Otázka přistěhovalectví. Rozhovor s P. Grégoirem Celierem

ZÁSADY TÝKAJÍCÍ SE PŘISTĚHOVALECTVÍ

Otče, téma přistěhovalectví je dnes velmi ožehavou politickou otázkou. Je vůbec vhodné, aby se k takovýmto věcem vyjadřoval duchovní?

Aby bylo jasno, nechci se pouštět do záležitostí, jež jsou výsadou praktické či stranické politiky. To v první řadě přísluší politicky činným laikům, případně voličům. Moje úvaha míří výš, tedy k obecným zásadám, zásadám politické filosofie a zásadám vycházejícím ze Zjevení, abychom vnesli trochu světla do debaty, která bývá často zmatená. Přistěhovalectví je skutečností, a je nutné se k němu nějak postavit, ale naše hledisko musí být skutečně křesťanské.

Vyjadřují se k dané věci papežové nebo teologové?

Od koncilu se o přistěhovalectví mluví poměrně často, zejména během Světového dne migrantů a utečenců. Byl jsem naopak velmi překvapen, když jsem zjistil, že se papežové před II. vatikánským koncilem k tomu vyjadřovali jen zřídka. Je zde pár textů Pia XII., které ještě zmíním, ale před ním skoro nic, a to devatenácté století a počátek století dvacátého byla období, kdy lidé ve velkém opouštěli své domoviny, vznikaly různé dobročinné spolky na jejich podporu… Co se týče teologů, tak většina z nich novodobou migraci zcela přehlížela.

Znamená to, že nemáme příliš mnoho věroučných pramenů, ze kterých bychom mohli čerpat?

Ale máme, jenom se musíme podívat do jiných oblastí, které se například věnují vlastnictví, obecnému dobru, právům jednotlivých lidí, povinnostem vůči vlasti atp. Studium nauky týkající se přistěhovalectví vyžaduje trochu hledání.

Kde začneme?

Začneme vyjasněním pojmu „přistěhovalec“. Podle slovníkového hesla je to člověk, který přichází do cizí země za účelem, aby se tam usadil. Je zde tedy řeč jak o změně původní země za novou, tak i o usazení, zabydlení. Turista nebo návštěvník není přistěhovalec. Když si toto uvědomíme, musíme udělat ještě několik dalších rozlišení. To je nutné, protože bez tohoto předběžného ujasnění bychom v našem rozhovoru zabředli do plané diskuse nebo jen opakovali politické fráze, jak se často stává.

Jaká rozlišení?

Začněme tím, že si vymezíme, o jakém přistěhovalectví vlastně mluvíme. Může se stát, že se někdo přestěhuje do cizí země, neboť byl ze své vlasti nedobrovolně vyhnán. Což se bohužel stává a příčiny tohoto smutného jevu bývají různé. Další do země přijde, protože tam byl jako odborník poslán svým zaměstnavatelem. O takovýchto lidech dále nebudeme hovořit, protože jen málo z nich zůstane v cizí zemi delší dobu. Jsou vlastně blíže turistům než přistěhovalcům. Zaměříme se na ty, kteří z vlastního rozhodnutí přijíždějí do cizí země a hledají zde lepší život nebo práci.

Lze všechny tyto skutečné přistěhovalce stavět na roveň?

Myslím, že je nutné udělat ještě další několikeré rozlišení. Jsou zde přistěhovalci, které daná cizí země pozvala kvůli nějaké určité práci. Další přistěhovalci, a těch je dnes drtivá většina, přicházejí sami. Jsou mezi nimi ti, kteří se stěhují jen dočasně, třebaže to může být po celou dobu jejich pracovního života, s úmyslem se jednou vrátit domů, a jiní, kteří se chtějí usídlit natrvalo. A do třetice, jsou tací, kteří dodržují a uznávají zákony cizí země, a ti, kdo neberou ohledy na zákony hostitelské země, tedy ilegální přistěhovalci nebo „černí“ pracovníci.

