Davies: Vzpoura proti vládě Krista Krále (závěr)

Změny v oficiu na svátek Krista Krále

Z hymnu Te saeculorum Principem o nešporách byly vypuštěny následující verše:

Mrzký dav volá:
„Nechceme, aby nám Kristus panoval!“
My tě však oslavujeme
jako vševládného Krále.

Nechť tě vládci národů
veřejně ctí a vynášejí;
nechť tě ctí učitelé a soudcové;
ať se v zákonech a umění odráží tvůj řád.

Nechť tobě králové podřídí svůj lesk
a podrobí znamení své moci;
vládni svým něžným žezlem
naší vlasti a našim domovům.

Tobě budiž sláva, Ježíši,
jenž svrchovaně světu vládneš,
s Otcem a předobrým Duchem
na věky věků. Amen.

Hymnus Aeterna imago altissimi byl přesunut z matutina do laud, přičemž v něm byly provedeny následující změny: poslední dva verše druhé sloky, které říkaly, že Otec svěřil Kristu jakožto jeho právo „svrchovanou vládu nad národy“ (cui iure sceptrum gentium Pater supremum credidit), byly nahrazeny napomenutím, že se máme jakožto jednotlivci ochotně podrobovat Kristu (tibi volentes subdimur qui iure cunctis imperas).

A níže uvedené verše, což už nepřekvapuje, byly pro jistotu vyřazeny zcela:

Tobě, jemuž přísluší právo vlády nade všemi,
se ochotně podrobujeme;
podřízenost tvým zákonům
přináší požehnání lidu.

Tobě budiž sláva, Ježíši,
jenž svrchovaně světu vládneš,
s Otcem a předobrým Duchem
na věky věků. Amen.

Hymnus Vexilla Christus inclyta, který se původně nacházel v laudách, byl zrušen celý. Můžeme v něm mj. číst:

Velkolepá korouhev Kristova
vítězně vlaje nad celým světem;
pojďte národy, poklekněte,
vzdejte hold Králi králů.

Ó přešťastná země,
kde Kristův řád vládne
a která přikázání
zemi nebesy daná zachovává!

Manželství vírou jsou upevněna,
mládež čistoty nepozbývá,
veřeje domů tam zdobí
věnce kvetoucích ctností.

Nejsladší Králi, rač nás osvítit
oním světlem, po němž toužíme;
ať tě svět chválí a klaní se ti,
a dostane se mu blahého pokoje.

Součástí oficia byla i řada čtení z Quas primas, která velmi dobře vysvětlovala tradiční nauku o vztahu mezi Církví a státem. Všechna tato čtení byla vyškrtnuta, což jasně ukazuje, jak moc tvůrcům nového breviáře záleželo na tom, aby odstranili jakoukoliv liturgickou zmínku o Kristově vládě nad společností. Tento krok nelze považovat za nic jiného než za pošlapání památky a učení papeže Pia XI., na jehož příkaz bylo toto oficium složeno, a to sotva před čtyřiceti lety, přičemž jeho účelem bylo zvláště připomenout vládnoucím, že jsou povinni prokazovat Ježíši Kristu veřejnou úctu a být mu poslušni. Mohl onen velký papež předpokládat, že za čtyři desetiletí jeho nástupce zcela zmrzačí oficium, které nedávno schválil, a že cílem tohoto mrzačení bude odstranění jakékoliv zmínky o tom, že vládnoucí jsou povinni vzdávat Kristu čest a poslouchat jej?

