Oheň lásky

„Oheň na zem jsem přišel hodit, a co chci jiného, než aby se vznítil?“ [Lk 12, 49]

Oheň! Může snad nějaké slovo znít lidským uším děsivěji? Podle mě ani ne tak kvůli tomu, že každoročně dochází k mnoha úmrtím způsobeným ohněm, nebo že, přinejmenším v Londýně, požáry způsobují rozsáhlé a významné škody. Ale proto, že i nejmenším plamínek skrývá jistý prvek nejistoty, hrozbu nespoutaného nebezpečí, při kterém i nejstatečnější srdce přestávají na okamžik bít. Už vidíte, jak za chvíli vyskočí plameny a od nich chytne okenní rám nebo záclona, a vaše představivost kreslí nejhroznější scénáře. Tušíte, že oheň bude každým okamžikem nabírat strašlivě na síle; oheň plodí oheň, předává sám sebe všemu, co mu stojí v cestě – vše mu podléhá, a tím se stává zrádcem přecházejícím na stranu nepřítele, který pomáhá v šíření nebezpečí a paniky. Co se stane, bude-li se neomezeně šířit ještě další půl hodiny, další hodinu? Nebude snad už příliš pozdě, aby se dalo cokoliv dělat, jenom ponechat celou budovu neodvratné zkáze? Na mysli vyvstávají nejdivočejší představy, co by se mohlo stát… Řekl bych, že v každém z nás zaznívá ozvěna podobných obav, když nad hlukem londýnského ruchu uslyší nezaměnitelný zvuk hasičské sirény.

Oheň, a to je podle mě hlavní příčina, proč se ho bojíme, je nenasytný; s dalším jídlem jenom roste jeho chuť; čím více toho zhltne, tím je hladověji požírá. Nepřekvapí tedy, že skýtá lidskému jazyku stovky metafor, je obrazem nejrůznějších prudkých vášní nebo rozrušení, která zneklidňují mysl, ať už jednotlivce, či společnosti. Ve starém řecké báji se trojské královně Hekabé zdál sen, že porodila hořící pochodeň; synem, který se jí tehdy narodil, byl lehkovážný Paris, jenž svou proradností a bezhlavou láskou svolal na svoji zemi válku a záhubu na rodné město. Jednoho člověka lze označit za příčinu všeobecné zkázy, stejně jako jedna nepatrná zápalka nebo jiskra může mít za následek požár celé továrny nebo skladiště, a podobně i doutnající uhlíky táborového ohně nakonec vyvolají obrovský požár, který zachvátí les na míle daleko. Není divu, že báje nazývá Parida hořící pochodní.

Ovšem když Duch Svatý zastínil Marii a ona se stala panenskou Matkou vtěleného Boha, také ona přinesla oheň na svět. „Oheň na zem jsem přišel hodit,“ říká Pán Ježíš, „a co chci jiného, než aby se vznítil?“ A Mojžíš ve své poslední obžalobě varuje izraelský lid: „Hleď, ať nikdy nezapomeneš úmluvy Hospodina, Boha svého, kterou učinil s tebou… neboť Hospodin, Bůh tvůj, je oheň sžírající, Bůh řevnivý“ [Dt 4, 23–24]. Řevnivý Bůh – žádá od svých tvorů všechno a nespokojí se, budou-li hledat své uspokojení v něčím menším, než je on sám. Sžírající oheň – jeho láska k nám, které stvořil vlastníma rukama, je tak neústupná, že když se zjevuje, tak vše, co je v nás nízké a nehodné (a kolik nám toho zbývá, co by nebylo nízké a nehodné?), se musí v jeho přítomnosti seschnout a scvrknout. „Kdo z vás bude moci bydliti s ohněm sžírajícím,“ ptá se Izajáš, „kdo z vás bude moci bydliti s věčnými žáry?“ [Iz 33, 14] Člověk v přítomnosti svého Stvořitele je strništěm, které se může každým okamžikem vznítit, takové je hrozné přesvědčení židovských proroků.