S tím, který byl pozván nebo přijel legálně, by se mělo asi jednat jinak, než s tím, kdo do země přijel nelegálně, ne?

Vidím, že jste hned pochopil, proč je toto rozlišení tak důležité. Pokud se na tomto shodneme, pak se můžeme dále věnovat zásadám přístupu k přistěhovalectví. Podle mě je lze najít v církevním učení, které se týká vlastnických práv.

Poněkud mi uniká vztah mezi vlastnictvím a přistěhovalectvím…

Za chvíli to pochopíte. Teologové shodně učí, že země spolu s jejími bohatstvími byla lidem Stvořitelem dána, aby ji zabydlovali a užívali ke svému životu. Tento všeobecný a základní účel země stále platí, a to navzdory všem následným přisvojením. Nicméně, pádný důvod, jako např. těžká práce, správa, řád, mír atd., vedl lidstvo k tomu, aby přijalo také soukromé vlastnictví, a ne jen výlučně kolektivní, které ale v některých oblastech stále existuje, např. vzduch, jejž dýcháme, věda či literatura, sluneční světlo atd. Přisvojené dobro se stává „soukromým“; patří tomu a tomu, nikoliv jiným. Toto přisvojení může být činem jedince, rodiny, společnosti, ale také města nebo národa, který přisuzuje sám sobě určitou část země, tedy vlast.

Tím se vracíme k otázce přistěhovalectví. Národ tedy může cizince na své území přijmout, nebo je případně odmítnout, že?

Přesně tak. Národ jakožto vlastník přisvojené země se může rozhodnout, zda ji bude sdílet s jinými, či nikoliv. Taková je zásada soukromého vlastnictví: pustím do svého domu toho, koho budu chtít. Každé imigraci samozřejmě předchází emigrace, přistěhovalec je ten, kdo opouští svou vlastní zem, vlastní národ, svoji rodinu, kulturu a často také jazyk. Část přistěhovalců tvoří lidé se sklony k dobrodružství, ale většina odchází ze svých zemí za lepšími životními podmínkami. Právě v této souvislosti hovořil papež Pius XII. 23. července 1957 o „nepřirozeném postavení“ emigrantů. Jejich situace je nezřídka zapříčiněna nedostatkem přírodních zdrojů, přírodními pohromami nebo, což je podobné, válkou a špatnou vládou. Tím se přistěhovalci dostávají do „stavu nouze“, jak to nazývají teologové.

Co se myslí slovy „stav nouze“?

Stav nouze vzniká nedostatkem něčeho. Potřebuji se například dostat kvůli důležité schůzce z Paříže do Chartres. Na železnici zrovna probíhá stávka a já nemám automobil. Jsem tedy v určitém stavu nouze. Můj soused automobil má. Sice ho ten den nepotřebuje, ale nechce mi ho půjčit nebo pronajmout. Mohu si ho vzít proti jeho vůli s odvoláním, že ho potřebuji a že před vznikem soukromého vlastnictví byla dána veškerá pozemská dobra k užitku všem lidem?

Ale kdyby podobným způsobem uvažovali všichni, tak by to vedlo k anarchii!

Vidíte, to je ten problém. Případů stavu nouze je celá řada, a dojde-li k popření práva na soukromé vlastnictví, to časem zmizí, spolu se všemi dobrodiními, která přináší obecnému dobru. Pokud ale budeme dále naslouchat teologům, celá věc se objasní. Ti říkají, že pouze případy krajní nouze, tedy bezprostřední nebezpečí smrti, ospravedlňují k tomu, vzít vlastnictví svého souseda, a to do té míry, nakolik je to nutné k záchraně vlastního či cizího života, např. když matka zachraňuje své dítě. V tomto jasně vymezeném případě nabývají pozemská dobra výjimečně svého původního postavení k užívání jakýmkoliv člověkem.