+ + +

Lze těžko popřít důslednost, s níž Consilium arcibiskupa Bugniniho odstraňovalo z liturgie každou zmínku o vládě Krista Krále nad společností. Jeho členové nepřehlédli ani odkaz na Kristovu vládu nad společností v liturgii Velkého pátku. V první tradiční přímluvě za Církev čteme:

„Modleme se, nejmilejší, za svatou Církev Boží, aby ji Bůh a Pán náš pokoj dáti, v jednotě ji zachovati a opatrovati ráčil po celém okrsku zemském, podřizuje jí knížectva i mocnosti; nám pak aby dal, abychom klidně a pokojně žijíce, oslavovali Boha Otce všemohoucího.“

Tato modlitba byla nahrazena následující:

„Modleme se za svatou církev Boží. Kéž ji Bůh a náš Pán naplní pokojem, kéž ji dovede k jednotě a po celém světě chrání, abychom všichni v míru a bezpečí mohli oslavovat Boha.“

Jelikož by snad někdo mohl namítnout, že zlovolně vykládáme změny, k nimž došlo v breviáři a misálu, a neoprávněně je klademe do souvislosti s naukou o Kristu Králi, dejme prostor samotnému velkému architektovi liturgické revoluce arcibiskupovi Annibalemu Bugninimu, aby vše vysvětlil:

„V ekumenickém ovzduší II. vatikánského koncilu působila jistá vyjádření v přímluvách bohoslužby Velkého pátku nepatřičně. Zaznívaly naléhavé žádosti, aby byly některé formulace zmírněny. Upravovat úctyhodné texty, které po staletí účinně posilovaly křesťanskou zbožnost a ze kterých duchovně vanuly hrdinné doby počátků Církve, je vždy nevděčným úkolem. Zejména je těžké věrně přepracovávat literární arcidíla, která jsou vhledem ke své výstižné formě nepřekonatelná. Bylo nicméně nutné se s úkolem vypořádat, aby nikdo při modlitbě Církve neměl důvod k rozpakům. Úpravy, které se omezily jen na to, co bylo naprosto nutné, vypracovala osmnáctičlenná skupina odborníků. V první přímluvě ‚Za Církev‘ bylo vynecháno ‚subiciens ei principatus et potestates‘ (‚podřizuje jí knížectva i mocnosti‘), byť to bylo inspirováno tím, co praví sv. Pavel o ‚andělských mocnostech‘ [Kol 2, 15], mohlo by to být mylně vykládáno ve vztahu k pozemské roli, kterou sice Církev v jistých dějinných obdobích měla, ale dnes je přežitkem.“[1]

Tady to máme. Kristova královská vláda nad společností je přežitkem…

Ve své knize Druhý vatikánský koncil a náboženská svoboda jsem dosti podrobně rozebral, jak deklarace Dignitatis humanae opustila tradiční pojetí katolického státu, o němž učili papežové. Slova „katolický stát“ nenajdeme v deklaraci ani jednou. Článek 6 sice připouští možnost, že se nějakému náboženskému společenství dostane „v právním řádu státu občanské uznání“, ale prohlašuje, že „je nutné, aby bylo zároveň uznáno a zachováno právo všech občanů a náboženských společností na náboženskou svobodu“. To lze těžko smířit s učením papeže Lva XIII., že „stát bez Boha, nebo též – což nakonec vyjde nastejno – stát, který se chová, jak to vyjadřuje, ke všem náboženstvím lhostejně a tato bez rozlišování uznává za rovnocenná, staví se do protikladu ke spravedlnosti a rozumu“.

Jednou z výsad, která byla stoupencům falešných náboženství v katolickém státě odmítána, bylo veřejné šíření jejich omylů a přemlouvání katolických občanů k tomu, aby vyměnili pravdu za blud. Tak tomu bylo před II. vatikánským koncilem v takových katolických státech jako Španělsko, Kolumbie a Malta. Papežové neučili, že nekatolíci mají být v katolických státech nuceni k přijetí katolické víry nebo že jim má být bráněno v praktikování jejich víry v soukromí. Papež Lev XIII. v Immortale Dei říká:

„I nad tím Církev bdí, aby nikdo nebyl nucen proti své vůli přijmout katolickou víru, neboť, jak moudře upozorňuje sv. Augustin: ‚Nikdo nemůže věřiti, leč kdo chce.‘“

