Škola, křesťanské hodnoty a žákovo sebevědomí

Pracovníci profesí, které přinášejí hlubší kontakt s druhými lidmi, jako duchovní, lékaři, policisté, psychologové a samozřejmě také učitelé, přicházejí přirozeně mnohem častěji než jiní do kontaktu s jevy, jež bývají označovány jako sociálně patologické. Rejstřík těchto jevů se za posledních sto let příliš nezměnil, tvoří ho závislosti, zločinnost a násilí. Také příčiny závadového jednání jsou víceméně konstantní: frustrace, citová deprivace, hodnotová vyprázdněnost. Něco se však v poslední době změnilo, a mnohé to právem znepokojuje, totiž kvantita těchto jevů, která může začít reálně ohrožovat fungování společenských struktur a institucí.

Snad nejlépe to lze srovnat s „pokrokem“, jehož lidstvo dosáhlo ve vývoji zbraní. Zbraně doprovázejí lidstvo od zločinu Kainova, ale teprve od poloviny minulého století disponuje člověk zbraněmi natolik ničivými, že by mohly zlikvidovat svět. S negativními společenskými jevy je tomu stejně. Aplikováno na triviální školskou praxi, kterou jako středoškolský pedagog prožívám: Mám-li ve třídě o třiceti žácích dva drogově závislé, jednoho gamblera a jednoho mladistvého podezřelého z otcovraždy, ještě se mohu jako učitel „opřít“ o většinu zbývajících žáků, kteří se mnou tvoří virtuální „společenství“ sdílených hodnot a postojů a každodenním neviditelným plebiscitem mi udělují mandát k mému působení. Avšak (!), ve chvíli, kdy by byl početní poměr mezi popsanými žáky a těmi ostatními obrácený, tedy čtyři „slušňáci“ ku šestadvaceti problémovým, přestává být působení pedagoga realizovatelné. Jak vím od řady svých kolegů, situace na některých školách se v posledních letech takovému magickému bodu začala blížit.

O psychologických příčinách závadového jednání už jsem se zmínil, čím je však způsobeno, že stále více jednotlivců nedokáže těmto negativním impulsům čelit? Soudím, a to je vlastním obsahem mého příspěvku, že je to způsobeno nedostatečně vyvinutým sebevědomím. Tedy, aby mi bylo správně rozuměno, nemám na mysli nedostatek asertivních dovedností, i když i této otázky bych se rád dotkl, ale sebevědomí v původním smyslu slova, vědomí sebe sama, vědomí vlastní identity a legitimity v šíroširém globalizovaném světě. Svědčí o tom dobový kontext, kdy k popsanému kvantitativnímu nárůstu sociálně patologických jevů dochází, i mechanismy tohoto nárůstu.

Předně stojí za povšimnutí, že se tak děje v době, kdy životní úroveň, alespoň pokud jde o země euroamerického civilizačního okruhu, stojí na svém vrcholu a dynamický technologický vývoj přesahuje nejdivočejší fantasie včerejších sci-fi. Ba zdá se, jako by právě neschopnost značné části lidstva psychologicky vstřebat ony takřka bezbřehé možnosti, které člověk získal díky rozvoji vědy a techniky, otevírala jakousi bezednou propast, jejíž hlubiny jsme si donedávna neuměli představit. Propast, v níž, jako ve vesmírné černé díře, mizí veškeré limity nadpřirozené i přirozené provenience, limity duchovní, mravní, rozumové, ale v samém posledku i sebezáchovně instinktivní, takže hrozí zmizet vše lidské, aby na nás ze dna propasti vybafla bestie Nicoty, jako ve známém fantastickém románě Michaela Endeho Nekonečný příběh.