A k čemu došlo při vtělení? Onen spalující Boží oheň, před jehož dechem, jak jsme viděli, musí vše lidské seschnout a roztavit se, se do nanejvýš myslitelné míry sjednotil s lidskou přirozeností. Tato lidská přirozenost byla ovšem obdařena každou dokonalostí, jíž je lidská přirozenost schopna: pátravý plamen božské přítomnosti ji zbavil sebemenší strusky nízkosti; jednalo se o veskrze čistý kov. Je tedy divu, že se lidské srdce Ježíše z Nazaretu, jako kov, který je dokonale vyžíhán a nemá zapotřebí dalšího čištění, mohlo stát a stalo vřelou hmotou, do běla rozpálenou vlivem božské lásky? A je snad divu, že když do běla rozpálená hmota kovu ožehne a zapálí vše kolem jako sám plamen, tak Nejsvětější Srdce Ježíšovo bude nejen žhnout božskou láskou, ale zapalovat stejnou mocí vše, co se nachází v jeho dosahu? Oheň, který přišel hodit na svět, není nic jiného než oheň lásky, jímž bylo prodchnuto a proniknuto jeho svaté lidství.

Po třicet let skrytého života, dle neproniknutelného úradku Božího, hořel tento oheň božské lásky, aniž se snažil zapálit své okolí; oddělen v nazaretském domě žil pouze Bohu. Když se ale naplnil čas jeho tříleté veřejné činnosti, měl zaplanout svou silou a zapálit svět. Pamatujete se, jak dva učedníci nerozpoznali Pána Ježíše, když ho po jeho zmrtvýchvstání potkali na cestě do Emauz, až se jim dal poznat při lámání chleba; a jejich následný údiv, jak mohli být tak slepí, že nevěděli, o koho se jedná? Řekli: „Což nehořelo naše srdce v nás, když k nám mluvil cestou?“ [Lk 24, 32] Jejich srdce v nich hořela, proto ho měli poznat. Zdá se, že tak působila společnost Pána Ježíše na ty, kteří byli s ním, pokud ovšem pýcha a zatvrzelé předsudky nevytvořily kolem nich svého druhu ohnivzdornou záclonu; plamen lásky hořící v Nejsvětějším Srdci se sdílel se srdci druhých; jejich srdce začala v jeho blízkosti rovněž žhnout, aniž věděli proč.

A když Pán Ježíš na konci svého veřejného působení pro nás trpěl na kříži, pak se srdce, jež tak planulo láskou, stalo tyglíkem přetavujícím všechna utrpení a rány v přebohatý dým okuřování; tím obrovský požár, který přišel vrhnout na svět, překonal veškerou moc lidské zloby, aby ji utlumil či udusil. Množství vody nedokázalo uhasit lásku; bezbožné ruce, které měly zabránit šíření vlivu Pána Ježíše tím, že ho k smrti umučily, dosáhly místo toho pravého opaku; když se snažily přemoci plameny jeho lásky, ony vyšlehly ještě výše.

Ohništěm je má čistá hruď, trny jsou palivem,
láska je výhní, dýmem vzdechy, posměch popelem,
spravedlnost je roztápí, milosrdenství dmýchá,
jak kov se duše tříbí v něm, taví se hřích a pýcha.[1]

Nejsvětější Srdce Ježíšovo začalo v oné hodině své lidské tragédie přitahovat k sobě všechna lidská srdce, aby je roztavilo a naplnilo vlastním zápalem lásky.

