Věčný optimista Arrupe
Bask Pedro Arrupe y Gondra (1965–1983) se stal dvacátým sedmým generálem Tovaryšstva Ježíšova a prvním generálem „obnovených“ jezuitů, kteří zahájili počáteční fázi vnitřní revoluce. Tomu nasvědčují slova generálova přítele a spolupracovníka P. Vincenta O’Keefea, že Arrupe „byl druhým Ignácem, který přetvořil Tovaryšstvo v duchu II. vatikánského koncilu“. Úřadování nového generála se do dějin řádu zapsalo katastrofálně. „Přizpůsobení se duchu dnešní doby“ v praxi znamenalo uvolnění ratio studiorum a řádových pravidel. Výsledkem byl nejen dramatický pokles počtu přijatých noviců, ale jezuité také zaznamenali rekord v počtu členů, kteří opustili kněžství, a tak se jejich počet za dvacet pět let snížil o dvanáct tisíc. Postupující pohromu označil jistý jezuita slovy: „Došlo ke státnímu převratu.“ Snadnost, s jakou nastal rozklad zavedeného řádu, je ohromující.
Dramatická situace vyvolala reakci Pavla VI. Když byla na rok 1974 naplánována generální kongregace řádu (od prosince 1974 do ledna 1975), poslal papež 15. září 1973 dopis generálovi Arrupemu. Dopis představoval pro jezuitské modernisty, kteří se snažili prosadit své myšlenky pod rouškou papežského souhlasu, studenou sprchou. „Jsme si dobře vědomi,“ napsal Pavel VI., „že v posledních letech se v jistých kruzích Tovaryšstva objevily určité tendence (což je ostatně poměrně často patrné i v životě celé Církve), které by, pokud by byly upřednostněny, měly za následek závažné, a možná nevratné změny v samotné struktuře Vašeho řádu.“[1] Papež výslovně poukazoval na krizi povolání, opouštění kněžství, zesvětštění řádu, ale také na zapojení do otevřené kritiky papežství a katolického učení. Zdůraznil, že „obnova“ nesmí probíhat na úkor pevných zásad života zasvěceného Bohu. Připomněl jezuitům, co je podstatou řeholního života: neustálá modlitba, přesné dodržování slibů poslušnosti, askeze a duchovní zásady života společenství, jakož i věrnost Svatému stolci, která byla dosud nejpodstatnějším prvkem jezuitské spirituality. V další části ovšem papež projevil svou nestálou povahu a nedůslednost. Nabádal, aby nepropukla vnitrocírkevní „občanská válka“, zdůrazňoval, že případné zavedení rozhodování zdola by zničilo strukturu řádu, a zároveň podporoval přizpůsobení Tovaryšstva potřebám současnosti (úprava řehole a řeholního života), ale při respektování hlavních zásad, jimiž se řád řídí.
Po zmíněném dopise obletěla svět fáma, že XXXII. generální kongregace souvisí se zásahem Pavla VI. do záležitostí řádu a Arrupe bude odvolán ze své funkce. Naděje na odvolání P. Arrupeho se však ukázaly jako plané. Kongregace místo toho papeži nabídla dokumenty prohlubující ducha II. vatikánského koncilu, a to prohlášení Jezuité dnes a dekret Naše poslání v moderním světě, který nově představoval hlavní úkol řádu a zdůrazňoval, že cílem je naplňovat a bojovat za spravedlnost ve světě a pomáhat najít Boha lidem ztraceným v materialismu. Osobitý výklad spojoval spravedlnost s pojmem tzv. sociální spravedlnosti, blízkým levici, a s bojem za osvobození utlačovaných. V tom mělo spočívat „nové charisma řádu“, jak prohlásil generál Arrupe na tiskové konferenci po skončení XXXII. generální kongregace 13. března 1975. V souvislosti se zvěstmi o své rezignaci jednoznačně uvedl, že podle názoru většiny delegátů (!) byla papežova kritika správná. Generál zůstal ve svých názorech neochvějný.
Pokoncilní jezuité se pod vedením svého generála zavázali k ekumenismu, sblížení mezi náboženstvími a spolupráci za mír. Důležitým úsekem svěřeným jezuitům se stal tzv. dialog s nevěřícími, který dokonale doplňuje novou jezuitskou triádu: ekumenický internacionalismus, otevřenost vůči ateismu a boj proti kapitalismu. Jezuité se pod vedením generála Arrupeho stali baštou vatikánské Ostpolitik. V roce 1965 zahájil profesor Gregoriana P. Eduard Huber SJ své první (a nikoli poslední!) studium vědeckého socialismu v Moskvě. Ve stejné době bylo římské Russicum otevřeno pravoslavným duchovním z Leningradu. V letech 1977 a 1982 zastupoval P. John Long SJ Vatikán (jako pozorovatel) na světové konferenci zástupců náboženských mírových iniciativ, kterou štědře sponzorovala Moskva. V roce 1977 navštívil P. Arrupe Moskvu, kde se oficiálně setkal s představiteli moskevského patriarchátu a neoficiálně se zástupci komunistické strany politiky.[2] Prvním člověkem ve vesmíru byl Gagarin, prvními katolickými duchovními přijatými s poctami v SSSR byli jezuité. Tato poněkud zlomyslná věta ukazuje další oblast změn v Tovaryšstvu Ježíšově spolu s II. vatikánským koncilem. Jezuité vykonávající své poslání v komunistickém Rusku před rokem 1945 mohli počítat s tím, že se jim dostane poct: od Krista, jehož nepřátelé tupili a pronásledovali. Arrupeho jezuité promlouvali po boku stranických kádrů, studovali na sovětských univerzitách a účastnili se opulentních diplomatických večeří pořádaných komunistickým režimem, zatímco desetitisíce lidí různých vyznání trpěly v gulazích kvůli své víře.
