Aby trest splnil svůj účel

Občas je duchovním vytýkáno, že se vyjadřují k výchově, třebaže s ní nemají osobní zkušenost. Taková výtka je nemístná hned z několik důvodů. Například už jen proto, že každý kněz či biskup byl sám kdysi vychováván. Navíc čerpají ze zkušeností a poznatků minulých pokolení, ale i současných odborníků. Nicméně v případě otce Flanagana jsou veškeré výtky ještě více liché. Tento kněz irského původu založil navzdory původní nedůvěře místního biskupa roku 1921 u amerického města Omaha sirotčinec Boys Town („Město chlapců“), kde se věnoval výchově desítek chlapců. Později se angažoval v pomoci sirotkům takřka na celém světě, např. i v Japonsku. Za svoji práci byl papežem Piem XI. jmenován papežským prelátem. Jeho dílo se těšilo všeobecnému uznání, což se projevilo i natočením filmu Boys Town, ve kterém roli otce Flanagana ztvárnil herec Spencer Tracy.

Konstruktivní trest

Konstruktivní trest je rozumný, nikoliv pocitový; je umírněný, nikoliv mstivý; je pozitivní ve svém cíli a postupech, nikoliv negativní. Smyslem takového trestu je vytvoření vnitřních mechanismů, které mají chlapci napomáhat, aby se vyvaroval špatného chování a považoval ho za škodlivé svým vlastním zájmům. Na rozdíl od některých tělesných trestů, které mají pouze zlomit chlapcovu vůli, je veden skutečnou starostí o jeho dobro.

Kázeň je základem při výchově charakteru. Závisí na ní socializace. Kde není kázeň a úcta k autoritě, tam vládne anarchie. Civilizovaná společnost, jak ji známe, by byla nemyslitelná bez postihů a obyčejů, které představují zkušenost a moudrost minulých pokolení. Důležitou součástí výchovy chlapce je pěstování jeho sebeovládání založeného na těchto vodítcích pro život. Trest může být v této výchově konstruktivním prvkem. Díky němu si uvědomuje váhu určitého chování a škodlivé následky svévole.

Někteří rodiče se podle všeho domnívají, že kázeň znamená nadvládu. Tak tomu ale vůbec není. Nadvláda je vnucování jednání zvenčí, zatímco kázeň je výsledkem vývoje vnitřního ovládání. Třebaže existují určitá „musíš“, kterých chlapec jakožto duchovní a společenská bytost musí dbát, je také ovšem třeba dovolit mu činit některé volby samostatně, byť ne do takové míry, že by za jedinou autoritu začal považovat své choutky. Určité vedení je nezbytné, aby se syn později lépe vypořádal s výzvami mužného věku.

Nebezpečí vedení spočívá v jeho chybném uplatňování. Nemálo otců a matek si myslí, že musejí chlapce dokola poučovat a něco mu přikazovat, aby v něm pěstovali kázeň. Jen zřídka mu dávají příležitost, aby uplatnil svůj úsudek. Měl by se ale naučit rozhodovat a nést případné následky. Trest může vynutit poslušnost, ale jeho účel se ztrácí, pokud není poslušnost výrazem chlapcovy vůle. Chlapec, za kterého rodiče obstarají veškeré myšlení, se nestane samostatným jedincem. Bude závislým na druhých, jelikož neměl příležitost rozvinout vlastní činorodost.

Slepá poslušnost je nezbytná, pokud má co do činění s malým chlapcem. S tím, jak roste, by měla být poslušnost vyžadována na rozumových základech. To vyžaduje osvícenou výchovu a zkušenosti. Trest vyměřený za neposlušnost by měl být ze své povahy konstruktivní a nikoliv svévolný. Syn by měl pochopit, že ten, kdo ho trestá, pouze uplatňuje zákony, které jsou všichni povinni poslouchat.

Konstruktivní trest se zaměřuje nejen na bezprostřední problém, tedy zabránit opakování chyb, ale zohledňuje význam, jaký má utvoření správného postoje vůči samotnému trestu. Aby se rodičům podařilo přimět chlapce k přijetí trestu za jeho pochybení, je třeba ho vést k pochopení myšlení, které stojí za ním. Zdravý postoj k trestu je východiskem pro sebekázeň a známkou duševní a citové dospělosti.

