Trestanecké kořeny katolické církve v Austrálii

Historické pozadí

Se zvěstmi o veliké zemi na jihu se setkáváme už od starobylých dob. Zmiňují se o ní dokonce i řečtí a římští autoři. Slavný benátský cestovatel Marco Polo se vrátil do Evropy z Číny s vyprávěním o tom, jak čínské císařské loďstvo spatřilo takovou pevninu kdesi pod asijským světadílem.

V prosinci 1605 vyplul portugalský mořeplavec Pedro Fernandes de Queirós, aby z pověření španělského krále a papeže rozšířil v jižních mořích Boží království na zemi. O svatodušní neděli roku 1606 uviděl něco, co, jak se domníval, bylo bájnou velkou jižní zemí. Ačkoliv u jejích břehů nezakotvil, pojmenoval ji Tierra Austral de Espiritu Santo. Sydneyský arcibiskup Patrick Francis Moran (1830–1911), který jako první sepsal dějiny australského katolicismu, přijal překlad, který považoval za odpovídající: „Austrálie Svatého Ducha“ [Tierra Austral znamená „jižní země“]. Zmíněné španělské označení si pamatoval britský námořní kapitán Matthew Flinders a jeho přičiněním název Austrálie postupně vytlačil pojmenování Nové Holandsko, které nizozemský mořeplavec Abel Tasman dal při objevení západního pobřeží celému světadílu.

Výzkumník James Cook spatřil na své vědecké výpravě pobřeží Austrálie 19. dubna 1770. O deset dní později se vylodil v zátoce, kterou později členové jeho výpravy nazvali s ohledem na krásu a různorodost rostlinstva Botanickou. Cook ve své zprávě admiralitě oznámil, že dané místo je vhodné k osídlení. Uběhla řada let a počáteční zájem, který zprávy o Austrálii u britské vlády vzbudily, ustoupil kvůli válečným zmatkům a domácím sporům do pozadí. Ovšem americká revoluce a následné vyhlášení nezávislosti na Velké Británii znamenaly, že impérium přišlo o svou trestaneckou kolonii, kam by mohlo posílat četné zločince nebo nechtěné osoby. A tak Botanická zátoka (Sydney) nahradila Britskou Ameriku v roli trestanecké kolonie a místa deportace.

Trestanecká kolonie

V lednu 1788 dorazilo do Botanické zátoky deset lodí vedených kapitánem Arthurem Phillipem. Ten zjistil, že místo není tak kouzelné, jak ho Cook popisoval, a rozhodl se najít k založení kolonie jiné. Vybral o něco severněji dostatečně široký a hluboký záliv, který mohl snadno přijmout stovky lodí, a nazval ho Port Jackson. Nová osada, jejíž stavba začala 26. ledna 1788 slavnostním vztyčením britské vlajky, dostala jméno Sydney po tajemníkovi Královského námořnictva vikomtu Sydneym (Thomas Townshend), na jehož rozkaz se kapitán, nyní guvernér, Phillip vydal na svou nelehkou cestu.

Australský experiment Britské Austrálie začal s tisíci a třiceti dušemi, přičemž šest set devadesát šest jich tvořili odsouzenci. Odhaduje se, že každý desátý z nich byl katolík a polovina těchto katolíků se narodila v Irsku. První australští katolíci tedy byli laici. Na palubě prvních lodí nebyli žádní katoličtí duchovní, protože lord Sydney odmítl žádost dvou kněží, kteří se nabídli, že doprovodí odsouzence a budou sloužit katolíkům.

Ovšem katoličtí odsouzenci, přinejmenším ti, kteří se nalodili v irském Corku, byli do jisté míry duchovně připraveni na svou cestu. Kněží v Corku jim nabídli možnost zpovědi a vybavili je růženci a modlitebními knížkami. Lodní lékař Peter Cunningham, který vykonal s odsouzenci pět cest do Sydney, psal, že jediné projevy náboženství, s nimiž se za tu dobu setkal, byli od katolíků, kteří „počítali své korálky, horlivě se křižovali a opakovali modlitby z knihy“. Dokonce i v pozdějších dobách, když do Austrálie dorazili kněží a sloužili mše, byli zdejší katolíci natolik přivázáni ke svým růžencům a modlitebním knížkám, že je neodkládali ani během bohoslužeb.

