Potíže s Antikristem

„A třebaže svatý Jan viděl ve svém vidění mnoho podivných oblud, nespatřil tvora tak výstředního, jako jsou někteří z jeho komentátorů.“ G. K. Chesterton, Ortodoxie

Úskalí zvědavosti

Už Aristoteles psal, že zvědavost, či prahnutí po poznání, je vlastní lidské přirozenosti. Ovšem vzhledem k narušení lidské přirozenosti dědičným hříchem bývá tento sklon častokrát nezřízený a může se snadno stát neřestí, na což poukazují sv. Augustin, sv. Tomáš Akvinský, případně moderní autoři jako J. R. R. Tolkien nebo Josef Pieper. Učitelé duchovního života a odborníci na asketiku upozorňují, že zvědavost bývá oblíbeným ďáblovým nástrojem k svádění zbožných duší, kdy jim jejich nepřítel předkládá i ve své podstatě dovolené věci, aby je zastavil v jejich rozvoji a v posledku odvedl od konečného cíle. Některé duše začnou propadat dychtění za stále novými zážitky, zdánlivě duchovními, ve skutečnosti povětšinou citovými, a utápět se v záplavě nových zajímavostí, přičemž přehlížejí věci podstatné. Zlý duch jim pak nezřídka v takovém ovzduší svébytně vytvořené „zbožnosti“ nenápadně po kapkách podává jed pýchy či zoufalství a povětšinou rovněž nejrůznějších bludů. Mons. Ronald Knox ve své knize Enthusiasm upozorňuje, že ne náhodou se většina herezí zrodila nikoliv z náboženské vlažnosti, nýbrž z „pobožného“ zápalu.

Jednou z oblastí, kde hrozí zmíněné nebezpečí, jsou bezesporu otázky spojené s koncem světa. Aniž by člověk musel v dnešní internetové době nějak namáhavě pátrat, snadno narazí na nejrůznější soukromá zjevení a údajná vidění ohledně posledních dní, které se, jak jinak, nezadržitelně blíží, ba jsou již zde. Můžeme se setkat i s citáty světců, někdy pravými, jindy přinejmenším pochybnými, které jsou předkládány jako závazné katolické učení. Nejedná se však o jev nový. Už v prvních stoletích křesťanství kolovala celá řada apokalyptických apokryfů (Petrova apokalypsa, Tomášova apokalypsa, Pavlova apokalypsa…), mnohdy gnostického rázu, o pozdějším přívalu středověkých „proroctví“ o nadcházejícím konci světa ani nemluvě. Lákavému tématu podléhaly nejen osoby vykazující se, mírně řečeno, spornou pravověrností, jako např. alchymista Arnald z Villanovy (1240–1311), který svého času stanovil příchod Antikrista na rok 1376, ale rovněž světci. Stačí připomenout dopis sv. Vincence Ferrerského (1350–1419) z roku 1412 vzdoropapeži Benediktu XIII., jehož světec tehdy považoval za právoplatného Kristova náměstka. Podle sv. Vincence bylo v oné době narození Antikrista už devět let „hotovou věcí“, přičemž se mj. odvolával na zjevení z „kteréhosi kláštera“, které mu tlumočil „jistý benátský kupec“. Nutno ovšem dodat, že světec veden ctností rozvážnosti psal, že to „není vědění natolik jisté, aby se mohlo kázat“. Čímž se přeci jen odlišoval od zástupů předchozích a pozdějších „proroků“, kteří takovou zdravou zdrženlivost nezachovávali.

Nebude příliš velkou nadsázkou, když řekneme, že v podstatě v každé době někdo prohlašoval někoho za Antikrista. Antikristem měl být Nero, Dioklecián a jiní římští pohanští císařové, Mohamed, Napoleon, v novější době pak Hitler nebo Stalin. Nezapomínejme, že ve středověku se označení „Antikrist“ stalo svého druhu populární nadávkou, kterou se navzájem častovali různí protivníci, a protestanti ho později vhledem k papežům zařadili do svého stálého repertoáru. Často není snadné rozlišit, zda „Antikrist“ vyjadřuje hlubší přesvědčení daného autora o tom, že dotyčný je skutečně „šelmou“ ze Zjevení sv. Jana, nebo má sloužit jako urážka, jejímž cílem je druhého dehonestovat, případně jestli se jedná o projev rozhořčení nad tím, že ten či onen domněle jedná proti pravé víře. Můžeme v této souvislosti uvést případ prchlivého dominikána Savonaroly (1452–1498), který se rovněž neváhal pouštět do různých smělých proroctví a který nakonec nazval papeže Alexandra VI., známého svým nevázaným životem, Antikristem, přičemž není jisté, zda to bylo míněno spíše metaforicky, či doslovně. A aby byl dobový obraz úplný, dodejme, že filosof Marsilio Ficino (1433–1499) pro změnu za Antikrista označoval Savonarolu.

