Proč je synoda o synodalitě odsouzena k nezdaru

Jistý velmi bystrý pozorovatel kdysi poznamenal, že veškerá politická moc je mechanická. Měl tím na mysli, že politický úspěch je výsledkem lidského úsilí, obvykle neúnavného, a nikoli něčeho přirozeného, na co by se dalo spolehnout jako na příliv a odliv. Politická moc se získává nebo uplatňuje pouze díky lidskému úsilí. Nezmínil se však o tom, že existují i jiné druhy moci: samozřejmě přírodní síly, ale také moc Boží, která rozhodně není „mechanická“. Dalo by se dokonce říci, že, když na to přijde, veškerá čistě lidská moc je ve skutečnosti mechanická.

O uvedeném postřehu jsem poslední dobou hodně přemýšlel, protože se zdá, že se říjnové zasedání „synody o synodalitě“ stane „krizí“ v původním řeckém významu slova. V posledních několika měsících a týdnech došlo k horečnatým aktivitám, od jmenování Víctora Fernándeze šéfem věrouky ve Vatikánu přes údajnou defenestraci biskupa Stricklanda z Tyleru v Texasu až po pozoruhodné varování kardinála Gerharda Müllera, který vlastně prohlásil, že žádný katolík nesmí poslouchat žádného církevního představitele, který schvaluje žehnání párů osob stejného pohlaví nebo jáhenská svěcení žen.

Pokud by papež František a jeho pokrokoví spojenci skutečně přistoupili k tomu, že by žehnání homosexuálních vztahů nebo jáhenská svěcení žen prohlásili jakoby za součást katolické víry, dopady takového kroku by byly katastrofální. Bolest, kterou by věrní katolíci museli snášet, by byla nepředstavitelná. Nikdo by si neměl dělat iluze o tom, jak velmi by Církvi uškodilo, kdyby synoda něco takového skutečně udělala.

Ale ať už se tak stane, či nikoliv, „synoda o synodalitě“ a „pokrokový“ plán, který ztělesňuje, jsou odsouzeny k zániku.

Nejedná se z mé strany toliko o nějaké zbožné přání, ani o projev nenávisti či zlé vůle vůči účastníkům synody o synodalitě. Je to skutečnost. Takový plán neuspěje, protože organizátoři tohoto neobratného převratu chápou pouze politickou moc, pouze moc „institucí“, strojů na výrobu politické moci.

Synoda o synodalitě je poháněna generační dynamikou: většinu jejích nadšenců tvoří „boomerští“ a starší aktivisté, kteří z velké části opustili katolickou víru, ale jsou hluboce svázáni, a v některých případech dokonce jí skutečně věrní, s katolickou církví jakožto „institucí“. Tito lidé byli poslední generací, která vyrostla v důvěře a víře v „instituce“, ale zároveň první generací, která církevní víru do značné míry odmítla. Stále věří v Církev jako instituci, protože jim poskytuje finanční prostředky, zdroje, prestiž, konexe (tj. dává jim mechanismy politické moci), a jsou přesvědčeni, že ji lze zachránit tím, že změní její víru tak, aby odpovídala étosu současné doby.

Proto se zmocnili většiny církevních „institucí“ a nyní jsou krůček od uskutečnění svých plánů. Je ovšem třeba uznat, že pochopili, co mnozí věrní katolíci nechápou, a sice že Církev bude na tomto světě vždy do jisté míry „institucí“. Věrní katolíci to nepochopili, protože se nestarali o politickou moc a byli zaměstnáni snahou žít podle nesmlouvavých požadavků evangelia, zatímco je pokrokářští aktivisté podvraceli. Tito aktivisté nejsou ani věrní, ani dobří ve spravování moci, ale velmi dobří v rozvracení a/nebo ovládnutí institucí. Pochopili, že řídit Církev vyžaduje tvrdou práci a nelze ji přenechat jiným. Má-li být hlásána pravá víra, je třeba zajistit, aby tomu tak bylo, a hlídat, aby ti, kdo nevěří, nemohli ovládnout rozhodující místa v Církvi. To se ovšem neděje samo sebou a nelze se v tom spoléhat na Boží zásah.

