Vyber si: bačkory, nebo meč!

Začněme popořádku, protože „chlap“ musí mít všechno v hlavě pěkně uspořádané… Co to vůbec je modlitba? Pokud si vzpomeneš na první hodiny katechismu, na které jsi s větším či menším nadšením chodil, pak se ti jistě vybaví jednoduché vyjádření: „modlitba je rozhovor s Bohem“. Je to pravda, ale v případě člověka, od jehož prvního přijímání už přeci jen nějaký ten čas uplynul, stojí za to ono vymezení trochu rozvinout. Podívejme se tedy na pár věcí ohledně modlitby v souvislosti s pochybnostmi, které občas slyším od „chlapů“, a to jak mladších, tak i starších. Začínáme!

„Když přijdu během týdne do kostela, vidím na mši jenom ženy! A v neděli to není o moc lepší… deset žen na jednoho muže! Kdo mi bude vykládat, že modlitba je mužská záležitost?!“

„Modlitba je pro holky… ty rády mluví a mluví… Já to neumím, věci vyřizuju rychle a bez cavyků…“

„Modlitba mě nudí… není to nic zajímavého! Nechci v kostele jenom sedět v lavici a modlit se, raději něco dělám!“

Kdysi a dnes

K tomu, abychom změnili svůj přístup k modlitbě a uvědomili si její potřebu, nestačí jenom bojový pokřik a slaměný zápal. Je to mnohdy nelehká a náročná cesta, je tedy zapotřebí pořádně se na ni připravit, zvolit dobrou taktiku a hned na začátku pochopit a poznat „nepřítele“. Často totiž stále máme dětinské pojetí modlitby, které je skutečnosti na hony vzdáleno. Věnujme se chvilku tomu, čím je modlitba v životě muže, který bere svoji víru vážně. Postavme tedy modlitbu do správného světla, a k tomu nám pomůže pohled na dějiny spásy, jak nám je podává Písmo svaté.

Podívejme se na dobu před Ježíšovým narozením, tedy Starý zákon. Žalmy nám slouží jako krásná ukázka různorodých modliteb: od radostné chvály Pána po smutný nářek; od nadějeplného vzývání Boží pomoci po bolestí přetékající stížnosti Nejvyššímu. V modlitbách žalmů můžeme nalézt člověka z krve a kostí, který při modlitbě otevírá své srdce Bohu a nic před ním nepředstírá.

Izraelský národ musel nejednou čelit válkám a nejrůznějším nepokojům. Stačí vzpomenout útlak v Egyptě, putování pouští plnou nebezpečí a překážek, dobývání zaslíbené země, rozdělení země na dvě království, babylonské zajetí a nakonec dobu římské okupace… Modlitba národa se tedy utvářela ve světě plném nebezpečí a protivenství, ve světě zkaženém hříchem a nevěrností Bohu.

A co můžeme říci o dnešní situaci Církve? Nejsme přeci ve válečném stavu, nehrozí nám nebezpečí a nedělní mše svatá nejspíše není shromážděním Božích bojovníků chystajících se ke střetu… To je si pravda, ale jenom pravda vnější. Když se totiž podíváme na duchovní skutečnost, otevřou se nám oči!

Duchovní válka

Duchovní válka, o které je řeč, není žádnou novinkou! Zakoušeli ji už první křesťané. „Neboť náš boj není proti krvi a tělu, nýbrž proti knížatům a mocnostem, proti světovládcům této temnoty, proti zlým duchům v povětří“ [Ef 6, 12]. Tak sv. Pavel v Listě Efesanům vyjádřil to, co by mělo být údělem každého křesťana: boj proti světu temnoty!

Možná řekneš: mě se to netýká! To není moje věc… Omyl! Žiješ ve světě, který je jedním velkým bitevním polem duchovní války, a nemůžeš stát stranou v roli diváka, protože to není možné. Ať si to uvědomuješ, nebo ne, i tak se svými rozhodnutími stavíš na jednu ze stran konfliktu. Není od věci zmínit tři hlavní léčky, jaké ďábel chystá, aby nás uvedl do omylu, pokud jde o skutečnost duchovní války.

