Může být něco důležitějšího než seznam zednářů ve Vatikánu?

Kristovo uspořádání katolické církve předpokládá jistý řád a stálost, které vyplývají z neměnnosti pravd víry. Také duchovní život člověka vyžaduje určitý řád a stálost, přičemž proměnlivost a nestálost představují v tomto ohledu nebezpečí. Sv. Jakub říká: Každý dobrý úděl a každý dokonalý dar je shůry, sestupuje od Otce světel, u něhož není proměny, ani ze změny zastínění.“ Vidíme tedy, že onen „stín změny“ nepochází od Boha. Také kolekta hovoří o tom, „aby mezi světskými nestálostmi tam byla upoutána srdce naše, kde jsou pravé radosti“.

Jsme tedy nabádáni k věroučné a duchovní stálosti. Věroučná stálost se projevuje klidným setrváním při poznané katolické pravdě. Pravda je věčná, kdežto lidské názory jsou proměnlivé, a proto by nás neměly ovládat. Věroučná stálost vyžaduje určitou pokoru. Můžeme totiž snadno podlehnout jakési horečce, snaze vyřešit každý problém, zaujímat postoj k veškerému aktuálnímu dění, sledovat se zneklidněním vše, co nám předkládají média.

Je ovšem zapotřebí jisté zdrženlivosti, takového nastavení ducha, které popisuje apoštol: „Budiž každý člověk rychlý k slyšení, ale zdlouhavý k mluvení a zdlouhavý k hněvu.“ Neměli bychom být ukvapení ve svých závěrech. Tím spíše, že žijeme v době naprostého zmatení. Někteří snadno nabývají pocitu neomylnosti. Stává se, že někdo přečte dva články na internetu, zhlédne jedno video, a hned se domnívá, že pronikl pravdu, dokáže předvídat všechna spiknutí, že dokonale odkryl celou skutečnost a dovede oddělovat světlo od tmy.

Takový člověk se sice domnívá se, že pronikl pravdu, ale nemá v sobě pokoj vyplývající z pravdy, nýbrž vnitřní roztěkanost. Musíme znát meze vlastních kompetencí a svých možností. Pán Bůh od nás nežádá, abychom měli na všechno názor, abychom dokázali posoudit pravost nebo nepravost každého soukromého zjevení, abychom uměli odpovědět na každou pochybnost, která může kdykoliv kohokoliv napadnout. Ne, to od nás Bůh neočekává.

Naše oddanost katolické víře musí být neochvějná, ale oddanost našim názorům už taková být nemusí. Stačí malá zkouška: ať se každý z nás upřímně zeptá sám sebe, co si myslel před půl rokem, rokem, co se mu honilo hlavou a jakého mínění byl dejme tomu před patnácti dvaceti lety. Jestliže jsme se tehdy pletli v určitých věcech, tak se také dnes můžeme v hodnocení různých pozemských záležitostí nebo postoji k bližním poněkud mýlit.

O tom, jak dobrá jsou tedy obezřetnost, klid a udržování si jistého odstupu, nás ostatně poučuje velmi krátký, ale přesto krásný žalm 130. Slova modlitby ukazují takové nastavení ducha, které by mělo být naším cílem: „Pane, není naduté mé srdce, aniž oči mé se pyšní; nehoním se za velkými věcmi, na mne příliš vysokými. Ale klidná a tichá jest duše moje: jak odkojenec v náručí matčině tak jsem ukojený, klidný. Doufej, Israeli, v Hospodina od času tohoto až na věky!“

Stavme tedy na pravdách víry, a ne na svých názorech na nejrůznější pozemské záležitosti, které pro nás někdy nabývají váhy dogmat. Pak neztratíme věroučnou stálost, a tato věroučná stálost souvisí s duchovní stálostí. Nestálost vyplývá z neuspořádanosti. Nejednou katolíci přecházejí ze stavu milosti do stavu hříchu a zpět, nahoře dole, neustálý „stín změny“. Tato proměnlivost by nám měla připomínat, že jsme slabí. Pak budeme mít vždycky dost důvodů k pokoře.

Pracujme na ctnostech. Povšimněme si, že ctnost není ničím jiným než stálou pohotovostí ke konání dobra. Nejedná se o jednorázový charismatický či zdánlivě charismatický „výstřel“ dobroty, pracovitosti, dochvilnosti atp. V případě ctnosti nám jde o cosi stálého, trvalý návyk jednat správně. „Křesťanská duše, díky svým pádům jsi poznala vlastní slabost. Nenech se odradit klopýtnutími, jdi vpřed a uč se na svých chybách.“

Učme se tedy stálosti a vytrvalosti. Duchovní stálost vyžaduje, abychom byli v duchovním úsilí velmi určití a nepodceňovali malé věci. Otec Chautard v díle Duše veškerého apoštolátu předkládá nadmíru praktickou radu. Dodejme, že se jednalo o radu katolickým elitám, lidem žijícím ve světě, kteří mají tento svět proměňovat podle Boží vůle. V souvislosti s duchovními zásadami nezmiňuje jakési neurčité vznešené věci, ale mluví o něčem velmi konkrétním: „Nemůžeme vést vnitřní život, nemáme-li denní pořádek, ani pevnou vůli denní pořádek pravidelně zachovávat, zvláště v tom, abychom ráno přesně vstávali v ustanovenou hodinu.“

Denní řád, ranní vstávání… Možná to není tak zajímavé jako sepisování seznamů zednářů ve Vatikánu, nicméně přispěje to mnohem více k našemu posvěcení. Je třeba, abychom stavěli svůj duchovní život na takových malých, určitých věcech, a pak díky řádu, vytrvalosti a stálosti dojde ke skutečnému rozvoji.

Jestliže naše zbožnost bude neurčitá, rozevlátá, falešně vznešená, přičemž budeme přehlížet významné drobnosti, pak neosáhneme pokroku, ale náš život zahalí „stín změny“, nahoru dolů… A takový stav je velmi nebezpečný, protože může nakonec vést k zatvrzelosti. Zůstaňme tedy pevní a stálí v Božím řádu.

P. Adam Cieśla

Přepis kázání ze dne 7. května 2023. Zkráceno.
Přeložila Marta Trnková.