Svatý Kříž

Vývoj úcty

Kříž, k němuž byl přibit a na kterém zemřel Kristus, se pro křesťany přirozeně a logicky stal předmětem zvláštní úcty. Sv. Pavel psal: „Vždyť Kristus neposlal mě křtít, nýbrž kázat evangelium; a to nikoliv učeně znějící řečí, aby nepozbyl své ceny kříž Kristův“ [1 Kor 1, 17]. „S Kristem jsem přibit ke kříži“ [Gal 2, 19]. „Obě v jednom těle křížem smířil [Kristus] s Bohem“ [Ef 2, 16]. „Neboť mnoho žije těch, o nichž […] se slzami pravím, že jsou nepřáteli kříže Kristova“ [Fil 3, 18]. „… zničil dlužní úpis, jenž svými ustanoveními svědčil proti nám. A ten nadobro zrušil, přibiv jej na kříž“ [Kol 2, 14]. „Mne však budiž daleko, abych hledal svou slávu v něčem jiném než v kříži Pána našeho Ježíše Krista!“ [Gal 6, 14]

Pro sv. Pavla byl Kristův kříž tudíž očividně nejen drahocennou památkou Spasitelova umučení a smrti, ale také symbolem úzce spojeným s jeho obětí a tajemstvím vykoupení. Bylo tedy samozřejmé, že se u křesťanů, kteří skrze něj byli spaseni, těšil vážnosti a měl být zahrnován úctou. O takové úctě v rané Církvi máme mnoho jednoznačných a přesvědčivých svědectví. Tertulián čelil výtce, že křesťané uctívají kříž, přičemž tuto skutečnost nepopíral, nýbrž odpovídal argumentum ad hominem. Na stejnou výtku odpovídal také jiný apologeta, Minucius Felix. Nakonec můžeme zmínit i známou karikaturu Alexamena, který je vyobrazen, jak uctívá ukřižovanou postavu s hlavou osla. Na základě všech těchto svědectví můžeme dojít k závěru, že se pohané, aniž o celé věci hlouběji přemýšleli, domnívali, že křesťané uctívají kříž; apologeti na to buď odpovídali nepřímo, nebo se omezovali na prohlášení, že křesťané nezahrnují kříž bohopoctou, přičemž jist druh úcty nepopírali.

Všeobecně je rovněž přijímáno, že ve výzdobě katakomb nacházíme ne-li přímo samo vyobrazení kříže, tak přinejmenším více či méně zřejmé narážky na tento posvátný symbol.

Zmíněná úcta se ještě více rozšířila po objevení míst souvisejících s umučením Páně a nalezení svatého Kříže. Když Jeruzalém během válek s Římany zpustl a skončil v troskách, a zejména od doby, kdy Hadrián založil na jeho rozvalinách kolonii Aelia Capitolina, místa spojená s Kristovým umučením, smrtí a složením do hrobu byla znesvěcena a podle všeho opuštěna. Za vlády císaře Konstantina, kdy se Církvi dostalo svobody působení, zahájil jeruzalémský biskup Makarius vykopávky (pravděpodobně v roce 327), které měly určit, kde se tato posvátná místa nacházejí. Následně došlo k objevení Kalvárie a Božího hrobu, a během vykopávek bylo rovněž nalezeno dřevo svatého Kříže. Bylo uznáno za pravé a byla pro něj vystavena kaple, o níž se zmiňují Eusebius, sv. Cyril jeruzalémský a Silvie (Egerie). Od roku 347, tedy dvacet let po uvedených vykopávkách, hovoří sv. Cyril o svatém dřevu kříže ve svých katechezích[1], které hlásal právě na těchto místech. Nápis z roku 359, který se nachází v Tixeru poblíž Sétifu v dnešním Alžírsku, zmiňuje kromě jiných relikvií rovněž úlomek svatého Kříže[2]. Svědectví Silvie (Putování Egerie), jehož pravost je nezpochybnitelná, popisuje, jak bylo dřevo svatého Kříže uctíváno v Jeruzalému kolem roku 380. Na Velký pátek se věřící a mniši shromažďovali o osmé hodině ranní v kapli Kříže poblíž Kalvárie, načež se konal obřad uctívání svatého Kříže. Biskup seděl na svém stolci, před ním se nacházel stůl zahalený plátnem a kolem něj stáli jáhni. Pak byl přinášen stříbrný pozlacený relikviář, ze kterého se na stůl vyjmulo dřevo svatého Kříže s tabulkou (titulus crucis). Biskup vztáhl ruku nad svatou relikvii a jáhni spolu s ním dohlíželi, zatímco věřící jeden po druhém přistupovali ke stolu, ukláněli se a líbali kříž, dotýkali se jej i tabulky čelem a očima, ale nesměli se ho dotknout rukama. Taková bdělost nebyla rozhodně bezdůvodná, neboť máme záznam o tom, jak jistý věřící předstíral, že chce uctít kříž, přičemž byl natolik opovážlivý, že ukousl kousek kříže, který si odnesl jako relikvii. K povinnostem jáhnů tedy patřilo dbát o to, aby se už nic podobného neopakovalo. Sv. Cyril, který se také o tomto obřadu zmiňuje, je ve svém popisu stručnější, ale uvádí jednu důležitou drobnost, a to, že relikvie svatého Kříže byly šířeny do celého světa. Podává rovněž několik údajů o stříbrném relikviáři obsahujícím svatým Kříž.[3] Na několika jiných místech Silvia (známá také jako Egeria, Eiheria či Etheria) píše o kapli Kříže (nacházející se mezi bazilikami Anastasis a Martyrion, tj „Zmrtvýchvstání“ a „Umučení“), která hrála v Jeruzalémě důležitou roli při velikonoční liturgii.

