Kritické poznámky k papeži Benediktovi

Nedávné úmrtí papeže Benedikta XVI., který zemřel ve vysokém věku 95 let, vyvolalo vlnu pochvalných komentářů k jeho činnosti – a to jak k té na stolci sv. Petra, tak i k té v čele Kongregace pro nauku víry. Do značné míry oprávněně. Papež Benedikt-Ratzinger se aktivně zasazoval na obranu nenarozeného života, stavěl se proti radikálním teologickým excesům, poskytl větší možnosti pro celebraci tradiční mše sv. uvnitř církevních struktur, a mnoho jiného by se ještě dalo uvést. To je třeba objektivně ocenit jako klad.

Nicméně nelze zapomenout i na tu druhou, odvrácenou tvář Benediktova pontifikátu, na níž je zřejmé, že tohoto papeže lze přirovnat k postavám Lafayetta nebo Brissota v dobách Francouzské revoluce: sami ji připravovali a iniciovali, když ale zjistili, že její vývoj navzdory jejich předpokladům přesáhl jisté hranice, postavili se proti, ale nikdy nedospěli k tomu, aby kriticky zhodnotili fakt, že toto je vyústěním i jejich činnosti, i když s takovým výsledkem nepočítali. Nadále zastávali názor, že revoluce a její výchozí pozice jsou správné.

Ratzinger jako tzv. peritus (poradce) patřil na II. vatikánském koncilu k jedněm z tvůrců toho, co nazýváme „koncilní revolucí“. Když poté viděl, že posun v Církvi směřuje mnohem dál, než si představoval, využil svého postavení prefekta kongregace pro nauku víry a posléze papeže – a „šlápl na brzdu“. Nikdy se ale nevzdal postoje, že koncil byl požehnaný a výchozí pozice koncilní revoluce nutná a správná. Proč tomu tak bylo, na to poskytuje částečnou odpověď rakouská publicistka Gabriele Wastová, jejíž článek z měsíčníku Glaube und Kirche v překladu přinášíme.

Při bližším zkoumání se stále více odhaluje, že tyto dobré plody Ratzingerova pontifikátu nevycházejí z kořene hluboké katolické víry, jak bychom právem od papeže očekávali. Tento kořen byl u Ratzingera otrávený tím, že on ve své teologii zjevenou tradiční víru nahrazoval subjektivismem. Jinými slovy: Ratzinger zbavil Boží slovo jeho závaznosti a prohlásil za závazné kritérium víry subjektivní reflexi jednotlivce. Tyto otrávené plody jsou nepřehlédnutelné a já je chci demonstrovat na několika příkladech.

Ranná teologie

Ratzinger překroutil katolickou nauku o eucharistii už ve své přednášce v Salcburku r. 1965, jež vyšla tiskem v jeho knize „Svátostné zdůvodnění křesťanské existence“ (Die sakramentale Begruendung christlicher Existenz). Tam se dočteme: „Výroky, že tady v kostele ve svatostánku přebývá Bůh, znehodnocují kristologické tajemství a myslícího člověka, který něco ví o všudypřítomnosti Boží, nutně odpuzují.“

Ratzinger v uvedených větách zaměňuje všudypřítomnost trojjediného Boha s přítomností Krista ve svaté eucharistii: Pouze v nebi a v oltářní svátosti je Ježíš Kristus v hypostatické unii, ve svém lidství spojeném s Božstvím, přítomen. Tak zní katolická nauka.

Omyl

Ratzinger rovněž popíral, že Duch Svatý je Osobou. Jeden emeritní profesor teologie v Římě, který promoval u Ratzingera v Tuebingenu, uvedl: „Ratzinger opakovaně ve svých přednáškách tvrdil, že Duch Svatý není Osobou. Následky jsou závažné, protože tím postavil – plně v linii starověkých heretiků – na místo Ducha Svatého jakousi neosobní sílu. Takto se ovšem nepřímo přihlásil mezi tehdejší i současné gnostiky a ezoteriky. Proto nepřekvapuje Ratzingerova veliká záliba ve filozofii židovského myslitele Martina Bubera, který právě kladl důraz na osobní subjektivisticky chápanou víru ve smyslu gnostických a ezoterických představ.“

Zpověď

Tentýž emeritní profesor také podává svědectví, že profesor Ratzinger jednoho dne přišel na přednášku a hned v úvodu řekl, že zpověď se musí do budoucna odstranit. Kající pobožnosti prý jsou dostačující. Všichni tenkrát přítomní kněží byli tím tak vyděšeni, že se dohodli na modlitbě exorcismu. Následující den přišel Ratzinger opět na přednášku a své mínění z předchozího dne revidoval: Mohla by i soukromá ušní zpověď nadále zůstat v platnosti.