I přesto je synoda odsouzena k zániku, protože její stoupenci jsou pravděpodobně poslední generací, která takto věří v „instituce“. V podstatě každá další kohorta následující po „boomerech“ chová vůči „institucím“ všeho druhu hlubokou nedůvěru. Patří k nim i mnozí věřící katolíci, kteří milují Církev nikoliv z důvodu její prestiže nebo politického vlivu, ale kvůli pravdě, již hlásá. Je sice pravda, že tyto mladší generace se povětšinou shodují s manažery synody ohledně homosexuality nebo umělých potratů, ale nevidí důvod, proč by měly v Církvi zůstávat, aby v takové věci dál věřily. Pokud si myslíte, že nejdůležitější věcí na světě je vaše sexuální identita, nepotřebujete katolickou církev k tomu, aby tuto identitu potvrzovala. Pouze „boomerští“ katolíci stále cítí potřebu, aby se jim dostalo jejího schválení, přestože její víru odmítají. Ve skutečnosti k potvrzení nebo „schválení“ své sexuální identity nepotřebujete Ježíše Krista nebo Boha. Existuje mnoho jiných institucí (v politickém smyslu mnohem mocnějších než Církev), které to udělají.

Tato mladší generace katolíků si také uvědomuje, že se „instituce“ ve své současné podobě staly pouhým strojem na získávání bohatství a prostředků od lidí, kterým mají sloužit, a to ku prospěchu těch, kdo je ovládají. Zdá se, že americká vláda si myslí, že její občané jsou daňové „dojné krávy“, jejichž hlavním účelem je financovat válku, kterou si politici zrovna zvolí. Na mém pracovišti, tedy v akademickém světě, tvoří asistenti pracující na částečný úvazek něco kolem tří čtvrtin nebo více pedagogů na univerzitní půdě. Jsou na rozdíl od stálých vyučujících placeni mnohem méně, nemají žádné výhody a lze je snadno propustit. Většina lidí míří na akademickou půdu plná idealismu a právě na tento idealismus vedoucí univerzit spoléhají, neboť díky němu získávají levnou pracovní sílu, aby sami brali vysoké platy a stálí profesoři se tak mohli vyhnout nudné práci při výuce.

Právě tak synoda o synodalitě vychází z předpokladu, že věřící, kteří ještě chodí do kostela a na jejichž bohatství závisí chod Církve, přičemž většina z nich stále přijímá církevní učení v „ožehavých“ otázkách, jako jsou potraty, jsou zde především proto, aby poskytovali finanční prostředky aktivistickým teologům a byrokratům. Ti jsou z celého srdce přesvědčeni, že kdyby se jim podařilo změnit zásadní mínění Církve, stala by se konečně jakousi modlící se Organizací spojených národů, jak o tom vždy snili.

Potíž je v tom, že ti mladí katolíci, kteří odmítají církevní učení v „ožehavých“ otázkách, nemají chuť obětovat Církvi roky svého života v naději, že od ní získají to, čeho se jim může snadno dostat jinde. Jinými slovy, tito mladší pokřtění katolíci, kteří se shodnou s organizátory synody ohledně sexu a genderu, projeví svůj souhlas tím, že budou hlasovat nohama a Církev zcela opustí, jak se to již nějakou dobu děje. Proto je synoda odsouzena k zániku, i když za sebou zanechá mnoho zkázy.

Dovednosti organizátorů synody, pokud jde o politickou moc, jsou nepřímo úměrné jejich slepotě vůči Boží moci. To, co povede k jejich nezdaru, je neschopnost pochopit, že Boží moc dokáže oživit Církev, a to navzdory vlivu naší technokratické společnosti. Vnímají pouze nejviditelnější stránky dějin a přehlížejí hlubší proudy, které v budoucnosti povedou k obnově Církve. Jelikož nevidí, jak by Bůh mohl ozdravit Církev a obnovit její věrohodnost, aniž by se přizpůsobila světu, domnívají se, že jedinou možností je buďto přizpůsobení, nebo smrt. A opovrhují „zpátečnickými“ katolíky natolik, že by byli raději, kdyby ji její děti opustily, než aby vzkvétala způsobem, který považují za nepřijatelný.

Jednoduše řečeno, schází jim víra v Boží moc.

Darrick Taylor

Převzato z onepeterfive.com.
Přeložil N. N.