(Ne)podstatné změny týkající se odpustků

Abychom si lépe uvědomili, k jakým změnám došlo v minulém století ve věci odpustků, či přesněji odpustkové praxe, uveďme si alespoň letmo, co odpustky vlastně jsou.

Odpustkem se míní odpuštění časných trestů za hříchy, které Církev uděluje s ohledem na zásluhy Spasitele, Panny Marie a svatých. Hovoří se v této souvislosti o „pokladnici“ zásluh, z nich církev bojující čerpá. Zmíněné odpuštění může být částečné, odtud „částečné odpustky“, nebo plné, „odpustky plnomocné“. Nejedná se o odpuštění hříchů, viny proti Bohu, jak se někteří mylně domnívají, ale časných trestů. Můžeme si zde vypomoci příkladem, byť nedokonalým, ze života: Petr rozbije vzduchovkou okno. Upřímně toho lituje, a tak mu otec jeho provinění odpustí. Uloží mu ovšem za jeho chování trest, a to nejen proto, že způsobil určitou škodu, ale i z důvodů výchovných. Petr si má rozbité okno odpracovat. Následně mu soucitná matka řekne: „Jestli mi pomůžeš s nádobím, tak ti na okno částečně přispěju. A pokud nakoupíš babičce, zaplatím ho za tebe celé.“ Podobně i Církev za nás ze své „pokladnice“ splácí „dluhy“ způsobené našimi hříchy. Ale stejně jako v uvedeném příkladu je zapotřebí, aby člověk splnil určité podmínky.

S takovým odpuštěním trestů se setkáváme i v Písmu svatém. Sv. Pavel např. odpouští část trestu krvesmilníkovi, který byl již dostatečně potrestán dosavadním vyloučením ze shromáždění věřících [viz 2 Kor 2, 6–11]. V prvních stoletích Církev vyžadovala jako zadostiučinění za spáchané hříchy přísné pokání, povětšinou veřejné, které mohlo trvat nejen několik dní, ale i třeba sedm nebo dvanáct let. Uvedená kající praxe opět odrážela katolickou víru, že kromě viny má hřích za následek i trest, který je třeba odčinit. Později bylo možné nahradit takovéto pokání jinými skutky, např. almužnou, poutí nebo účastí v křížovém tažení.

Souvislost mezi odpustky a starobylou kající praxí je patrná i z „míry“ dřívějších částečných odpustků, kdy se u nich uváděl počet dní. Ačkoliv dané číslo ve skutečnosti znamenalo dobu odpovídající dnům pokání podle starobylé praxe, tj. odpouštěla se taková část, která by byla zadostiučiněna např. čtyřicetidenním pokáním, tak vládlo velmi rozšířené mylné přesvědčení, že počet vyjadřuje odpuštění dnů v očistci, ať už skutečných, nebo chápaných jaksi mysticky. Tím se dostáváme ke změnám, které byly v minulém století ve věci odpustků zavedeny, neboť jedna z výrazných úprav se týká právě „míry“ částečných odpustků.

Nutno říci, že k nejrůznějším úpravám způsobu udílení odpustků docházelo v dějinách Církve poměrně pravidelně, stačí vzpomenout reformy tridentského koncilu, změny týkající se penitenciárie zavedené sv. Piem X. a později Benediktem XV. atp. Neustále také rostl počet modliteb, předmětů, míst a organizací obdařených odpustky, jejichž výčet byl zveřejňován v Raccolta delle orazioni e pie opere per le quali sono sono concedute dai Sommi Pontefici le SS. Indulgenze („Sbírce modliteb a zbožných skutků, za něž je možno získat od Nejvyššího Pontifika svaté odpustky“).

Pius XI. se ve svém Enchiridionu odpustků z roku 1937 rozhodl dosavadní odpustky zrevidovat, přičemž některé zrušil a jiné přidal. Na něj navázal Pius XII., který nařídil v roce 1950 vydat Enchiridion znovu, ovšem s tím, že se u této příležitosti „zdá vhodné provést jeho celkovou revizi, odstranit méně vhodné [úkony a modlitby] a zavést jiné, jež byly v poslední době obdařeny odpustky“[1].