Několik rad rodičům

1. Nikdy netrestejte v hněvu. Už to bylo letmo zmíněno, ale není od věci to zopakovat. Člověk, který se hněvá, nemůže důvěřovat svým krokům, pokud jde o nápravu druhého. Jeho hněv ho sklání k nadměrné přísnosti. Nelze být soudný a vzteklý zároveň. V návalu hněvu rodiče dělají řadu věcí, kterých později litují.

Hněv je známkou rozmrzelosti. Je to patrné z toho, jak často rodiče trestají, pokud jsou unavení nebo podráždění kvůli různým starostem. Ale první a jedinou starostí, kterou bychom měli mít při trestání na zřeteli, je dobro chlapce. Jednání vedené hněvem a uskutečňované v hněvu není trestem, nýbrž týráním. V chlapci zraje dojem, že se mu vnucují něčí svévolné choutky.

Existuje úzká souvislost mezi hněvem a strachem a mezi hněvem a nenávistí. Chlapec neví, co očekávat, když se jeho rodiče přestávají ovládat. V jeho očích a z jeho pohybů je patrný strach z tělesného násilí. Navíc hněv v rodiči vyvolává vztek v chlapci, který se může domnívat, že je nepochopen nebo že se s ním zachází nespravedlivě. Trestání, které ústí do osobního střetu, nenapomáhá synově nápravě.

2. Nikdy chlapce neponižujte. Pocit ponížení je u malého chlapce špatnou věcí. A zejména to platí, když je způsobeno těmi, na kterých je svou láskou citově závislý. Ponižující zacházení podrývá chlapcovo vnímání vlastní důležitosti jakožto osobnosti a oslabuje jeho pocit jistoty.

Mnoho protispolečenských projevů, které se vyskytují v pozdějším věku, má své kořeny v ponižujícím zacházení v dětství. Bezohledné trestání chlapce odcizuje. Zdá se mu, že je nechtěný, že nikam nepatří. Ve snaze, aby se prosadil, a tím zvýšil své sebevědomí, může zaujmout vzdorný postoj, projevovat neúctu k daným autoritám a chovat se obecně vzpurně.

Chlapec potřebuje, aby byl přijímán a uznáván. Aby si ale získal přijetí a uznání, musí se naučit přizpůsobit určitým normám stanoveným skupinou. Jelikož musí mít jistou svobodu sebevyjádření, má-li být veden k zodpovědnosti, a protože je omezen svými nedostatečnými zkušenostmi a uvažováním, určité chyby jsou nevyhnutelné. Povinností rodičů v takových případech je na tyto chyby poukázat a ukázat chlapci, v čem je jeho jednání nežádoucí. To by se ale mělo učinit takovým způsobem, který chlapci nezpůsobí vážnější ponížení.

3. Nikdy při trestání nezpochybňujte své slovo. Při výchově máme sklon hodně naslibovat, a nakonec z toho dodržíme jen málo. Když jednou něco slíbíme, je třeba to dodržet. Když chlapci řekneme, že může jít druhý den na ryby, ale večer předtím se chová neposlušně, neměl by být potrestán tím, že zrušíme svůj slib.

Syn by se měl na své rodiče vždycky a ve všem spolehnout. Je prakticky nemožné mít vliv na chlapcovo jednání, pokud nedokážete získat si a udržet jeho důvěru.

4. Nikdy netrestejte pro osobní uspokojení. Tato zásada je natolik zřejmá, že snad ani nepotřebuje bližšího vysvětlení. Dospělým, kteří trestají chlapce, aby si ulevili ve svých potlačovaných pocitech nebo si potvrdili svoji moc, neleží na srdci synův prospěch. Jeho prospěch by měl při trestání stát vždycky před sobeckými zájmy.

