Panna Maria Královnou české země v nejslavnějších dobách českého národa

Známý kazatel při vídeňském dvoře císařském, Abraham a Sancta Clara, v kázání o sv. Václavu uvádí dojemnou myšlenku, že království české je podobno nebi. Kázal takto: V nebi jsou svatí patriarchové; takovým svatým patriarchou byl svatý biskup Jan Lohel, pražský arcibiskup, jenž vykonal mnohé divy. V nebi jsou proroci; takovým byl svatý Arnošt, pražský arcibiskup, jenž tři sta let napřed prorokoval, že mariánská svatyně, v níž bude pohřben, bude proměněna ve stáj. V nebi jsou svatí apoštolově; to byl kníže Boleslav, jehož horlivostí království polské přijalo pravou víru. V nebi jsou svatí mučedníci; těch mají Čechy velké množství, mezi nimiž je na prvním místě svatý Václav. V nebi jsou svatí vyznavači; těch má česká země mnoho, jako byl svatý Prokop, Ivan a jiní. V nebi jsou svaté panny; o ty v Čechách není nouze, jako byla svatá Anežka, Milada a jiné. V nebi jsou svaté vdovy; ani ty v Čechách nechybí, jako je svatá Ludmila a Zdislava.

Tak kněz německého jazyka a ducha před císařským dvorem vídeňským povýšil a připodobnil zemi českou k nebeské říši! Jaká je to radost pro nás, ale i poučení, abychom si vážili naší české vlasti a zejména učení křesťanského, jež tolik vyvýšilo náš národ nad národy jiné. A za to za všecko máme děkovati Bohu, svatým našim patronům českým, již jistě v nebesích na svou drahou vlast nezapomínají, a zvláště Matce Boží.

Ukázal jsem v předešlém našem rozjímání na to, kterak pod ochranou a pomocí Matky Boží bylo přemoženo slepé pohanství, zavedena víra křesťanská a rozšířena do českých duší. A nutno říci, že národ náš přilnul k víře křesťanské upřímně a pevně. To se jevilo především na jeho životě a mravech. Dějepisec Palacký píše o mravním stavu českého národa v dobách, kdy český národ byl již pevně a trvale pokřesťaněn, tato vzácná slova: „Čechové a Moravané 12. a 13. století rovnali se co do vzdělanosti a ušlechtilosti ducha i svým nejvýtečnějším sousedům a předcházeli mnohé jiné dobrým příkladem. Utěšený zjev v mravní povaze lidu českého té doby byla nepopiratelná převaha čistoty a kázně, manželské věrnosti a panické zachovalosti obojího pohlaví, zakládající se v přirozené a hluboce zakořeněné zbožnosti. O mravní čistotu a neposkvrněnost byla vesměs píle veliká, v domácnosti pak panovala vůbec kázeň a pobožnost, ježto všem věkům za vzor sloužiti by mohla.“

Tolik Palacký!

Lze si mysliti zjev v národním životě více potěšující? Nebyla to úplná harmonie života i víry křesťanské? Pak ovšem pochopíme, proč mohl tehdy na nivách českých vykvésti tak čistý květ, jakým byla ve svém životě i díle blahoslavená Anežka Česká, dcera krále Přemysla Otakara I. Tato světice, jež je květem této doby, šířila slávu české země a její zbožnost i daleko do ciziny. Svatá Klára, jejíž učednicí Anežka byla, jmenuje ji sestrou ze všech nejmilejší a píše jí, že pověst o jejím svatém mezi lidmi obcování a nevinnosti života jejího roznesla se již téměř celým světem. A jakým líbezným zjevem této doby byla jiná česká žena, nevlastní sestra blahoslavené Anežky, jež známa jest i v daleké zemi dánské pod jménem královny Dagmar. Ještě dnes v této zemi, jíž Dagmar byla jen krátký čas královnou, vzpomínají na tuto šlechetnou a svým životem svatou ženu a opěvují ji ve svých krásných písních a pověstech.