Takže člověk, který umírá hlady, si může vzít jídlo v obchodě, aniž by se dopouštěl krádeže. Kdo ale určí, že se jedná o stav krajní nouze?

Teologové vysvětlují, že to není otázka obyčejné nouze, ani dokonce vážné nouze, nýbrž krajní nouze, tedy bezprostředního ohrožení života či hrozící těžké újmy, např. ztráty končetiny atp. Titíž teologové zdůrazňují, že v případě krajní nouze si lze vzít, co je nutné k přežití, nic víc. Zánik soukromého vlastnictví je vymezen daným stavem krajní nouze. V ostatních případech musí být soukromé vlastnictví s ohledem na obecné dobro rozhodně ctěno, jinak by bylo ohroženo veřejné bezpečí a jistoty, což by mělo za následek závažné společenské škody. Stejní teologové samozřejmě připomínají povinnost lásky v užívání soukromého vlastnictví. Jeho vlastníci se zodpovídají Bohu. Platí totiž, že blíženská láska není příkazem spravedlnosti. Je jistě projevem lásky, když mi můj soused půjčí automobil, ale nemohu to od něj vyžadovat.

Co ale počít, když je ten, od kterého si chci něco vzít, také ve stavu krajní nouze?

To je dobrá otázka, protože krajní nouze je často dána společenskými podmínkami, např. během hladomoru hladoví každý. V takovém případě má právo daného vlastníka přednost. Pokud zbude pouze jeden kousek chleba, kterým lze nasytit a zachránit jenom jednoho člověka, pak si ho může majitel ponechat, byť by vedle něho jiní umírali hladem. Nikdo totiž není povinen zemřít sám hladem, aby zachránil druhého. A kdyby mu někdo chtěl tento chleba vzít, pak má právo svůj život a majetek bránit.

Jak lze tyto zásady ohledně vlastnictví použít v otázce přistěhovalectví?

Doplním to o ještě jednu zásadu, kterou sice v běžných příručkách morální teologie nenajdeme, ale kterou se řídily všechny vlády, včetně papežů, co se světské oblasti týče. Řekli jsme si, že soukromé vlastnictví je jedním z prostředků, které si lidstvo vybralo, aby zajistilo obecné dobro. Nicméně se v jistých případech může stát, že zásada soukromého vlastnictví půjde proti obecnému dobru, např. když zákonný majitel své ohromné vlastnictví nevyužívá a působí tím závažnou škodu ostatním lidem. V takovém případě může oprávněná státní autorita, která je zodpovědná za obecné dobro, omezit práva k soukromému vlastnictví, např. přinutit vlastníka, aby za spravedlivý nájem či podíl umožnil na své půdě hospodařit menším zemědělcům. Takovéto zákony existovaly v Římské říši, a to jak pohanské, tak křesťanské, a dokonce i papežských státech. Stejně je tomu i v případě přírodní pohromy, kdy je státní moci dovoleno přijmout jistá opatření, která mohou dočasně omezit vlastnické právo, jako je např. nutnost použít či zabavit soukromé dopravní prostředky, což asi nebude nikdo zpochybňovat.

Pokusím se vaše poznámky shrnout. Na počátku byla země dána celému lidstvu k užívání. Následně se na zemi s ohledem na obecné dobro částečně ustanovilo soukromé vlastnictví. Vlastníci ho však mají užívat v souladu s láskou, která však nemůže být v žádném případě vynucována, a alespoň nezbytně v rámci obecného dobra. V případě krajní nouze je každému dovoleno překročit meze soukromého vlastnictví tím, že si vezme, co potřebuje k svému přežití. Pokud je však majitel také ve stavu krajní nouze, pak je oprávněn se bránit, aby zajistil vlastní přežití, proti tomu, co je v tomto případě považováno za nespravedlivý útok.

