Všechny velké křesťanské svátky, včetně Vánoc, které v nás právě doznívají, spojuje pevná duchovní nit – Boží milosrdenství. Bůh se stal člověkem, aby pro nás a naši spásu po třiatřiceti letech své pozemské pouti přinesl oběť nejvyšší. A poté, co se Kristus navrátil ke svému Otci, seslal nám Ducha Svatého, Utěšitele. Našim hříchům navzdory. Není většího důkazu, jak je k nám Bůh milosrdný. Dává nám, zpravidla opakovaně, pozvednout se ze svých ubohých nížin a vydat se znovu po cestě k cíli, pro který jsme byli stvořeni. Je to tak, bez vědomí Boží velkodušnosti bychom mnohdy nenašli dostatečnou motivaci k nápravě života a snadno propadali sebedestruktivní duchovní beznaději. Život v naší době, plné těžkých zkoušek a svodů, nám dává dostatek příležitostí k získání takovéto zkušenosti. Jedním z pokušení, přicházejícím nikoli ze světa za vnějšími zdmi kostelů, ale pohoršlivě z lůna církevního prostředí, je pak to, čemu se v učebnicích mravouky říká „opovážlivé spoléhání se na Boží milosrdenství“. Stále více převládá přesvědčení, že nehledě na to, jak bychom žili, pouhá víra v Boží milosrdenství nás zaručeně do nebe „protlačí“. K této klamné vizi se podle všeho hlásí i papež František.
Čímž se dostávám k druhému kmenovému tématu tohoto čísla – papežské neomylnosti. Kdekdo si myslí, že toto učení mělo za cíl zbožštit osobu papeže, ve skutečnosti je tomu přesně naopak. Definicí tohoto specifického charismatu pro držitele klíčů od nebeského království byl totiž pevně vymezen prostor, za jehož hranicemi se papež může kdykoli zmýlit. Tím se Církev chrání před tím, aby se stal z Kristova náměstka jakýsi guru na způsob slepých vůdců lidských duší z rozličných sekt. Je paradoxem naší doby, že se poté, co se neomodernistům podařilo podkopat autoritu papežského úřadu, stala papežem osoba podle jejich gusta. Nyní už se kritika papežství nenosí, zatímco oblast, v níž jsou výroky papeže směrodatným vodítkem pro život věřících, naopak expanduje. A tak zatímco se dnes pochybuje o platnosti základních pravd víry, dogmatizují se Františkova nekompetentní stanoviska ke klimatickým změnám či masové migraci.
K nápravě poměrů v Církvi nedojde dřív, než se papež, buď ještě tento, nebo některý z jeho nástupců, pokorně navrátí k původnímu smyslu papežské neomylnosti i milosrdenství. Kdy z lásky k Bohu i bližním bude výlučně hlásat to, co hlásali jeho předchůdci, nepodléhající pozdějším rozkladným myšlenkovým pozicím druhovatikánské koncilové éry, vrcholící revoluci trvale udržujícím synodálním procesem.
Dobře víte, zvláště jestli nás již čtete delší dobu, že nám v Te Deum nejde primárně o analýzu toho, co je, řečeno s Chestertonem, „na světě špatného“, ale o poctivé hledání cesty, jak se z toho všeho nezbláznit. Jak se navzdory všemu, čím jsme obklopeni, radovat z nezasloužených Božích darů, jak se trvale posvěcovat modlitbou, pěstováním ctností a řádným plněním svých stavovských povinností. Jak nepřestávat milovat Církev, jejíž úřady jsou z velké části v rukou nepovolaných. Jak utvářet společenství nepodvolených, odhodlaných k činům – duchovním i hmotným.
Přeji Vám za nás všechny, kteří se na vydávání Te Deum již sedmnáctým rokem podílejí, požehnaný a vpravdě milostiplný rok Páně 2023.
Michal Semín
Přidej komentář jako první k "Editorial TD 5/2022"