A všechen tento rozkvět mravního a náboženského života děl se pod zářivými, hřejivými paprsky kultu mariánského. Svědčí o tom zvláště výstavba celé řady nejstarších chrámů, jež z největší části byly zasvěceny Panně Marii. Tak zvláště Praha byla ozdobena na Strahovské hoře, jež podle podoby s posvátnou horou jerusalemskou již od dávných časů byla nazývána českým Siónem, chrámem Nanebevzetí Panny Marie, který vystavěl řád premonstrátský roku 1040, přivedený do Prahy výtečným biskupem Jindřichem Zdíkem. Ještě dříve předtím postaven byl k úctě Panny Marie chrám Panny Marie před Týnem, při němž byl špitál P. Marie ku přechovávání onemocnělých kupců, kteří měli zde kupecký dvůr, zvaný Týn. V témže století roku 1059 vystavěn byl velký chrám Matky Boží v Menším městě Pražském u mostu vedoucího přes Vltavu. Tento chrám vystavěl rytířský řád Johanitů, kteří pak nazývali se podle tohoto chrámu „rytíři Svatomarští“.

Zvláště pak úctu k Panně Marii šířili u nás v těchto dobách cisterciáci, synové svatého Bernarda, který vynikal svou nezměrnou úctou k Panně Marii a věnoval všechny své síly i svého řádu šíření kultu mariánského. Jeho vznešený hymnus „Vzpomeň, ó Královno milá, že nebylo slýcháno, bys koho opustila, když k Tobě o pomoc bylo voláno“ ozýval se po celá staletí a až do dnešních dnů po všech chrámech křesťanských. Tito cisterciáci vystavěli zvláště chrám Panny Marie v Sedlci u Kutné Hory, který býval po celá staletí a je ještě dnes cílem poutí tisíců mariánských ctitelů v pondělí velikonoční na oslavu Božího hrobu a Panny Marie. Stejně tak cisterciáci založili jiné poutnické místo Panny Marie v Račicích nedaleko Oseka, kde měli svůj velký klášter. Chrám Panny Marie vystavěli též na Zelené Hoře u Nepomuku, před jejímž milostným obrazem byl, jak starobylá legenda praví, sv. Jan Nepomucký jako dítě obětován. Vynikající poutnické místo mariánské od cisterciáků máme v Týnci u Královic. Znamenitý klášterní chrám postavil tento řád též na Zbraslavi a ve Vyšším Brodě, v kterýchžto chrámech zvláštní důvěry nabyly milostné obrazy mariánské, k nimž scházelo se tisíce a tisíce poutníků.

Zvláště však velké mariánské místo povstalo nám nedaleko Prahy ve Staré Boleslavi, kde byl umučen svatý Václav. Stará legenda vypravuje, že za panování krále Vladislava, okolo roku 1160, byl ve Staré Boleslavi rolník, který měl na tomto místě, kde nyní je chrám Matky Boží a velký oltář, své pole. Když toto pole, a to právě na místě velkého oltáře oral, zastavili se koně a nechtěli dále táhnouti. I pobízel oráč koně, aby táhli a při tom vtlačil radlici hluboko do země. A hle, tu ukázal se malý, stříbru nebo mosazi podobný obraz Panny Marie, kterak chová na svých rukou Ježíška. I vzal tento obraz a s velikou uctivostí donesl jej do svého domu. Ráno však obraz ten byl na témže místě, kde jej vyoral. Tak se stalo třikráte za sebou. I vzal obraz a šel s ním k děkanovi a kanovníkům kostela sv. Václava ve Staré Boleslavi a vypravoval jim, co se přihodilo. Staroboleslavská kapitula vzala tento obraz do svého kostela, ale i odtud po dvakráte navrátil se na staré místo. I poznali všichni, že blahosl. Panna Maria toto místo sobě oblíbila a na něm chce býti uctěna. Proto postavili na tomto místě kapličku, v níž obraz tento uctivě byl chován. Záhy obyvatelé okolních míst počali se k obrazu tomuto scházeti a Pannu Marii na tomto místě uctívati. Tak povstalo zde ono slavné poutní místo mariánské, které až podnes shromažďuje tisíce poutníků uctívajících s největší vroucností Matku Boží.