Období přechodu z raných dětských let do chlapeckých se vyznačuje snahou prosadit se, která souvisí s tím, jak chlapec postupně začíná stále více vnímat sebe sama jako osobu. Tento nádherný a vzrušující objev se projevuje mnoha způsoby, ale žádný není tak výrazný jako jeho nová umíněnost. Už ne vždycky dělá, co se mu řekne. Chce vědět, proč má dělat to či ono. Stěžuje si. Pokud se mu něco nařizuje příliš direktivně, chlapec se může zdráhat to vyplnit, třebaže rozumnost takového požadavku chápe. Těmito manýry se ujišťuje o své vlastní důležitosti.

Tato změna v chlapcově vystupování může zprvu znepokojovat jeho rodiče, kteří si zvykli, že je bezvýhradně poslouchá. Mohou považovat jeho chování za známku zlostnosti nebo tvrdošíjnosti. Mnozí si neuvědomují, že za tím stojí psychologická změna. Představa, že pouhý chlapec má tu drzost projevovat svoji vůli, je pro dospělého, který se bere příliš vážně, nemyslitelná. Vše, co ví, je, že chlapec musí poslouchat. A poslušnost je vyžadována dokonce i za cenu tvrdého trestu; ale není to zájem chlapce, co je příčinou takového trestu; je to touha dospělého po vlastním uspokojení, které spočívá v tom, že ukáže, že jeho vůle je zákonem.

Poslušnost je nezbytná, ale člověk může být také ve vztahu k synovi příliš přísný. Je lepší nepožadovat toho nepřiměřeně mnoho. Stejně tak je třeba mít při výchově chlapce v tomto období trpělivost. Rodiče by si měli uvědomit, že chlapcova vzdorovitost je součástí jeho osobního růstu a nemusí se jednat o povahový rys.

5. Nikdy netrestejte jazykem. Výhružky a nadávky mohou pohnout chlapce k činům, ale zanechávají v jeho mysli stopy, které jsou stejně trvalé jako jizvy na těle způsobené bičem. Bičování jazykem může být palčivější než zmrskání. Tělesná bolest záhy pomine a je zapomenuta, ale kdo může zapomenout duševní bolest, kterou zapříčinil krutý jazyk?

Trestání výhružkami se dovolává strachu. Jedná se o snahu přimět chlapce zastrašováním k podřízenosti. To je samo o sobě pro chlapce špatné, jelikož tím v sobě dusí myšlenky a city, zatímco cílem je, aby je dokázal vyjádřit ve správných mezích.

Ale je zde další nebezpečí, a to, že hrozba nebude nikdy splněna. Což se obvykle stává. Výhružka je šikovným prostředkem pro zaneprázdněnou matku nebo unaveného otce, který se zrovna posadil, aby si přečetl večerní noviny. Když nepřinese výsledek poprvé, je opakována, a pak je opakována znovu a znovu, až se stane bezvýznamnou. Chlapec ví, že se nic nestane. Plané hrozby ho mohou svádět k ještě většímu překračování pravidel, aby zjistil, kam až lze bez obav zajít.

Používání hrozeb je špatné dokonce i tehdy, když v případě neposlušnosti následuje trest. Chlapec, který je donucen hrozbou, je ke svému jednání popoháněn stejně, jako kdyby to bylo za použití biče. Jeho poslušnost vyplývá z jeho bezmocnosti, nikoliv ze skutečné touhy spolupracovat. Navenek je poslušný, ale uvnitř v něm klokotá vzpoura.

Bezcitné poznámky se používají téměř stejně často jako výhružky, aby se promluvilo chlapci do duše. Pokud syn reaguje pomalu, říká se mu, že je líný, že nikdy ničeho nedosáhne nebo něco podobného, co mu sráží sebevědomí. Místo toho, abychom v něm probouzeli ducha nadšení, takovými slovy přispíváme k ničení jeho sebedůvěry. Může se v něm dokonce zrodit pocit podřadnosti. Rodiče by měli dodávat chlapci sebedůvěru tím, že mu projevují svou důvěru.

6. Nikdy netrestejte přesmíru. Význam trestu jakožto nápravného prostředku závisí na výsledku, který přináší. Pravidlem by zde měla být zdrženlivost. Je třeba se bedlivě ujistit, že dané jednání si zasluhuje trest. Když je trest přehnaný, ztrácí svoji moc. Místo toho, aby zapůsobil na chlapce nutností uzpůsobit své jednání, stává se cenou, kterou je třeba zaplatit za to, že si dělá, co chce. Když se mu zdá, že cena není příliš velká, může přijmout trest, aniž by změnil své chování, čímž se ztrácí účel, proč je trest uplatňován.