Pavel VI. už měsíc po svém zvolení vyjádřil dne 24. července 1963 během schůzky s hlavním penitenciářem kardinálem Fernandem Centem své přání provést změny ve věci udílení odpustků. Kardinál Cento měl za tímto účelem sestavit komisi, která by vypracovala patřičný návrh. Komise ukončila práci 28. října 1964 a na žádost papeže shrnula své výsledky v podobě „Postoje“ (Positio) nazvaného „Přezkoumání svatých odpustků“ (De sacrarum indulgentiarum recognitione), který byl následně zaslán předsedům biskupských konferencí. Důvod k „Přezkoumání“ je uveden následovně: „V následujících stoletích [po tridentském koncilu] až dodnes se nesetkáváme s žádnou inovací jakéhokoliv druhu, pokud jde o teologické zásady odpustků, ani zde nebyl jakýkoliv úmysl je inovovat. Nyní se však zdá příhodné zavést novou kázeň a přijmout novou praxi, která bude více odpovídat tridentskému koncilu, a to nikoliv z důvodu teologických sporů, nýbrž z touhy zabránit zneužívání, zdůraznit význam odpustků a posílit zbožnost a úctu mezi věřícími.“[2]

Jelikož Positio v podstatě navrhovalo změny, které byly později vesměs Pavlem VI. zavedeny a nacházejí se i v posledním Enchiridionu vydaném za Jana Pavla II., uveďme ty hlavní z nich.

V případě plnomocných odpustků k žádnému výraznému posunu nedošlo, pomineme-li skutečnost, že komise jednohlasně navrhovala „snížení počtu plnomocných odpustků, aby se zachoval jejich význam a aby se u věřících těšily větší vážnosti“.

Největší změna se týkala částečných odpustků, kterou samo Positio označuje za „zásadní středobod celé reformy odpustků“. Úprava spočívala v tom, že „částečný odpustek související s nějakou modlitbou nebo zbožným skutkem bude označován jako ‚částečný odpustek‘ bez jakéhokoliv dalšího vymezení dní nebo let“. Kolik tedy bude člověku odpuštěno z časných trestů? Jak vysvětlil Pavel VI. v apoštolské konstituci Indulgentarium doctrina z 1. ledna 1967: „To závisí na stupni lásky a velikosti skutku a je to úměrné k stupni dokonalosti skutku. […] Věřící… obdrží působením Církve navíc odpuštění časného trestu takové hodnoty, jež odpovídá tomu, co již přijal za vykonání samotného skutku.“ Jednoduše řečeno, Církev přidá ze své „pokladnice“ jednou tolik, kolik dotyčný „uhradil“ ze svého. Je zde patrný výrazný posun do subjektivní roviny oproti předchozí praxi. Zatímco dříve, pokud někdo splnil předepsané podmínky, dostal od Církve stanovenou „míru“ odpuštění časných trestů, nyní tato „míra“ závisí na něm. Stránka odpustků jakožto daru z „pokladnice“ Církve zde ustupuje poněkud do pozadí a klade se větší důraz na aktivitu věřícího. Důvod k tomuto kroku podává Pavel VI., když v Indulgentarium doctrina píše: „Kvůli nevhodným a nadbytečným udělováním odpustků bývala znehodnocována moc klíčů a oslabováno kající zadostiučinění.“ Zvýraznění aktivní role věřícího odkazuje silněji na starobylou kající praxi a s ní souvisejícím zadostiučiněním. Nesmí se přitom ovšem zapomínat, že „hodnota“ odpustku jako takového nezávisí na tom, kdo jej přijímá, ale v posledku na rozhodnutí udílejícího.[3] Nicméně na druhou stranu nic nebrání tomu, aby papež „míru“ odpustků svázal s vnitřními předpoklady věřícího, pokud tak činí i v případě předpokladů vnějších (různá „míra“ za různé úkony či předměty v předchozí praxi).

