K základní ctnosti statečnosti se druží velmi důležitá ctnost na cestě duchovního života, vytrvalost. Vytrvalost, nebo lépe řečeno setrvání v dobrém až do konce, můžeme ovšem chápat také jako zcela zvláštní dar milosti Boží. O tuto milost neustále prosíme, aby nás Bůh zachoval ve své přízní a nedal nám podlehnouti pokušení, které by mohlo míti tragické následky. Než o tuto milost vytrvalosti nám nyní nejde. Máme na mysli vytrvalost jako ctnost a psychologické hledisko jejího vlivu na celý duchovní život. Pak se nám jeví vytrvalost jako neustávající pokračování v začatém díle přes všechny překážky, jež se ji mohou postaviti v cestu. Je to ctnost, která musí pronikat celého člověka, musí odívat všechny ostatní ctnosti. Neboť co by bylo po lásce, co by bylo po pokoře, co by bylo po trpělivosti, kdyby tyto ctnosti nebyly trvalé?
Písmo svaté doporučuje často vytrvalost ve skutcích dobrých. Připomeňme si alespoň dva texty. Ve Starém zákoně napomíná moudrý Sirach: „Stůj ve své smlouvě a cvič se v ní, ať zestárneš v práci tobě uložené“ [11, 21]. Smlouvou, o které mluví, není nic jiného než smluvní poměr národa izraelského s Hospodinem a práce, ve které máme zestárnouti, je úsilí o ctnost. Chceme-li pak slyšet Nový zákon o vytrvalosti, jsou velmi výmluvná slova svatého Pavla: „Dobro pak čiňme vytrvale, neboť časem svým budeme žnouti, neochabujeme-li“ [Gal 6, 9]. Apoštol slibuje krásný výsledek žní tomu, kdo neochabne ve svém úsilí o ctnost a vytrvá na cestě svatosti.
Nejlépe se nám zjeví důležitost této ctnosti, když si uvědomíme žalostné následky jejího nedostatku. Zkušení v duchovním životě vědí dobře, že je jistá horlivost, které naprosto chybí jakákoliv vytrvalost. Tito horlivci stále začínají něco nového, ale nikdo je ještě neviděl, aby jediné dílo náležitě dokončili. Hledají vždy nové pobožnosti, protože staré je už omrzely; bloudí od jedné knihy ke druhé, od jednoho kazatele k druhému, duše vždy plné horlivosti a ochotné všechny přivést k Pánu Bohu, ale nakonec je tu vážná obava, zda samy k němu přijdou, protože jim chybí opravdová vytrvalost, bez níž může člověk ztratiti tu nepravou horlivost, kterou zatím má.
V pozadí tohoto nedostatku vytrvalosti je vlastně změkčilost, chvilkovost a nestálost, chyby to, které může odstraniti jen statečná vytrvalost a vytrvalá statečnost. Nikdo nepochybuje o tom, jak nebezpečné jsou tyto chyby v duchovním životě. Cestu duchovního života nastoupilo velmi mnoho duší a nastupuje stále, ale k jejímu konci dospívá jen zcela nepatrný počet. Mnoho je těch, kdo začínají, ale jen málo vytrvá. Nedostatek vytrvalosti je bezprostřední příčinou ochabování prvotní horlivosti a pozvolného návratu ke způsobu života, který už nelze zváti duchovním. Cesta k Bohu vyžaduje stálou pozornost; nestálost a těkavost hledá rozptýlení. Duchovní člověk musí stále bojovat se světem a se sebou samým; změkčilost by mu ráda namluvila, že netřeba přehánět; že možno užívat všeho, co Bůh člověku dal k užívání, a netřeba se zříkat toho, čeho nám nebe popřává. Vždyť i pohodlnější cestou lze dospět spásy, nemusí přece každý mrskat své tělo důtkami a vystupovat na sloup sv. Šimona Stylity. Řeč změkčilosti je velmi úlisná a její obsah má nejednou podobu pravdy. Člověk musí býti na ni velmi opatrný, jak opatrný je na řeč neupřímnou a pokryteckou. Důkaz její nepravdivosti nalezne v tom, jak odvádí od začaté cesty a porušuje v duši klíčící vytrvalost.