První léčka: „Žádná válka není!“ Občas to můžeme zaslechnout z úst těch, kteří dávají přednost „mírovému“ přístupu k víře. Říkají, že duchovní válka, o níž hovoří Písmo svaté, je pouze jedním velkým obrazem, jehož smyslem je přiblížit nám duchovní pravdy srozumitelným způsobem… Lidé, kteří se nechají zlým do této léčky polapit, se pak stávají zcela neteční. Neprobíhá-li totiž žádná válka, proč se tedy vůbec jakkoliv namáhat? Pokud je všechno jenom obrazným líčením, pak nemá smyslu pouštět se do boje ve smyšlené válce!

Druhá léčka: „Duchovní válka je už vyhraná!“ Zjevení sv. Jana nám skutečně ukazuje vítězství Beránka nad všemi nepřáteli Světla. Toto vítězství je ale třeba vidět z pohledu „už, ale ještě ne“. Vítězství Zmrtvýchvstalého je skutečností, ale síly temnoty budou zcela poraženy v poslední bitvě na koci věků. Do té doby boj trvá!

Třetí léčka: „Duchovní válka je nad moje síly! Na jednu stranu, díváme-li se na obrovský duchovní svět, který je pro nás častokrát nepochopitelný, lze nabýt dojmu, že člověk představuje naprosto bezvýznamnou částečku tohoto světa. Když ale vidíme, s jakou houževnatostí a jakým zanícením ďábel usiluje o každou duši, a vezmeme-li v úvahu, že „Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna“ [Jan 3, 16], můžeme se snadno z toho omylu vyvést. Každý člověk je Bohem milovaným synem a dcerou a každý z nás má na tomto světě ke splnění neobyčejný a jedinečný úkol! Ponecháni sami sobě bychom toho pochopitelně příliš nesvedli. Máme ale Otce v nebesích, který se o nás stará, dodává nám sil a posiluje nás v době bitev a duchovní války.

Teplé bačkory, nebo Boží zbroj?

„Konečně, posilňujte se v Pánu, a to jeho mocnou silou! Oblecte se v plnou zbroj Boží, abyste mohli čelit úkladům ďáblovým“ [Ef 6, 10–11]. Když otevřeme oči na duchovní skutečnost války mezi silami světla a temnoty, prvním rozhodnutím, jaké musíme učit, je vybrat si stranu, k níž se připojíme. Pokud se připojím k armádě světla, měl bych si vzít k srdci sv. Pavla a připravit se dobře na boj, protože budu čelit těžkému a úskočnému nepříteli.

Bohužel dnes jsme v Církvi stále častěji svědky nedostatku „bojového nadšení“; křesťané dávají přednost teplým bačkorám a pohodlné lenošce. Zpověď před Velikonocemi, „návštěva kostela“ u příležitosti biřmování, křtu nebo svatby kamaráda, a pro horlivější: nedělní mše svatá, a to ještě ne vždycky… Takoví „Boží bojovníci“ jsou ostudou armády Páně! Do takových „vojáků“ ďábel ani nešťouchne, protože pro něj nepředstavují žádné nebezpečí. A možná těmto „leklým rytířům“ právě takováto duchovní lhostejnost vyhovuje?! Nakonec i oni zjistí, že je nutné se v této válce vymezit, jelikož nerozhodnutí bývají prvními oběťmi každé bitvy.

Pokud chceš tedy přijmout výzvu a stanout v boji po Kristově boku, sv. Pavel má pro tebe dobrý „návod“ a radu ostříleného vojáka Páně. „Proto oblékněte plnou zbroj Boží, abyste mohli odolati v zlý den a ve všem obstáti vítězně. Stůjte tedy připraveni, jsouce opásáni na bedrech pravdou, oblečeni v pancíř spravedlnosti a na nohou obuti pohotovostí pro evangelium pokoje. K tomu všemu přiberte ještě štít víry, jímž byste mohli uhasiti všechny ohnivé šípy nešlechetníkovy. A vezměte přilbici spásy a meč Ducha, to jest slovo Boží“ [Ef 6, 13–17]. Tento podrobný popis křesťanské armádní výzbroje nám připomíná, jaké hodnoty se v duchovní válce počítají a jsou nezbytné proto, aby byl člověk připraven odrazit útok nepřítele.