Správně. K lepšímu pochopení posledního příkladu, tedy dvou lidí v nebezpečí smrti bojujících o prostředky k přežití, si stačí představit záchranný člun, který unese jen deset lidí. Pokud nás je v něm jenom pět, pak máme povinnost přibrat i další oběti, abychom je zachránili. Neuděláme-li to, jsou tito lidé oprávněni k tomu, aby v případě krajní nouze použili násilí k nalodění. Ale když je záchranný člun plný, tak by jej mohl každý další člověk potopit, přičemž by zahynuli nejen trosečníci, ale také ti, kdo jsou ve člunu. V takovém případě mají lidé ve člunu právo bránit se za použití síly proti jiným trosečníkům, přestože ti se rovněž nacházejí v nebezpečí smrti.

Můžete vztáhnout zásady, které jsme právě shrnuli, na otázku přistěhovalectví?

Řekněme, že nám poslouží jako rámec k dalším úvahám. Rád bych ale nejprve vyjasnil dvě věci. Přistěhovalectví není úkaz, ke kterému dochází zcela samovolně. Dnes není země bez pána, národy mají svá území a mohou, samozřejmě v mezích spravedlnosti a lásky, vpustit, koho chtějí. U nás v současnosti vládne určitá ideologie „imigrantismu“, kterou sdílejí jak vyhranění kapitalisté, aby těžili z poddajné, levné pracovní síly, tak i postmarxističtí utopisté, kteří se chovají, jako by země byla nekonečným, neobydleným územím zaslíbeným co největšímu počtu vykořeněných kosmopolitů. V obou případech se jedná o popření lidské potřeby a práva mít vlastní kořeny. Je to hanebné zneužívání neštěstí lidí v složité životní situaci.

Toto spojenectví prohnaných vykořisťovatelů a kosmopolitních revolucionářů je poněkud zvláštní.

Druhé objasnění se týká toho, jakým způsobem má každý národ přistěhovalce přijímat. Každý národ je správcem svého území, ale neměl by příliš zbrkle uzavírat své hranice před těmi, kteří z rozumných důvodů chtějí přijít. Na to kladl důraz papež Pius XII., a Svatý stolec obecně. A to z toho důvodu, že nad národy zpravidla není žádná nadřízená autorita. Proto pouze morální autorita je může vyzývat k tomu, aby braly ohled nejen na své bezprostřední obecné dobro, ale rovněž obecné dobro celého lidstva, jak jsme již naznačili na příkladu přírodních katastrof a soukromého vlastnictví. Právě v této souvislosti vyzval Pius XII. 1. srpna 1952 k přijetí mezinárodních pravidel týkajících se přistěhovalectví.

Jaké byly jeho argumenty?

Papež nejprve upozornil na to, že přírodní zdroje jistého počtu zemí jim umožňují přijímat přistěhovalce. 22. října 1949 ve svém projevu k Američanům uvedl:

„Je přistěhovalecká politika tak velkorysá, jak to dovolují přírodní zdroje státu, kterými ho Stvořitel tak hojně obdařil, a jak si to podle všeho žádají potřeby jiných zemí?“

Argentincům 2. prosince 1956 řekl:

„Jak to vše vypovídá o prozíravé hojnosti, o nezměrných možnostech, jež byly Stvořitelem dány! Jak to vše poukazuje k tomu, co by bylo možno nazvat hmotným povoláním lidí, aby rozšířili svá srdce a učinili místo pro všechny!“

V apoštolské konstituci Exsul familia z 1. srpna 1952, která je věnována otázce migrace, papež znovu zopakoval to, co nazývá „základními principy přirozeného zákona“. Mluví zde o „právu lidí stěhovat se, které vychází ze samotné povahy země“, a cituje svůj rozhlasový projev ze dne 1. června 1951 k šedesátému výročí encykliky Rerum novarum:

„Na naší planetě […] je stále mnoho dosud neobdělávaných oblastí, které přeci mohou poskytnout prostředky k životu a, jak se zdá, sloužit k obhospodařování a kultivaci k uspokojení lidských potřeb. […]