Zákony Theodosia I. a Valentiniana III.[4] zakazovaly pod hrozbou nejpřísnějších trestů malování a vyřezávání znamení kříže na chodnících, aby nemohlo dojít k jeho pošlapání. Tato nařízení později potvrdila trullská synoda roku 691[5]. Na druhou stranu, jak uvádí sv. Cyril Alexandrijský[6] zákony vydané Juliánem Apostatou stanovovaly jako zločin uctívání dřeva kříže křesťany, dělání znamení kříže na čele nebo umisťování kříže nad vchodem do domů. Sv. Jan Zlatoústý ve svých spisech nejednou naráží na úctu prokazovanou kříži. Uveďme zde alespoň jeden citát: „Vládci zdobí své diadémy křížem, symbolem Spasitelovy smrti; na jejich purpuru kříž; v jejich modlitbách kříž; na jejich zbroji kříž; na svatém stole kříž; na celém světě kříž. Kříž září jasněji nežli slunce.“ Mezitím se poutě do svatých míst stávaly stále častějšími, k čemuž do značné míry přispěl příklad sv. Heleny. Když sv. Jeroným popisuje pouť sv. Pavly do Jeruzaléma, uvádí, že „ležíc před křížem jej uctívala, jako kdyby na něm viděla ukřižovaného Spasitele“[7]. Je dosti výmluvné, že dokonce ani ikonoklasti, kteří s takovou zuřivostí bojovali proti obrazům a reliéfům, udělali výjimku, pokud jde o znamení kříže. Proto ho můžeme najít na mincích císařů nakloněných obrazoborcům, jako byli Lev III. Isaurský, Konstantin V. Kopronymos, Lev IV. Chazar, Nikeforos I., Michael II. Amorijský a Theofilos[8]. Někdy se stávalo, že tato úcta nabírala přemrštěnou podobu. Svědčí o tom např. zmínky o arménské sektě chazingarů (z chazis, „kříž“), jejíž členové projevovali kříži bohopoctu. II. nicejský koncil (787), který byl svolán, aby učinil přítrž různým výstřelkům a ukončil spory s obrazoborci, jednou provždy vymezil katolickou nauku a disciplínu v této věci. Stanovil, že věřící mají projevovat úctu podobě „předrahého a životodárného kříže“, jakož i obrazům nebo jiným vyobrazením Krista, Nejsvětější Panny a svatých. Zároveň ale zdůraznil, že jim nelze vzdávat úctu latria („bohopoctu“): „Nejsou však zahrnovány takovou úctou, jaká dle naší víry náleží toliko Boží přirozenosti… Úcta projevovaná vyobrazení se vztahuje na původní vzor; a kdo uctívá obraz, ten uctívá osobu, kterou obraz znázorňuje. Takto se utvrzuje nauka našich svatých otců, čili tradice svaté katolické církve, jež od jednoho kraje světa k druhému přijala evangelium.“ Toto ustanovení později ještě zopakoval VIII. konstantinopolský koncil v roce 869[9]. Zmíněný koncil rozlišuje mezi aspasmos („pozdravením“) a proskynésis („poklonou“), které přísluší svatému Kříži, a alethine latreia („skutečným klaněním“), jež mu nemá být prokazována. Theodoros Studijský, velký odpůrce obrazoborců, také velmi jasně rozlišoval mezi proskynesis schetike („vztažnou úctou“, adoratio relativa) a klaněním v přesném slova smyslu.

