Pracovitost

Pokora dává člověku vědomí vlastních nedostatků, a tudíž i potřeb, které mají být uspokojeny užíváním vrozených sil a schopností, čili prací. Pokora tedy vede k pracovitosti.

Práce v tomto nejširším smyslu je pro člověka nezbytná, přirozená, je užitečná a současně úctyhodná. Tyto vlastnosti práce vyplývají z jejího účelu, jímž je konečná dokonalost člověka. Tento cíl vyžaduje, aby práce byla spořádaná, přiměřená, vytrvalá a přitom umírněná.

Spořádanost práce

Práce člověka je spořádaná, je-li každý její bezprostřední předmět dobrý (finis operis) a je-li podnikána způsobem a prostředky alespoň mravně dovolenými a se správným úmyslem (finis operantis). To znamená, že práce musí sloužit zdokonalení a blahu pracujícího a bližního a musí být srovnatelná se skutečným posledním cílem člověka.

Spořádanost práce také vyžaduje, aby člověk zachoval správné pořadí jednotlivých pracovních výkonů, to jest, aby dával přednost pracím nutným před užitečnými a příjemnými. Nutné bývají ovšem také zpravidla užitečné a obojí může být i současné příjemné; uvedené rozdělení znamená pouze, že jsme povinni vykonávat především práce nutné, i když nám snad z nich nevzejde jiný užitek než odvrácení okamžitého nebezpečí, a užitečné práci musíme dát přednost před takovou, která nám poskytuje pouze potěšení.

Přiměřenost práce

Přiměřenou je taková práce, jejíž obsah odpovídá schopnostem a povolání pracujícího. Člověk má velmi rozmanité potřeby hmotné a duchovní, a proto je i jeho práce rozmanitá, tělesná i duševní. V jistém smyslu je ovsem každá lidská práce také duševní, neboť je to činnost cílevědomá.

Rozlišujeme práci tělesnou od duševní podle toho, zda u daného výkonu převládá činnost tělesná, svalová, nebo duševní, rozumová. Každý člověk musí pracovat tělesně i duševně, avšak společenský život vede k jisté dělbě práce. Vznikají různá povolání, jejichž výkon má ráz práce tělesné nebo duševní podle toho, který prvek převládá.

Požadavek přiměřenosti práce tedy také znamená, že člověk má mít povolání, jaké odpovídá jeho schopnostem. Pracím, které souvisejí s povoláním, musí dát člověk přednost před jinými užitečnými a příjemnými pracemi, avšak i svému povolání se musí člověk věnovat „přiměřeně“, tj. nesmí pro ně zanedbávat jiné práce, které jsou nutné pro jeho normální, lidský, čili především duchovní život.

Vytrvalost v práci

Práce musí být vytrvalá, poněvadž bez vytrvalosti je zpravidla marná, přitom však musí být umírněná. Člověk nemůže a nesmí přepínat své síly a nesmí jimi ani plýtvat. Proto se musí práce střídat s odpočinkem a zotavením.

Avšak ani dokonalé zotavení, jaké poskytuje člověku spánek a jídlo, nemůže zabránit, aby nás duševně neubíjela práce, třebas nutná a užitečná, která však nám nepřináší žádné nebo jen malé potěšení. Není snad povolání, v němž by se nevyskytovaly práce, které netěší ani člověka, který vcelku je s tímto povoláním spokojen nebo je i miluje. Proto vyžaduje umírněnost, aby člověk věnoval také potřebný čas „zábavě“, tj. činnosti, která poskytuje potěšení.

Zábava není nebo alespoň nemá být utrácením času. Nejdokonalejší a zpravidla také nejúčinnější je zábava, která je současně užitečnou prací, tělesnou nebo duševní, a vede člověka ke kontemplativní činnosti. Takové „zábavy“ potřebují zejména lidé, jejichž povolání je příliš speciální nebo jednotvárné, tedy tím nebo oním způsobem jednostranné. Není však zavržitelná a podle okolností může být vhodná jako zábava i taková činnost, jejíž celá užitečnost spočívá jen v tom, je poskytuje člověku žádoucí „uvolnění“ (hra).

Lenost

Protikladem pracovitosti je lenost čili netečnost, která spočívá v tom, že člověk zanedbává vlastní dobro pro obtíže spojené s jeho sledováním. Líný tedy není jen člověk, který raději nuzně žije, než aby pracoval a vydělával si na slušné živobytí, nebo který se štítí poctivé práce, protože si slibuje snadnější výdělek od nějakého nepoctivého zaměstnání. Poněvadž pravé a skutečné dobro a dokonalost člověka je duchovní, je neřest netečnosti nejškodlivější a nejzavržitelnější tehdy, odvrací-li člověka od úsilí o vlastní rozumovou a mravní dokonalost pro obtíže, které jsou s takovým usilováním spojeny.

Netečnost neznamená, že si člověk libuje v naprosté nečinnosti, poněvadž každý člověk touží po štěstí a blaženosti, jichž nelze dosáhnout bez činnosti. I čistě smyslová a živočišné blaženost spočívá v nějaké činnosti. Netečnost neznamená ani, že se člověk vyhýbá jakékoliv práci. Je známo, že i lidé tělesně pohodlní a štítící se pravidelné a vytrvalé práce, dovedou často vyvíjet veliké úsilí, aby se „vyhnuli práci“, a podnikají dokonce za tím účelem práce někdy velmi těžké, nebezpečné a odporné, jako je otevírání cizích pokladen, loupežné přepadávání nebo prostituce. Lidé neteční k vlastnímu duchovnímu dobru bývají velmi pracovití všude tam, kde se jedná o dobro hmotné a časné. Netečnost se tedy dobře snáší i s pracovitostí, ovšem s pracovitostí neuspořádanou, nepřiměřenou a neumírněnou.

Práce jako útěk

Intenzivní vnější činnost, ať už „užitečná“, nebo „zábavná“, bývá často prostředkem k ohlušení svědomí, k vyplnění vnitřní prázdnoty, jaká se otevírá v člověku, který soustavně zanedbává svou duši. Je to zkrátka útěk před Bohem, dovedně a promyšleně zastíraný. Člověk často utíká před Bohem tak dokonale, že se vyhýbá i jakémukoliv přemýšlení a skutečnostem, které by jej mohly zviklat v jeho pohodlném hmotářském a čistě pozemském smýšlení. Někomu nestačí pouhá zábava, a proto se vrhá do práce a jeho eschatologickým ideálem je zemřít „v plném tahu“. Jsou dokonce zprávy o pracovnících tak oddaných, že zemřeli želem a nudou krátce potom, co byli dáni do výslužby. Podobným osudem by byli ohroženi mnozí i méně horliví pracovníci, kdyby byli pojednou zbaveni novin, rozhlasu, televize, biografu a možnosti nezávazného a povrchního tlachání se stejně smýšlejícími.

Miloslav Skácel

Úryvek z Kursu aristotelsko-tomistické filosofie, část VIII. Etika. Praha 1969.
Mírně jazykově a stylisticky upraveno.