Mirae caritatis

Poznávat v plnosti víry, čím je eucharistie, je to samé, jako chápat velikost díla, které Bůh v dokonalém milosrdenství uskutečnil, když se pro spásu lidského rodu stal člověkem. Jelikož stejně jako nás pravá víra vede k uznání a uctívání Krista jakožto svrchovaného původce naší spásy, neboť svou moudrostí, svými zákony, svými nařízeními, svým příkladem a prolitím své krve vše obnovil, tak nás stejná víra vede k uznání a uctívání Krista přítomného v eucharistii, kdy skutečně stále přebývá mezi lidmi, aby jim jako jejich učitel, dobrý pastýř a nanejvýš milý přímluvce u Otce neúnavně udílel sebe sama v hojnosti dobrodiní vykupitelského díla. Kdokoli hluboce a zbožně rozvažuje dobrodiní vyplývající z eucharistie, zjistí, že nejzářnějším je to, jež zahrnuje všechna ostatní; krátce řečeno, z něhož lidé čerpají svůj život, a to pravý život: „Chléb, který já dám, je mé Tělo za život světa“ [Jan 6, 52]. Jak jsme uvedli při jiné příležitosti, Kristus je „životem“ vícero způsobem; on sám uvedl, že důvodem jeho příchodu mezi lidi bylo, aby jim přinesl a zaručil plnost života více než lidského: „Já jsem přišel, aby život měly [ovce] a měly hojnost“ [Jan 10, 10]. S tím, jak se „ukázala dobrota a lidumilnost Boha, Spasitele našeho“ [Tit 3, 4], stalo se každému zřejmým, že z toho ihned vytryskla jistá tvůrčí síla, která zavedla nový pořádek věcí a pronikla celé krevní řečiště společenského, občanského a rodinného života. Odtud pramení nové vztahy člověka k člověku; nová práva a nové povinnosti, jak ve veřejné, tak i osobní rovině; nové zásady dané institucím, vzdělání, umění; a co je nejdůležitější, mysl a touha lidí byla nasměrována k náboženské pravdě a ku svatosti mravů. Tímto byl lidem předán život vskutku nebeský a božský. S tím souvisejí ony časté výrazy slova Písma svatého, kde se hovoří o „stromu života“, „slovu života“, „knize života“, „koruně života“, a především „chlebu života“.

Život, o němž hovoříme, se podobá přirozenému lidskému životu, přičemž stejně jako on ke svému udržení a růstu potřebuje potravu, tak i nadpřirozený život vyžaduje patřičnou potravu, má-li být zachován a posílen. Je vhodné zde připomenout, při jaké příležitosti a jakým způsobem Kristus pohnul lidské duše a připravil je k náležitému a hodnému přijetí onoho živého chleba, který jim měl být dán. Poté co se rozšířila zvěst o zázraku, kterak na břehu Tiberiadského jezera rozmnožil chleby, aby jimi nakrmil zástupy, mnozí za ním ihned spěchali s nadějí, že se rovněž jim dostane stejného dobrodiní. Tehdy Ježíš, stejně jako když vzbudil v Samaritánce u studny žízeň po „vodě tryskající do života věčného“ [Jan 4, 14], využil příležitosti k povznesení mysli zástupů, aby prahnuly po chlebu, „který zůstává k životu věčnému“ [Jan 6, 27]. Jak pečlivě vysvětlil, tento chléb není nebeskou manou, která byla dána jejich otcům putujícím na poušti, ani tím, jejž ke svému údivu od něj nedávno obdrželi, nýbrž on sám je oním chlebem: „Já jsem chléb života“ [Jan 6, 48]. A s dále je nabádá pobídkou i přikázáním: „Bude-li kdo jísti z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé Tělo, za život světa“ [Jan 6, 52]. Závažnost tohoto přikázání zdůrazňuje slovy: „Vpravdě, vpravdě pravím vám: Nebudete-li jísti Tělo Syna člověka a píti jeho Krev, nebudete míti v sobě život“ [Jan 6, 54]. Šíří se nejzhoubnější názor těch, kteří se domnívají, že přijímání eucharistie má být vyhrazeno toliko osobám, jež, jak je o nich míněno, nejsou zaneprázdněny a nezatěžují se světskými věcmi, aby se mohly oddávat jistém druhu zasvěceného zbožného života. Vždyť tato věc, nad kterou není ničeho vznešenějšího a ničeho spásonosnějšího, je nabízena všem bez výjimky, ať už je jejich úřad nebo postavení jakékoliv, každému, kdo chce (a každý má toho chtít) rozhojnit v sobě život božské milosti, jejímž posledním cílem je dosažení blaženého života s Bohem.

