Samota uprostřed nejbližších

Každý člověk se cítí dobře mezi lidmi, kteří mu jsou nakloněni, kdy si navzájem rozumějí, kdy je těší a rmoutí to samé. Často ale v každodenním životě staneme před křížem osamocení, a to dokonce i uprostřed nejbližších. Přijímáme ho, protože naše víra má nevyčíslitelnou cenu a její zachování je pro nás prvořadým úkolem. Nicméně samota bývá nepříjemná, tíží a bolí. Obracejme se v takových chvílích o pomoc a posilu k milujícím Srdcím Ježíše a Marie.

Útěchu můžeme také čerpat z vědomí, že bezpočet lidí před námi zakoušelo zkoušku osamocení mezi nejbližšími a prošli jí vítězně. Jak výmluvným příkladem je život poměrně nedávno zesnulé sestry Lucie, které se spolu s příbuznými Františkem a Hyacintou Martovými dostalo milosti zjevení Panny Marie ve Fatimě.

Lucie Maria de Jesus dos Santos byla nejmladší ze sedmi sourozenců. Z toho důvodu byla, jak sama psala, „zahrnována laskáním a něžnostmi“. Její matka Maria Rosa dos Santos byla velmi dobrou ženou, horlivou katoličkou, vzornou manželskou a matkou, ale… nevěřila v pravost zjevení. Vyprávění o zjeveních považovala za výmysly a spatřovala v nich příčinu potíží rodiny. Zjevení zcela změnila Luciin život. Při zjevení anděla jí bylo devět let a v době zjevení Panny Marie měla o rok více.

Když v roce 1915 vyšlo najevo, že Lucie „něco“ viděla, matka líčení dcery „odbyla odmítavým posunkem a označila vše za ‚dětské hlouposti‘“. Lucie později vzpomínala: „Tato ironická gesta a slova se mě velmi citelně dotýkala… Ale to ještě nebylo nic.“ Anděl Portugalska dětem během druhého zjevení řekl: „Přinášejte Bohu za oběť všechno, co můžete, jako zadostičinění za hříchy, kterými je urážen, a jako prosbu za obrácení hříšníků.“ Dodal také: „Především přijímejte a neste odevzdaně utrpení, které Pán na vás sešle.“

13. května 1917 hovořila Panna Maria s dětmi na podobné téma: „Chcete snášet všechna utrpení, která Bůh na vás sešle, jako smírnou oběť za hříchy, které ho urážejí, a jako prosbu za obrácení hříšníků?“ Ústy Lucie odpověděly: „Ano, chceme!“ Načež Matka Boží odpověděla: „Budete tedy hodně trpět, ale Boží milost vás bude posilovat.“

Při druhém zjevení se Panna Maria tázala Lucie: „Trpíš hodně? Neztrácej odvahu! Já tě nikdy neopustím. Moje Neposkvrněné Srdce bude tvým útočištěm a cestou, která tě povede k Bohu.“ Tato slova se později potvrdí v míře vrchovaté, ale prozatím děvčátko zažívalo těžké útrapy.

Když Lucie vzpomínala na dobu před 13. červnem 1917, psala: „Maminka a sestry se chovaly neustále pohrdavě a to se mě dotýkalo a bolelo to jako urážky.“ Období zjevení po 13. červnu se týkají následující slova Lucie: „Viděla jsem zarmoucenou maminku, která mě chtěla za každou cenu přinutit, abych se doznala ke lži.“

Matka jednoho dne dceři řekla: „Buď řekneš těm lidem pravdu a přiznáš se, žes lhala, nebo tě někam zavřu, kde ani slunce neuvidíš.“ Tak se i stalo a děvčátko bylo zavíráno do komory. „Sestry se přidaly k mamince a tak mě obklopila atmosféra pohrdání a opovržení. Vzpomínala jsem na minulé časy a tázala se, kde je ta něžnost, kterou mi ještě nedávno má rodina projevovala?“

Jistého dne si k sobě nechal Lucii zavolat místní farář. Matka v této souvislosti Lucii řekla: „Pan farář tě už přinutí, abys řekla pravdu, ať tak nebo onak. Ať tě třeba potrestá, ať s tebou udělá, co chce, jen když tě přinutí, aby ses přiznala, že jsi lhala…“

„Také sestry se postavily na maminčinu stranu,“ vzpomínala Lucie, „a vymyslely si plno hrozeb, aby mi nahnaly strach z výslechu u pana faráře.“ Když matka vedla dceru podruhé k faráři, opět na ni silně naléhala, aby řekla „pravdu“, tedy aby ve skutečnosti zalhala, že zjevení jsou podvod. „Útok byl tentokrát silný a já jsem nevěděla, co dělat,“ napsala Lucie.