Sv. Jan ve svém listě píše, že „už mnoho antikristů povstalo“, „a to je antikrist, kdo popírá Otce i Syna“ [1 Jan 2, 18 a 22]. Nejednu postavu, která byla svého času považována za „onoho Antikrista“, lze v tomto smyslu bezesporu zařadit do výčtu dějinných antikristů brojících proti víře a Církvi Ježíše Krista. Např. sv. Atanáš svého času hovořil o ariánství jako o „předchůdci Antikrista“ a sv. Lev Veliký nazval arcikacíře Nestoria a Eustycha „průkopníky“ téhož. V češtině tedy můžeme rozlišovat mezi „antikristy“ s malým „a“, kteří plní svou hanebnou úlohu v celých dějinách „antispásy“, a konečným „Antikristem“, jenž bude jakýmsi završením onoho ďábelského díla. Při zpětném pohledu ovšem vidíme, že nikdo z antikristů, kterým v té či oné době bylo přisuzováno veliké „A“, si takové nechvalné uznání nezasloužil, což by nám mělo být určitým varováním před vynášením unáhlených soudů.

Opatrnosti nikdy nazbyt

Pán Ježíš brzdí zvědavost svých učedníků, a to jak tehdejších, tak i dob příštích, slovy, že o konci světa ví „toliko Otec sám“ [Mt 24, 36], a vybízí je v této souvislosti k bdělosti a věrnosti. A Církev kráčí přesně v jeho stopách.

Papež Jan XII. odsoudil působení a učení spirituálních františkánů, tzv. bratříčků, kteří pod vlivem učení cisterciáckého opata Jáchyma z Fiore propadli apokalyptickému blouznění a začali slova Zjevení vztahovat na dobové dění a osoby. Jan XII., jehož bratříčci po svém odsouzení už s neochvějnou jistotou ztotožnili s Antikristem, v bule Gloriosam ecclesiam z roku 1318 o jejich učení napsal: „Je mnoho věcí…, které bláhově vyznávají ohledně průběhu dějin a konce časů; mnoho věcí, které s politováníhodnou domýšlivostí šíří o příchodu Antikrista, jenž je, jak prohlašují, již nyní nablízku. Jelikož všechny tyto věci považujeme zčásti za kacířské, zčásti za nesmyslné, zčásti za vybájené, nařizujeme, aby byly spolu s jejich původci spíše odsouzeny nežli potlačovány a vyvraceny perem…“

Pátý lateránský koncil se na svém jedenáctém zasedání v prosinci 1516, tedy čtyři měsíce před vypuknutím Lutherovy otevřené vzpoury, mj. věnoval kazatelství, přičemž zdůraznil povinnost kněží držet se učení Církve a neoddávat se planým dohadům: „Vždy jsou povinni trvat na smyslu, jenž je v souladu se slovy Písma svatého a náležitě a moudře pojímaným výkladem výše uvedených učitelů. Nechť se neopovažují kázat či hlásat určitý čas budoucích zel, příchodu Antikrista nebo přesný den soudu; jelikož popravdě bylo řečeno, že nám nepřísluší znát dobu nebo čas, které Otec ustanovil sobě vlastní mocí. Proto ti, kteří se dosud opovážili činit taková prohlášení, lhali, a je dobře známo, že z toho důvodu velmi utrpěla autorita těch, kteří kázali rozumně.“

Koncil pak ukazuje, co je pro spásu skutečně důležité: „Ať se ve svých veřejných kázáních nevěnují s odvoláním na Písmo svaté věcem budoucím, ať se neopovažují prohlašovat, že je znají z Ducha Svatého či božského zjevení, nebo tvrdit, že tyto podivné a prázdné předpovědi jsou věcí, kterou je třeba pevně zastávat nebo jakýmkoliv jiným způsobem vyznávat. Nechť spíše dle Božího příkazu vykládají a hlásají evangelium všem tvorům, odsuzujíce neřesti a vychvalujíce ctnosti.“

Chceme-li být rozumní, tak bychom si měli brát příklad z rozvážnosti a zdrženlivosti nejrozumnější instituce na zemi, tedy Církve. Bohužel, ani mezi katolíky není málo těch, kteří spíše následují nešťastný příklad nejrůznějších apokalyptických blouznivců, v drtivé většině popoháněných duchem nepravověrného ražení.

Spletitá otázka

Kromě toho je třeba rozlišovat mezi tím, co o konci světa a Antikristu závazně učí Církev, a názory jednotlivých teologů, kteří se nezřídka ve svých závěrech liší nebo jejichž mínění se pohybuje pouze v oblasti dohadů.

V průběhu dějin jsme navíc svědky toho, že se do vnímání postavy Antikrista a událostí spojených s koncem světa promítají určité dobové skutečnosti. Ve středověku se kupříkladu velmi rozšířilo přesvědčení, že „dvěma svědky“, kteří se objeví v čase Antikrista, jsou tehdy vzniklé řády františkánů a dominikánů, zatímco doposavad převládal výklad, že se má jednat o Elijáše a Henocha, případně Mojžíše. (Ponechme stranou spor, zda to budou skutečné historické postavy, nebo jestli je třeba chápat je obrazně.)

Také zkušenosti s islámem vnesly do eschatologického pohledu nové prvky, jak je patrné v případě syrské Apokalypsy Pseudo-Metoděje z konce sedmého století, která bývá někdy i dnes mylně připisována církevnímu Otci sv. Metoději z Olympu z přelomu třetího a čtvrtého století. Zmíněné dílo stálo u zrodu legendy o Velkém vladaři, jenž ještě před příchodem Antikrista osvobodí křesťanstvo od „synů Izmaelových“, tj. muslimů. Postava křesťanského Velkého vladaře, který obnoví slávu křesťanství, se těšila značné oblibě ve středověku a později opět zesílila ve Francii devatenáctého století, kdy byla jeho postava ztotožňována s panovníkem z rodu Bourbonů, přičemž v některých francouzských monarchistických kruzích přežívá dodnes. Jiné národy si pochopitelně nechtěly nechat Velkého vladaře uzmout, a tak se můžeme setkat rovněž s jeho německým, španělským, ruským či ukrajinským původem.