Spící rytíři na pospas lvu

Po zmíněném úryvku přichází mocné napomenutí sv. Pavla, na něž by měl každý voják pamatovat: „Při každé modlitbě a prosbě vždycky se modlete upřímně! K tomu buďte bdělí a vytrvalí v modlitbě…“ [Ef 6, 18]. Modlitba je přípravou k boji, ale zároveň se stává jeho činnou součástí. Sv. Pavel nám výzvou k bdění ukazuje, že nepřítel nespí, ale, jak to výstižně říká sv. Petr, číhá v úkrytu připraven zaútočit. „Buďte střízliví a bděte, neboť váš protivník, ďábel, obchází kolem jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil“ [1 Petr 5, 8]. Příkaz bdění se stává rovněž připomínkou, že nebojujeme sami! Bojujeme v armádě, kde je Bůh prvním a největším válečníkem. Nadmíru silně to popisuje Kniha Moudrosti: „Vezme si jakožto výzbroj horlivost svou, i tvorstvo ozbrojí, by trestal nepřítele. Jako v pancíř se obleče v spravedlnost, za přilbu pak vstaví si soud přísný. Za štít vezme svatost nepřemožitelnou, a tvrdý hněv za břitký meč. Bude pak bojovat s ním svět proti pošetilcům“ [Moudr 5, 18–21]. Bdění na modlitbě je tedy bděním při Pánu, který vede své vojáky. Kde najdeme lepší pomoc, podporu v duchovním boji proti silám, jež nás nezměrně převyšují?!

Bdění na modlitbě nám připomíná dobře známou scénu z Getsemanské zahrady, kde Ježíš říká Petrovi: „To jste nemohli ani hodinu se mnou bdíti? Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení“ [Mt 26, 40–41]. Ježíš ukazuje na bdělost a modlitbu jako na důležité prostředky k tomu, aby člověk odolal pokušení. Vojáci Páně usínají znaveni čekáním na boj, na velkou otevřenou bitvu světla s temnotou… K této bitvě dojde, zatím ale ďábel působí velmi úskočně: místo otevřeného střetu, o němž ví, že ne jemu bude patřit poslední vítězství, dává přednost partyzánské válce, napadání v týlu, lstivému „ukolébávání“ těch, kteří mají bdít!

Nebuď vlažný!

O modlitbě by toho bylo možno říci ještě hodně. Jedno je jisté: není to jednoduchá věc, ale duchovní boj, jehož jsi součástí a který vyžaduje bdělost a oběti. Vítězná odměna bezpochyby překoná všechny tvoje představy! Bůh od tebe očekává jasné rozhodnutí, na jakou stranu se postavíš. Jak se na muže sluší a patří, přijmi následky své volby, abys nakonec neuslyšel: „Znám tvé skutky, že nejsi ani studený ani teplý. Kéž bys byl studený nebo teplý! Takto však, poněvadž jsi vlažný, a nejsi ani teplý, ani studený, vyvrhnu tě ze svých úst“ [Zjev 3, 15–16].

Moudrý válečník, dříve než se pustí do boje, vždycky odhaduje svoje síly, zahajuje přípravy, následuje trénink těla i ducha. Moudrý válečník ví, že bitva se rozhoduje před prvním úderem meče. Moudrý křesťan činí podobně: duchovní válka vyžaduje přípravu a neustálá cvičení; vyžaduje zápal, ale také vytrvalost! Duchovní válka vyžaduje hořící srdce, jehož oheň bude připomínat pořádné ohniště, a ne stoh sena, který shoří za několik vteřin. Proto je nutná modlitba, která udržuje bojový zápal a rozněcuje bdělou pohotovost bít se v každou dobu.

P. Adam Piekarzewski SDB

Převzato z mezczyzni.net. Otištěno s laskavým souhlasem autora. Mírně zkráceno.
Přeložila Marta Trnková.
Vyšlo v Te Deum 1/2017.