Pozitivistické pojetí světa ovládající západní myšlení více než sto let nedokázalo člověku uspokojivě odpovědět na základní existenciální otázky, ani se nestalo, jakožto rámec adorovaného pokroku, nějakou zárukou humanity, jak chtěli věřit intelektuálové devatenáctého a první poloviny dvacátého století. Ale ani postmoderní rehabilitace „duchovnosti“ a imaginace, k níž upínali (a z lenosti dodnes upínají) své naděje intelektuálové let šedesátých, nepřinesla západnímu člověku žádoucí mentální entuziasmus. Svou mělkostí mu totiž neposkytla potřebnou „pevnou půdu pod nohama“ v existenciálních a hodnotových otázkách, jakkoli se o to mnozí snažili skrze dokořán otevřená církevní okna II. vatikánského koncilu. Krátkodechá kometa postmoderny jako by zazářila jen proto, aby se po jejím zhašení stala všeobecná tma ještě černější. Bezradnost soudobých filosofů, teologů, umělců, ale i značné části běžné populace se proto utápí v nekonečných návratech fenoménů druhé poloviny dvacátého století, bigbítem počínaje a Hansem Küngem konče. Je to umělé a neodvolatelně bezútěšné šidítko, které časem stále více ztrácí i onu živočišnou šťávu, kterou bylo původně impregnováno, a stává se žvýkačkou notně vyžvýkanou.

Markýz de Toqueville kdysi popsal, nakolik byl růst americké demokracie podmíněn jejím neformálním, leč nezpochybňovaným jednotným kulturním a hodnotovým rámcem kořenícím v křesťanství. Soudobá západní společnost tuto oporu potratila a v důsledku přirozené úmrtnosti klesá počet těch, jejichž vžité „stereotypy“ si na tuto někdejší jednotu ještě „pamatují“. Typickým projevem soudobého myšlení se proto stává všudypřítomná nejistota a váhavost v běžných otázkách každodenního života, což ostře kontrastuje s mimořádnou ambiciózností dnešního „digitálního“ člověka. To se bohužel týká i křesťanů. Ba co více, mnozí populární teologové tomuto paradoxu vycházejí vstříc a legitimizují jak touhu člověka „být jako Bůh“, tak jeho neustálé chvění, které se fakticky stává životním stylem. S mírnou nadsázkou řečeno, křesťanský intelektuál dneška nepochybuje o tom, že může s Bohem hovořit jako rovný s rovným, není si však jist, zda může jíst maso, zda je správné dále žít se ženou, s níž má děti, ale k níž už necítí to co kdysi, zda by se raději neměl odstěhovat někam na druhý konec světa a zda není sněhulák rasistický symbol.

Takový koktejl namíchaný z mučivé nejistoty a obludné sebestřednosti nemůže mít jiný důsledek než vybudování hlubokého pocitu méněcennosti, v zásadě neodvislého na objektivních faktorech (nikdy nejste dost krásní, abyste nemohli být krásnější, dost bohatí, dost vzdělaní apod.). Dochází pak k násilné sebestylizaci a permanentnímu „hraní“ před druhými, což je při běžných existenčních starostech dospělého člověka nesmírně únavné a může v posledku vést až ke vzniku duševních onemocnění. Do nedávna byl podobný „stav mysli“ považován za typicky nedospělý a spojován s pubertální mládeží, která se, jak se říká, teprve „hledala“. Byl proto chápán jako problém dočasný a dobří vychovatelé, rodiče, učitelé, psychologové, měli za svou povinnost mladému člověku pomoci, aby ze svých komplexů co nejrychleji „vyrostl“, začal se zabývat podstatnějšími věcmi než tím, zda „není trapný“, zanechal pitvoření a naučil se být sám sebou. Dnes, kdy podobným „naladěním“ trpí značná část dospělé populace, je velmi obtížné někomu pomáhat k poznání a přijetí sebe sama, už proto, že tomuto pedagogickému úsilí nebude veřejnost ani rozumět (natož držet palce). Bohužel.

Děti vychované nevyrovnanými a „zamindrákovanými“ rodiči mohou pochopitelně samy být vyrovnanými a sebevědomými osobnostmi jen velmi těžko. Se značnou mírou sebestylizace je proto třeba počítat jak u žáků prvního stupně základní školy, tak u maturantů. Projevovat se může různě, podle povahy a temperamentu každého žáka, ale také, a to zejména, podle toho, s jakou sociální vrstvou se identifikuje (popř. s níž ho identifikují rodiče) a co o sobě v tomto smyslu chce svému okolí sdělit.