Také do představy o Antikristu a jeho vládě vnášelo každé století své. Můžeme pozorovat, jak se postupem času posouvá důraz z krvavého pronásledování, jemuž budou pravověrní křesťané v oněch časech vystaveni, na ideologické působení tohoto Kristova nepřítele. Jedná se pouze o důraz, neboť vládne všeobecné mínění, že bude docházet k obojímu. Promítání zkušeností vlastní doby je zcela přirozené a pochopitelné, přičemž může navíc obrázek o Antikristu obohatit (naši předkové neměli třeba ponětí o různých technologických možnostech, které známe dnes), je ovšem třeba vyvarovat se absolutizace těchto zkušeností a nepředzvídat unáhleně na jejich základě věci příští.

Trochu nejasností v jasnosti a vice versa

Mohlo by se zdát, že v případě tak složitého problému bude nejjednodušší sáhnout po nějaké ověřené dogmatice, či přesněji eschatologii. Při pečlivém srovnávání vícero pojednání na dané téma nás ovšem může čekat překvapení, jelikož zjistíme, že se názory teologů neshodují ani v poměrně základních věcech.

Kdybychom se měli pokusit o jakési shrnutí, tak jednotné učení o Antikristu je následující: objevení se Antikrista bude „bezprostředním“ znamením před Kristovým druhým příchodem a souvisí s dalším znamením, jímž je všeobecně rozšířený odpad od víry; je třeba odmítnout historický výklad, podle kterého byla Antikristem míněna nějaká historická osobnost v minulosti, jakož i tvrzení, že učení o Antikristu má svůj původ v mýtech jiných náboženství a kultur.

Třebaže se lze u některých starších autorů setkat s přesvědčením, že Antikrist bude vtělený ďábel, který se tímto bude snažit napodobit Krista, tak je v podstatě jisté, že se jedná o neudržitelný pohled. Ďáblova substance jakožto jsoucna je určena jeho přirozeností, a proto nemůže přijmout přirozenost „druhově“ jinou, v tomto případě lidskou (snad s výjimkou toho, kdyby se tak stalo na základě zázračného Božího zásahu). Pokud jde o vztah mezi Antikristem a ďáblem, v drtivé většině převládá názor, že se bude jednat o člověka, který svou vůli zcela podřídí ďáblovým záměrům. Avšak jsou i tací, kteří se domnívají, že ďábel Antikrista posedne, což znamená, že by činnou v tomto případě byla vůle padlého anděla. První pohled tedy více zdůrazňuje lidskou stránku při působení Antikrista, druhý démonickou.

Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se začínají mezi teology objevovat hlasy, že Antikrista je třeba chápat „skupinově“, čili že se bude jednat o určitou organizaci, případně režim. Podle všeho takový pohled ovlivnila i novověká zkušenost s organizovaným zlem, ale autoři zmíněné teorie představují rovněž teologické argumenty. Mons. Joseph Pohle ve své Eschatologii uvádí, že takový názor sice „není nutně v rozporu s katolickým učením“, ale s ohledem na poměrně jasná slova Písma svatého, které mj. hovoří o Antikristu jako o „člověku hříchu“, je neudržitelný. O jakousi syntézu se pokusil dogmatický teolog Michael Schmaus, podle něhož působení Antikrista, byť by byl jedincem, musí mít nutně „skupinový dopad“, bude tedy k němu zapotřebí Antikristovy organizace či režimu.

Mons. Pohle podotýká, že názory, že se Antikrist narodí z židovské matky, že bude vládnout světu z Jeruzaléma nebo Říma atp., „jsou více či méně pravděpodobné domněnky, které nemají nic společného s dogmatickým učením Církve“.

Různé pohledy, jedna víra

Představme si nyní některé názory na osobu Antikrista a jeho působení. Vyhneme se různým soukromým zjevením, která povětšinou sama potřebují další výklad, a zaměříme se především na podnětné postřehy katolických myslitelů obohacující obraz „syna zatracení“. Snad už není třeba dodávat, že se tyto pohledy někdy různí, ale stojí za nimi táž víra.

Hned zkraje – ve spise Didaché čili Učení Pána hlásané národům dvanácti apoštoly z druhé poloviny prvního století – nacházíme, co je v této souvislosti nejdůležitější, tedy ctnostný život a pevná víra: „Doba vaší víry vám neprospěje, nebudete-li dokonalí v posledním čase. Během posledních dnů totiž vzroste počet falešných proroků a škůdců a ovce se obrátí k vlkům a láska se změní v nenávist. Až se zvýší nespravedlnost, budou se všichni navzájem nesnášet, pronásledovat a zrazovat. Tehdy se ukáže Zpustošitel světa jako Syn Boží a bude konat znamení a zázraky, země bude vydána do jeho rukou a dopustí se nepravostí, které se od věků nikdy nestaly. Tehdy bude přivedeno celé lidstvo k prověření ohněm a mnozí budou potupeni a zahynou, naopak ti, co vytrvají ve své víře, budou zachránění od tohoto prokletí“ (překl. P. František Staněk). Didaché varuje před falešnými proroky a poukazuje na to, že se Antikrist bude vydávat za Krista, což ostatně známe i z Písma svatého.