Australská církev tedy začínala jako církev laiků, což ovšem neznamenalo, že katolíci netoužili po knězi. V roce 1792 pět katolíků, námořník a osadník Thomas Tynan, manželka dalšího z osadníků Mary MacDonaldová a tři propuštění trestanci Simon Burne, Joseph Morley a John Brown, požádalo guvernéra Phillipa, jestli by u britské vlády nemohl zajistit povolení pro působení katolických kněží. Ve své žádosti tehdy napsali: „Nic by nás nedokázalo přimět k odjezdu ze zdejší kolonie Jeho Veličenstva kromě představy, že bychom měli odejít na věčnost bez duchovní posily katolického kněze.“ Jejich prosba však nebyla vyslyšena. Ale touha prvních australských katolíků po knězi neutuchala. Možná to byla laická církev, ale rozhodně ne antiklerikální.

Trvalo mnoho let, než k břehům dorazil kněz, a to nikoliv jako kněz, ale jako trestanec. Toto je příběh Ira P. Jamese Harolda:

P. Harold byl vysvěcen roku 1774 a sloužil jako farář v dublinské arcidiecézi. Byl proslulý neúnavným plněním svých kněžských povinností.

V létě 1798 vypuklo na mnoha místech Irska povstání proti britské nadvládě. P. Harold se této vzpoury neúčastnil. Dokonce v neděli před vypuknutím povstání vyhlásil dvě působivá kázání, ve kterých vyzýval ke zdrženlivosti a pokoji, a aby se věřící vyhýbali všem svárům.

Ovšem jelikož později káral některé osoby za jejich krutost vůči obyčejným lidem, bylo to označeno za zpochybňování státní moci, za což na něj byl vystaven vojenský zatykač. Jeden protestantský přítel ho po jistou dobu schovával, ale když se P. Harold vydal ven, aby pro své ovečky odsloužil mši, byl přímo u oltáře zatčen. Zatýkající strážník mu nicméně na prosbu dovolil dokončit nejsvětější oběť.

P. Harold strávil několik měsíců ve vězení v nadmíru těžkých podmínkách a špíně, nemluvě o krutém zacházení ze strany dozorců. Do stejného vězení se dostal za rozvratnou činnost i další kněz P. Barry, který zde ještě před deportací zemřel. P. James Harold byl bez dalšího soudu odveden na loď Minervu směřující do Botanické zátoky. Jedním z jeho společníků byl jistý protestantský duchovní Fulton, jenž byl rovněž obviněn ze vzpoury. Do Port Jackson dorazili 11. ledna. Odsouzený kněz se vylodil v Sydney o dva dny později, tedy 13. ledna. Psal se rok 1800. Zdejší osada existovala dvanáct let a P. Herold měl zůstat v Austrálii dalších deset let.

Již zmíněnému pastoru Fultonovi bylo navzdory jeho postavení odsouzence dovoleno působit veřejně jako duchovní. Katoličtí trestanci doufali, že to samé bude umožněno i P. Haroldovi. Ale jejich prosba, aby P. Harold pro ně mohl vykonávat kněžskou službu, byla zamítnuta.

Každou neděli se všichni námořníci a trestanci museli účastnit anglikánské bohoslužby. Za guvernéra Phillipa bylo první odmítnutí účasti trestáno pětadvaceti ranami bičem v pondělí ráno. V případě druhého odmítnutí čekalo dotyčného padesát ran bičem. Pokud se to opakovalo i potřetí, byl provinilec přesunut do horší a přísnější kárnice.

V roce 1810 se úřadu guvernéra ujal Lachlan Macquarie, který později vydal nová nařízení ohledně povinné účasti státních zaměstnanců a trestanců na anglikánských bohoslužbách. V roce 1814 zmírnil tresty za odmítání účasti, a to na pokárání v prvním případě a následně na hodinové uvržení do klády, pokud nedošlo k „nápravě“.

Macquarie byl „člověkem osvícenství“ a přesvědčeným liberálem osmnáctého století, proto nesouhlasil s předchozími nařízeními. I přesto řada úředníků nadále ukládala katolickým sloužícím nebo odsouzencům tresty za odmítání účasti na nekatolických bohoslužbách.

Ale vraťme se k P. Jamesi Haroldovi. Neumožnění kněžské činnosti pro něj muselo být velkým zklamáním, jelikož v dopisech synovci, který byl dominikánem v Lisabonu, psal, že ve svém vyhnanství do Botanické zátoky spatřuje řízení prozřetelnosti. Ačkoliv se neprovinil žádným zločinem, tak nejenže svým pronásledovatelům odpustil, ale doufal, že bude moci díky své přítomnosti v Sydney zprostředkovat katolíkům, ať už svobodným, nebo trestancům, Boží milosti.