Legenda dále vypravuje, že obraz tento je onen obraz, který po svaté Ludmile zdědil sv. Václav a jej při sobě ustavičně nosil, a to i v onen den, kdy byl umučen. Tehdáž prý jeho vrahové tento obraz s jeho mrtvého těla vzali a na tomto místě zakopali, až od onoho oráče byl nalezen a k veřejnému uctívání vystaven. Jádro této legendy je zajisté všem srozumitelné. Starobylý obraz Panny Marie staroboleslavské svým původem sahá až hluboko do starých dob křesťanských, byl mimořádným způsobem a jistě ne bez vůle Matky Boží nalezen a po celá staletí uctíván zbožným českým lidem mariánským.

Stará Boleslav stala se tak nejvzácnějším poutním místem českým, neboť na tomto místě je uctíván nejen svatý Václav, který zde zemřel pro víru křesťanskou, ale i Matka Boží, jejímž vroucím ctitelem svatý Václav byl. A uvážíme-li, že Stará Boleslav bývala vždy považována za střed země české, potom radostně můžeme vyznávati víru, že Panna Maria a svatý Václav jako by z tohoto středu země české kralovali a vévodili české naší vlasti a odtud že Panna Maria svůj hvězdnatý ochranný plášť od věků rozestírala nad milovanou zemí českou.

Tato Víra v ochranu Panny Marie nebyla marná. Pomoc Matky Boží a její ochrana českého národa projevila se neobyčejným způsobem. Stalo se tak začátkem třináctého století, kdy na mongolských stepích povstaly a hnuly se ohromné kočovné kmeny, které jako dravá a velká voda počaly se rozlévati i do Evropy. Jmenovali se Tataři a jejich vpád do Evropy byl jedním z nejhroznějších nebezpečí, které ohrožovalo křesťanskou kulturu a civilisaci evropskou. Bohužel, jako jindy i tentokráte velké státy evropské se hašteřily a bojovaly proti sobě navzájem a přes všecka zapřísahání nedovedly se spojiti, aby čelily tatarskému nebezpečí. A tak Tataři po hrozných bojích dobyli Ruska, které od té doby úpělo v neslýchané porobě pod těmito barbary přes dvě stě let. Dravému přívalu asijských vetřelců podlehlo i Polsko. V bitvě u Lehnice bylo pobito na deset tisíc rytířů i se svým knížetem. Pobitým rytířům uřezali barbaři uši, naplnili jimi devět žoků a poslali jako vítěznou trofej velkému chánu do Asie. Odtud pak Tataři jako dravá vlna zaplavili širé nížiny uherské. Porazili maďarské vojsko a ohněm a vraždami řádili v nížinách uherských.

Po dobytí Uher měla se státi obětí jejich i česká země. Tataři prodrali se začátkem května roku 1241 na Moravu. Na rychlých koních rozjížděli se po Moravě a zapalovali všechny osady. Obyvatelstvo nelidsky zabíjeli. Celou zemi pokrývaly jen mrtvoly a spáleniště. A tak přitáhli až k Hostýnu a obléhali křesťanský lid, který vzal útočiště své na tuto horu a vzýval Matku Boží, která divy tvoří. Ale pojednou stal se zajímavý zjev! Nepřítel se náhle obrátil, opustil Moravu i Podunají nadobro a vrátil se zpět do svých asijských stepí.

Co se stalo? Co přinutilo barbarského nepřítele k náhlému ústupu? Dějiny vykládají, že učinil tak proto, poněvadž velký chán mongolský zemřel. Byli by však vítězní a po kořisti a krvi lační Tataři kvůli úmrtí velkého chána, svého císaře, opustili tak rychle Evropu? Stará legenda však vypravuje, že Panna Maria to byla, která pomohla k odvrácení velkého tatarského nebezpečí tím, že při bouři hrom a živelné běsy tloukly do jejich stanů, až je rozmetaly. Ale ať již Tataři z jakýchkoli příčin opustili Moravu, jisto jest, že nestalo se tak bez vyšší pomoci a přispění. Zbožný lid, jenž Matku Páně na kolenou vzýval, instinktivně cítil, že Panna Maria české země zachránila. Odtud také ona starobylá úcta k Panně Marii na Svatém Hostýně, kde od nepaměti stává kaplice mariánská. Matka Boží je tam vyobrazována, kterak svým pláštěm chrání křesťany a Ježíšek blesky metá do tatarských stanů. Tak Panna Maria zachránila opět národ český od nebezpečí, které hrozilo zničiti tento národ i jeho existenci.