Rozsáhle o otázce Antikrista pojednává už sv. Irenej z Lyonu (130–202) ve slavném díle Proti bludům. Podle sv. Ireneje Antikrist „sice odstraní modly, aby svedl lid, že on sám je Bůh, ale sám sebe povýší za jedinou modlu, která by v sobě obsahovala mnohonásobný klam všech ostatních model“. Na základě slov proroka Daniela dochází k závěru, že „svatým místem“, v němž tento protivník Kristův zasedne jako Bůh, bude obnovený Jeruzalémský chrám. Sv. Irenej zmiňuje jako první rovněž židovský původ Antikrista, přesněji z pokolení Dan, což má vyplývat ze slov proroka Jeremiáše [8, 16] a skutečnosti, že jej Zjevení [kap. 7] nevypočítává mezi izraelskými kmeny. Oba názory sdílejí i někteří pozdější teologové, ale k důvodům pro židovský původ ještě například uvádějí, že se tak bude „syn záhuby“ snažit připodobnit Kristu nebo že díky tomu svede Židy, aby ho přijali za Mesiáše. Určitě není bez zajímavosti, že se sv. Irenej pokouší o výklad „čísla šelmy“ 666, tj. tajemného Antikristova jména, a podává i možná řešení, ovšem se skromností a moudrostí vlastní světci dodává: „Nechceme se však pouštět do nebezpečí, ani najisto prohlašovat, že bude mít toto jméno…“ Dodává, že Pán Bůh dopustí příchod Antikrista, „neboť to bude poslední boj spravedlivých, v němž vítězíce korunováni budou neporušitelností“.

Prvním pojednáním věnovaným vyloženě tématu Antikrista je spis sv. Hippolyta Římského (170–235) O Kristu a Antikristu. Autor v něm představuje Kristovo vykupitelské dílo a jeho svaté učení a staví je do protikladu k působení nepřítele, jehož nazývá „synem ďáblovým a nádobou Satanovou“. Najdeme zde v podstatě stejné závěry jako u dříve zmíněného sv. Ireneje (sv. Hippolyt byl ostatně jeho žákem). Na některých místech se podle všeho odrážejí dobové zkušenosti s pronásledováním křesťanů v Římské říši, například když budoucí mučedník píše, že Antikrist „nařídí umístit na všech místech kadidelnice, aby nikdo ze svatých nemohl nakupovat či prodávat, aniž nejprve obětoval“, a tak uznal Antikrista za Boha.

Sv. Cyprián (cca 200–258) ve svém listě věřícím v Thibarisu, jehož hlavním předmětem je mučednictví, píše o blížícím se příchodu Antikrista a zároveň křesťany krásnými slovy povzbuzuje k odvaze a věrnosti. Uveďme alespoň dva kratší úryvky: „Měli byste totiž vědět, věřit a mít za jisté, že nás stihne den soužení a konce světa a čas Antikrista se natolik přiblížil, že musíme být přichystáni k boji. Nemyslete na nic jiného než na slávu života věčného a korunu vyznání Páně a nehleďte na věci, které přijdou, pohledem věcí minulých. Teď nás čeká tvrdší a zuřivější boj, na který se musejí Kristovi vojáci připravit s neporušenou vírou a ráznou odvahou. Nechť mají na mysli, že denně pijí kalich Kristovy krve, aby také sami dokázali za Krista prolít svou krev… Nechť se nikdo z vás, milovaní bratři, nenechá budoucím pronásledováním či hrozícím příchodem Antikrista zastrašit natolik, aby byl shledán neozbrojeným k tomu všemu přikázáními a radami evangelia a nebeskými varováními. Antikrist přichází, ale kromě něho přichází také Kristus. Nepřítel se blíží a zuří, ale hned za ním kráčí Pán, aby pomstil naše utrpení a naše rány. Protivník je rozlícen a hrozí, ale je zde ten, který nás může vysvobodit z jeho rukou.“

Mezi některými křesťany prvních století zavládlo přesvědčení, že Antikristovým přímým předchůdcem nebo samotným „člověkem hříchu“ bude císař Nero. Setkáváme se s tím například u básníka Commodiana z poloviny třetího století, který ve sbírce Instructiones prohlašoval, že „Nero povstane z pekla“ a ujme se opět vlády. Sulpicius Severus (363–425) pak podobný názor vkládá do úst tourského biskupa ve slavném díle Život sv. Martina, podle něhož měl Nero přijít spolu s Antikristem, který ho nejprve využije a později usmrtí. Uvedený pohled vychází z dobového mínění části pohanů, že Nero ve skutečnosti nezemřel, ale někde se skryl, aby se nakonec vrátil (viz Dión z Prúsy, Rozprava o kráse), a z tzv. Sibyliných proroctví křesťanského původu. Lactantius (260–317) to však ve svém pojednání O smrti pronásledovatelů odmítá jako „výstřední představu“ a stejného názoru je i sv. Augustin, jenž v O Boží obci píše: „Divím se náramně té velké troufalosti těch, kteří zastávají tento náhled.“