Proto encyklika Rerum novarum učí, že má být zajištěno právo rodiny na místo k životu. Když se tak stane, pak migrace dosáhne svého přirozeného rozsahu, jak často zkušenost potvrzuje. Míníme tím příznivější rozložení lidí po povrchu Země vyhovující usídlení zemědělců; onoho povrchu, který Bůh stvořil a připravil k užívání všem.“

Papež pak ohledně základních principů přirozeného zákona uvádí úryvek ze svého dopisu americkým biskupům ze dne 24. dubna 1948:

„Sám přirozený zákon, neméně než oddanost lidstvu, nabádá k tomu, aby byly těmto lidem otevřeny možnosti stěhování. Neboť Stvořitel světa učinil všechny dobré věci v první řadě k dobru všech. Jelikož je půda schopna uživit velký počet lidí, pak státní svrchovanost, třebaže musí být respektována, nemůže být přeháněna do té míry, že je přístup k této půdě z nepřiměřených či neoprávněných důvodů odpírán potřebným a řádným lidem z jiných národů, samozřejmě pod podmínkou, že to veřejné bohatství dovoluje.“

PRÁVA A POVINNOSTI PŘISTĚHOVALCŮ

Otče, nastínil jste určitá vodítka. Co nám můžete v tomto naukovém rámci říci bližšího o přistěhovalectví?

Podívejme se nejprve na normální případ, což je ten, kdy přistěhovalec překročí hranice legálně. Je samozřejmě vázán určitými povinnostmi, ostatně tak jako každý občan.

O jaké povinnosti se jedná?

Například je povinen dodržovat zákony, mravní na prvním místě, a pak i občanské. To musí každý člověk, ale pro přistěhovalce je tato povinnost o to větší, že se mu dostalo pohostinství země, která ho přijala. Musí také hostitelské zemi projevovat vděčnost svými postoji, což je jeho způsob, jak projevovat úctu k vlasti, kterou jsou vázáni občané. Jak pravil Pius XII. 23. července 1957, přistěhovalec „si musí uvědomit, co dluží národu, který jej přijal, a snaží se mu napomoci přizpůsobit se novému způsobu života“.

Přistěhovalec musí také dělat svou práci svědomitě, což je sice povinností každého, ale v tomto případě je tato povinnost ještě navíc umocněna pracovní smlouvou, díky níž přistěhovalec získal „klíč“ ke vstupu do země. Krátce řečeno, musí se chovat spořádaně jako všichni ostatní, s tím malým rozdílem, že s ohledem na pohostinnost, které se mu dostalo, je ještě víc vázán dbát na své vystupování.

Má přistěhovalec povinnost začlenit se do společnosti hostitelské země, učit se její jazyk a přijímat místní zvyky?

Pomůže nám, když si uvědomíme, co pojem „pohostinnost“ obnáší. Když jsem něčí host, pak se jistým způsobem zavazuji uznávat jeho pravidla. Záleží ale na tom, jak dlouho chci u něj pobýt. Pokud jde jen o oběd, pak ono přizpůsobení bude spíše zběžné. Když u něj strávím prázdniny nebo dovolenou, musím se mu přizpůsobit daleko víc. Ale např. slečna, kterou si rodina najme jako chůvu, je povinna téměř bezezbytku přijmout zvyklosti dané rodiny.

Čili dočasný přistěhovalec je méně vázán než ten, který se chce usadit natrvalo?

Samozřejmě. Ten, kdo přijíždí pracovně na pár měsíců, není nucen se učit jazyk, pokud to není zapotřebí. Byla by to nepřiměřená investice. Je ale normální, že ten, kdo se chce usadit v jiné zemi natrvalo, se učí jazyk a přijímá místní obyčeje. Je to prostě otázka slušnosti a úcty k těm, kteří se s ním dělí o své bohatství. Mohou zde být samozřejmě výjimky. Jak všichni víme, v určitém věku je těžké se učit cizí řeč. Ale obecně platí, že dlouhodobý přistěhovalec se musí naučit jazyk a pravidla hostitelské země. Některé země mají dokonce moudře stanoveno zákonem, že k získání občanství, což bývá posledním cílem přistěhovalců, musí tito složit zkoušky ze znalostí jazyka a zákonů.