Několik měsíců po jeho příjezdu začaly kolovat zvěsti, že irští trestanci chystají vzpouru. Toto spiknutí nebylo ve skutečnosti nikdy prokázáno a je dost pravděpodobné, že zprávy o něm šířili sami státní úředníci, aby posílili své pravomoci a ještě více uškodili katolickým odsouzencům. P. Harold byl obviněn, že o údajné vzpouře věděl, což on popřel. Jeho popření bylo ovšem vykládáno jako zamlčování totožnosti spiklenců, a tak se opět ocitl ve vězení.

Zanedlouho byl P. Harold a další obvinění muži přesunuti daleko od Sydney do trestanecké kolonie v Toongabbie. Zde se stal nejen svědkem nelidského bičování, ale byl nucen se ho i účastnit. Jistý Maurice Fitzgerald byl odsouzen k třem stům ranám bičem. P. Harold musel nešťastného trestance, který byl přivázán ke stromu, vlastnoručně přidržovat. A tak po neuvěřitelně krutém bičování byl P. Harold celý zbrocen krví tryskající z Fitzgeralda a pokryt cáry jeho kůže.

Krátce nato byla řada mužů, včetně našeho kněze, opět přemístěna, tentokrát na nechvalně známý ostrov Norfolk. Ostrov Norfolk leží čtrnáct set kilometrů východně od australské pevniny. V letech 1788–1814 sloužil jako trestanecká kolonie pro nejtěžší zločince.

Političtí vězni jako P. Harold zde byli umístěni spolu s lidmi nejpokleslejších mravů a nejsurovějšího chování. Jeden z tehdejších svědků prohlásil: „Barbarský ostrov, příbytek ďáblů v lidské podobě, kteří byli odmítnuti v Botanické zátoce, zavrženců.“

Vrchní žalářník, jistý Robert Jones (známý také jako Bob Buckley), byl násilnickým lupičem, který spolu se svým otcem a bratry spáchal mnoho zločinů. Nakonec svou rodinu kvůli peněžní odměně zradil a ti byli oběšeni. Přibyl jako odsouzenec do Sydney, kde si časem zajistil místo vedoucího trestanecké kolonie na Norfolku. Lze si představit, jak bylo pod takovým člověkem s trestanci zacházeno.

Ale P. Haroldovi se přeci jen během pobytu na Norfolku dostalo jisté útěchy. Viceguvernér mu dovolil otevřít menší školu pro několik dětí úředníků a zaměstnanců. Bohužel, kvůli neustále se zhoršujícímu zdravotnímu stavu musel této potěšující činnosti zanechat. Po několik měsíců byl velmi nemocný a strávil dlouhý čas v nemocnici. V dopise příbuznému připisuje svou nemoc drsným podmínkám, ve kterých musí žít. Po propuštění z nemocnice mu bylo dovoleno ubytovat se u státního zaměstnance jménem John Drummond. P. Harold ho v již zmíněném dopise popsal jako „chudého, upřímného, pracovitého, mravného člověka (což je na tomto ostrově velkou vzácností)“.

Ale největší útěchu, alespoň na chvíli, mu skýtala společnost P. Petera O’Neila, který byl také odsouzencem. Jeho příběh si povíme později. Pro P. Jamese Harolda byla přítomnost druhého kněze z duchovního hlediska projevem neskonalé Boží milosti, ale P. O’Neil mu mohl díky trošce peněz, které měl, ulehčit v těžkém údělu i po hmotné stránce. Po příjezdu P. O’Neila byl ovšem P. Harold po jisté době opět v roce 1807 přemístěn, tentokrát do trestanecké kolonie u řeky Derwent ve Van Diemenově zemi (od roku 1856 nazývané Tasmánie). Zde pobyl jenom krátkou chvíli a o rok později se vrátil do Sydney.

Během svého pohybu v kolonii P. Harold neochaboval ve svých snahách získat povolení vykonávat kněžskou službu, ale jeho žádosti byly pokaždé zamítnuty. Ačkoliv nemáme žádný doklad o tom, že by vysluhoval nějaké svátosti, o sloužení mše svaté nemluvě, těžko si lze představit, že by jako kněz neučinil vše, co bylo v jeho silách, aby pomohl duším, zejména umírajících. Australský životopisný slovník uvádí, že roku 1808 vykonával soukromě kněžskou činnost v Parramattě poblíž Sydney.

Více než šedesátiletého P. Jamese Harolda nyní sužovalo špatné zdraví, byl to člověk zlomený na těle i na duchu následkem krutého zacházení a strádání.