Zopakujme, že chlapec potřebuje povzbuzení, pokud má vytrvat ve svém úsilí a dále se normálně rozvíjet, ale neustálé a bezhlavé trestání snižuje význam chlapcova dobrého jednání a zaměřuje pozornost na jeho chyby; vyvolává v něm pocit selhání.

Navíc zneužívání trestu je v podstatě týráním, což chlapec silně vnímá a proti čemuž se může případně vzbouřit.

7. Nikdy chlapce neomezujte v jeho nutných životních potřebách. Chlapci bývají občas trestáni tím, že jsou posláni do postele bez večeře. To pro ně rozhodně není dobré. Zdravý chlapec má velkou chuť k jídlu. Roste. Jeho tělo potřebuje více živin, než je tomu v případě dospělého. Chlapec je také nadmíru aktivní bytostí. Spaluje neuvěřitelné množství energie. Z toho důvodu potřebuje dobře jíst, jelikož potrava mu dodává nutnou energii. Místo toho, aby rodiče chlapce připravovali o tuto nezbytnou výživu, měli by spíše dbát, aby nehladověl.

Chlapec musí také spát. Tím, že je posílán za trest do postele, může u něj vzniknout přesvědčení, že chodit spát je něco nežádoucího. S největší pravděpodobností se u něj vyvine nechuť k tomu, aby chodil do postele, zatímco odpočinek je pro něj navýsost důležitý a chlapec by si to měl díky výchově uvědomit.

Za trest je chlapci poměrně často ukládána nějaká práce. Možná se divíte, jak se tím omezuje v jeho nutných životních potřebách. Na druhý pohled si ale uvědomíte zřejmé nebezpečí, které v trestech takového druhu spočívá, načež pochopíte, proč je třeba postupovat opatrně, ukládáme-li chlapci za trest nějakou práci.

Všichni lidé se musejí naučit pracovat. Člověka, který se domnívá, že se obejde bez práce, čeká bolestné vystřízlivění. „V potu tváře jísti budeš chléb, dokud se nevrátíš do země, ze které jsi vzat,“ praví Písmo.

Ale chlapce lze připravit o upřímnou zálibu v práci tím, že mu ji budeme předkládat jako trest. Proto někteří odborníci jdou dokonce tak daleko, že podle nich práce nesmí být nikdy ukládána za trest. To je podle všeho krajní pohled. Nicméně není neopodstatněný, a proto když je práce přidělována jako trest, je třeba tak činit s rozumem a rozlišovat.

Můžeme si zde vypomoci příkladem. Syn si hraje s míčem a matka ho varuje, že může rozbít okno. Řekne mu, aby přestal nebo si šel hrát někam jinam. On ale nevěnuje slovům matky žádnou pozornost, a skončí to pohromou, když míč proletí oknem.

Neposlušnost a rozbité okno jsou skutečným problémem. Matka, bude-li to moudrá matka, chlapci vysvětlí závažnost jeho neposlušnosti. Vysvětlí mu také, že nové sklo bude stát peníze a že peníze na nové okno je třeba si vydělat prací. Syn byl zvyklý, že za výpomoc v domácnosti dostával kapesné, ale teď se mu vysvětlí, že za výpomoc nic nedostane, dokud se nenašetří dost peněz na nové sklo. Takto se mu nejen ukáže, jak je poslušnost důležitá, ale je rovněž veden k pochopení význam práce.

Práce v tomto případě posouvá trest na vyšší úroveň. Účelem je využít práci k tomu, aby se v chlapci upevnil smysl pro osobní zodpovědnost. Přijetí zodpovědnosti je klíčové pro přizpůsobení se životu ve společnosti. Je velký rozdíl v tom, zda ukládáme práci za účelem výchovy chlapce jakožto zodpovědného jedince, nebo ji ukládáme pouze jako trest k vlastnímu uspokojení. První je konstruktivní; učí chlapce nutnosti pracovat a zároveň mu ukazuje význam poslušnosti. Druhý je negativní a představuje práci jako něco, čemu je třeba se vyhýbat.