Uvedl jste základní povinnosti přistěhovalce vůči hostitelské zemi. Má také ona nějaké povinnosti vůči němu?

Ano. Připomínám, že hovoříme o legálních přistěhovalcích, které daná země přijala, a v některých případech je dokonce i pozvala. Tím vlastně vzniká jakási nepsaná smlouva. Země k němu musí, už jenom ze slušnosti, my křesťané bychom řekli s ohledem na spravedlnost a lásku, a kvůli zmíněné nepsané smlouvě přistupovat s úctou, zajistit mu jeho práva, bezpečnost atd.

Musí se takovýto přistěhovalec těšit stejným právům jako občané?

Ne nutně, už jenom z toho prostého důvodu, že není občanem. Zmíněná chůva nemá ta samá práva jako děti. Kdyby např. rodiče zemřeli, nebude po nich dědit. Nicméně se s ní má jednat slušně, dopřát jí pracovní volno, vyplácet jí smluvenou mzdu atd. To samé platí i v případě přistěhovalce. Nesmí být urážen, šikanován, podváděn či vykořisťován, a to dle obecně platného pravidla: Nečiň druhým, co nechceš, aby oni činili tobě. Je povinností každého občana, stejně jako státní moci, projevovat druhým přirozenou úctu. Přistěhovalec ale nemůže vyžadovat, aby se mu dostalo stejných práv jako občanům, protože byl přijat jako host. Ve Francii nemůže např. volit nebo s ohledem na národní bezpečnost zastávat určitá místa ve státní správě. Spojené státy jdou v tomto ještě dál. Prezidentem se může stát jenom ten, kdo se tam narodil. Byť by se zcela začlenil do společnosti, dokonce i kdyby získal občanství, tak přistěhovalec první generace nemá stejná práva jako rodilí občané.

Má stát prosazovat asimilaci, tedy ono přizpůsobování a začleňování přistěhovalců do společnosti?

Vše závisí na přistěhovalecké politice hostitelské země. Pokud je přísná, pak je v jejím zájmu povolovat krátkodobé pobyty, omezované za pomoci obnovitelných víz. V takovém případě stačí zběžná asimilace, aby zajistila pokojné soužití a zabránila přistěhovalci příliš se k hostitelské zemi připoutat. Jedná-li se na druhou stranu o zemi, která zve cizince k trvalému pobytu, tak musí, aby nedošlo k ohrožení národní celistvosti, prosazovat tomu odpovídající asimilaci. Avšak, třebaže má stát na svém území dbát o zachování jisté stejnorodosti, nesmí se zvrhnout v totalitní obludu či pošlapávat nejdůležitější práva občanů, zejména ta nadpřirozená, která vyplývají ze křtu. Jak řekl papež Pius XII. 23. července 1957, asimilace nesmí probíhat „na účet přirozených práv a ku škodě náboženských a mravních hodnot“. Muslimský stát nemůže, pod záminkou, že jej obývají muslimové, katolíka nutit, aby se vzdal víry.

Má být povolována tzv. reunifikace rodin, tj. sjednocování rodin přistěhovalců?

Za běžných okolností má člověk právo uzavřít sňatek a žít se svojí rodinou. Výjimky z tohoto pravidla musejí být oprávněné a omezené. Např. voják cizinecké legie se během prvního roku své služby nesmí oženit. Důvodem tohoto opatření je starost o začlenění vojáka do legie. Podobné je to i v případě krátkodobého pracovního poměru, např. práce na vrtné plošině, kdy si hostitelská země může vyhradit, aby přistěhovalec přišel sám. Na druhou stranu, u dlouhodobého přistěhovalectví nelze pracovníkovi odmítat, aby se k němu připojila rodina. S desetiletými automaticky obnovitelnými vízy, která byla v sedmdesátých letech ve Francii zavedena, přirozeně souvisí i právo na sjednocení rodiny.