Je třeba ale třeba velmi přesně rozlišovat mezi náboženskou svobodou z právního hlediska, tedy občanské zákony státu, a teologického pohledu. Z právního hlediska se jedná o rozsah a východiska pro zákonná omezení, která se týkají projevů náboženských přesvědčení ve vnější, veřejné oblasti. Z teologického pohledu, založeného na přirozenosti a Boží vůli, jak ji Bůh člověku zjevil, nemůže být řeč o jakémkoliv přirozeném právu vyznávat nebo šířit omyl. Jak učí papež Lev XIII., člověku má přirozené právo pouze k jednání ve shodě s Boží vůlí a plnění jeho přikázání. V liberálním chápání je svoboda svědomí právem jedince myslet si a věřit v cokoliv chce, dokonce i v oblasti náboženství a mravnosti; vyjadřovat své názory veřejně a přesvědčovat k nim druhé, ať už mluveným slovem, tiskem, nebo jinými prostředky. Má údajně právo vybrat si jakékoliv náboženství, případně nevyznávat žádné náboženství, což je podle liberálů přirozeným právem.

Dignitatis humanae netvrdí, že každý má přirozené, mravní právo vyznávat nebo šířit omyl. V tomto ohledu se drží tradičního učení. Deklarace nehovoří o mravní svobodě, ale o zákonné, občanské svobodě, a proto je nutné k otázce přistupovat z právního hlediska a rozlišovat. Za prvé je třeba rozlišovat mezi forum internum [vnitřní oblast] a forum externum. [vnější oblast]. Forum internum se týká toho, co člověk dělá v soukromí, a forum externum toho, co dělá veřejně. Pak je zapotřebí rozlišovat mezi svobodou od donucení, tj. nebýt nucen jednat proti svému svědomí, a svobodou od omezení, kdy člověku není bráněno jednat podle jeho svědomí. Tradiční katolická nauka je ve věci náboženské svobody následující: 1. Nikdo nemůže být nucen jednat v soukromí proti svému svědomí. 2. Nikdo nemůže být nucen jednat proti svému svědomí veřejně. 3. Nikomu nemůže být bráněno jednat v soukromí podle jeho svědomí. 4. Právo jednat podle svého svědomí veřejně může být omezeno.

Uveďme si příklad. Před II. vatikánským koncilem mohli svědci Jehovovi ve Španělsku praktikovat svoje výstřední náboženství v soukromí domovů a scházet se neveřejně s dalšími členy sekty. Nebyli nuceni účastnit se katolických bohoslužeb. Nebylo jim však v souladu se zásadou č. 4 dovoleno zasahovat do víry katolíků tím, že by za nimi chodili domů ve snaze narušit jejich víru, vydáváním protikatolické literatury nebo šířením svých omylů rozhlasem, televizí či veřejnými setkáními. P. Francis J. Connell v American Ecclesiastical Review vysvětluje, že to, co člověk dělá v soukromí, má dopad jen na něj a jeho rodinu, když ale jedná veřejně, týká se to také práv ostatních občanů:

„[Světské moci] přísluší plné právo omezit a zabránit veřejné činnosti a působení falešných náboženství, které mohou mít škodlivý vliv na duchovní dobro katolických obyvatel nebo urážet pravé náboženství Kristovo.“[2]

Slovo „tolerance“ má klíčový význam pro pochopení, kde se Dignitatis humanae rozchází s tradičním papežskou naukou. Papež Lev XIII. v encyklice Libertas učí:

„[Církev] sice přiznává nároky jedině a pouze pravdě a mravně dobrému, ale oproti tomu nevznáší námitky proti tomu, že přece státní moc trpí tak mnohé, co není správné ani spravedlivé: buď aby předešla ještě většímu zlu, nebo aby dosáhla určitého dobra či je zachovala.“

Takové bylo nepřetržité učení papežů až do Pia XII. Ti, kteří se nacházejí v omylu, nemají přirozené právo šířit své názory (šíření omylu je zlem), ale mohou být v zájmu obecného dobra tolerováni, aby se předešlo většímu zlu, jako jsou např. občanské nepokoje. Papež Lev XIII. v encyklice Libertas zdůrazňuje, že hlavním kritériem, pokud jde o toleranci, je obecné dobro, a že pokud „chceme tuto otázku správně posoudit, musíme přiznat: státní zřízení se vzdaluje svému ideálu tím více, čím více je nuceno trpět ve státě zlo. Kromě toho musí toto snášení zla, jelikož je mírou politické moudrosti, nalézt své hranice v rámci posledního účelu státního života, tj. ve zdravém všeobecném stavu“.

