Nedávno jsem si musel pořídit brýle, a to jak na blízko, tak i na dálku. Člověk by řekl, že se to nějak navzájem vynuluje, ale bohužel tomu tak není a oba nedostatky mohou spolu zcela nerušeně koexistovat. V mém případě se nejedná o žádnou těžkou poruchu, spíše o běžné mechanické opotřebení organismu, k němuž běžně dochází s tím, jak se smrtelník přibližuje ke hrobu. Někteří mí známí jsou na tom o poznání hůře a podle té či oné oční vady potřebují zvláštní skla, která častokrát stojí nehorázné peníze.
O brýlích se v Písmu svatém pochopitelně nic bližšího neuvádí, alespoň já jsem tam žádnou zmínku nenašel. Přesto oči a zrak v něm hrají velmi důležitou roli. Už na začátku ďábel našim nešťastným, ale nakonec svatým prarodičům slibuje, že se jim otevřou oči a budou jako Bůh. Starozákonní světci díky své věrnosti nacházejí zalíbení v očích samotného Hospodina, a oči nespravedlivých jsou zaslepeny tak, že nevidí ani ty nejzřejmější pravdy. Dozvídáme se, že Bůh svým zrakem proniká i nejskrytější věci. Izajáš varuje: „Očima budete hleděti, a neuvidíte.“ Na to navazuje Pán Ježíš a haní ty, kteří, ač mají oči, nevidí. Uzdravuje pak slepce, a to nejen tělesné, ale i duchovní. Šavel oslepne a nabývá zraku už jako Pavel. Sv. Jan ve svém Zjevení dokonce popisuje podivuhodné bytosti, které „byly vně i uvnitř plny očí“. Pokud se soustředíme na slova „oči“ nebo „zrak“, mohlo by se chvilkami zdát, že bible je tak trochu příručkou oftalmologie. A v oblasti víry i rozumu tomu tak skutečně je.
Už Jób se Boha ptá: „Zdali ty máš oči tělesné, nebo jako vidí člověk, ty též vidíš?“ Celý Starý a Nový zákon je pak jednou velikou odpovědí: „Ne, já vidím jinak.“ Správný pohled víry zdůrazňuje také ve své podstatě komická situace, kdy se Ježíš připojí ke svým dvěma učedníkům na cestě do Emauz a oni svého Pána a Učitele nepoznají. Každý asi někdy zatoužil žít jako tito učedníci v době Pána Ježíše, být mu nablízku a doprovázet ho při jeho činnosti. Ale díky tomu, že žijeme v jiné době, si můžeme zasloužit výjimečné požehnání, o které byli jeho tehdejší následovníci ochuzeni: „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“
V duchovní literatuře se vžilo sousloví „oči víry“, ale podle mého daleko přesnější by bylo „brýle víry“. Někteří autoři ho sice používají, výrazněji se ovšem neprosadilo, snad proto, že nezní příliš poeticky. Když se nad tím ale hlouběji zamyslíme, tak „oči“ (tedy především rozum) máme ze své přirozenosti, jelikož si však lidstvo následkem dědičného hříchu „zkazilo zrak“, potřebuje nadpřirozené „brýle víry“, abychom věci vnímali Božím pohledem, čili pravdivě.
Otevře se pak před námi nový svět. Po nasazení těchto „brýlí“ třeba zjistíme, že, obrazně řečeno, písmeno, kterém jsme četli jako „D“, je ve skutečnosti „O“, a to, co se nám v dálce jevilo jako stará, větrem zmítaná vrba, je sousedka, která nám mává na pozdrav. Časem nám možná bude i dáno pochopit úchvatná slova sv. Pavla o tom, že „kde se rozmohl hřích, nad míru se rozhojnila milost“.
Obvykle nemáme potíž s tím, abychom viděli „rozmáhající se hřích“ (povětšinou spíše u jiných než u sebe), ale s druhým už bývá problém. Slavný francouzský kazatel Bougaud upozorňuje, že to je dáno lidskou narušenou přirozeností, která si snadno všímá zla, a to navíc nezřídka zveličuje, ale obtížně vidí dobro. Zlo kromě toho bývá hlučné, kdežto dobro tiché, proto se necháváme strhnout povykem zla, kdežto dobro pomíjíme.
Díky „brýlím víry“ můžeme spatřit i „rozhojnění milosti“, ať už v nás samých, nebo ve světě. Pak nás naplní úžas nad Boží mocí a dobrotou, který vyvrcholí naším chabým, ale upřímným díkůvzdáním. Určitě to bude lepší než se „imrvére“ oddávat planému rozčilování.
Martin R. Čejka
Přidej komentář jako první k "Editorial TD 1/2023"