Sv. Jan Zlatoústý (347–407) v Homilii na Druhý list Soluňanům nabádá k rozvaze, pokud jde o učení o konci světa a příchodu Antikrista: „Soluňané tehdy byli vskutku zmateni, ale jejich zmatení se nám stalo prospěšným. Neboť nejen jim, ale rovněž i nám slouží tyto věci [tj. učení sv. Pavla] k užitku, abychom se mohli osvobodit od dětských báchorek a babských tlachů. Copak jste jako děti často neslýchávali hovořit lidi o jménu Antikrista a o jeho poklekání? Ďábel totiž, prozatím nenápadně, zasévá podobné věci do našich myslí, aby v nás takové nauky rostly a on nás mohl svést. Pavel, hovoře o Antikristu, by tyto věci jistě nezamlčel, kdyby nám měly být k užitku. Proto se takovýmito věcmi nezabývejme.“ Sv. Jan Zlatoústý přichází s novou, podnětnou myšlenkou, když oproti dosavadnímu přesvědčení, že Antikrist, nebo „Antibůh“, jak ho tento světec také nazývá, zasedne v Jeruzalémském chrámu, říká: „Posadí se v chrámě Božím, a to nejen v onom v Jeruzalémě, ale také v každém kostele.“ Slovo ἐκκλησία, kterého sv. Jan užívá, může v této souvislosti označovat kromě kostela i „shromáždění věřících“ nebo „církev“, ale význam zůstává týž. Sv. Jan se tím snaží poukázat, že nejde ani tak o úctu prokazovanou osobě Antikrista na určitém místě, ale spíše ideologii, která pronikne všude a zachvátí mnohé.

Podobný výklad připouští i sv. Augustin (354–430), když ve svém stěžejním díle O Boží obci píše: „Ve kterém Božím chrámě se [Antikrist] posadí, není jisto: zdali v troskách toho chrámu, který vybudoval král Šalamoun, či snad v církvi. Neboť svatyni nějaké modly nebo nějakého démona by apoštol chrámem Božím nenazval. Proto si někteří představují, že na tomto místě není Antikristem samotný vůdce, ale celé jeho řekněme tělo, tj. lid jeho přívrženců, zároveň s ním, svou hlavou.“ Vidíme zde i dobovou zprávu o jakémsi tehdejším pojetí „skupinového Antikrista“, s nímž sv. Augustin nepolemizuje, byť ho zřejmě nesdílí. Na jiném místě zmiňuje oblíbený spor teologů o to, zda Antikristovy „lživé zázraky“ budou skutečnými zázraky, které svedou lidi k omylu, nebo jestli se bude jednat o přeludy oklamávající smysly. Sv. Augustin nezřídka naznačuje, že otázky spojené s působením Antikrista, jakož i výklad slov sv. Pavla, nejsou nikterak snadné, a pokorně píše: „Já se přiznávám, že vůbec nevím, jak to [sv. Pavel] myslil… Vykládá tedy nejasná apoštolova slova jeden tak a druhý onak… Tady bývají vykladači na pochybách…“

Sv. Řehoř Veliký (540–604), který byl s ohledem na těžkosti své doby přesvědčen, že příchod Antikrista je blízko, vnesl do dané tématiky několik vlastních postřehů. My se ale zaměříme na okamžik, kdy sv. Řehoř jakoby obrací pohled od osoby Antikrista do našeho nitra. V Mravním výkladu knihy Jób představuje trpícího a pokorného Jóba jako předobraz Krista a Církve a vzor pro křesťany. Jób je zároveň protikladem „hlavy všech pokrytců, jež předstírá svatost“, tedy pyšného Antikrista. V této souvislosti svatý papež varuje: „Je nutné, aby každý pohlédl do hloubi svého srdce a zhrozil se zla z něj plynoucího, aby nebyl, až bude zapotřebí zásluh, přísnou spravedlností Božího soudu započítán mezi takové lidi [z rodu Antikrista].“ A stručně dodává: „Antikristovo dílo se každodenně naplňuje skrze hříšníky.“ Každý z nás tedy může velice snadno napomáhat „šelmě“ v uskutečňování jejího plánu. Sv. Řehoř navíc upozorňuje, že mnozí ve skutečnosti slouží Antikristu, ačkoliv se domnívají, že slouží Bohu. To jsou vlastně myšlenky, od kterých by mělo začínat každé pátrání po Antikristu, pokud se do něj někdo pouští. Nakonec se třeba ukáže, že stopy nejsou vůbec daleko.

Za zmínku stojí pojednání benediktina Adsona z Montier-en-Der (cca 920–992) Zrození a doba Antikrista, a to nikoliv pro obsah, jelikož autor v podstatě jen přebírá předchozí představy o poslední době a „člověku hříchu“, včetně postavy Velkého vladaře, jako spíše s ohledem na formu. Adso téma zpracoval v podobě „životopisu“ Antikrista a srovnává ho s životem pravého Krista: Kristus byl pokorný, Antikrist bude pyšný; Kristus přišel, aby povýšil ponížené a spasil hříšníky; Antikrist bude ponižovat pokorné, vynášet hříšníky a vyučovat neřestem, které jsou opakem křesťanských ctností… Adso se snažil smířit různé pohledy na místo původu Antikrista, a tak pod vlivem sv. Jeronýma uvádí, že se sice narodí v Babylonii, ale bude vyrůstat v Galileji. Zmíněné dílo se ve své době těšilo velké oblibě a ovlivnilo řadu dalších zpracování, ve kterých se po jeho vzoru začaly objevovat „antilegendy“ o Antikristu.