Takové bylo oficiální učení Církve až do koncilu. Mons. George W. Shea ve svém článku v American Ecclesiastical Review z roku 1950 zdůrazňoval, že se jedná o otázku principu, tj. „vztahů, které mají být jako takové nastoleny s ohledem na povahu Církve a státu v katolické společnosti, aby žádný odklon od oněch zásad, byť trpěný jako možný ústupek k dosažení určitého prospěchu, nemohl být považován za samu zásadu“[3]. V učení žádného z papežů před II. vatikánským koncilem nenacházíme ani náznak toho, že by nekatolíci měli přirozené právo k veřejnému šíření svých omylů a nemělo by jim v tom být bráněno.

Tradiční učení, které kardinál Ottaviani označil za „součást dědictví katolické nauky“, se stalo předmětem opakovaných koncilních diskusí. Kardinál Siri z Janova varoval:

„Nemůžeme legitimizovat, co Bůh toliko trpí; můžeme to pouze tolerovat, a to v mezích obecného dobra. Nemůžeme tudíž přijmout předkládané schéma, pokud doporučuje svobodu pro všechny bez jakéhokoliv rozlišování. […] Měli bychom tedy důkladněji zvážit, co k tomuto problému náboženské svobody říkají teologické prameny, a rozhodnout, jestli lze obsah schématu smířit s učením Lva XIII., Pia XI. a Pia XII. V opačném případě oslabíme vlastní autoritu a zpronevěříme se svému apoštolskému poslání.“[4]

Biskup Emilio Tagle Covarrubias z chilského Valparaísa ve jménu čtyřiceti pěti biskupů z Latinské Ameriky prohlásil:

„Jsem rozhodně proti schématu. Nepříliš se liší od předchozího návrhu a obsahuje řadu nesrovnalostí. […] Na mnoha místech nacházíme značně lhostejný přístup k falešným náboženstvím, což hrozí indiferentismem a liberalismem. Zdá se nemožným zajistit nelišně stejná práva všem náboženstvím. Přesně řečeno, pouze jediné pravé Církvi přísluší právo náboženské svobody. Ostatní náboženství mohou být jen tolerována, a to s ohledem na souvislosti a osoby.“[5]

Kardinál Benjamín de Arriba y Castro ze španělské Tarragony hájil učení papežů slovy:

„Z hlediska víry se jedná pravděpodobně o nejcitlivější otázku celého koncilu. Musíme jasně potvrdit následující zásadu: pouze katolická církev má povinnost a právo hlásat evangelium. Z toho důvodu je proselytismus ze strany nekatolíků mezi katolíky nedovolený a mělo by mu být zamezeno světskou mocí, stejně tak i Církví, jak to vyžaduje obecné dobro. […] Koncil musí jednat obezřetně, aby nepřispěl ke zkáze katolicismu v oněch zemích, kde je v podstatě jediným náboženstvím.“[6]

Není přehnané tvrzení, že změna španělské ústavy, k níž v duchu Dignitatis humanae došlo, vedla k úpadku katolicismu v této zemi. Na synodě evropských biskupů v říjnu 1999 pamplonský arcibiskup Fernando Sebastián Aguilar hořekoval nad tím, že ve Španělsku „jsou kulturní jistoty, na nichž stojí společenský život, podkopány a jsou více ateistické nežli křesťanské“. Rozvody, potraty, homosexuální jednání, antikoncepce a veřejné šíření protestantských sekt, to vše bylo před Dignitatis humanae nezákonné. Nyní má Španělsko téměř nejnižší porodnost v Evropě a v Madridu stojí mormonská svatyně.