Vroucně toužíme, aby si skutečnou váhu věčného života uvědomovali a náležitě o něj pečovali zejména ti, kteří s ohledem na své vlohy nebo povolání nebo postavení mohou mnoho učinit pro směřování lidských záležitostí. Se smutkem nicméně pozorujeme, jak často takoví lidé propadají pýše hlásajíce počátek nového světa blahobytu, neboť svým horečnatým úsilím povzbuzují honbu za prospěchem a skvělými vymoženostmi, které slouží pohodlnému životu a okázalosti. Avšak kamkoliv pohlédneme, vidíme, že lidská společnost, jež se odcizuje Bohu, se nejen netěší vytouženému pokoji, ale třese se a zmítá jakoby v záchvatu horečky; neboť pokud úzkostlivě usiluje o blahobyt a doufá jenom v něj, shledává, že mu stále uniká a rozplývá se jako pára. Lidé stejně jako společnosti totiž pocházejí od Boha, proto nemohou činit nic dobrého než toliko v Bohu skrze Ježíše Krista, od kterého vždy pocházela a pochází veškerá nejlepší a nejvybranější dobra. A pramenem a vrcholem oněch dober je nejsvětější eucharistie, která nejen sytí a udržuje tento život, o nějž dychtivě dbáme, ale rovněž nade vši míru povznáší onu lidskou důstojnost, o které dnes tak často slýcháme. Neboť co může být většího nebo žádoucnějšího než se stát, nakolik je to možné, podílníkem a účastníkem božské přirozenosti? Právě to činí Kristus v eucharistii, kdy poté, co svojí milostí pozvedl člověka do nadpřirozeného stavu, ještě úžeji jej k sobě přibližuje a se sebou sjednocuje. Jelikož mezi potravou těla a potravou duše je takový rozdíl, že zatímco první se proměňuje v nás, druhá proměňuje nás v sebe; proto sv. Augustin připisuje Kristu tato slova: „Neproměníš mne v sebe sama, jako pokrm svůj tělesný, nýbrž budeš proměněn ve mne“ (Vyznání VII., 10).

Z této nejvznešenější svátosti, v níž se nanejvýš ukazuje, jak jsou lidé vštípeni do božské přirozenosti, lidé také nacházejí nejúčinnější pomoc v rozvoji veškerých nadpřirozených ctností. Na prvním místě víry. Ve všech dobách se vyskytovali protivníci víry; jelikož ačkoliv povznáší lidskou mysl poznáním nejvyšších věcí, tak obestíráním tajemstvím podstaty toho, co překračuje lidskou přirozenost, jako by ponižovala rozum. Ale zatímco v minulých dobách se předmětem útoků staly jednotlivé články víry, tak postupem času se válka stále více rozšiřovala, až dosáhla míry, kdy lidé zcela popírají existenci čehokoliv nadpřirozeného. Nic nemůže být vhodnějšího k obnově síly a zápalu víry v lidských myslích než tajemství eucharistie, či přesněji řečeno „tajemství víry“; neboť v onom jediném tajemství je obsažen a shrnut celý nadpřirozený řád s veškerým jeho bohatstvím a rozmanitostí zázraků: „Ustanovil památku na své divy, milosrdný a milostivý Pán jest. Pokrm dává těm, kdo se ho bojí“ [Žalm 110, 4‒5]. Bůh podřídil celý nadpřirozený řád vtělení svého Slova, aby oním dobrodiním obnovil spásu lidského pokolení, jak o tom vypovídají slova apoštola: „Uložil sám u sebe […], aby všecko opět spojil v Kristu, co jest na nebi i co jest na zemi, v něm“ [Ef 1, 9‒10]. Proto má být eucharistie, podle svědectví církevních Otců, považována za svým způsobem pokračování a rozšíření vtělení. Neboť v tom a tím se podstata vtěleného Slova sjednocuje s jednotlivými lidmi a podivuhodným způsobem je obnovována nejvyšší oběť na Kalvárii, jak předpověděl Malachiáš: „Na každém místě bude obětováno, a podávána bude jménu mému oběť čistá“ [Mal 1, 11]. A tento zázrak, největší svého druhu, doprovází bezpočet dalších zázraků, poněvadž zde přestávají platit všechny zákony přírody: celá podstata chleba a vína se mění v tělo a krev Kristovu; způsoby chleba a vína jsou bez své podstaty božskou mocí

zachovány; tělo Kristovo se nachází zároveň ve stejném okamžiku na tolika místech, na kolika je tato svátost uskutečňována. Aby se však lidský rozum ještě ochotněji tomuto velkému tajemství podřídil, udály se ku posílení víry a na jeho počest jiné divy, ať v dobách minulých, či v současnosti, jejichž pozoruhodná a veřejná svědectví nacházíme na nejednom místě. Proto je zřejmé, že se touto svátostí živí víra, a tím je vyživován i sám rozum, vyvrací se výhrady racionalistů a nanejvýš je osvětlován řád nadpřirozených věcí.

Lev XIII.

Přeložil Edmund Kříž.