Pokud bylo doposud označení „Antikrist“ v souvislosti s papežem užíváno spíše jako vyjádření osobní nevole, jak tomu bylo třeba v případě orleánského arcibiskupa Arnulfa vůči Janovi XV. na přelomu desátého a jedenáctého století, tak v druhé polovině dvanáctého století začíná vznikat svébytný myšlenkový proud, který se snaží dát tomuto přesvědčení jakýsi teologický rámec. U jeho zrodu stálo učení Jáchyma z Fiore (1135–1202), podle něhož se dějiny světa dělí na tři období (Otce – starozákonní doba, Syna – novozákonní doba hierarchické Církve, Ducha – svobodná doba všeobecné lásky). Jelikož Jáchym z Fiore stanovil dobu trvání jednotlivých období na 1 260 let, snad spíše symbolicky než doslovně, mnozí jeho následovníci došli k závěru, že ve třináctém století zanikne hierarchické uspořádání Církve. Jáchym psal, že v období Ducha nahradí církevní hierarchii jakýsi Řád spravedlivých, který později někteří františkáni ztotožňovali se svým společenstvím. Nutno ovšem dodat, že Jáchym z Fiore papežství jako takové nepopíral, ale očekával příchod „andělského papeže“, který uvede Církev do doby Ducha. Jak už to u samozvaných proroků bývá, jeho názory si vzájemně protiřečí. Na jednu stranu tvrdí, že „na konci světa Antikrist svrhne papeže a uchvátí jeho stolec“, a zároveň se nerozpakuje prohlásit, že „Antikrist je už v Římě“. Logicky by to znamenalo, že konec světa nastane ještě dříve, než se stihne rozhostit období Ducha, ale Jáchym podobné nesrovnalosti neřeší. Nicméně jedno je zřejmé, Antikrist v takovém pojetí opouští Blízký východ a stěhuje se do Říma. Jak bylo dříve uvedeno, část františkánů začala pod vlivem učení Jáchyma z Fiore a jeho následovníků propadat apokalyptickým náladám, přičemž odpor církevní hierarchie byl jenom dalším důkazem nástupu Antikrista, kterým se pro ně nakonec stal papež Jan XXII. Z kruhů spirituálních františkánů pak pocházejí proroctví připisována sv. Františkovi o „neplatně zvoleném papeži“, který „rozdělí řád“. V obrazu „andělského papeže“ a jeho opaku v postavě „papeže Antikrista“ se odrážejí tehdejší rozbouřené emoce posilované, mírně řečeno, nerozvážnými naukami. Blížící se velká roztržka v křesťanstvu, která vyvrcholila až neslavným tzv. trojpapežstvím, ovšem podobné představy nikterak nemírnila.

Sv. Tomáš Akvinský (1225–1274) přichází v čase různých vášnivých postojů se slovy rozumu. Ve svém Komentáři k Druhému listu Soluňským se nepouští do žádných spekulací o místě narození Antikrista nebo původu jeho matky. Místo toho jasně představuje učení, které podle něj vyplývá z Písma svatého, případně poukazuje na různé výklady některých veršů. Bezesporu zajímavým a výmluvným prvkem je jeho snaha o „polidštění“ Antikrista. Ve zmíněném komentáři píše: „Antikrist se bude těšit užívání svobodné vůle, na niž bude působit ďábel podobně, jak bylo řečeno o Jidáši: ‚Vešel do něj ďábel.‘“ Sv. Tomáš nesouhlasí s názorem některý teologů, že Antikrist nebude mít strážného anděla. V Teologické sumě uvádí: „Jako předvědění a nevěřící, a také Antikrist, nepostrádají vnitřní pomoci, tak také nepostrádají zevnější pomoci, Bohem poskytnuté celé lidské přirozenosti, totiž stráže andělů. Skrze niž, ač nejsou podporováni v tom, aby zasluhovali věčný život dobrými skutky, přece jsou podporováni v tom, že jsou zdržováni od nějakých špatností, jimiž mohou škodit i sobě, i jiným.“ Sv. Tomáš připouští, že o Antikristu lze prohlásit, že v něm přebývá „plnost veškeré zloby“, ovšem ne tak, „jako by jeho člověčenství bylo přijato ďáblem v jednotě osoby, jako bylo přijato člověčenství Kristovo od Syna Božího; nýbrž protože mu ďábel ponoukáním vlije svou zlobu dokonaleji než všem ostatním. A podle toho všichni jiní zlí, kteří byli před ním, jsou jako jakýmsi obrazem Antikristovým“.

Proti protestantské propagandě, která zneužívala názory, že se Řím stane sídlem Antikrista, k útokům nejen na papeže, ale papežství jako takové, vystoupil učený jezuita Francisco Suárez (1548–1617) ve spise Obrana katolické a apoštolské víry proti omylům anglikánské sekty. V něm uvádí, že tvrzení o sídle Antikrista v Římě, „lze chápat dvěma způsoby, a to buďto ve vztahu k samému papežskému stolci, jelikož se bude jednat o papežský trůn, na který Antikrist usedne; nebo pouze tak, že se město Řím stane místem, kde Antikrist ustanoví svůj trůn a panovnický dvůr své říše“. Suárez nicméně obojí odmítá a snaží se dokázat, že se jedná o mylné pohledy. Sám se očividně kloní k názoru, že sídelním městem „člověka hříchu“ bude Jeruzalém. Podle něj „je mnohem jistější, že Řím nebude sídlem Antikrista, než to, jaké místo nebo město se jím stane“. Nakonec dodává: „Pro nás ovšem není ani tak nutné vědět, kde se Antikrist usídlí, jako spíše to, že to nebude v Římě, jelikož onen druhý bod přispívá velkou měrou ke zmatení bludařů, kdežto první, byť je neznámý a nejistý, není příliš velkého významu.“ Ve stejném duchu vystoupil v oné době na obranu papežství „před Antikristem“ také sv. Robert Bellarmin (1542–1621) ve svých Kontroverzích.

Sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu (1673–1716) v knize O pravé mariánské úctě zdůrazňuje význam Panny Marie a úcty k ní za časů „posledních a krutých pronásledování démonových, jež budou vzrůstati každým dnem až do království Antikristova“. Nejsvětější Panna v posledních dobách zazáří ještě více než kdykoliv jindy „milosrdenstvím, silou a milostí“. Milosrdenstvím, aby přiváděla zpět hříšníky a zbloudilé; silou proti nepřátelům Božím; milostí, „aby vlévala nadšení a sílu bdělým vojínům a věrným služebníkům Ježíše Krista, kteří pro něj budou bojovat“. Sv. Ludvík upozorňuje, že ďáblovi bude i přes „nová pronásledování a hrozné léčky“ daleko těžší přemoci „Mariiny děti“ než ostatní.

Na sv. Ludvíka navazuje anglický oratorián Frederick William Faber (1814–1863), když hovoří o tom, že na konci časů „budou svatí Panny Marie větší než kdykoliv předtím, jelikož nebudou bojovat proti lidem, ale přímo proti ďáblům“. Myšlenkovou přípravu pro příchod Antikrista spatřuje v liberalismu, který dává „nepochybným hříchům nová jména“. Proto ho Faber označuje za „starý hřích proti zákonu“ [srov. 1 Jan 3, 4]. V druhém díle svých Poznámek k věroučným a duchovním otázkám poukazuje na zdánlivý rozpor, kdy Antikrist bude vystupovat proti náboženství, a přitom se jeho učení stane „novým náboženstvím“. Nakonec se ptá: „Na jakou stranu se za onoho pronásledování přidáme my? Změřme to nyní svou neohrožeností vyznávat víru; přísností své sebekázně; svým sebezáporem v lásce k druhým; svou vytrvalostí při konání pokání; horoucností a častostí svých modliteb; svou důkladností při zpytování svědomí. Každý z nás má pětačtyřicet dní; Kristus přijde, nebude otálet, proto ať má každý z nás svá bedra opásána a svou lampu rozsvícenu, abychom, až se o půlnoci strhne křik a nadejde Ženich, mohli se svatou bázní vyrazit vpřed na setkání s naším Spasitelem a Soudcem.“ („Pětačtyřicet dní“ je zde narážkou na proroka Daniela 12, 11–12.)

Otázce Antikrista se ve svých kázáních nejednou věnoval John Henry Newman (1801–1890), a to jak v době, kdy byl ještě duchovním anglikánské církve, tak i po svém obrácení na katolickou víru. Základem jeho výkladu je nejen Písmo svaté, ale i učení církevních Otců. Ty „je třeba je číst s respektem vzhledem k jejich jednotnosti, osobnímu charakteru a soudobému všeobecnému přijetí, nebo vzhledem k autoritě zdrojů úsudků, které uvádějí“. Nicméně, jak sám podotýká, „Otcové nepodávají výklad proroctví se stejnou jistotou, s jakou sdělují dogmata“, jelikož „většinou podávají, alespoň to tvrdí, buď své vlastní osobní názory, nebo tradice méně jisté“. Newman si všímá slov z Prvního listu sv. Jana, který píše, že „duch antikrista… je už nyní na světě“, tj. byl už v apoštolských dobách. Aniž by se pokoušel o bližší určení zmíněného ducha, tak podle něj „v tento čas jistě všude platí, stejně jako v době Otců, nelítostná a protizákonná zásada: je duchem vzpoury proti Bohu a člověku“, „duchem ctižádosti, ze kterého vzchází veškerá hereze, schizma, vzpoura, revoluce a válka“. Poukazuje, že příchod Antikrista úzce souvisí s odpadem od víry, což znamená, že je „zrozen z odpadnutí, nebo se alespoň skrze odpadnutí dostává k moci, nebo jej odpadnutí předchází, anebo by bez odpadnutí nemohl existovat“. Newman ve své době dochází k závěru, že „je jisté, že v současné době dochází ke spolčení zla, které šikuje své vojsko ze všech končin světa, připravuje se, podniká opatření, uzavírá Kristovu církev jako do sítě a připravuje cestu ke všeobecnému odpadnutí od ní. Zda právě toto připravované odpadnutí dá vzejít Antikristovi, nebo zda si na něj ještě počkáme, to nelze s určitostí předem odhadnout“ (překlad Jindřiška Machová, Čas Antikrista. Velehrad 2011).