Úcta mariánská svého vrcholu nalezla však za panování blahé paměti Karla IV. a jeho rádce, rovněž blahé a svaté paměti, arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Když Karel IV. přišel do Čech a byl ještě markrabím moravským, již se přičiňoval a staral o povznesení a zvelebení kultu mariánského. Tak zvláště založil při metropolitním chrámu Páně zvláštní sbor duchovních zvaných „mansionáři“. Byl to sbor dvaceti čtyř duchovních, z nichž dvanáct bylo kněží, šest jáhnů a šest podjáhnů, kteří žili ve zvláštním domě, vystavěném za Hradem pražským, a jejich jedinou povinností bylo, aby denně zpívali hodinky k úctě Nejsv. Rodičky Boží. K této službě jim vykázal zvláštní kůr, zvaný kůr Panny Marie. Zde každodenně zrána zpívali mariánské zpěvy a sloužili jednu mši svatou k úctě Panny Marie a zpěvem ji provázeli. Tento sbor dostal církevní schválení od samého papeže Klimenta VI. – Karel IV. učinil toto nadání, aby se vděčným prokázal za to, že Rodička Boží mu zachránila život před úklady nepřátel ve Vlaších.

Zvláštní však způsob uctívání Panny Marie, který až do dnešní doby se udržel a je v nesmírné oblibě, zavedl Karel IV. a Arnošt z Pardubic ke cti nebeské Královny. Jsou to tak zvané roráty. Při rorátní pobožnosti slouží se časně ráno, ještě za tmy, v době adventní mše svatá ke cti Rodičky Boží, při níž zpívají se starodávné písně ke cti Panny Marie. Jest v nich chválen a oslavován Bůh za to, že se ráčil vtěliti, s nebe sestoupiti a z Panny Marie se naroditi. Písně tyto vepsány bývaly v umělecky pracované kancionály, jež dodnes svědčí nejen o zbožnosti našich předků, ale i o jejich ušlechtilém a uměleckém vkusu. Zvláštní a důvěrné toto uctívání Matky Páně, pocházející z doby Karla IV., bylo vždy velmi oblíbeno mezi českým lidem, který nelekal se doby zimní, ani tmy, ani nepohody, ani mrazu a často i z velmi vzdálených míst spěchal do osvětlených chrámů, aby zde chválil Rodičku Boží.

Stejně rozšířenou pobožností po Čechách i na Moravě bylo tak zvané „Salve“, tj. Zdrávas Královno. Tato píseň, k níž přidávaly se i jiné zpěvy a modlitby mariánské, takže dobrou půl nebo i celou hodinu trvala, zpívala se zejména v době svatopostní, v sobotu i v jiných památných dnech mariánských i církevního roku vůbec. V některých chrámech udržela se tato pobožnost až do dnešního dne.

K vedení těchto pobožností zakládala se v této době i zvláštní bratrstva mariánská, jako na příklad v Praze, Mostě, Kadani, Kaplici, Nových Hradech a jinde. Tato bratrstva mariánská zřízena byla dokonce jako zvláštní cech. Konala své sborové pobožnosti v chrámu farním, kdež opatrovala svůj zvláštní obraz mariánský. Měla i svou bratrskou pokladnu, do níž se scházely peněžité sbírky nebo i odkazy od zemřelých členů. Tato mariánská bratrstva velmi se zasloužila v dobách, kdy husitství a protestantství počalo nábožensky rozvraceti českou vlast a celá města strhovati na svou stranu. Mariánská bratrstva to byla, která často s velikým nebezpečím života hájila starou katolickou víru a v mnohých místech ji i uhájila.

