Nebudeš mít nic aneb Ráj podle Idy Aukenové

Co mají společného unijní fond Next Generation EU, Spotify a Office 365 od Microsoftu? Zdánlivě nic. Přesto tyto věci něco spojuje: všechny jsou ztělesněním současného trendu nahrazovat soukromé vlastnictví předplatným, službami a pronájmem. Tento jev představuje velké nebezpečí pro Západ a naše hodnoty a zároveň není snadné s ním bojovat.

Začněme od zmíněných příkladů. Next Generation EU obsahuje podmínky, které jdou ruku v ruce s agresivním prosazováním elektromobility na úkor spalovacích motorů. Mezi jinými to znamená zavádění daně z registrace automobilů se spalovacími motory, daně z jejich vlastnictví a také povinné vytváření zón čisté mobility ve všech městech nad sto tisíc obyvatel, přičemž zmíněné zóny mají být výhledově nepřístupné pro automobily se spalovacími motory.

Aniž bychom se pouštěli do větších podrobností, připomeňme, že jedním z následků nuceného nahrazování automobilů se spalovacími motory, které mají větší životnost, jsou levnější a především praktičtější a snadněji se tankují, bude to, že se výrazně zmenší skupina lidí, kteří si budou moci dovolit automobil vlastnit. Vyplývá to především z jejich ceny, není totiž možné, aby těžební průmysl dokázal pokrýt potřeby související s masovou výrobou akumulátorů, a tak po vzoru OPECu nevyhnutelně vzniknou kartely států, které mají ložiska lithia nebo kobaltu. Nedostatek těchto prvků zvýší jejich cenu, a tím i cenu akumulátorů, které už nyní tvoří nesmyslně vysokou část ceny nového elektromobilu.

Koncerny, a takové hlasy zaznívají, budou tedy stále častěji nabízet pronájem místo prodeje, aby se nezbavovaly cenné suroviny a mohly akumulátory recyklovat. Omezení počtu automobilů na baterie si také vyžádají omezené možnosti energetické infrastruktury, která už dnes není schopná zajistit nabíjení většího počtu takový automobilů zároveň, a proto státy zavádějí postupy na centrální vypínání dobíjecích stanic (tak tomu bylo ve Velké Británii), aby nedocházelo k přetížení sítě.

Jelikož vlastnictví auta bude přístupné výrazně menšímu počtu lidí než dnes, bude ho muset do jisté míry nahradit pronájem. Z části dlouhodobý, z části příležitostný, tedy takový, který dnes známe ze sítí automatizovaných půjčoven aut.

Spotify je pravděpodobně nejoblíbenější hudebním servisem na světě založeným na streamingovém modelu. Kdysi existovalo něco takového jako Napster, který si pamatují snad už jen páprdové a který v nějaké podobě prý ještě přežívá. Ten byl ale založen na naprosto jiném principu, nabízel totiž stahování souborů MP3 do počítače. To znamenalo, že se stahující stával majitelem souboru, byť ve virtuální podobě a podle některých ne zcela legálně. Byl jeho vlastnictvím.

Spotify je zhola něčím jiným. Tam uživatel žádnou hudbu nevlastní, a to nejen ve fyzické podobě, tedy na pevném nosiči jako CD, ale dokonce ani v čistě digitální variantě, jak to nabízel Napster. Na Spotify můžeme sice najít téměř všechno, ale veškerá hudba zůstává na serverech poskytovatele. Posluchač se nestává jejím „majitelem“, je pouze jejím „uživatelem“.

Microsoft Office 365 je pak služba, kdy si člověk předplácí od firmy, kterou založil Bill Gates, balíček kancelářských aplikací. Platíme za ni 1 899 Kč ročně, a díky tomu máme přístup k Wordu, Excelu, PowerPointu, Outlooku, velkému datovému prostoru v rámci OneDrive a možnost využívat zmíněné programy na několika počítačích, na které jsme přes svůj uživatelský účet Microsoftu přihlášeni.

Nejsme však majiteli programu. Je to zásadní změna oproti dřívějšímu modelu, kdy jsme jednou zaplatili a dostávali jsme v konkrétní podobě balíček Microsoftu se zárukou jistého počtu aktualizací, v „pradávné“ době ještě na DVD. Stále je možné koupit jednorázovou licenci na balíček Office, ale je samozřejmě dražší než předplatné (např. verze 2019 stojí pro soukromého uživatele kolem 3 690 Kč) a přitom nemáme záruku neustálé aktualizace.

„Nebudeš mít nic a budeš šťastný,“ to je heslo, které je dnes obecně spojováno s myšlenkou „velkého resetu“ a Světovým ekonomickým fórem (SEF) v Davosu, kde se častokrát objevují radikální plány hraničící s antiutopií, či dokonce dystopií. Na setkáních SEF probíhají diskuse za přítomnosti prezidentů nebo premiérů států, ale kupodivu je doprovází menší účast novinářů, než při podobných příležitostech bývá zvykem.