Katolické učení o uctívání kříže

Tím se dostáváme k podrobnějšímu představení katolického učení ohledně úcty, kterou náleží prokazovat kříži. V této souvislosti stojí za to zmínit se o teoriích Brocka, abbého Ansaulta, le Mortilleta a dalších, kteří tvrdili, že objevili důkazy o uctívání symbolu kříže pohany ještě před příchodem Krista. Letronne, Raoul-Rochette a Lajard zasvěceně vysvětlují zejména symboliku egyptského kříže [anch] ve tvaru smyčky, prostého hieroglyfu znamenajícího „život“, jejž egyptští křesťané podle všeho považovali za jakési předzjevení křesťanského kříže a používali ho na svých stavbách. Dle již zmiňovaného rozhodnutí II. nicejského koncilu se úcta prokazovaná kříži řídí stejnými zásadami jako uctívání ostatků nebo obrazů, třebaže svatému Kříži pochopitelně přísluší mezi všemi relikviemi nejvýznamnější místo, co se důstojnosti týče. Je vhodné uvést na tomto místě poznámku Denise Pétaua[10], že tato úcta nemá být pojímána jako něco, co je součástí podstaty náboženství, nýbrž jako adiaphora, čili věc, která není pro naši spásu nezbytná. A skutečně, byť nás víra poučuje, že je tato úcta prospěšná, oprávněná, a dokonce zbožná, chvályhodná a zaslouží si, aby se k ní povzbuzovalo, přičemž není dovoleno označovat ji za něco škodlivého, tak přesto stále zůstává jednou z oněch pobožností, k nimž může Církev v závislosti na okolnostech nabádat, omezovat je nebo dokonce zakázat. To vysvětluje, proč bylo uctívání obrazů Židům v Písmu zakázáno, což později zneužívali ikonoklasti a protestanti: „Neučiníš si sochy ani jakéhokoliv obrazu něčeho, co je shora na nebi nebo dole na zemi, nebo těch věcí, které jsou ve vodách pod zemí. Nebudeš se jim klaněti, aniž jich ctíti; jáť jsem Hospodin, Bůh tvůj…“ [Ex 20, 4‒5] To rovněž vysvětluje, proč Církev v prvních stoletích křesťanství, kdy prudce rostl počet konvertitů z pohanství a památka na modlářství byla stále živá, považovala za vhodné zamezit rozvoji uctívání obrazů; ale později, když už nebezpečí pominulo a křesťanské obyčeje a instinkt dostatečně zesílily, rozvinula se tato úcta značně svobodněji. Ještě jednou zdůrazněme, že úcta projevovaná obrazům a relikviím není úctou latria, která přísluší pouze samotnému Bohu, ale, jak učí II. nicejský koncil, vztažnou úctou prokazovanou obrazu nebo relikvii s ohledem na to, co představují. Stejné učení najdeme v dokumentech tridentského koncilu: „[Posvátná synoda stanoví], aby se zvláště v kostelích uchovávaly a uctívaly obrazy Krista, Bohorodičky panny a jiných svatých a prokazovala se jim patřičná úcta a čest; ne proto, že by se věřilo, že v nich je přítomno nějaké božství nebo síla, kvůli nimž by byly uctívány, nebo že by se od nich něco žádalo nebo že by se k nim upírala důvěra, jak tomu kdysi bývalo u pohanů, kteří do model vkládali své naděje, nýbrž proto, že úcta, která se jim prokazuje, odkazuje na vzory, jež tyto představují; tak abychom se skrze obrazy, jež líbáme a před nimiž smekáme a ukláníme se, klaněli Kristu a uctívali svaté, kteří jsou jimi zpodobněni“[11].