Karel IV. však zvláště projevoval svou úctu k Panně Marii tím, že k poctě její stavěl i velkolepé a krásné chrámy. O Praze říkalo se v době Karla IV. „altera Roma“, tj. „druhý Řím“, poněvadž takovým množstvím kostelů a chrámů žádné jiné místo v celé Evropě mimo Řím vykázati se nemohlo. Proto také nazývána Praha „Římem severu“. Za Karla IV. měla Praha na sto kostelů a kaplí, a proto také jmenována byla „městem stověžatým“. Z těch chrámů největší počet a ovšem těch nejkrásnějších zasvěceno bylo P. Marii.

Když Karel IV. roku 1333, jsa ještě za života otce svého vladařem v Čechách, stavěl nový hrad pražský podle vzoru pařížského Louvru, pořídil tam hlavní kapli Panny Marie hned vedle sněmovní síně. Karel IV. také uskutečnil slib otce svého krále Jana a vybudoval nový chrám mariánský s klášterem kartusiánů na Smíchově. Zvláště však Karel IV. ukázal svou důvěru k Panně Marii, když zakládal Nové Město Pražské a předsevzal si postaviti v jeho středu velký, ba obrovský chrám Panny Marie Sněžné. Tento chrám Panny Marie Sněžné, který dnes vidíme, je pouze chorem zamýšlené velkolepé budovy, která však, bohužel, nikdy dostavěna nebyla. Budova tato měla míti tři lodi a v průčelí dvě vysoké věže a její výška měla býti nad všecky budovy a chrámy pražské. Ještě dnes malá část tohoto chrámu, ačkoliv její strop byl již snížen, ukazuje, jak převysoká a svými rozměry ohromná stavba to měla býti. Její sloupy a lomené oblouky jako by byly sepjatýma rukama k výšinám nebes, zpívajícíma a modlícíma se: Salve Regina! Zdrávas Královno!

Karel IV. založil dále roku 1360 chrám Zvěstování Panny Marie na Trávníčku, dnes zvaný na Slupi, při němž založil téhož roku klášter servitů čili služebníků Panny Marie. Nevelký tento chrám vynikal krásnou výstavností i starodávnou úctou k Matce Boží. Na Karlově založil Karel IV. znamenitý chrám Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velkého, jehož jméno obdržel při sv. biřmování ve Francii. Je to jedna z nejkrásnějších a stavitelsky nejvýznamnějších posvátných budov pražských. Obdivujeme se v ní především její hlavní lodi, jež tvoří pravidelný osmihran. Nad ní vznáší se klenba beze všech viditelných podpor, což všechny znalce úžasem naplňuje. Zebrové pletivo tvoří překrásnou paprskovitou hvězdu a žebra scházejí se ve dvaceti čtyřech uzlech, tvoříce čtyřicet klenbových ploch. Je to jedno z nejvýmluvnějších svědectví o vysoké kultuře českého národa v dobách středověku, neboť smělé klenbě chrámu nic podobného v Evropě se nevyrovná, a zároveň památka veliké úcty Karla IV. k Panně Marii.

Zvláště však ozdobil Karel IV. matičku Prahu tím, že založil na Novém Městě Pražském chrám, v němž obnovena byla stará liturgie slovanská, kdysi vypuzená ze svého sídla sázavského. Z toho úmyslu vznikl klášter Slovanský, při jehož zakládání veden byl Karel IV. ještě jinou dalekosáhlejší myšlenkou, spojiti odštěpenou církev východní s církví katolickou. Mimo to vedla Karla IV. k založení toho kláštera i jeho něžná úcta k svatým patronům českým, zvláště k sv. Cyrilu a Metoději, Vojtěchu a Prokopu, a touha odčiniti tak křivdy, které se kdysi na jejich památce staly. K tomu cíli založil Karel IV. roku 1371 velký chrám s klášterem pro mnichy řádu sv. Benedikta, kteří slovanského jazyka v obřadech užívali. Stavba tohoto chrámu a kláštera byla dokončena roku 1372 a s převelikou slávou posvěcena v pondělí velikonoční na počest P. Marie, sv. Jeronýma, sv. Cyrila a Metoděje, Vojtěcha a Prokopa. Obřad posvěcení vykonal pražský arcibiskup u přítomnosti Karla IV., syna jeho Václava, papežského legáta, arcibiskupů mohučského a metského, biskupů pařížského a augšpurského, kurfiřta saského, poslů uherského krále Ludvíka, ostřihomského arcibiskupa a jiných vysokých knížat a pánů a nepřehledného davu lidstva. Podle evangelia, jež v ten svátek se četlo, začal lid tomuto klášteru říkati „v Emauzích“, kteréžto jméno podnes se udrželo.