Děvčátko mělo důvody bát se o svůj život. Na onu pro ni hroznou dobu vzpomínala takto: „Jednoho dne se zeptal maminky muž, který se nám nafoukaně posmíval a někdy nás dokonce bil: ‚Teto Marie Rózo, co říkáš těm viděním své dcery?‘ ‚Nevím,‘ odpověděla, ‚myslím, že je to malá podvodnice, která klame půl světa.‘ ‚Neříkej to tak nahlas, nebo ji někdo sprovodí ze světa. Zdá se, že někdo ji nemá příliš v lásce.‘“ Luciina matka nakonec odvětila: „Ach, z toho si nic nedělám! Jen když ji donutí mluvit pravdu.“

V té době v Portugalsku vybuchovaly bomby a docházelo k únosům. Zednáři neměli žádné zábrany používat jakýchkoliv prostředků k dosažení svých cílů. Několik let před zjeveními ve Fatimě byli zastřeleni král Karel I. a následník trůnu infant Ludvík Filip (1908). Už po zjeveních výbuch bomby zničil první kapličku, která byla na jejich místě vystavěna.

V jednu chvíli bylo dětem nařízeno, aby se dostavily na úřad do Vila Nova de Ourém. Otec Františka a Hyacinty šel sám místo nich, aby je chránil před nátlakem ze strany úředníků. Rodiče Lucie se na to dívali jinak. Její otec prohlásil: „„Má dcera půjde. Ať odpoví sama. Já těm věcem nerozumím. A jestliže lže, ať je potrestána!“ Lucie psala: „Nejvíce mě bolela lhostejnost, kterou mi dávali najevo rodiče, a to tím víc, když jsem viděla, s jakou láskou jednali se svými dětmi strýc a teta. Vzpomínám si ještě, že jsem si během té cesty myslela: ‚Moji rodiče mě vydávají úplně lhostejně úřadům, aby si se mnou dělaly, co se jim zachce…‘“

Výslechem na úřadě to ale neskončilo. V srpnu 1917 byly děti zavřeny do ourémského vězení. Lucie vzpomínala: „Co jsem tehdy já i moji malí příbuzní nejvíce pociťovali a co nejvíc bolelo, bylo to, že mě rodina úplně opustila.“ Tentokrát pocítili opuštěnost i František s Hyacintou.

Luciina rodina vlastnila v Cova da Iria, tedy v místě zjevení Panny Marie, trochu zemědělské půdy a pastviště. Zvědavci, kteří tam chodili, pošlapávali trávu a ničili setbu a úrodu. Rodině se snížily zásoby potravin. Matka a sestry z toho obviňovaly Lucii. Ona sama psala: „To mě tolik bolelo, že jsem se neodvažovala vzít si kousek chleba a sníst jej. Aby mě maminka donutila povědět pravdu, jak říkala, bila mě často klackem, který vzala z hromady v koutě, nebo koštětem.“ Lucii vytýkali, že kvůli ní rodina chudne. Museli dokonce na nějaký čas prodat své stádo. „Tím vším jsem byla vinna já a v kritických okamžicích mi to říkali do očí,“ vzpomínala Lucie.

Situace byla tak vyostřená, že se Lucie začal zastávat její otec. Paní dos Santos ale těžko snášela prodlužující se napětí a propadala zoufalství. Lucie psala: „Maminka poklesla opět na mysli a pronásledování doma začalo znova.“ Jedna ze sousedek matce řekla, že děvčátko dostala od někoho nějaké peníze, což ale nebyla pravda. Matka Lucii zbila násadou od koštěte, aby jí je dala.

Lucii v jejím utrpení utěšovala Hyacinta slovy: „Neplač! To jsou určitě ty oběti, o kterých řekl anděl, že je na nás Bůh sešle; trpíš, abys dělala pokání a za obrácení hříšníků.“ Lucie jen stěží zadržovala nejen slzy, ale i projevy jisté vzpoury. Ale nakonec prohlašuje: „Viděla jsem v tom vždycky vůli Boží.“ Jak krásné vítězství!

Jestliže Pán Bůh dopustil na malou Lucii tolik útrap z rukou její vlastní matky, pak se nedivme, že i nás může v rodinném kruhu čekat kříž nepochopení a osamocení. Hledejme v takových chvíli útěchu v přemítání o životě Lucie. Ze tří vizionářů bylo dáno jenom jí vidět některé obrazy, slyšet hlas Panny Marie, s níž také mohla hovořit. Dostalo se jí tedy v jistém smyslu více milostí nežli jejím příbuzným. Nemělo by tedy překvapovat, že na ní byl také vložen onen těžký kříž.

 

Převzato ze Zawsze Wierni 3/2016.
Přeložila Marta Trnková.
Vyšlo v Te Deum 5/2017.