Rozhovor s Louisem-Pierrem Larochem: Zdánlivě malé dílo

Louis-Pierre Laroche je typický Francouz, obchodník nejen s víny, tradiční katolík, čerstvý padesátník a otec devíti dětí, který se oženil do Rakouska, kde už řadu let se svou rodinou žije. V posledních měsících ho lidé nejen v Rakousku asi nejvíce spojují s veřejnou modlitbou růžence jako zakladatele iniciativy, odvolávající se na odkaz P. Pavlíčka. 

Před rokem [8. prosince 2021, pozn. překl.] vznikla v Rakousku skromná iniciativa, která se však záhy překvapivě rychle rozšířila do celého světa. Byl tento nápad – modlit se růženec na veřejnosti – pouze odpovědí ustaraného otce na tehdejší krizi, nebo jste už tehdy měl na mysli něco víc? V čem spočívaly největší výzvy na začátku této iniciativy?  

Nebyla to jen odpověď ustaraného otce, ale i ustaraného přítele, podnikatele, zkrátka katolického občana. Nešlo mi o nic jiného než rychle a v krátkém časovém horizontu poskytnout katolíkům v naší zemi opět trochu vzduchu a naděje. Společnost byla úplně rozložená, vláda, která za tímto rozdělením stála a vyvíjela psychický nátlak na občany, tvrdila: „Zůstaňte doma, nescházejte se“. A moje odpověď na to byla: vyjděme ze svých domovů, setkávejme se na veřejných místech a svěřme tento problém Matce Boží.

Proč právě růženec? A proč se ho má člověk modlit na veřejnosti?

Růženec je modlitba, kterou všichni katolíci dosud víceméně znají. Také je to podle poselství z Fatimy poslední záchranný prostředek, jenž nám byl dán, abychom s jeho pomocí překonali všechny problémy, byť by byly sebekomplikovanější. Odpovědí na krizi veřejnosti, krizi ve společnosti musí být veřejná akce. Společnost je dána vztahy mezi občany a společenskými tělesy a tyto vztahy se uskutečňují na veřejnosti, ne v kostelech ani v soukromí domovů. Skrze modlitbu ve veřejném prostoru je tento prostor svěřen pod ochranu Matky Boží, a pak už jej nemůže nikdo napadnout.

Mezitím se růžencová iniciativa rozšířila do celého světa a dnes se modlí růženec veřejně na více než 4 900 místech. V Českých zemích je k dnešnímu dni registrováno pětadvacet míst. Pomáhal jste při vzniku všech, nebo to byl spíš samočinný vývoj, který jste s radostí sledoval?  

Tento vývoj nebylo možné předem odhadnout. Měl jsem představu, že v Rakousku vznikne v průběhu několika měsíců zhruba kolem třiceti míst. A nakonec to bylo skoro pět tisíců míst ve třiceti různých zemích během jednoho měsíce. Samozřejmě jsem byl tímto bleskovým vývojem na začátku úplně přetížen. Velmi rychle se ale v každé zemi našli dobrovolníci, kteří růžencovou iniciativu dále rozvíjeli v daném duchu, a tak tomu bylo i v Českých zemích. Všude jsem vypomáhal, jak jsem jen mohl, a tak jsem celé měsíce neměl ani minutu volného času!

Litoval jste v nějakém okamžiku, že jste povolal k životu tuto iniciativu? Například když v některých zemích nešlo všechno tak, jak mělo, nebo byla iniciativa některými politicky či jinak zneužita. Zcela jistě tu také existuje určitá centralizace (s ohledem na průběh modlitby, pravidla chování atd.). Nebo si organizuje každá země modlitbu růžence po svém? Abychom nezmiňovali jen to špatné: Jaké byly největší úspěchy, jichž bylo veřejnou modlitbou růžence dosaženo?  

Když se snažíte žít v duchu zasvěcení Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, pak se odevzdáváte do služeb Mariiných. Více než rok mě zaměstnávala otázka, co bych mohl pro Matku Boží udělat. A pak přišlo tohle. Od té chvíle jsem toho nikdy nelitoval, až na několik malých chyb, naučil jsem se ale, co to pravděpodobně znamená být Mariiným „otrokem“ ve smyslu sv. Ludvíka Marii Grigniona z Montfortu. To slovo mi dříve nebylo příliš sympatické, ale teď už jsem se, myslím, chytil do této „pasti“!

Bohužel nebyl výběr pomocníků vždycky šťastnou volbou, a iniciativu je stále znovu třeba vést a zdokonalovat. Největšími úspěchy jsou stovky svědectví obrácení a skutečnost, že růžencová iniciativa je po roce svého trvání velmi živá. Putovní madony [jež předává v rámci iniciativy jedna modlitební skupina druhé v rámci jednoho státu, pozn. překl.] jsou už v oběhu ve Švýcarsku, Rakousku, ve Francii, v Lucembursku, ve Velké Británii a všude přinášejí mnoho radosti a pokoje do rodin i společenství – spolupracují zde celé farnosti a všude přináší Matka Boží skutečnou útěchu.