8. Nikdy trest neodkládejte. Rodiče častěji trestají nakvap, než aby s trestem otáleli. Existují ovšem výjimky. Matka, která obzvláště pociťuje k chlapci silnou náklonnost, se může snažit vyhnout povinnosti potrestat ho. Může celou věc odkládat s tím, že synovi řekne, že si to s ním vyřídí táta, až se vrátí z kanceláře domů.

Odsouvání trestu ponechává chlapce v nejistotě a vzbuzuje v něm nejrůznější obavy posilované jeho živou představivostí. Ve chvíli, kdy se otec vrátí domů, je už chlapec dost potrestán duševními mukami a očekáváním, ale ještě k tomu musí podstoupit další útrapy.

Smyslem trestu by mělo být poučení. Proto by měl být trest co nejúžeji spjat s důvodem pro něj. Odkládáním trestu může dojít k zamlžení skutku, za který je trest ukládán, a pozornost se soustředí na samotný trest. V době, kdy je trest vykonán, jeho příčina je už natolik vzdálená, že trest ztrácí mnoho ze své hodnoty.

Dopad trestu je daleko prospěšnější, když trest bezprostředně souvisí se skutkem, který ho vyvolal. Trest, pokud je dobře uplatňován, je vždy za nějaký skutek; ale odklad místo toho, aby podtrhl špatnost daného činu, zdůrazňuje, byť třeba nezáměrně, špatnost chlapce.

Kázeň

Chlapecká kázeň je problémem v mnoha domácnostech. Často například slýcháváme, že dnes je méně úcty k rodičovské autoritě, než tomu bývalo dříve. Nedokážu říct, nakolik je to pravda, ale bezpochyby z toho v současnosti vyvěrá mnoho starostí, které rodiče mají s dospívajícími.

Konce konců, štěstí, které pramení z dobře uzpůsobené osobnosti, je do značné míry určeno návyky úcty a poslušnosti získanými v dětství. Když je kázeň rozvolněná nebo uplatňovaná zmateně, že chlapec neví, co čekat, rodičovská autorita se hroutí a chlapcova mysl je uvržena do stavu zmatení.

Proto pozorní rodiče, a to nejen z pocitu osobní povinnosti, ale také z důvodu skutečné starosti o synovy potřeby, chtějí, aby jejich chlapci pochopili význam rodinných vztahů a vždycky tyto vztahy respektovali. Ale jak si s tím poradit?

Někteří věří v diktátorský přístup k potomkovi, kdy mu je vše bez rozdílu přikazováno, aniž by se bral ohled na jeho duševní a citové potřeby. Vyžaduje se slepá poslušnost, jinak…

Potíž s takovým přístupem spočívá v tom, že je založen na strachu, negativním činiteli, který vede spíše k potlačení nežli vyjádření vlastního já.

Na druhou stranu, jsou rodiče, kteří zacházejí do druhé krajnosti a zaujímají postoj blahosklonné shovívavosti. Zde opět dochází k oslabování rodičovské autority, a to z důvodu scházející patřičné kázně. Chlapec, který je ponechán svým choutkám, těžko získá velkou úctu k právům druhých. Stane se sebestředným. Buďto přehlíží potřeby okolí, když se střetávají s jeho osobními, nebo jimi opovrhuje.

Úspěšná výchova chlapce by se ale měla vyhýbat krajnostem, jako se vyhýbáte nákaze. Směřuje po zlaté střední cestě, kde se snoubí nároky a láska. Začíná potřebami chlapce a končí jeho výchovou jakožto zodpovědného člena společnosti.

Stejně jako k tomu, aby někdo měl přátele, je zapotřebí být přítelem, tak k získání úcty je nutné prokazovat úctu druhým. Chlapec je citlivou duší s hlubokým smyslem pro poctivou hru. Ukažte chlapci, že jste na jeho straně, aby věděl, co může čekat, a on vás nezklame.