Jaká velkolepá je to stavba a jaké velkolepé úmysly zbožného Karla IV. pojily se k chrámu tomu. Měl se státi pod ochranou P. Marie a svatých patronů českých pojítkem rozkolnických Slovanů s církví katolickou. Zde v Praze, na Slovanech, měl býti střed, kde by si nábožensky a z toho i politicky roztržení a znepřátelení Slované podali ruce. Věčná škoda, že události, které se staly po smrti Karla IV., zmařily tyto velké úmysly svatého panovníka. Snad by se byly dějiny Evropy i světa jinak vyvíjely.

Úcta Karla IV. k Panně Marii dala vznik i celé řadě milostných obrazů mariánských, které jsou nejen památkou úcty k Panně Marii z této doby, ale jsou i velkými kulturními poklady českého národa. Je to především Panna Maria vyšehradská, která je největším skvostem a klenotem našeho vyšehradského chrámu a jediným pozůstatkem ze staré, slavné doby Vyšehradu, který Karel IV. tak miloval a ozdobil velkým královským hradem i jinými památkami. Vedle toho z této doby pochází řada proslavených mariánských obrazů madony vyšebrodské, zbraslavské, strahovské, svatoštěpánové, zlatokorunské, českobudějovické, brněnské, mostecké a kolik ještě jiných, jež všechny jsou slavnou památkou staročeské kultury, vzdělanosti a umění.

Zbožná úcta Karla IV. a lidu českého k Panně Marii dala vyniknouti ještě jinému odvětví českého umění. Jest to sochařství, které neobyčejně vykvetlo v době Karlově, hlavně vytvářením soch mariánských z jemného vápence. Madony, jež českými sochaři v této době byly vytvořeny, předčily, jak praví znalec této doby prof. Matějček, ušlechtilostí a krásou tvaru, vroucností mateřského výrazu nadmíru všechno, co vytvořila soudobá Evropa. Takové překrásné sochy madon zachovaly se nám z této doby v Třeboni, v Plzni, ve Vimperku, v Chlumu, v Suchdole, v Krumlově a v jiných ještě místech. Ještě dnes kulturní dějiny obdivují se těmto obrazům a sochám mariánským z doby Karlovy. Cizinci jezdí za nimi, aby je studovali a jim se obdivovali. Zda to není důkazem, že náš národ je starým národem kulturním a že po stránce vzdělanostní nejednou v dějinách vynikal i nad národy jiné, daleko početnější, bohatší a silou hmotnou mocnější?

Karel IV. měl při této úctě mariánské svého povzbuzovatele v prvním arcibiskupu pražském a jemu oddaném rádci a druhu Arnoštu z Pardubic. Jak vřelým ctitelem mariánským byl tento svatý muž, o tom svědčí jeho Mariologie, kterou vyšehradský probošt Lenz tak skvěle přeložil do jazyka českého. V této Mariologii Arnošt z Pardubic vyzpíval všechnu svou úctu a lásku k Panně Marii. Arnošt vystavěl tři velké svatyně mariánské, v Rokycanech, Jaroměři a Kladsku, a při každé z nich ustanovil pěstitele mariánské úcty a náboženského života, řád augustiniánů. Arcibiskup Arnošt z Pardubic choval v kapli svého hradu příbramský obraz Panny Marie s Ježíškem, ze dřeva řezaný, ba má se za to, že tuto sošku vyrobil svou vlastní rukou, a obraz tento měl ve velké úctě. Je to nynější Matka Boží svatohorská, která založila velkolepé poutní místo na Svaté Hoře a je středem úcty milionů poutníků, kteří sem po celá staletí přicházeli a u Panny Marie pomoc a přispění hledali a našli. Jistě napsal pravdu o velikém tomto arcibiskupu jeho životopisec Vilém, děkan kapituly vyšehradské: „Zjevila se milost Boha Spasitele ve sluze svém Arnoštovi, jejž Otec milosrdenství a světla tak hojným požehnáním obdařil, že je současníkům zrcadlem a potomkům zářícím příkladem.“