Toto jednoznačné učení, které činí přítrž veškerým námitkám, hlásali Bellarmin, Bossuet a Denis Pétau. Nutno však přiznat, že ne všichni teologové sdíleli takto jasný postoj. Sv. Bonaventura, sv. Tomáš a část scholastiků pod vlivem Alberta Velikého a Alexander z Halesu zastávala názor, že úcta projevovaná kříži a vyobrazení Krista je úctou latria, přičemž činili jisté rozrůznění: stejná úcta přísluší obrazu i jeho původnímu vzoru, avšak původní vzor je uctíván kvůli sobě samému, kdežto vyobrazení s ohledem na původní vzor, v druhém případě tedy máme co do činění s latria relativa („vztažným klaněním“). Jak v případě původního vzoru, tak i vyobrazení je předmět uctívání tentýž, proto dle uvedeného mínění náleží vyobrazení Krista úcta latria stejně jako jeho osobě. Vyobrazení ve skutečnosti tvoří morální jednotu se svým původním vzorem, a proto kdyby byla vyobrazení prokazována úcta v menší míře, snižovalo by to i úctu příslušející původnímu vzoru.

Tato teorie, která bývá připisována tomistům, byla nedávno ostře odsouzena v týdeníku The Tablet[12]. Její odpůrci se snažili prokázat, že sice vyobrazení Krista náleží úcta, ale v nižším stupni než jeho vzoru. Tvrdí, že zmíněná úcta je pouze obdobná jako latria, ale svou povahou je odlišná a nižší. Žádnému Kristovu obrazu se tedy nemá prokazovat úcta latria, ba co víc, pojem latria relativa, který tomisté zavedli, by měl být z teologického jazyka vymýcen jako nejednoznačný a nebezpečný.

Relikvie svatého Kříže

Svědectví Silvie (Egerie) ukazuje, jak velké vážnosti se tyto relikvie těšily; a její současník sv. Cyril Jeruzalémský potvrzuje, že „celý obydlený svět je pln relikvií dřeva kříže“. Dva francouzští archeologové Letaille a Audollent objevili v roce 1889 v okolí Sétifu nápis z roku 359, který se kromě jiných relikvií zmiňuje také o dřevu kříže (de ligno crucis et de terrâ promissionis ubi natus est Christus, „dřevo kříže a zaslíbená země, kde se narodil Kristus“). Další nápis v Rasgunii (mys Matifu), o něco starší než v Sétifu, odkazuje na jinou relikvii svatého Kříže (sancto ligno salvatoris adlato, „svaté dřevo, které vydalo spásu“)[13]. Sv. Jan Zlatoústý píše, že úlomky svatého Kříže byly uchovávány ve zlatých relikviářích, které lidé se zbožnou úctou nosili na sobě.

Už jsme v souvislosti s projevy zbožnosti, kterými byl svatý Kříž zahrnován, zmiňovali Putování Egerie. O několik let později poslal sv. Paulín z Noly Sulpiciu Severovi úlomek svatého Kříže se slovy: „Přijmi veliký dar v malém; přijmi v podobě téměř nepostřehnutelné třísky zbraň [proti nebezpečím] přítomným a záruku věčného bezpečí“[14]. Kolem roku 455 zaslal jeruzalémský patriarcha Juvenál papeži sv. Lvu úlomek dřeva Kříže[15]. Podle Liber Pontificalis („Knihy papežů“) měl císař Konstantin za pontifikátu sv. Silvestra věnovat římské sessoriánské bazilice (svatého Kříže v Jeruzalémě) úlomek svatého Kříže[16]. Ve spisech z dob papežů sv. Hilaria (461‒468) a sv. Symmacha (498‒514) nacházíme zmínky o tom, že úlomky svatého Kříže byly vkládány do oltářů[17]. Kolem roku 500 požádal viennenský biskup Avitus jeruzalémského patriarchu, aby mu poslal úlomek kříže[18].

Je známo, že francká královna Radegunda po odchodu do Poitiers obdržela od císaře Justina II. v roce 569 pozoruhodnou relikvii svatého Kříže. Při této příležitosti proběhly velkolepé oslavy a klášter, který královna v Poitiers založila, se od té doby nazýval Svatého Kříže. Právě tehdy Venantius Fortunatus, biskup Poitiers a uznávaný básník své doby, složil chvalozpěv Vexilla regis, který se dodnes zpívá v církvi latinského obřadu o svátcích svatého Kříže. O něco později zaslal sv. Řehoř úlomek svatého Kříže langobardské královně Theodelindě[19] a další katolickému španělskému králi Rekkaredovi I.[20]. Za pontifikátu Sergia I. byla v roce 690 objevena schránka obsahující relikvii svatého Kříže, kterou zaslal císař Justinus II. papeži Janu II. (560‒574)[21].