Svět po odpadu od Boha a nástup Antikrista vykresluje další Angličan a konvertita Robert Hugh Benson (1871–1914) ve svém románu Pán světa. Benson ideologii připravující cestu Antikristu, ztělesněném postavou prezidenta Evropy a později celého světa Juliana Felsenburgha, nazývá „humanitarismem“, tedy světonázorem, podle něhož není vyšší bytosti nad člověka. A ústy pana Templtona podotýká: „Třeba si připomenout, že humanitarismus proti všemu očekávání stává se sám skutečným náboženstvím, arci bojujícím proti nadpřirozenému. Humanitarismus je pouhý panteismus; vyvíjí svůj ritus pod štítem svobodného zednářství. Má svoje ‚Věřím: Bůh je člověk‘ atd.“ Felsenburgh je svými stoupenci oslavován za to, že „v Něm všechny rozbíhající se směry nacházejí nakonec svůj původ a své určení… a nepokoj jednotky utonul v pokoji jednotného Lidstva“. Nakonec ovšem velký pacifista a mluvčí všeobecného bratrství Felsenburgh nařídí bombardování Říma, při kterém je zabit papež, a rozpoutá krvavé pronásledování křesťanů. Přeživší kardinálové utečou do Svaté země, kde zvolí nového papeže. Ale i tam je Felsenburgh dostihne a osobně vede útok na Nazaret. Kruh církevních dějin se uzavírá…

Pozorujeme tedy, že se předmětem zájmu stává stále více možná ideologie Antikrista, případně prostředky, kterých užije k dosažení své moci. To platí i v případě Fultona J. Sheena (1895–1979), který se na Antikrista zaměřil v roce 1947 ve svých rozhlasových kázáních. Podle něj budoucí střet bude probíhat mezi „absolutnem Bohem-člověkem a absolutnem člověkem-Bohem; mezi Bohem, který se stal člověkem, a člověkem, který se činí Bohem“. Sheen poznamenává, že se „Antikrist nebude nazývat Antikristem, jinak by neměl žádné stoupence“, ale „přijde v převleku za velkého humanistu; bude mluvit o míru, blahobytu a dostatku, ovšem ne jako o prostředcích vedoucích k Bohu, nýbrž jako o cílech samých v sobě“. Následně vypočítává propagandu, kterou podle něj bude „člověk hříchu“ používat: „Napíše knihy o novém pojetí Boha, aby vyhovovalo tomu, jak lidé žijí…; bude psychologicky omlouvat vinu potlačovaným pohlavním pudem, aby se lidé styděli, pokud o nich budou jiní říkat, že nejsou otevření a liberální; ztotožní toleranci s lhostejností, dobro se zlem, pravdu s omylem…; bude se dovolávat náboženství, aby náboženství zničil; bude mluvit o Kristu jako největším člověku, který kdy žil; bude tvrdit, že jeho posláním je vysvobodit lidi z otroctví pověr a fašismu, které nikdy přesně nevymezí.“ Sheen tyto úvahy shrnuje výstižnými slovy, že „jeho náboženstvím bude bratrství bez Božího otcovství“. Nakonec říká: „Založí proti-církev, která bude opicí Církve, jelikož ďábel je opicí Boha. Ta bude mít všechny vnější rysy Církve, ale převrácené a vyprázdněné od jejich božského obsahu.“ (Dodejme, že Sheen nerozlišuje mezi ďáblem a Antikristem, a podle všeho dokonce obě osoby ztotožňuje.)

Papežové se z pochopitelných důvodů spekulacím o Antikristu v oficiálních dokumentech vyhýbají, a pokud jej zmiňují, činí tak pouze proto, aby připomenuli platné pravdy a zásady nebo podnítili jim svěřené duše k zamyšlení a jednání. Pomineme-li encykliku Pia XII. Haurietis aquas o úctě k Nejsvětějšímu Srdci, kde se hovoří o „antikristech“ popírajících vtělení Božího Syna, tak se s tímto „synem zatracení“ vlastně setkáváme jen ve dvou dokumentech.

Pius IX. v encyklice Quartus supra o církvi v Arménii cituje sv. Cypriána, že „nepřítel se vlichocuje a svádí tím, že se, slovy apoštola, proměňuje v anděla světla a vydává své služebníky za služebníky spravedlnosti, představuje noc jako den, zkázu jako spásu, zoufalství jako naději, nevěru pod záminkou víry, Antikrista pod jménem Krista.“

Dalším dokumentem je první encyklika sv. Pia X. E supremi, ve které papež diagnostikuje „nemoc“ současné společnosti jako „odpad od Boha“. V této souvislosti se ptá, „nedlí-li již na této zemi ‚syn zatracení‘“, jelikož se se ukazuje „to, co je podle téhož apoštola známkou Antikrista, že se člověk sám s nejvyšší opovážlivostí vedral na místo Boha“. Pro sv. Pia X. to ale není důvod k zoufalství nebo blouznění: „To nám však nesmí bránit, abychom každý podle svého způsobu pečovali o to, aby Boží dílo spělo kupředu.“ Úkolem je totiž „obnovit vše v Kristu“.

Nejlepší je vždy začít s touto péčí a obnovou u sebe. Pokud nás vyhlídka příchodu Antikrista nenabádá ke svatému životu, ale svádí k plané zvědavosti, pak už propadáme jeho ďábelskému kouzlu a necháváme se jím svést. Je-li „duchem Antikrista“ pýcha a vzpurnost, musí být naší zbraní pokora a poslušnost učení pravého Krista. Jak psal P. Faber: „Každý z nás má pětačtyřicet dní.“

Martin R. Čejka

Vyšlo v Te Deum 1/2021.