V červnu 1810 vláda, která už byla unavená jeho přítomností a neustálými žádostmi o povolení kněžské činnosti, rozhodla, že může opustit kolonii, což také v červenci na palubě lodi Concorde učinil. Po dvouletém pobytu ve Spojených státech se koncem roku 1813 vrátil do Irska. P. James Harold zemřel 15. srpna 1830 ve věku pětaosmdesáti let. Byl pohřben na Starém Richmondském hřbitově v Dublinu.

P. James Dixon

Druhým knězem-odsouzencem byl P. James Dixon. Byl obviněn z účasti na povstání z roku 1798, během nějž měl údajně velet skupině vzbouřenců. Tento mírný a jemný člověk ovšem neměl s povstáním nic společného a při jeho obvinění došlo k záměně s jistým jmenovcem, který nebyl knězem. Někteří členové jeho rodiny byli skutečně povstalci, což podle všeho úřady vedlo k závěru, že je třeba P. Dixonovi měřit stejným metrem. Buď jak buď, on sám se rozhodně ničím neprovinil.

Navzdory snahám některých církevních i světských představitelů, kteří vystoupili na jeho obranu, byl P. Dixon ve Waterfordu souzen, shledán vinným a odsouzen k trestu smrti, jenž mu byl následně snížen na kárný pobyt v Botanické zátoce. Do Port Jackson dorazil 18. ledna 1800 na palubě přepravní lodi Friendship.

Londýnská vláda dostávala mnoho žádostí, aby umožnila katolíkům v Sydney duchovní péči odpovídající jejich náboženství. Ministerstvo pro kolonie nakonec těmto žádostem ustoupilo a působení katolického kněze v kolonii povolilo. Guvernér za tímto účelem vybral P. Dixona a zaručil mu částečnou svobodu pro jeho činnost. Dokonce se rozhodl poskytnout mu plat ve výši šedesáti liber.

Mše se měla sloužit na třech místech, v Sydney, Parramattě a Hawkesbury, která kněz postupně v třítýdenním cyklu objížděl. Bohoslužeb se ovšem mohli účastnit pouze místní. Další omezení zůstala, ale věřící měli alespoň konečně možnost být přítomni při nejsvětější oběti.

Vyrobili cínový kalich a patenu. Z damaškové záclony se stal ornát. První mše se v Sydney sloužila 15. května 1803, následovala mše příští neděli v Parramattě a 29. května v Hawkesbury. Konaly se rovněž sňatky a křty.

Když se Svatý stolec dozvěděl o takovémto vývoji událostí, ustanovil P. Dixona apoštolským prefektem Nového Holandska. Jednalo se o první jmenování do úřadu v rámci australské církve a P. Dixon, tichý a mírný kněz z hrabství Wexford, se tímto stal jejím prvním hierarchou.

Guvernér napsal počátkem března 1804 zprávu, ve které chválil, jak dobrý vliv má na irské trestance přítomnost a působení kněze.

Bohužel, jen několik dní nato vypukla v kolonii vzpoura Irů a odpůrci katolíků obvinili P. Dixona, že mše sloužily k podněcování k rozvratné činnosti. On sám prý stál v pozadí spiknutí, nebo o něm alespoň věděl, snad ze zpovědnice. P. Dixon veškerá taková nařčení odmítal. Ve skutečnosti vzbouřence při střetech vyzýval ke složení zbraní. Nicméně povolení ke sloužení mší bylo odvoláno a celá kolonie se opět musela nuceně účastnit anglikánských bohoslužeb pod hrozbou zbičování nebo přesunutí do kárného tábora.

Záznamy o křtech a sňatcích svědčí o tom, že P. James pokračoval ve své kněžské službě soukromě a bezpochyby velmi opatrně, ovšem veřejná tvář katolicismu dočasně zmizela ze scény. P. James Dixon nakonec dostal povolení vrátit se do Irska, což také roku 1808 udělal. Ve své vlasti působil až do své smrti roku 1840 jako farář ve vesničce Crossabeg. Zemřel ve věku dvaaosmdesáti let.

P. Peter O’Neil

Třetím odsouzeným knězem, který se dostal do Sydney, byl P. Peter O’Neil. Ten v okamžiku zatčení sloužil jako farář v Ballymacode v hrabství Cork. Guvernér King ho popsal jako „katolického kněze nechvalně proslulého svou buřičskou a vzpurnou náturou“. Takový názor byl ale na hony vzdálen pravdě.

21. O’Neil přibyl do Austrálie 21. února 1801 a téměř okamžitě byl poslán na ostrov Norfolk. Tam se spřátelil s P. Jamesem Haroldem, kterému byl po jistý čas oporou a poskytoval mu útěchu v jeho osamění. P. Harold měl v trestanecké kolonii strávit deset let, P. Dixon osm a P. O’Neil jenom dva.