Nebudeme dále už podrobně představovat historii jiných relikvií kříže, nicméně zvláštní pozornost si zaslouží kniha Charlese Rohaulta de Fleury Mémoire sur les instruments de la Passion (Paříž 1870). Její autor díky vskutku titánské práci a obrovským vědomostem sepsal seznam všech relikvií svatého Kříže a navzdory tvrzením mnoha protestantů a racionalistů dokázal, že se zachované úlomky kříže dohromady svým objemem nejenže nevyrovnají „bitevní lodi“, ale netvoří ani třetinu objemu skutečného kříže, jehož výška podle všeho dosahovala tří nebo čtyř metrů a jeho příčné břevno mělo zhruba dva metry. Uveďme výpočty tohoto učence: předpokládáme-li, že kříž byl, jak se domnívá řada vědců, zhotoven z borového dřeva a že vážil kolem pětasedmdesáti kilogramů, pak jeho objem musel být zhruba 178 000 000 mm³. Avšak celkový objem dochovaných relikvií nepřekračuje podle výpočtů Rohaulta de Fleury 4 000 000 mm³; takže, i když zohledníme úlomky, které se ztratily nebo nemohly být z nejrůznějších důvodů zahrnuty do výpočtů, jsme stále ještě velmi daleko od 178 000 000 mm³, tedy objemu svatého Kříže.

Hlavní svátky svatého Kříže

Svátek Kříže měl, podobně jako řada jiných církevních svátků, svůj původ v Jeruzalémě a souvisel s nalezením svatého Kříže a chrámy, které nechal na místě Svatého hrobu a na Kalvárii vybudovat císař Konstantin. Slavnostních obřadů posvěcení zmíněných kostelů 14. a 15. září 335 se zúčastnili biskupové, kteří se sjeli na synodu do Týru, a velký počet biskupů ze všech provincií říše. Svátek připomínající ony události známý jako Encaenia [tj. „posvěcení“] měl neobvykle slavnostní povahu a patřil do stejné třídy jako Zjevení Páně a Velikonoce. Jeho vylíčení najdeme v Putování Egerie, které představuje cenný pramen informací ohledně vzniku liturgických svátků. Zmíněná slavnost přitahovala každoročně do Jeruzaléma značné množství mnichů z Mezopotámie [římské provincie], Sýrie, Egypta, Tebaidy a jiných míst, jakož i četné zástupy věřících obojího pohlaví. Do města kromě toho ze svých diecézí přibylo více než čtyřicet či padesát biskupů, kteří chtěli být přítomni oslavám přímo na místě. Svátek byl považován za přikázaný, „a kdo se oné velké slavnosti nezúčastnil, cítil se, jako kdyby spáchal smrtelný hřích“. Slavnost trvala osm dní a měla výlučně místní povahu. Časem se, jako mnoho dalších, rozšířila do Konstantinopole a odtud do Říma. Zároveň probíhaly snahy přizpůsobit ji daným poměrům, přičemž římská bazilika svatého Kříže v Jeruzalémě měla, jak napovídá její název, připomínat stejně zasvěcený kostel ve Svaté zemi.

Svátek Povýšení svatého Kříže začal být slaven v Římě koncem sedmého století. Jistou zmínku nacházíme za pontifikátu Sergia I. (687‒701), ale, jak poznamenává dom Bäumer, z daného textu[22] zřetelně vyplývá, že onen svátek existoval už dříve. Je tedy nepřesné připisovat jeho zavedení zmíněnému papeži, jak se to často děje. Galikánské církve, které v té době ještě neslavily Povýšení svatého Kříže 14. září, měly svůj vlastní svátek 3. května. Ten byl ustanoven pravděpodobně v sedmém století, jelikož ho starší galikánské listiny, jako např. lekcionář z Luxeuil, nezmiňují, stejně tak ho pomíjí sv. Řehoř z Tours. Podle Mons. Duchesna uvedené datum vycházelo z legendy o nalezení svatého Kříže[23]. Později, když došlo ke skloubení galikánské a římské liturgie, se každému z těchto svátků dostalo jiné povahy, aby nemusel být některý z nich obětován. Svátku slavenému 3. května se dostalo označení Nalezení svatého Kříže a upomínal zvláště na nalezení dřeva svatého Kříže sv. Helenou; svátek Povýšení svatého Kříže slavený 14. září pak zejména upamatovával na okolnosti, za nichž císař Herakleios získal zpět od Peršanů svatý Kříž. Zdá se však, že starším z obou svátků byl ten slavený 13. a 14. září a vzpomínka Nalezení svatého Kříže s ním byla původně spojena.