Neplatí přitom, že tichý neprůbojný žáček má s jistotou méně sebevědomí než jeho divoký a hlasitý sportovně založený kolega (tzv. silná osobnost), protože hlasité, vyzývavé či hyperaktivní chování může být, a jak zkušenější pedagogové vědí, také často bývá, „maskou“, kterou se nejistota a komplex kryjí, nebo „atributem“ výše zmíněné „skupinové příslušnosti“, např. u učňovské mládeže. Rovněž ovšem neplatí, že by onen tichý žáček prokazoval svou neprůbojností nějaké vyšší charakterové kvality, studijní předpoklady apod., může tu jít skutečně o projev mimořádně nízké sebedůvěry, popř. sníženou schopnost sociálního kontaktu, která může vést ke vzniku trvalejších psychických poruch či charakterových vad, jako je neschopnost rovného a otevřeného soutěžení, snaha omlouvat vlastní nedostatečnost rádoby objektivními potížemi, určitá potměšilost apod.

Zvlášť kontraproduktivní, ba nebezpečná, je v tomto směru často se objevující, leč zcela chybná snaha některých vychovatelů, většinou matek, posilovat nedostatečnou sebedůvěru dítěte bagatelizací úspěchů druhých, úmyslným „snižováním laťky“ a nabádáním k dravosti ve stylu: nemůžeš-li vyhrát, aspoň soupeře kopni do holeně. Jakkoli se to může takto řečeno jevit absurdní, mnozí učitelští kolegové a dětští psychologové mohou potvrdit, že případy takového deformování charakteru nejsou nijak řídké, naopak, objevují se stále častěji. Jejich motivací je pochopitelně nekritický cit k dítěti, tedy to, co bývá označováno jako tzv. opičí láska, ale v současné době také nekritický vztah k realitě jako takové, vycházející z postmoderního vidění světa (ve stylu, když si to budeš moc přát, tak se to stane) a rovněž inspirace některými postupy a zásadami asertivních metodik.

Typickým příkladem aplikace asertivního jednání v oblasti, která je blízká našemu tématu, je nepřehlédnutelná změna ustálených norem chování matky s dítětem v prostředcích veřejné hromadné dopravy, k níž došlo v průběhu posledního desetiletí. Bylo nepsaným pravidlem, že, sedí-li matka s dítětem v dopravním prostředku, kde jsou obsazena všechna místa k sezení a ostatní dospělí cestující musí stát, vezme matka dítě na klín, aby jedno sedadlo uvolnila dospělým. Bylo to spojeno s jistým nepohodlím, matka si mohla znečistit šaty, dítě zpravidla reagovalo odporem, protože sezení na klíně mu bylo méně příjemné, ale byla to vžitá forma chování, vyjadřující úctu ke spolucestujícím, podobně, jako když mladší cestující uvolní místo staršímu. Během několika uplynulých let se naopak téměř usamozřejmil opak. Matka ponechá dítě sedět na samostatném sedadle a prostředky mimoverbální komunikace, zejména výrazem tváře, asertivně prosazuje právo své a svého dítěte na pohodlí. Někdy, viděl jsem to opakovaně, a nejde proto myslím o náhodné pozorování, matka dítě instinktivně uchopí za ruku, jako by mu dodávala odvahy, aby vydrželo sedět, i když se ta stará paní nad ním tak nepříjemně kývá.