Během koncilu bylo schéma o náboženské svobodě často nazýváno „americkým návrhem“. Konečnou podobu Dignitatis humanae lze téměř celou prohlásit za dílo P. Johna Courtneyho Murrayho SJ, jenž připisoval úspěch v podobě jejího prosazení „trvalé a jednomyslné podpoře amerických biskupů a jejich četným intervencím“, intervencím, které sám sepsal a které oni přijali a přednášeli s téměř žalostnou poslušností. P. Murray píše:

„Podpora bezpochyby vycházela především z americké zkušenosti, z níž se Církev poučila o praktické hodnotě klauzule svobodného vyznávání v prvním dodatku [americké ústavy]. […] Předmět či obsah práva na náboženskou svobodu, jenž je vyjádřen jak v deklaraci, tak i americkém ústavním systému, je totožný.“[7]

Mons. V. A. Yzermans ve své knize Americká účast na II. vatikánském koncilu uvádí: „Bylo to povznášející vítězství amerických hierarchů.“[8] Přesnější by bylo, kdyby to označil za povznášející vítězství P. Murrayho, neboť, jak prohlásil jistý americký prelát: „Hlasy jsou hlasy amerických biskupů, avšak myšlenky jsou myšlenkami P. Johna Courtneyho Murrayho!“ P. Donald E. Pelotte ve svém pojednání John Courtney Murray: teolog ve střetu neponechává nikoho na pochybách, že ačkoliv ostatní členové komise pomáhali se sepsáním konečné podoby deklarace, „rozhodujícím byl podíl P. Murrayho. Už přijetí jeho zásadní myšlenky, a to pouze deset let poté, co ho napomenula jezuitská kurie v Římě, svědčí samo o sobě o výjimečném uznání“[9]. O deset let dříve zakázali Murraymu jeho jezuitští představení učit, co Dignitatis humanae později povýšila na oficiální nauku Církve. To, k čemu došlo, zcela přesně popsal předseda Amerického katolického sdružení historiků P. G. P. Fogarty SJ v čísle The Catholic Virginian ze dne 20. července 1992, který vychvaloval zásluhy P. Murrayho na tom, že Dignitatis humanae „to, co bylo dříve považováno za úchylku americké církve, učinila všeobecným katolickým učením“.

Koncilní otcové tak zavrhli učení o vládě Krista Krále nad společností a dali přednost ústavě Spojených států, země, kde „většina lidí vypudila Ježíše Krista a jeho přesvatý zákon jak ze svého osobního života, tak ze života rodinného i ze života občanského“[10], státu, který není ničím jiným „leč nespořádaným davem, který sám sebe poučuje a sobě samému vládne“[11]. Není pravděpodobné, že by rozhodnutí o odmítnutí Kristovy královské vlády v Dignitatis humanae bylo v nadcházejících letech zvráceno, neboť tomuto božskému učení, na rozdíl od nikoliv neomylného učení II. vatikánského koncilu, nepřísluší v pokoncilní Církvi posvátné místo.

Michael Davies

Vyšlo v Te Deum 4/2015.
Přeložil MRČ.

První část

 

[1] A. Bugnini, La riforma liturgica (1948–1975), str. 127. Roma 1983.

[2] American Ecclesiastical Review, č. 119, 1948.

[3] American Ecclesiastical Review, č. 123, 1950.

[4] Henri Fesquet, The Drama of Vatican II, str. 591. New York 1967.

[5] Ibidem, str. 600.

[6] Ibidem, str. 591–592.

[7] V. A. Yzermans, American Participation in the Second Vatican Council, str. 668. New York 1967.

[8] Ibidem str. 623.

[9] Donald E. Pelotte, John Courtney Murray: Theologian in Conflict. str. 98. New York 1976.

[10] Pius XI., Quas primas.

[11] Lev XIII., Immortale Dei.