Také zvyk uctívání kříže během velkopátečních obřadů pochází z Jeruzaléma a věrně představuje jeruzalémské obřady uctívání svatého Kříže ze čtvrtého století, které líčí Putování Egerie. Úcta projevovaná kříži v Jeruzalému se zakrátko stala povšechnou. Řehoř z Tours píše o středě a pátku zasvěcených kříži, přičemž má pravděpodobně na mysli středu a pátek Svatého týdne[24]. Nejstarší popis obřadu uctívání kříže nacházíme v Ordo Romanus všeobecně připisovaném sv. Řehořovi Velikému. Podle tohoto „Řádu“ začínal stejně, jak je tomu dnes, tedy responsoriálními modlitbami. Kříž byl připraven před oltářem, kněží, jáhni, podjáhni, klerici nižších svěcení a následně věřící k němu postupně přistupovali a pozdravovali ho za zpěvu Ecce lignum crucis in quo salus mundi pependit. Venite, adoremus („Ejhle, dřevo Kříže, na něm Spása světa pněla. Pojďte, klanějme se!“) a pak žalmu 118.[25] Církev latinského obřadu zachovala tyto liturgické prvky dodnes v obřadu Velkého pátku přidávajíc k nim Improperie [„Žaloby“] a hymnus o kříži Pange, lingua, gloriosi lauream certaminis.

Katolíci byzantského obřadu mají kromě uctívání kříže na Velký pátek a o zasvěceném zářijovém svátku dodnes ještě další svátky uctívání kříže, a to 1. srpna [„Procesí úctyhodného dřeva životodárného Kříže“] a o třetí neděli postní [„Neděle křížipoklonná“]. Je dosti pravděpodobné, že se Řehoř Veliký seznámil s tímto svátkem během pobytu v Konstantinopoli a že shromáždění u Svatého Kříže v Jeruzalémě o neděli Lætare (tj. čtvrté neděli postní) je památkou na ony byzantské slavnosti nebo snahou je napodobit.

J. M. Fernand Cabrol OSB

Převzato z The Catholic Encyclopedia, sv. 4. New York 1908.
Přeložil ACS.
Vyšlo v Te Deum 2/2020.

[1] IV, 10; X, 14; XIII, 4.

[2] Roman Miscellanies, X, 441.

[3] Viz Cabrol, La Peregrinatio ad loca sancta, 105.

[4] Cod. Justin., I., tit. 7.

[5] Kán. 77.

[6] Contra Julian., VI, in Opp., VI.

[7] Ep., CVIII.

[8] Viz Banduri, Numism. Imperat. Rom., II.

[9] Kán. 3.

[10] De Incarnat., XV, 13, 1.

[11] Zasedání XXV.

[12] V článcích od 22. června do 21. září 1907.

[13] Viz Duchesne in Acad. des inscr., 6. prosinec 1889, Paříž; Morel, Les missions catholiques, 25. březen 1890, str. 156; Catech. IV in PG, XXXIII, 469; srov. také ibid., 800; Procopius, De Bello Persico, II, 11.

[14] Epist. XXXI, n. 1. PL, LXI, 325.

[15] S. Leonis Epist. CXXXIX, PL, LIV, 1108.

[16] Duchesne, Liber Pontificalis, I, 80; srov. 78, 178, 179, 195.

[17] Op. cit., I, 242 sq. a 261 sq.

[18] PL, LIX, 236, 239.

[19] Ep. XIV, 12.

[20] Ep. IX, 122.

[21] Viz. Borgia, De Cruce Vaticanâ, str. 63, Řím 1779, a Duchesne, Liber Pontificalis, I, 374, 378.

[22] Lib. Pontif., I, 374, 378.

[23] Lib. Pontif., I, 108.

[24] Srov. De Gloriâ Mart. I, 5.

[25] Viz Mabillon, Mus. Ital., II, 23. Paříž 1689.