Že tento přístup není pro správnou hodnotovou výchovu dítěte šťastný, je myslím nabíledni, tím horší pak je, když jeho různé obdoby vychovatel používá jako „náplast na bolístku“ pošramocené dětské sebedůvěry. Příznačné je, že podstatu problému podobné rozmazlovaní absolutně míjí a dítěti k větší sebedůvěře nepomáhá. Ostatně přínos kursů asertivity pro budování sebedůvěry dospělého člověka je rovněž více než sporný. Asertivní postup, tedy schopnost trvat na svém, může částečně pomoci v konkrétní situaci, ale asi jen jako prostředek proti bolestem, který nemoc neléčí, jen mírní průvodní bolestivé projevy, zato si na něm lze vytvořit závislost a pořádně si tak zavařit. Osvojením asertivních metod si člověk nevybuduje skutečné sebevědomí, ale může si vydobýt pověst málo přívětivého člověka, nebo si dokonce sám sobě přivodit citovou chladnost a neschopnost laskavého chování. Jediným efektivním řešením problému je vybudování opravdového vědomí sebe sama, tj. poznání a přijetí vlastního já. Že to v současné době není snadné ani běžné, jsem se pokusil vylíčit, a v závěrečné části svého příspěvku se ještě pokusím objasnit, v čem takové skutečné sebevědomí spočívá a co je jeho základem. Dříve, než se do toho pustím, mi však dovolte ještě návrat k otázce aktuálního nárůstu sociálně patologických jevů a jejich ničivého potenciálu, o níž jsem se zmínil úvodem, a k tomu, jak tato věc souvisí s otázkou sebevědomí.

Výše už jsem autentické sebevědomí pracovně definoval jako vědomí vlastní identity a legitimity. Chybí-li něco v identitě člověka, nebývá takový „prázdný prostor“ dlouho neobsazený. Absentuje-li náboženská identita, tlačí se na její místo identita pseudonáboženská, magická či ideologická, absentuje-li ve vědomí člověka konkrétní hodnotová orientace, pak hrozí, že skutečné hodnoty, u většinového nevěřícího obyvatelstva dosud naštěstí odvozované z přirozeného řádu a u věřících z biblického desatera, mohou být snadno nahrazeny pseudohodnotami, ať již svévolně volenými, nebo převzatými z toho či onoho otráveného pramene. Člověk s defektním sebevědomím je tak do značné míry bezbranný proti nabídkám a působení zla. Nenachází ve svém nitru dostatečné argumenty k jeho odmítnutí a jeho jediným případným korektivem je strach z možných následků závadového jednání, což je korektiv značně nespolehlivý.

Dobře se to ukazuje na obvyklém mechanismu šíření sociální patologie, jež mívá jaksi „dvojrychlostní“ charakter, resp. jakési dvě komplementárně se doplňující úrovně. První je viditelnější, avšak zasahuje omezený segment společnosti (ve školské praxi řekněme jen zlomek z celkového počtu žáků), lze ji označit jako „hard“ úroveň, kontinuálně s ní se však rozvíjí i mnohem rozšířenější „softová“ verze. Oč jde, vysvětlím na hypotetickém případu šíření psychotropních látek mezi žáky nejmenovaného pražského gymnázia. Představme si, že si ono gymnázium vyhlédla jako své odbytiště skupina překupníků pervitinu, přičemž část této skupiny tvořili dva žáci druhého ročníku. Šlo o mladistvé, kteří se vědomě a ve značném rozsahu dopouštěli trestné činnosti a navíc oba trpěli vlastní silnou závislostí. Během krátké doby se jim podařilo na škole vytvořit síť odběratelů. Ta sice nebyla příliš početná, ale zato stálá. To je ta „hard“ úroveň. Vedle pervitinu šířili ovšem dealeři ze zmíněného gangu také marihuanu, jež je většinou náctiletých vnímána jako tzv. lehká droga, a o jejíž odběratele proto nebyla na onom gymnáziu nouze. Tito odběratelé, vesměs z řad jinak bezproblémových žáků, tak byli nenápadně vtaženi do hry. Aniž chtěli, nebo si to vůbec uvědomovali, stali se spoluviníky těch dealerů. Když začalo vyšetřování věci ze strany vedení školy (a posléze policie), byli odběratelé marihuany připraveni lhát, poskytovat překupníkům falešné alibi apod. Především však tito odběratelé spoluutvářeli atmosféru v žákovské komunitě, činili ji otevřenou drogám a svým solidarismem s dealery propůjčovali „sympatickou image“ i drogám tvrdým, konkrétně pervitinu. Tito „neplacení agenti“ tvoří onu „soft“ úroveň, o níž jsem mluvil výše. Co vedlo tyto naše hypotetické odběratele k zájmu o marihuanu a k lehkomyslnému flirtování se světem zločinu? Jednak nepochybně mladistvá zvědavost a touha všechno si vyzkoušet sám na sobě, přirozená danému věku, jednak ale také absence jakýchkoli vnitřních hodnotových zábran ve vztahu k drogám. Strach z případného postihu je od jejich postoje neodradil, koneckonců, oni sami dealery nebyli a postih, který by jim mohl hrozit, byl tudíž dosti mírný. Ve skutečnosti to však byli právě oni, kdo umožnili rozšíření drogové scény na své škole.