Heslo „You’ll own nothing and you’ll be happy“ se skutečně objevilo poprvé v souvislosti se SEF, stalo se tak v roce 2016. Větu najdeme v krátkém filmu propagujícím fórum v uvedeném roce. Tato konkrétní předpověď pocházela z krátkého článku Welcome To 2030: I Own Nothing, Have No Privacy And Life Has Never Been Better („Vítejte v roce 2030: nemám nic, žádné soukromí a život nebyl nikdy lepší“) dánské sociálnědemokratické poslankyně Idy Aukenové, která v letech 2011 až 2014 zastávala funkci ministryně životního prostředí. Pro úplnost dodejme, že heslo „velkého resetu“ se objevilo během SEF teprve v roce 2020.

Článek Aukenové není dlouhý: „Vítejte v roce 2030. Vítejte v mém, nebo bych spíše měla říct našem městě. Nevlastním nic. Nemám auto. Nemám dům. Nejsem majitelkou žádných zařízení nebo oblečení. Vám to může připadat divné, ale pro nás, v našem městě, to má smysl. Všechno, co jste vy považovali za zboží, se pro nás teď stalo službou. Doprava, bydlení, jídlo a všechny věci každodenní potřeby jsou pro nás dostupné. Tyto věci se jedna za druhou se stávaly bezplatnými, a proto jejich vlastnění pro nás přestalo mít smysl.“

Aukenová dále píše, že bezplatnou se mezi jinými stala „čistá energie“, což spustilo lavinu. Už dnes vidíme, že je to naprostá fantasmagorie, náklady na zelenou transformaci jsou totiž obrovské a energie se nejen nestává bezplatnou, ale její cena naopak v celé Evropě roste. A tento proces začal už před válkou na Ukrajině a nemá s ní nic společného.

Aukenová pokračuje: „V našem městě neplatíme nájem, protože někdo jiný využívá naše volné prostory, když je nepotřebujeme. Můj obývací pokoj je využíván k obchodním schůzkám, když tam nejsem. Občas si vařím. Je to jednoduché, nutné kuchyňské potřeby mi během několika minut přivezou až ke dveřím. Jelikož se doprava stala bezplatnou, už takové věci doma nemáme.“

Aukenová je pak nadšená z toho, že to všechno popohnalo tzv. cirkulární ekonomiku a zahnalo problémy se znečištěním životního prostředí. „Nakupování? Vlastně si už ani nepamatuji, co to je. Pro většinu z nás se to změnilo ve vybírání věcí, které chceme používat. Občas mě to baví a občas nechám algoritmus, aby to dělal za mě. Dnes už zná můj vkus lépe než já sama.“ Většinu práce dělají roboti a umělá inteligence a lidi mají konečně čas pro sebe, fantazíruje Aukenová.

Ale má to i svou stinnou stránku: „Mojí největší starostí jsou všichni ti lidé, kteří nežijí v našem městě. Ti, kteří se cestou ztratili. Ti, pro které to bylo příliš, všechny ty technologie. Ti, kteří se cítili zbyteční a nepotřební, když roboti a umělá inteligence převzali velkou část naší práce. Ti, kterým se nelíbil politický systém a obrátili se proti němu. […] Občas mi vadí, že nemám skutečné soukromí. Nemohu nikam jít, aniž jsem sledována. Vím, že někde je zaznamenáváno všechno, co dělám, co si myslím a o čem sním. Mám jenom naději, že to nikdo proti mně nezneužije.“

A závěrem Aukenová uvádí: „Je to celkem vzato dobrý život. Mnohem lepší než cesta, na které jsme byli, než se stalo naprosto zřejmým, že nemůžeme dále pokračovat ve stejném způsobu rozvoje. Došlo k těm všem strašným věcem: nemoci související s životním stylem, klimatické změny, uprchlická krize, úpadek životního prostředí, naprosto ucpaná města, otrávená voda, společenské nepokoje a nezaměstnanost. Přišli jsme o příliš mnoho lidí, než jsme si uvědomili, že je možné věci řešit jinak.“

Těžko říci, jestli vize Aukenové byla míněna jako vyjádření souhlasu, nebo varování. Zdá se, že do velké míry jako to první, že to je prostě svět, ve kterém by dánská politička chtěla žít, i když se ho v jistých ohledech obává.

Ale pro každého, kdo si váží svobody nebo soukromého vlastnictví, musí být taková vize děsivá. Připomíná antiutopii Aldouse Huxleyho. Naprostý nedostatek soukromí nebo využívání „našeho“ obývacího pokoje cizími lidmi, když ho „nepotřebujeme“, zas třeba připomíná osobitý kolchoz z románu Janusze A. Zajdela Edenie, kde cizí procházejí do svých průhledných kabin cizími prostorami. Představa umělé inteligence, která nás zná lépe než my sami sebe a předepisuje nám, co máme jíst, co máme poslouchat a na co se máme dívat, už ale není tak docela sci-fi, vždyť tak fungují algoritmy, které nám napovídají na YouTube, Instagramu, Facebooku atp.