Jednalo se o velmi učeného kněze, který vládl několika jazyky, včetně irštiny (gaelštiny). Byl rovněž oblíbeným řečníkem a zapáleným farním knězem. Neúnavně podporoval výstavbu kostelů, pomáhal chudým, a to častokrát z vlastní kapsy. Byl znám svým smyslem pro humor a zdvořilým vystupováním. Všichni, kteří P. O’Neila znali, jej měli rádi a vážili si ho. A teď se stal trestancem.

Stejně jako P. Harold a P. Dixon byl lživě obviněn z podněcování ke vzpouře v roce 1798. V případě P. O’Neila to bylo o to horší, že byl nařčen ze spiknutí, které vedlo k zavraždění vládního konfidenta vydávajícího se za povstalce.

Bez jakéhokoliv soudu dostal P. O’Neil dvě stě sedmdesát pět ran bičem, čehož se zhostilo šest vojáků. Druhému bičování zabránil jistý britský úředník, který byl zděšen bezprávností celého jednání. Věznitelé se snažili výhružkami a sliby donutit P. O’Neila k falešnému přiznání, ten ale odmítal dopustit se křivopřísežnictví.

Byl odveden na přepravní loď a vyslán do Sydney ještě dříve, než stihl přijít rozkaz lorda Cornwallise, irského vicekrále, který nařizoval převoz P. O’Neila zastavit.

Na palubě lodi P. O’Neil pomohl uklidnit posádku hrozící vzpourou, za což mu kapitán a důstojníci byli velmi vděční a jednali s ním od té doby vlídně. Kapitán mu dovolil sloužit v Rio de Janeiro mši a obstarat si svěcené oleje, jelikož P. O’Neil doufal, že se v Sydney bude moci věnovat pastorační činnosti. Na lodi vedl P. O’Neil modlitbu růžence a další pobožnosti. Kapitán tvrdil, že modlitba růžence, kterou se katolíci modlili, zachránila loď během strašné bouře.

Mezitím v Irsku nový vicekrál lord Harwick nařídil propuštění P. O’Neila, jelikož se potvrdilo, že postup proti němu byl nezákonný a on sám byl zcela nevinný. Toto rozhodnutí konečně doputovalo i do kolonie, a tak se P. O’Neil mohl vrátit do vlasti jako svobodný člověk.

Vzdělaný a sečtělý P. Peter O’Neil si vládu za nespravedlivé jednání a kruté nakládání s jeho osobou podal. Napsal pojednání Pokorná stížnost, ve kterém podrobně vylíčil vše, co se mu přihodilo. To vyvolalo u veřejnosti ostrou odezvu a vlnu nesouhlasu s postupem státních úřadů. Vláda následně přiznala, že v jeho případě nedošlo k soudnímu líčení a že byl zbičován, ale snažila se pobouření zmírnit tím, že k tomu došlo za výjimečných okolností během vzpoury.

Vysoký a zdatný P. Peter O’Neil sloužil na vinici Páně ještě mnoho let po svém návratu do Irska. Zhroutil se cestou k oltáři 29. června 1846 a posilněn svátostmi zemřel následujícího dne ve věku osmaosmdesáti let.

Závěr

Dalším knězem, který dorazil do kolonie, byl 14. listopadu 1817 P. Jeremiah Francis Flynn. Už se však nejednalo o odsouzence, přijel z vlastní vůle, aby sloužil místním katolíkům, kteří zůstali bez duchovní péče. Jelikož ale přijel bez povolení ministerstva pro kolonie, byl zakrátko poslán zpět, stihl ovšem ještě odsloužit mši svatou a udělit mnoho svátostí. Tento kněz, o kterém kardinál Moran prohlásil, že „vynikal svou zbožností a obětavostí, miloval lidi z celého srdce a žil pro ně“, před svým nuceným odchodem zanechal Nejsvětější Svátost v domě jistého zbožného muže v Sydney poblíž místa, kde dnes stojí slavný most Harbour Bridge.

V květnu 1820 připluli do Sydney P. Philip Conolly a P. John Joseph Therry. Ti už měli jak církevní, tak i státní schválení k působení mezi katolíky v kolonii, čímž začala nová kapitola dějin katolické církve v Jižní zemi Ducha Svatého.

P. Shane Johnson

Převzato z The Angelus, březen–duben 2021.
Přeložil ACS.

Vyšlo v Te Deum 2021/5.