Každé řešení problému s kázní začíná doma, kde láska a rodičovské vedení vytvářejí ovzduší vzájemné úcty a spolupráce. Přísnost není všelékem na neukázněnost. K získání úcty a poslušnosti je zapotřebí lásky, pochopení a trpělivosti.

Rodiče by ale neměli podceňovat vliv, jaký má příklad při utváření chování jejich syna. Úctě k rodičovské autoritě nenapomáhají spory a hádky mezi rodiči. Pokud výchovné snahy jednoho z rodičů narážejí na nezájem druhého a rodiče nespolupracují, zmatení chlapce jenom vzrůstá.

Kázeň byla vždycky problémem. Ale dnes je to o to složitější, že v naší společnosti číhá na otce a matky mnoho vedlejších zájmů, které odvádějí jejich pozornost. Tyto překážky vyžadují ještě větší zodpovědnější přístup rodičů, pokud jde o správnou výchovu chlapce.

Mons. Edward Joseph Flanagan

Úryvek z knihy Understanding your boy. New York 1950.
Přeložila Lucie Hailandová.
Vyšlo v Te Deum 5/2018.

3 Komentáře k "Aby trest splnil svůj účel"

  1. Děkuji za tento článek

  2. Pavel P. | 25.3.2023 z 22:59 |

    Požadavek, „aby trest splnil svůj účel“ je na první pohled jednoduchý, ale ve skutečnosti v sobě zahrnuje velmi závažné otázky trestně právní, teologické, etické a další. Nemám ambici je zde rozebírat, také proto, že právě v této problematice se nepochybně projevují i subjektivní postoje těch, kteří je chtějí řešit.

    Ale dovolím si – opravdu pro zajímavost – připomenout jeden zcela zásadní problém, a to je otázka vztahu trestu a odpuštění, resp. milosti. Je zajímavé, že se s touto – zcela zásadní – problematikou už v dřívějších dobách zabývali i slavní spisovatelé:

    Všichni známe román Victora Huga Bídníci. Jakže to bylo s Jeanem Valjeanem
    a inspektorem Javertem?
    “ Při setkání na barikádě, kde byl Javert odhalen jako špeh, jej Valjean osvobodí. Při poslední konfrontaci je Jean Valjean Javertem omilostněn, a v zápětí se inspektor rozhodně ukončit své snažení. Dobrovolně si vezme život“

    Tady se zřetelně osudově střetl smysl pro spravedlnost na straně jedné ( u Javerta) a udělení milosti na straně druhé ( rovněž u Javerta). Subjektivně neřešitelný problém řeší inspektor Javert sebevraždou.

    A co slavný román Tři mušketýři Alexandra Dumase, který také všichni známe? Athos a jeho přátelé uspořádají soud nad vražedkyní Mylady de Winter (samotná tato činnost samozvaných soudců je jistě poněkud problematická a v románu na to upozornila i samotná mylady). Nicméně tribunál odsoudí mylady k trestu smrti, který je krátce na to vykonán.

    Ale spolu s tímto – absolutním – trestem přichází zároveň i odpuštění. „Odpouštím vám, pravil Athos, zemřete v pokoji.“ Lord de Winter: „Odpouštím vám, že jste otrvávila mého bratra, že jste zavraždila Jeho milost lorda Buckinghama, odpouštím vám smrt ubohého Feltona.. zemřete v pokoji.“ Dumas tedy na několika stránkách svého románu argumentuje tím, že trest ( i absolutní) se nevylučuje s odpuštěním.

    A pro ty, kteří dočetli můj příspěvek až k tomuto konstatování , ještě – jako bonus – připojuji předchozí fenomenálně popsanou dramatickou scénu, která se odehrála mezi Athosem a d) Artagnanem ( který mylady také odpustil):

    „Ach, nemohu se dívat na toto strašlivé divadlo! Všechno se ve mě vzpírá, aby ta žena takto zemřela!“.

    Athos se zvedl, tasil meč a zastoupil mu cestu. „Učiníš-li ještě krok, d) Artagnane, zkřížímu spolu zbraně“. (…)

    D)Artagnan klesl na kolena a začal se modlit.

  3. Hana Scholzova | 9.6.2023 z 18:21 |

    Užitečný a nadčasový článek, komentář pana Pavla P. dojemny.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*