Aukenová, možná nevědomky, také naznačila nebezpečí, která jsou spojena se zánikem soukromého vlastnictví. Nejsou ostatně tak docela vzdálená a můžeme je vypozorovat už na třech případech, které jsme uvedli na začátku.

Prvním z nich, které Aukenová opomíjí a které v jejím textu zeje jako hluboký kráter po výbuchu, je: komu budou patřit půjčované a sdílené věci? Nemohou být totiž ničí. Půjčované automobily patří buď půjčovně, nebo leasingové společnosti, nebo, jak tomu bude v nedaleké budoucnosti, výrobcům po celou dobu své životnosti. Streamovaná hudba patří Spotify a vlastníkům autorských práv. Office 365 je časově omezenou licencí, která patří výrobci programu. Co to znamená? Především to, že ten, kdo bude majitelem půjčovaných věcí, nám bude moci v každém okamžiku zamezit přístup k jejich užívání nebo radikálně zvýšit cenu.

Měsíční předplatné Spotify dnes dělá 5,99 eura. Předpokládejme, že by se někdo zcela vzdal nákupu hudby na nosičích nebo v digitální podobě ve prospěch streamingu. A teď si představme, že Spotify jednoho dne zvýší cenu na pětinásobek. Co bude dělat zákazník, která nevlastní žádnou hudbu, ale chtěl by si nějakou poslechnout? To ale není moje starost, protože už dlouhé roky sbírám desky.

Představme si, že se někdo zbavil auta a zcela se spoléhá na půjčování, ale z nějakého důvodu se znelíbil systému a byl odříznut od využívání takové služby. Nepředstavitelné? Proč? Co by se asi stalo v Kanadě během velkého společenského protestu řidičů kamionů, kdyby tato auta nebyla majetkem řidičů nebo dopravních firem, ale byla pouze vypůjčená a na dálku připojena na centrální systém, který by je mohl ihned vypnout? Technologicky to už dnes není žádný velký problém.

Literatura nabízí nejedno varování před takovým vývojem. Často bývá v této souvislosti zmiňována povídka Philipa K. Dicka Minority Report, podle které Steven Spielberg natočil v roce 2002 stejnojmenný film s Tomem Cruisem v hlavní roli. Agent John Anderton byl obviněn ze zločinu, kterého se má teprve dopustit (tak funguje systém), je ze všech stran obklíčen automatickými systémy a zavřen do automatické transportní kabiny, z níž se mu zázrakem podaří uniknout.

Nahrazení vlastnictví půjčováním bude v praxi znamenat, že místo toho, aby bylo vlastnictví roztříděno mezi miliardy lidí, bude se soustředit v rukou stovek, možná desítek korporací. Není třeba velké představivosti, abychom pochopili, jak děsivé by to mohlo mít následky. Naivní vize Aukenové, ve které je půjčování bezplatné, je pohádkou pro prostoduché neokomunisty. There is no such thing as a free lunch. [„Není oběda zadarmo.“ Citát liberálního ekonoma Miltona Friedmana]

To ale není vše. Pokud chybí vlastnictví, schází i majetková a dědická kultura, čili to, co do značné míry utvářelo naši totožnost a stvořilo Evropu a Západ. Člověk bez vlastnictví je člověkem bez vlastností, ale také pocitu odpovědnosti za hromaděná hmotná dobra a za jejich předávání následujícím pokolením. Neučí se vážit si těchto dober. Ve vizi Aukenové je to ještě horší, protože bezplatné užívání dober znamená naprostou zkázu systému hodnot, ve kterém je práce nutnou podmínkou přežití, což je další zásadní podmínkou západního řádu.

Ovšem ani v realističtějším scénáři, kdy nájem nebude bezplatný, to není o mnoho lepší. Dochází totiž k odtržení výsledků vlastní práce od vlastnictví. Jednou z podstatných zásad západních společenských mechanismů bylo však přesvědčení, že se prací postupně buduje vlastní blahobyt a blahobyt našich dětí. Proto je také inflace nejen společensky nebezpečným jevem, ale rovněž hluboce nemravným, ničí totiž poctivé úsilí a výsledek práce lidí.

Paradoxem a zároveň dramatem této situace je, že nemáme co do činění ani tak s centrálně řízeným spiknutím, jako spíš do velké míry s tržním mechanismem. Firmy budou využívat příležitost vytvářenou rozhodnutími politiků, následkem kterých se vlastnictví jednoduše stává příliš drahým nebo také – zdánlivě – nevýhodným. Jaké jsou důvody takovýchto rozhodnutí, to už je tématem pro jiný článek, ale hraje zde roli více faktorů. Pro korporace jsou pak tyto okolnosti přímo ideální, aby ještě více zvýšily své zisky, jelikož model subskripce a pronájmu je pro ně v konečném vyúčtování mnohem výnosnější a výhodnější než prodej.

Łukasz Warzecha

Převzato z pch24.pl.
Přeložila Marta Trnková.