A tak zemřel, vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa; z vnějšího pohledu se mohlo zdát, že je všemu konec; židé, jeho nepřátelé, si mohli blahopřát, lichotit si při představě, že se jim podařilo uhasit rozsáhlý požár, který ohrožoval bezpečí jejich pýchy. Ale mýlili se, oheň pouze doutnal, nevyhasl. V několika málo lidských srdcích, snad ne více než sto dvaceti, stále doutnal onen žár lásky, jímž se vznítila během důvěrného přebývání s Učitelem, který je opustil. Bylo jen zapotřebí poryvu větru, aby tyto uhlíky oživil. A v den letnic, když seděli ve večeřadle, sestoupil Duch Svatý jako silný vítr a nad jejich hlavami zaplály viditelné ohnivé jazyky, znamení onoho niterného čistého ohně, který je navštívil. „Skvíti se budou a jako jiskry po strnisku poběží,“ praví Kniha moudrosti [3, 7]. A to tak, že oheň, jenž byl zažehnut ve večeřadle, zachvátil Jeruzalém; tři tisíce duší toho dne, pět tisíc duší dne následujícího, se nechalo přemoci celopalem lásky, který za ně byl obětován na Kalvárii. Tyto zástupy věřících pokračovaly denně v lámání chleba; srdce Ježíšovo v nejsvětější eucharistii v nich posilovalo plamen a proměňovalo je v misionáře víry, kterou přijali. Oheň se šířil a zloba židů jen bezmocně přihlížela, neboť nebyla s to uhasit nakažlivý zápal, jenž svými plameny pohlcoval jejich město.

Je třeba dále sledovat dějiny onoho požáru? Po staletí nachází láska, která hoří v Nejsvětějším Srdci, v srdcích lidí čerstvé palivo, aby vzplála. Lidé během staletí znova a znova předpovídali, že je křesťanská víra odsouzena k zániku: „Pověry,“ říkali si navzájem, „nemohou trvat dlouho; požár se rozmáhal po tolik staletí, už musí vyhasnout.“ Nechápou, že i když se zdá, že plamen lásky v našich nedokonalých lidských duších jednou sílí, jindy vyhasíná, neboť s tím, jak Duch vane, kam chce, ho rozdmýchává nebo nechává doutnat, srdce požáru žhne do běla žárem, který se nikdy nemění a nestráví. Srdcem tohoto rozsáhlého požáru ve světě, jemuž říkáme křesťanské náboženství, je Nejsvětější Srdce Ježíše Krista, do běla rozpálené pronikavým žárem, který je neuhasitelný a dokonalý jako Bůh sám. Ať se snaží uhasit plameny, ony vyšlehnou výše; ať čekají na konec požáru, on vypukne s novou silou tam, kde to nejméně očekávají. Pán Ježíš přišel vrhnout oheň na svět a jeho vůlí bylo, aby se vznítil. A co je jeho vůlí, tomu nemůže žádné lidské úsilí vzdorovat.

My křesťané se máme k tomuto ohni stále přibližovat. Ó, kolik z nás je opatrných; chceme se jenom trošičku ohřát, nechceme, aby nás plameny sežehly. Je taková vypočítavost hodna skutečných křesťanů? Jsme vůbec křesťané, když se obáváme, že oheň božské lásky, jímž tluče Nejsvětější Srdce, v nás může něco zničit kromě oné nízké strusky v naší přirozenosti, světské přízemnosti, sebestřednosti, pýchy lidského ducha, z níž bychom se jako křesťané měli chtít očistit? Není to tak, že by světci lépe chápali pozvání Nejsvětějšího Srdce; ale nepřibližovali se k němu váhavě a vypočítavě, jako kdyby si při něm chtěli ohřát své ruce. Spíše se do této ohnivé propasti vrhali, aby byli zbaveni všeho nehodného, aby byli roztaveni a vytvarováni podle Božího záměru, aby se sami stali žhnoucím odrazem jeho žáru, a tak mohli zahřívat srdce svých bližních.

Zamysleme se, co chceme, aby tento božský plamen Nejsvětějšího Srdce učinil pro nás, když se k němu přibližujeme, když se k němu přibližujeme přijímajíce Pána Ježíše v nejsvětější eucharistii. Měli bychom chtít, jak jsem řekl, být očištěni, zbaveni nežádoucích příměsí. „Pane, na tvůj smírný oltář kladu všechny své hříchy a poklesky,“ stojí v Následování Krista, „kterých jsem se dopustil od toho dne, kdy jsem byl poprvé schopen hříchu, až po tuto hodinu. Všechny je spal a znič ohněm své lásky.“[2] Pamatujme, že vypálení našich hříchů není jenom nějakým vnějším procesem, třebaže hříchy patří minulosti a byly nám již odpuštěny ve svátosti pokání. Jejich vliv trvá v našich životech více, než si možná uvědomujeme; nezřídka zůstává náklonnost k hříchům i příležitostem k nim a tvoří součást naší povahy; povahy, kterou spíše obdivujeme nebo kterou na nás obdivují druzí. Ale právě tyto skvrny hříchů musíme odvážně nechat sežehnout a vypálit do běla rozžhavenou láskou Nejsvětějšího Srdce, pokud to s ním myslíme vážně. Pamatujme na očistec a na to, že z těchto skvrn našeho obcování se světem budeme očištěni vnějším ohněm, pokud je nenecháme strávit božským ohněm, který plane uvnitř.

