Je málo církevních svátků, které vyvolávají v lidských srdcích tak živou a všeobecnou odezvu, jako Památka zesnulých. Dušičky jsou znamením, jež probouzí i dlouho dřímající city k zemřelým, výzvou ze záhrobí k almužně, památce a modlitbě, pro osiřelá srdce bolestnou, ale zároveň sladkou připomínkou vzájemného spojení skrze víru s těmi, kteří odešli. Dušičky jsou velkým dnem milosrdenství vůči těm nejchudších z chudých, kteří si sami pomoci nemohou a jimž může i ten největší ubožák světa nabídnout přebohatou almužnu.
Hřbitovními branami proudí lidské vlny… Na hrobech hoří svíčky, je slyšet šepot modliteb, vzdechy… Na hřbitovní půdu dopadá nejedna slza a lidská srdce, spojená bolestí, jako by měla v tento den k sobě blíž, jako by tušila, že jednoho dne je všechny sdruží v bratrské shodě hřbitovní ticho a společné očekávání vzkříšení.
Lidská srdce, uvyklá každodennímu shonu, se na hřbitově cítí podivně. Hned u hřbitovní brány je zahalí zvláštní vážnost a smutek, prázdné myšlenky se vytrácejí, planá slova odumírají a člověk podléhá kouzlu mocné řeči města mrtvých.
Hřbitovy totiž promlouvají svým vlastním jazykem. Pro jedny jsou takřka sídlem zoufalství, rozpadem a pošlapáním všeho, co lidské srdce milovalo, zmařením veškeré naděje. Do města mrtvých zavítají jen zřídka a s úlevou ho opouštějí snažíce se co nejrychleji ponořit do víru života a zahnat dotěrnou myšlenku, že i oni se jednoho dne stanou obyvateli této obce.
Jinak na hroby hledí lidé s upřímnou a hlubokou vírou. Stačí, když přijdou a zrakem obejmou dlouhé řady hrobů u paty vysokého kříže tyčícího se uprostřed hřbitova, a říše mrtvých začne promlouvat…
Co mrtví vyprávějí živým?
Nejen o marnosti pozemského života, o bezvýznamnosti všech stvořených věcí, o šílenství těch, kdo se zanořili do bahna hříchu. Mrtví dokážou lépe než živí konejšit srdce, dodávat odvahu, posilovat naději.
Ti, kdo došli na konec této pouti, říkají pozemským poutníkům, že za vřavou časného života, za světem klamů, vášní, křiklavé nespravedlnosti a každodenní bídy se nachází tiché, nadějeplné očekávání vzkříšení k lepšímu životu. Všichni sobě rovní, bohatí i chudí, slavní i zapomenutí, velcí i malí leží v největším pokoji, v nejhlubší pokoře těla rozloženého v prach. Zanechali na zemi všechno a smrt je odtrhla dokonce i od toho, k čemu za dnů svého putování nejvíce přilnuli. U hřbitovní brány se rozloučili se vším, ale jedné věci se nevzdali – naděje. Právě o této naději tak výmluvně hovoří hroby mrtvých.
Kristus na vysokém kříži uprostřed hřbitova rozpřahuje ruce, jako by chtěl obejmout a přitulit všechny, kdo se v dlouhé řadě šedivých hrobů shlukli u jeho nohou. A z kříže jako by do tichých hrobů proudila slova nesmrtelné naděje: „Já jsem vzkříšení a život; kdo věří ve mne, byť zemřel, živ bude a já ho vzkřísím v den poslední.“
Vskutku, nikde nejsou tato slova působivější než při rozjímání u paty hřbitovního kříže.
A mrtví, ač jsou pohrouženi v nejhlubším mlčení, spoutáni bezvládností mrtvého těla, si vypůjčují ramena kříže vztyčeného na jejich hrobě a tímto křížem vydávají živým svědectví, že pro ně není vše ztraceno, že se všeho nevzdali ani neupadli do bezedného zoufalství, ale čekají, až do jejich hrobů sestoupí Boží moc a povolá je zpět k životu.
Proto jsou hřbitovy říší naděje. Proto, ač se to obyvatelům tohoto světa může zdát podivným, mrtví učí živé naději.
Ach, kdyby někdo vzal mrtvým naději, kdyby kříž na hrobě přestal svědčit o té jediné, nejhlubší touze po vzkříšení, naše hřbitovy by se proměnily ve svatyně nejtemnějšího zoufalství! Bylo by nutné zavřít jejich brány, aby živí neztratili mezi mrtvými zbytky vzpruhy, vůli k životu a odvahu nést každodenní kříže. Jaký smysl by mělo navštěvovat hroby, které by jen v srdcích živých zhašovaly veškerý světlejší paprsek? Proč si připomínat, že život je řetězcem utrpení, jehož posledním článkem je záhrobní beznaděj?
Jak moc se tedy liší křesťanské hřbitovy od jiných, kde místo kříže, symbolu naděje, zavalil hrob těžký balvan, jenž se stal smutným vyjádřením přesvědčení, že pro mrtvého vše skončilo! Jak krásně je nadpozemským světlem ozářen kříž na křesťanském hrobě!
„Duše spravedlivých jsou v ruce Boží, a mučidlo smrti nemůže se dotknouti jich. Zdálo se nemoudrým, že je veta po nich, za neštěstí měli odchod jejich, a že se od nás odebrali, za zkázu; ale oni jsou v pokoji. Neboť i když podle mínění lidí trpěli muky, všecky důvěra jejich tkvěla v nesmrtelnosti“ [Mdr 3, 1–4].
P. Jan Jaroszewicz
Převzato ze Szkoła Chrystusowa 5/1935.
Přeložil Adam Podborský.
Vyšlo v Te Deum 4/2023.
Přidej komentář jako první k "Hřbitovy hovoří"