„Kdo vytrvá až do konce, bude spasen,“ čteme u sv. Matouše [10, 22], to jest, kdo neodpadne od Krista a zachová mu věrnost, dosáhne spásy. Podobně bychom mohli říci, kdo vytrvá na začaté cestě duchovního života, dosáhne jistých výsledků, vystoupí na horu svatosti, až tam, kam ho pozve milost Boží. Pak chápeme důležitost této ctnosti, bez níž je člověk nestálý a vždy vydán rozmarům chvilkové náladovosti, která ustupuje před každou skutečnou, ba i neskutečnou obtíží. Začíná-li kdo hrát na housle, není ještě umělcem. A dá-li se kdo cestou křesťanské dokonalosti, není ještě světcem. Jen vytrvalost přivede k virtuositě ve hře na housle; a jen vytrvalost v potírání hříchů a v konání ctností přivede ke svatosti. Bude to dlouho trvat, než se z učedníka stane skutečný mistr, a o člověka se nejednou pokouší malomyslnost, únava, vyvolaná pomalým získáváním toužené dokonalosti. Tu musí právě zasáhnout ctnost vytrvalosti, která snáší tíhu dlouhotrvající námahy, nutné k dosažení cíle, a bojuje proti vznikající únavě, malomyslnosti a bázni z nastoupené dráhy.[1] To je vlastní obor činnosti této ctnosti, tak důležité v duchovním životě.
Vytrvalost je dcerou statečnosti; není to ctnost slabochů. Bude proto třeba vynaložiti mnoho úsilí k jejímu získání zvláště u povah vrtkavých, snadno měnlivých a nestálých. Především je třeba být důsledným a vytrvalým i v obyčejných úkonech denního života. Přesnost v dodržování určitého pořádku, zachovávání daného slova, dochvilnost, přesné vyplnění povinnosti stavovské nebo jakékoliv jiné, to jsou všechno pomůcky vytrvalosti.
Převedeme-li si nyní ctnost vytrvalosti na pole čistě duchovní, jeví se nám jako „hradba svatosti“, jak ji nazval sv. Bernard.[2] Nepostavíme-li hned na počátek svého duchovního života vytrvalost, nedospějeme daleko. Nic není tak obtížné jako den co den přijímat s ochotou vůli Boží a v ní všechnu tíhu závazků zákona křesťanského a zákona svatosti. Necítíme-li dnes odpor přirozenosti, jistě se svého času přihlásí, a nepokouší-li se o nás malomyslná bázeň, vznikající z dlouhé, únavné cesty – cesta k věčnosti není ani krátká, ani snadná – pak buďme na ni připraveni. Jen v síle vytrvalosti, která nás navykne statečné důslednosti v provádění všech předpojatých úmyslů, zvítězíme.
Proti oné chybě lidí nevytrvalých, kteří bloudí od jednoho způsobu zbožnosti k druhému, od jednoho zpovědníka k druhému, od jedné knihy k druhé, je třeba postavit hradbu vytrvalosti v tom, co jsme po náležité úvaze v duchovním životě začali. Není radno zatížit se duchovními úkony více, než připouští stav, povolání a jiné okolnosti, v nichž člověk žije, ale k čemu jsme se rozumně rozhodli, v tom musíme být statečně vytrvalí. Raději méně a dobře než mnoho a špatně – tato zásada nás musí vždy provázet – ale v každém případě jen vytrvalost nás přivede k vítězství. Bez vytrvalosti bychom byli stále jen slabochy, kteří se potácejí mezi spoustou krásných a dobrých úmyslů, jež nikdy nepřivedou k uskutečnění.
V životě světců se setkáváme s podivuhodnými skutky vytrvalosti. Vytrvalost sloupovníků náleží jistě mezi činy, nad nimiž musíme žasnout, které však nemůžeme následovat, ale láska k Bohu, která je pudila, a síla vůle, která je vedla, může býti i pro nás vzorem. Netřeba však myslet jen na případy tak podivuhodné a tak málo následovatelné. Vytrvalost je dcera statečnosti, a proto sestra trpělivosti. I v tom byla krásná vytrvalost, co čteme v životě svatého dítěte Víta z Fontgaland. Vypravovali mu o životě a utrpení Páně. Dítě zatoužilo rovněž přinésti nějaké oběti z lásky k dobrému Ježíši. Odpoledne byl s vychovatelem na procházce. Když jej večer zouvá, vidí, že dítě má proděravělou punčošku a patu oteklou. Cestou se mu dostal ostrý kamének do sandálu. Mohl jej vyndat. Jindy by tak jistě učinil. Vzpomněl si však, že chtěl podat Kristu Pánu oběť. Proto neříká nic a trpí.
Z takovýchto skutků jako malých kaménků se stává veliká mosaika obrazu vytrvalosti. Když umělec vytvoří dílo, pohlédne na ně a jeho duše se naplní zvláštní radostí. Je to radost z vědomí, že vykonal cosi velikého. Tak je tomu i v případě kterékoliv ctnosti, neboť každá ctnost je uměleckým dílem. Vytrvalost má však zcela zvláštní právo na tuto vnitřní radost, neboť na jejím konci je bezpečné dosažení touženého cíle.
P. Reginald M. Dacík OP
Převzato z Na hlubinu 7/1944–1945.
[1] Theol. summa, II. II. ot. 137, čl. 1, 2.
[2] Ep. 129, n. 2. ML 182, 284.
Přidej komentář jako první k "Statečná vytrvalost a vytrvalá statečnost"