Ryszard Mozgol
Úryvek z článku, který vyšel v Te Deum 3/2023.
[1] La Documentation Catholique, 4. září 1973.
[2] Viz. J. Mackiewicz, Watykan w cieniu czerwonej gwiazdy. Varšava 1987; H. Stehle, Tajna dyplomacja Watykanu, str. 299. Varšava 1993.
Je dobré si připomínat církevní historii, celou řadu příčin a následků, které nás dovedly až k dnešku. My někdy míváme pocit, že současný stav katolické Církve (máme teď několik týdnů do začátku „synody o synodalitě“) je něčím nezvyklým, že jde o izolovaný jev.
Na podobných sondách do minulosti si ale můžeme ověřit, jak dlouhá jsou ta vlákna krizových jevů – jak letité jsou všechny ty symptomy úpadku, které se v naší Církvi objevují po Druhém vatikánském koncilu.
Já pevně věřím, že nastane doba, kdy Církev setřese břemeno modernistických herezí – a začne jakási „velká inventura“, hluboká analýza příčin toho, jak mohla katolická Církev dojít do stavu, že ústy svých nejvyšších představitelů popírá Kristovo evangelium, že nenávidí Tradici a demoluje vlastní identitu.
Potom budou velmi důležitá podobná svědectví, jako je tato úvodní stať. Děkuji za ni.
Ernst von Göchhausen (protestant) prý koncem 18. století v širším rámci obviňování jezuitů hájil specifickou teorii o „kosmopolitně jezuitské“ naddějinné konspiraci, která prý jako svůj nástroj využívá iluminátů a jejich zhoubných myšlenek. A prapodivnost tohoto údajného spolčení vysvětloval údajným záměrem katolické církve rozsévat chaos a vyvolávat anarchii, které by pak způsobily všeobecnou touhu po řádu a po návratu všech do lůna katolické církve. Kdyby Göchhausen žil dnes, jistě by ho počínání současných jezuitů sloužících (jezuitskému) papeži jen utvrdilo o pravdivosti jeho teorie.
🙂
Vážení přátelé v Kristu Ježíši!
Jak hezky píše pan Poutník, vlákna krízových jevů, symptomy úpadku, jsou opravdu letité!
Podobným „přizpůsobením se duchu dnešní doby“ musela projít většina řeholních společností. Podstata, duch i Jazyk řeholních pravidel se zrelativizoval po vzoru dokumentů koncilu.
Modlete se, prosím, za všechny, kdo dnes podléhají církevní autoritě na jakékoliv úrovni, aby uhájili svoje právo i křesťanskou povinnost zastávat se Božího zákona tak, jak je interpretoval Pán Ježíš!
Také já vás zahrnuji do svých modliteb!
Děkuji, sestřičko.
Když na ulici spatřím dnes řeholnici či řeholníka, modlím se za ně – za to, aby byli věrní našemu Pánu a nenechali se svést duchem světa, duchem Satanovým, který pronikl do Církve.
Na svátek Nanebevzetí Panny Marie odešla k našemu Pánu věrná sestra Agnes Sasagawa, vizionářka z japonské Akity. – Kromě poselství o úpadku světa a obrovské krizi Církve, přijatých v sedmdesátých letech přijala sestra Agnes ještě jedno poselství. Šestého října 2019 přijala tato slova: „Posypejte se popelem a každý den se modlete kajícný růženec“. Tehdy začínala tzv. amazonská synoda, jejíž vyvrcholením bylo znesvěcení Vatikánu: klanění se démonické modle Pachamamy ve vatikánských zahradách a umístění této modly na oltáři římského kostela.
….
Pontifikát současného papeže je pouhým vyvrcholením cesty, vedoucí Církev ke klanění se Satanu – ve formě model pohanských náboženství, ve formě LGBT model tohoto světa, ve formě hlásání falešného evangelia. Naše Církev je rozdělena – přesně tak, jak to bylo ukázáno věrné řeholnici Agnes.
Modleme se za naše řeholníky, řeholnice, kněze a biskupy – aby zůstali věrní Kristu, aby vždy nacházeli Boží Pravdu. Aby až do smrti zůstali vojáky Ježíše Krista. Protože tato duchovní válka v našich dnech zjevně vrcholí – a každodenní modlitba za naši matku Církev je povinností nás, jejích dětí.
Zůstaňme bdělí a vytrvalí v boji o věc našeho Pána. Amen.