A právě takovým způsobem nedostatečně rozvinuté sebevědomí zbavuje velkou část současníků reálného pohledu na společenské procesy, jejichž jsou svědky i účastníky, zásadní svobody „řídit sám svůj člun“ i schopnosti stát za vlastním slovem, jež je po mém soudu nezbytným předpokladem pro budování osobního štěstí. Vytvářejí onu „soft“ úroveň, a někteří z nich, kteří do toho tak říkajíc „spadnou“, pak tvoří onu úroveň hrubozrnnou. Jako katolík proto dodám, že především a zejména žijí v trvalém ohrožení duše.

V čem tedy spočívá ono potřebné skutečné sebe-vědomí, jaký je jeho základ, jak se projevuje a co pro jeho kultivaci u žáků může udělat škola, resp. křesťanský pedagog? Stručně řečeno: sebevědomí je plodem sebepřijetí. Člověk musí přijmout sama sebe, se vším co k němu patří, co tvoří jeho identitu, tedy s daným pohlavím, národností, jazykem, s přednostmi i chybami, s fyzickými či intelektovými nedostatky, s původem a rodinným zázemím, s kulturou a tradicí země, kde se narodil, s talenty i defekty, s prožitými úspěchy i neúspěchy…

Aby člověk mohl takto přijmout sám sebe, musí se znát. Aby se poznal, nesmí si lhát. Cestou ke zdravému sebevědomí proto je zásadní upřímnost člověka sama k sobě. Děti, a zejména dospívající, jak už jsem se o tom zmínil na jiném místě tohoto příspěvku, mívají sklon k sebestylizaci, čím dříve tuto „hračku“ opustí, tím lépe pro rozvoj jejich charakteru. Dospělý člověk by se jí neměl dopouštět vůbec, je to svazující krunýř, který brání duši a srdci takového člověka pořádně zhluboka se nadechnout, a duševní život v neupřímné póze je imitací skutečného duševního života, jakýmsi zakrnělým přežíváním.

Pravdivé a otevřené poznání všech složek vlastní osobnosti a jejich pokorné přijetí je nezbytným krokem při formaci zdravého sebevědomí. Je tu ale ještě jedna, vůbec nejpodstatnější záležitost, totiž přijetí vlastní identity lidské. Přijetí lidského údělu signovaného dědičnou vinou Adamovou na straně jedné a Kristovou spasitelnou Obětí na straně druhé. Otázka přijetí viny a přijetí ran.

