volavka!)

Vraťme se však ke třem králům. Ti byli ve středověku opravdu vysoce ctěni a Kolín nad Rýnem byl jedním z nejnavštěvovanějších poutních míst. V renesanci byli pak považováni za jakési mýtické hrdiny. Na hrádku Roštejn na Českomoravské vrchovině najdeme dokonce erby sv. Tří králů v sousedství fiktivních erbů krále Artuše, Karla Velikého, Hektora z Tróje, Julia Caesara či biblického Davida.

Tato popularita ovšem do jisté míry tříkrálové úctě škodila, činila ji nevěrohodnou a nedůstojnou, což vedlo k opatrnosti Církve a k omezení úcty k sv. Třem králům na místo jejich pohřbu v Kolíně nad Rýnem (Kolín má od té doby ve znaku tři královské koruny).

V intelektuálním prostředí pak byly zpochybněny všechny legendární detaily tříkrálové úcty (jména světců, jejich původ apod.). V lidovém prostředí nicméně zůstávala úcta ke Třem králům trvale silná a teologicky pravověrná.

Petr Bahník

Vyšlo v Te Deum 6/2009.

2 Komentáře k "Tříkrálová tradice v české kultuře"

  1. Libor Rösner | 11.1.2023 z 15:15 |

    Kostel sv. Třech králů je např. v Břidličné zasvěcen jim byl někdy v baroku, co ho katolíci získali na luteránech.

  2. Vladimír M. | 12.1.2023 z 19:47 |

    „Zmínka Matoušova evangelia o návštěvě“ mudrců u malého Ježíška nehovoří výslovně o jejich počtu, je třeba být přesný.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*