Výše popsaný přístup se odráží i u věcných odpustků, tedy takových, které jsou spojeny s určitým předmětem zbožnosti. Positio v komentáři uvádí: „Jak je z bližšího pohledu zřejmé, podle tohoto [navrhovaného] předpisu je odpustek vázán nejen na předmět zbožnosti, natož na pouhou skutečnost jeho nošení či oblékání, ale spíše se vztahuje na způsob, jakým jej věřící nosí či obléká.“ Pavel VI. vůbec rozlišení na věcné odpustky zrušil, aby, jak uvádí, „tak vyšlo zřejměji najevo, že odpustky jsou udělovány úkonům věřících, i když jsou někdy spojeny s určitým předmětem“. „Míra“ částečného odpustku tedy závisí zbožnosti, s jakou s ním věřící zachází.

Pokud jde o místní odpustky, Positio navrhovalo zrušení privilegovaných oltářů, s nimiž byla spojena zvláštní možnost vysvobozovat duše z očistce. Ostatně Pavel VI. opět pojem „místní odpustky“ zrušil, přestože odpustkové výsady některých chrámů a míst byly ponechány.

Positio bylo následně na čtvrtém zasedání 29. října 1965 předloženo účastníkům II. vatikánského koncilu. Kardinál Cento při té příležitosti uvedl, že účelem komise nebylo zasahovat jakýmkoliv způsobem do nauky o odpustcích, ale šlo o jejich praxi. Uvědomoval si, že „tato nutná reforma odpustků může v některých duších vyvolat nepokoj“. Zmíněný nepokoj však vzbudila spíše v liberálních kruzích nežli konzervativních, které k ní měly také své výhrady. Pomineme-li vystoupení antiošského patriarchy Maximose IV. Saïgha, který podle všeho zcela nechápal tradiční katolické učení o odpustcích a dožadoval se jejich úplného zrušení, tak se Positio setkalo s nesouhlasem především německých biskupů. Kardinál Julius Döpfner jejich jménem odmítl katolickou nauku o „pokladnici“ a uvedl, že „odpustek v podstatě spočívá v tom, že se Církev přimlouvá za své členy nebo své syny“. Proto je třeba Positio zamítnout a ustanovit novou komisi, což byl vyzkoušený postup koncilních revolucionářů k prosazení vlastní agendy. Němečtí představitelé byli ovlivněni myšlením Karla Rahnera, podle kterého úloha odpustků spočívá v tom, že pomáhají k dosažení dokonalé lásky vedoucí ke smazání všech trestů za hříchy. „Pokladnice“ je prý jen Boží spásná vůle posilující Církev.[4]

Jelikož se koncil kvůli projednávání jiných témat nestihl už k projednávání návrhu o odpustcích vrátit, vše zůstalo na Pavlu VI. Ten v této věci neustoupil německému vlivu a ve své již zmíněné apoštolské konstituci Indulgentiarum doctrina a následně Enchiridionu z roku 1968 v zásadě schválil změny, které předkládalo Positio.

Pokud bychom měli tyto změny shrnout, tak je v nich patrný posun do subjektivní roviny či, chceme-li, větší odkaz na starobylou kající praxi. Důraz se klade na „výchovnou“ stránku odpustků, které mají věřícího vést k větší zbožnosti. Tím ovšem může dojít k jistému zastření samé podstaty odpustků. Navíc plošné zrušení odpustků spojených s určitými předměty a místy bylo podle všeho přinejmenším necitelné a snad i zbytečné. Na první pohled se zdá, že předchozí praxe byla v mnoha ohledech vůči věřícím „štědřejší“, byť to nelze „ekonomicky“ přesně vyčíslit. Nelze však popřít, že byla nepřehledná a mohla svádět k jakémusi mechanickému chápání odpustků.

Jestli se reformě podařilo dosáhnout předpokládaných cílů, je už jinou otázkou.

P. T.

Vyšlo v Te Deum 4/2021.

 

[1] Decretum Sacrae poenitentiae apostolicae ze dne 30. ledna 1950.

[2] Acta synodalia Sacrosancti Concilii Oecumenici Vaticani II,

[3] Viz ST III Suppl., q. 25, a. 2.

[4] Karl Rahner, „Bemerkungen zur Theologie des Ablasses“ in Schriften zur Theologie, sv. 2. Einsiedeln 1955.