Prvním, o co bychom se měli modlit, když se přibližujeme k této výhni lásky, srdci Ježíšovu v nejsvětější eucharistii, je, abychom byli očištěni ze strusky naší hříšnosti. A další naše prosba by měla být, abychom se sami tímto dotekem rozpálili do ruda, do běla. Vždyť přirozeností oné tajemné věci, jíž nazýváme ohněm, je, že se množí; živé uhlí působí na mrtvé uhlí tak, že ho činí podobným sobě, tedy rozpáleným do ruda. A tak je tomu i s božskou láskou; máme toužit být onou láskou tak proměněni, abychom se do jisté míry stali podobnými Ježíši Kristu. Dalo by se pochopitelně a pravdivě říci, že s tím, jak naše srdce planou stále více láskou Boží, stáváme se více podobnými Bohu. Ale to nám asi příliš neříká. O tom, čím je Bůh, si můžeme utvořit jen nějakou vzdálenou, neurčitou, nedostatečnou představu; a proto nám nikterak zvlášť nepomůže, když si ho postavíme za vzor a prohlásíme: „Chci být jako Bůh.“ Ale říct: „Chci být jako Ježíš Kristus,“ to už je něco jiného. Ježíš Kristus žil jako člověk na této zemi a záznam jeho ušlechtilých slov a skutků je zde stále s námi. Když řekneme „učiň srdce naše podle Srdce svého“, získáváme jasnou představu, jelikož ve svatých evangeliích můžeme číst, jak bylo toto Nejsvětější Srdce zkroušeno zatvrzelostí, nespravedlností a nevděčností lidí, a přesto je milovalo a modlilo se, aby se jim dostalo odpuštění. To je tedy druhá věc, o kterou se modlíme, když se přibližujeme k Nejsvětějšímu Srdci, tedy aby se naše srdce stala podobná jemu, jako se plamen vznítí od plamene.

A třetí věc, o niž se máme modlit, je, abychom také my dokázali zapalovat jiná srdce, dokonce chladnější nežli naše, s tím, jak bude žár božského plamene stále více vyzařovat z našich vlastních. Látky, které vedou teplo, dokážou ze své povahy nejen teplo pohlcovat, ale také ho předávat svému okolí. A tak je tomu i s Boží láskou. Sv. Augustin říká, že nikdo nemůže roznítit druhé, pokud sám nehoří. Je samozřejmě pravdou, že díky Boží prozřetelnosti dobro, které koná nějaký člověk nebo misie, daleko překonává veškerá naše očekávání. Bůh není spoután svými lidskými nástroji. Ale přesto, pokud chceme přinést druhým víru, pokud chceme vyrvat druhé z života hříchu, pokud chceme, aby naše děti rostly v lásce k Bohu, pak musíme nejprve sami žhnout do běla láskou Boží. A pak, bude-li to jeho vůlí, dokážeme šířit požár dál.

Ať Pán Ježíš v našich srdcích vznítí a neustále udržuje plamen lásky, který jeho Nejsvětější Srdce hodilo na svět.

Mons. Ronald Knox

Převzato z Pastoral Sermons and Occasional Sermons. Londýn 1940.
Přeložil MRČ.
Vyšlo v Te Deum 2/3023.

 

[1] Robert Southwell, Hořící dítě. Překlad Josef Hrdlička.

[2] Následování Krista IV, 9.