To je něco, co jde radikálně proti lidským sklonům a touhám, a o čem se rozhodně nepatří v dnešní „dobré společnosti“ mluvit. Mnozí současníci jsou hluboce pobouřeni už tím, když někdo, např. kněz či biskup, veřejně kritizuje nějaké hříšné jednání, neboť, jako příslovečná potrefená husa, vztahují takovou kritiku na sebe a je si přece nikdo nesmí dovolit kritizovat. Oni přece dělají všechno dobře. Přecitlivělost v tomto směru je až tragikomická. Není se ovšem čemu divit. Vždyť i ony různé návody na posílení sebevědomí radí právě tohle. Nejrůznější guruové učí své posluchače opakovat mantru o jejich vlastní skvělosti, zpytování svědomí označují za negativní myšlenky apod. Pokud je tu nějaká vina, pak je to nepochybně vina toho druhého. To kolega v práci způsobil, že nějaký tvůj krok vypadal jako selhání, to ten člověk v obchodě se hádal, ty ses jenom musel bránit atd., atd. Člověk ochotný k tomuto druhu sebeklamu se pak chytá každého stébélka, které mu dovolí jednotlivé kolizní momenty v jeho životě interpretovat tak, aby všechny chyby a viny bylo možné „přišít“ někomu nebo něčemu jinému než jemu samotnému. Příjemci jeho obvinění se pak zpravidla stanou nejbližší lidé, okolnosti, struktury, k nimž náleží, rodina, národ, církev, práce, počasí, malost poměrů, dravost velkých atd., což mj. deformuje vztah takového člověka k dalším složkám jeho osobnosti a je příčinou dalšího narušení jeho sebevědomí. V případě, že se popsané účelové obvinění ukáže nějakým způsobem oprávněné, stávají se tito „bezchybní“ lidé nemilosrdnými soudci a žádají přísné potrestání viníků. V praxi však takovým přístupem jaksi uzavírají kruh. Představme si, že ve špičkové firmě dojde k vážnému pochybení, z něhož je podezřelých několik lidí. Čím přísnější trest hrozí, tím méně pravděpodobné je, že se skutečný viník onoho pochybení přizná, a mezi podezřelými proto brzy propukne přetlačovaná o to, komu zůstane v ruce Černý Petr. Patrně to pak bude ten nejslabší, který se v tlačenici vyzná nejméně. Ale o tom „bezchybní“ obvykle nechtějí slyšet. Oni si nepřáli potrestání nevinného, jim šlo přece jen o to, aby neoprávněné obvinění nepadlo na ně…, že to nakonec padlo na toho chudáka, za to oni nemohou. Jenže, ono to vždycky na někoho dopadne.

Asijské bojové sporty učí, jak protivníka porazit tím, že obratným chvatem obrátíš energii jeho vlastního výpadu proti němu, nebo jak se vedenému výpadu šikovně uhnout. V teorii to vypadá velmi čistě, v praxi je to v prvém případě starozákonní „oko za oko, zub za zub“ a ve druhém případě, neboť v praxi bývá tlačenice, namíření rány proti jinému člověku, proti nějakému tomu chudákovi, který náhodou stál za vámi, když jste se uhnul. Postavme si do kontrastu s tím Kristův vzor pravého lidství: Ejhle, člověk. Nevinný, který přijal tíži našich hříchů i bolest ran.

Opravdové přijetí sebe sama proto znamená také přijetí vlastních vin i různých životních ran, včetně nespravedlností. Ba lze říci, že schopnost přijmout vědomí vlastních vin a vlastní hříšnosti je skutečnou zkouškou dospělosti.

Škola, nebo lépe řečeno, učitel, může k utváření takto formovaného sebevědomí přispět dvěma způsoby: jednak důslednou úctou k objektivní pravdě a výchovou k této úctě (v rámci výuky, spravedlivou klasifikací, oceňováním upřímnosti ze strany žáků i osobním příkladem), a jednak samozřejmým používáním tradičních hodnot náboženských, morálních i estetických, jakož i termínů, jmen, dat, faktů i fabulí, které utvářejí kulturní identitu západu a dané země. Povědomí o jónském stylu, Aristotelovi, sv. Václavu, benzenovém jádru či bitvě u Lepanta může učitel prezentovat žákům jako jejich samozřejmé duševní vlastnictví, jejich dědictví, součást jejich identity. Pravda, jako základní imperativ a informovanost o pokladech vlastní tradice pak samy povedou naslouchajícího žáka správným směrem, k pozitivní hodnotové orientaci a skutečnému sebe-vědomí, s nímž budou moci, tak jako kdysi Seneca, říci hrdě: Všechno své si nosím sebou.

Petr Bahník

Příspěvek byl přednesen na Letním semináři Unie křesťanských pedagogů – Vranov 2009.
Vyšlo v Te Deum 3/2010.