Zabránění konverze

Ratzinger později, už jako kardinál, zabránil luteránce Sigridě Spathové v konverzi na katolickou víru. Tato překladatelka mnoha papežských textů, která dospěla k poznání, že pravda je pouze v katolické církvi, se obrátila na Ratzingera. Ten ji ale přesvědčil, aby zůstala luteránkou a vytvořila tak prý ´most´mezi katolíky a protestanty. Když Spathová zemřela, německá redakce Radia Vatikán právě to, že navzdory svému zjištění o jediné pravdě, která je pouze v katolické církvi, zůstala protestantkou, ve svém nekrologu nejvíce ocenila.

Otázka ale zní: Odkdy je protestantismus, ať už luteránský, evangelikální nebo jiný, který považuje za cestu ke spáse pouhé uznání zásluh Ježíše Krista ve svém vědomí bez potřeby dobrých skutků, na stejné úrovni s katolickou naukou?

K tématu AIDS

Na mezinárodní konferenci k epidemii AIDS ve Vatikánu r. 1989 zastával tehdejší konzultor kongreagce pro nauku víry a pozdější boloňský arcibiskup a kardinál Carlo Caffara postoj, že AIDS je Božím trestem. Tím vyvolal bouřlivou nesouhlasnou reakci především francouzských účastníků, kněží a řeholníků. Někteří dokonce vyskočili na stůl a začali Mons. Caffarovi vyhrožovat. Je signifikantní, že ani vatikánská policie, ani švýcarská garda na obranu Mons. Caffary nezasáhly.

Jeden novinář se poté na tiskové konferenci obrátil na kardinála Ratzingera, jenž byl tenkrát prefektem Kongregace pro nauku víry, s dotazem, jestli souhlasí s názorem Caffary. Ratzinger odpověděl, že „Caffara není žádným učitelským úřadem Církve“.

Nevěděl snad kardinál Ratzinger o tom, že Písmo sv. Starého i Nového zákona na mnoha místech, stejně tak i posvátná tradice, mnohokrát hovoří o Božích trestech? Na zmíněné konferenci vystoupili dokonce i dva židovští přírodovědci, kteří označili podobně jako Mons. Caffara AIDS za Boží trest.

Opatření 

V době, kdy kardinál Ratzinger byl prefektem kongregace pro nauku víry, probíhalo v této instituci řízení proti knězi, kterého jistá žena obvinila z údajného sexuálního obtěžování. Státní návladní odmítl podat žalobu, neboť tato žena byla podle lékařských vyjádření psychicky nemocná a evidentně si vymýšlela. I vatikánská kongregace pro klérus vyslovila osvobozující verdikt pro tohoto kněze.

Když se ale o tom dozvěděl Ratzinger, opatřil si akta onoho duchovního. A výsledek? Tento dosud bezúhonný kněz obdržel od samotného prefekta kongregace, tj. od kardinála Ratzingera, dopis, v němž se mu ukládá, že až do své smrti nesmí veřejně celebrovat a zpovídat. Tento duchovní rovněž tak neměl žádnou možnost odvolání k Apoštolské signatuře.

Takových případů je hlášeno z éry Ratzingerova řízení kongregace pro nauku víry více. Jde o přístup subjektivistický, který se neopíral o objektivní zjištění pravdy.

Lze jenom při celkovém hodnocení činnosti Benedikta-Ratzingera doufat, že modlitby a smírné oběti katolických věřících pomohou napravit škody, které způsobila jeho subjektivistická teologická orientace.

Gabriele Wastová

Převzato z Glaube und Kirche 3/2023.
Přeložil a úvod napsal Radomír Malý.