Jaké jsou v současné době největší výzvy, se kterými se potýkáte, když bychom to porovnali s těmi na začátku? Vnímáte znatelný rozdíl mezi skupinami, resp. zeměmi, které mají podporu ze strany kléru nebo episkopátu, a těmi, kde museli všechno zorganizovat pouze laici? 

Když se podíváme na aktuální situaci v Církvi a ve společnosti, můžeme se domnívat, že zkoušky, jež byly ve Fatimě předpovězeny („dobří budou trpět) mají jistě co dělat s tím, že už nebudou existovat žádní skuteční pastýři, kteří by pečovali o své stádce, a to ani v civilním, ani v náboženské sektoru. Sestra Lucie řekla roku 1957 P. Fuentesovi následující: „Neočekávejme již nic ani od Říma, ani od biskupů, ani od náboženských řádů.“ Sice máme tu a tam podporu jednotlivých biskupů a opatů, farářů a kněží, ale na mnoha místech naopak proti růžencové iniciativě vystupují a zrazují věřící od účasti na ní. Jiní zůstávají pasivní a pouze „pozorují“.

To všechno se radikálně mění s příchodem putovních madon! Náhle mizí všechen odpor a i klérus je stržen nadšením. Poutní madony tedy působí skutečné zázraky a věřící se radují, že mají opět vedení svých pastýřů. Předtím však musíme být my jako laici velmi činorodí a všechno zorganizovat, zkrátka musíme převzít zodpovědnost za Církev.

V současné době se mnoho lidí domnívá, že covidová krize už je dávno překonaná. Stal se svět lepším? Proč iniciativa pokračuje a proč by se měla šířit i nadále?

Covidová krize se zdá být překonaná, a sice všude v podstatě i pokojným způsobem. To nemohl v listopadu 2021 nikdo předpokládat. Existují i velmi radostné souvislosti mezi modlitbou růžence a řešením covidové krize. Například ve Francii se lidé modlili 3. srpna třicátý růženec a následující den byl v parlamentu schválen zákon o ukončení covidové krize.

Jen ďábel nespí a můžeme vidět, jak v mnoha zemích šíří smrt a rozdmýchává zlo, ať už je to prostřednictvím zbraní a válek, potratů či tzv. eutanazie, nebo v Církvi skrze hereze, nedorozumění a pokusy o rozkol, jak je v poslední době patrné ve Francii a v Německu. Nemůžeme mluvit o míru v civilní společnosti, dokud se nenarozené děti a staří či postižení lidé musejí obávat o svůj život. Ani v Církvi nenastane mír, dokud je potírána tradice a neexistuje jednota ve víře.

Kdo toto uzná, nepotřebuje žádné další argumenty, aby vytrval i nadále ve veřejné modlitbě růžence.

Chtěl byste českým čtenářům něco vyřídit? Je tu něco zvlášť důležitého, co by člověk v této uspěchané, přetechnizované době za žádnou cenu neměl ztratit ze zřetele?

Rád bych to uzavřel poselstvím plným naděje. Velmi záhy jsem si uvědomil jednu věc a po roce to nemohu než potvrdit: když se díváme na výsledky této růžencové iniciativy, pak je člověku jasné, že se rozhodně nedají srovnat s vkladem, který jsme do toho svou činností investovali my. Nebyly to ani telegramové skupiny, ani vynaložený čas, ani rozhovory a videa, co bylo příčinou této velké, celosvětové a intenzivní obnovy mariánské úcty. Naše drahá Matka viděla naše nedostatečné namáhání a byla pohnuta milosrdenstvím, a tak použila naše konání, aby působila zázraky. Jen pomysleme na velké dary, jež se zčistajasna objevily, aby bylo z čeho financovat sochy putovních madon a jejich nosítka!

A moje poselství? Nikdy neopomeňme vykonat byť i zdánlivě malé, nenápadné dobro, a dobrý Bůh bude moci na základě toho konat zázraky. V tomto smyslu jsou ti, kdo se zdánlivě nenápadně každý týden modlí na veřejnosti růženec, nejdůležitějšími aktéry iniciativy a těmi, kdo působí zázraky. Přál bych si, aby i růžencová iniciativa v Česku měla brzy svou putovní madonu, jež by bez přestání putovala celou zemí a navštěvovala i ty nejzapadlejší kouty!

Otázky kladla a přeložila Martina Molina Šimková.

Přidej komentář jako první k "Rozhovor s Louisem-Pierrem Larochem: Zdánlivě malé dílo"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*