A jak se Panna Maria odměnila svému ctiteli Karlu IV. za tuto převelikou úctu a lásku, kterou tak znamenitým způsobem projevoval? Je to skutečně s podivem, co všechno dokázal Karel IV. – Když v roce 1333 po prvé jako správce země české do Čech přijel, neměl ani domu, kde by přebýval, ani haléře na nejnutnější vydání. Panstvo mezi sebou bylo v krvavých rozbrojích, lid stálými boji rozvášněn, takže se zdálo, že není ani možno poměry napraviti. A přece podařilo se mu pozvednouti zemi českou k blahobytu a bohatství neobyčejnému i provésti stavby tak vzácné a památné, že dodnes podivení vzbuzují. Země česká tonula v blahobytu, řemesla, obchod, zemědělství rozkvétala, takže právem tato doba nazývá se „zlatá doba země české“.

Země česká zvláště po založení university stala se střediskem kulturního života celé Evropy. Kvetou zde vědy, kvete umění. Stavitel Petr Parléř a mistři stavitelé čeští roznášejí slávu stavitelského českého umění daleko po cizině. Jiný český umělec Dětřich Pražský zakládá slavnou malířskou školu. Z pražské university vychází nám zakladatel české filosofie Tomáš ze Štítného. Jaká sláva je to české země! Do Prahy hrnou se žáci i učenci z celé Evropy. Praha v této době jest největším městem Evropy!

Země česká, když se stal Karel IV. císařem německým a císařem svaté římské říše, stala se i politickým střediskem celé Evropy. Vrcholem toho bylo převezení říšských insignií, klenotů a ostatků svatých, které stalo se v březnu roku 1350, z Mnichova do Prahy. Tenkráte tyto svaté ostatky, z Mnichova k nám převezené, přes noc zůstaly na našem královském Vyšehradě a odtud odvezeny byly druhého dne v neslýchané slávě do chrámu svatého Víta. Karel IV. dal zhotoviti korunu českou svatováclavskou na znamení nezávislosti české koruny na říši německé, ba ještě více, ustanovil, jako císař, aby synové říšských knížat, kteří měli právo voliti císaře (kurfiřtové) od sedmi do čtrnácti roků učili se jazyku českému. Což divu, že krále tak velkého nazývali předkové naši Otcem vlasti? Mistr Jan Hus v jednom kázání takto velebil Karla IV.: „Kníže nejslavnější, císař a český král, ochránce Církve, míru obnovitel, kněžstva příznivec, světlo knížat, živitel chudiny, stavitel chrámů a naší slavné university zakladatel.“

A co bylo hlavní příčinou těchto úspěchů Karla IV.? To pověděl tehdejší arcibiskup pražský Jan Očko z Vlašimě řka, že Karel nejenom uměl statečně bojovati a pevnou rukou vládnouti, ale také vytrvale se modliti a kdykoliv za něco ku blahu českého národa Boha prosíval, byl pevně přesvědčen, že Bůh jej vyslyší. Karel IV. ukázal, k jaké výši přivede národ panovník, který nejenom je dobrým politikem, ale také dobrým, upřímným a věrným křesťanem. Karel IV. tím, že spojil při svém vladařském díle myšlenku národní s náboženskou, přivedl národ český na vrchol slávy a cti v celém kulturním světě.

Karle, Karle! Jak bychom potřebovali dnes nejen tvé moudré hlavy, pevné ruky a statečného srdce, ale tvých modliteb, kterými jsi v kapli Panny Marie na Karlštejně před sochou mariánskou tak často prosíval za blaho a štěstí národa. Karle IV., Otče vlasti, buď naším otcem i tam na věčnosti, pečuj, starej se o svůj národ a jeho šťastnou budoucnost!

Květen 1939.

Mons. Bohumil Stašek

Převzato z knihy Pod ochranu tvou, svatá Boží rodičko, utíká se národ český. Praha 1939.