A tak se z dočasného přistěhovalectví stává trvalé…

Ano. Ale k tomu dochází v případě dlouhodobého přistěhovalectví velmi často. Když někomu povolíte, aby deset, dvacet, třicet nebo čtyřicet let ve vaší zemi pracoval, pak musíte jeho víza uzpůsobit možnosti, že se stane občanem. Nutno říci, že cokoliv jiného by bylo nesmyslné a nelidské. Pokud tedy země připouští dlouhodobé přistěhovalectví, připouští tím i to, že za přistěhovalcem přijede také jeho rodina, což je přirozené právo, jak připomínají papežové. A dovoluje-li stát, aby rodiny přistěhovalců měly děti, které se v zemi učí jazyk a chodí do školy, tak nepřímo uznává skutečnost, že se členové této rodiny, tak či onak, stanou nakonec občany. Jestliže to není cílem státu, měl by udělovat pouze krátkodobá víza, která nejsou automaticky obnovována. A pokud to chce stát některým povolit a jiným ne, pak je nezbytné, aby zavedl kvóty jako v USA.

Nejedná se ale o diskriminaci, což je slovo, které je dnes a denně médii skloňováno a vehementně odmítáno?

To slovo nabralo nádech pronásledování nebo segregace, proto není vhodné jej používat. Říkejme tomu raději jednoduše: rozlišování. Existují oprávněné rozdíly mezi dětmi a dospělými, mezi muži a ženami, např. co se týče bojového nasazení v armádě, jsou tudíž i do velké míry opodstatněné rozdíly mezi občany a přistěhovalci.

Jaké rozlišování může země ohledně přistěhovalců zavést?

Připomeňme si jednu ze zásad, kterou se naše úvaha řídí. Národ je oprávněným vlastníkem svého území, včetně jeho zdrojů, a to jak přírodních, tak i lidských. S jistými omezeními, k nimž se vrátíme později, je může sdílet, s kýmkoli chce. Státní moc je v první řadě zodpovědná za obecné dobro svého národa, nikoli dobro jiných států. Proto si musí být státní moc jista, že příchod přistěhovalců napomáhá obecnému dobru a neškodí mu. Jak pravil papež Pius XII. 13. března 1946, „jistá omezení přistěhovalectví“ jsou dovolená, neboť „v dané věci je nutné brát zřetel nejen na zájmy přistěhovalců, ale také rozkvět národa“.

Jakým způsobem?

Myslím, že státní moc musí nejprve určit možnosti země pro přijetí přistěhovalců, zejména co se týče zaměstnání, což bývá jejich hlavním cílem. Je naprosto zcestné zajišťovat práci přistěhovalcům, zatímco tisíce či dokonce miliony občanů jsou bez práce a pracovat chtějí. To je samozřejmě špatné a nesmyslné. Dokonce i bývalý předseda komunistické strany Georges Marchais selským rozumem došel k závěru, že „příliv nových pracovníků musí být každým rokem omezován s ohledem na obecné dobro a potřeby hospodářství“.

Stejně tak je nutné brát v potaz přírodní zdroje národa. Země, která je ve výrobě potravin stěží soběstačná, si nemůže dovolit přijmout větší počet přistěhovalců, protože by neuživila je, ani své vlastní občany. To samé se týká i bydlení. Je nesmyslné zvát sta tisíce přistěhovalců a jejich rodiny, když značná část občanů má problémy najít si vhodné bydlení.

Státní moc musí tedy dbát o základní dobra národa…

To je zcela zřejmé. Lidstvo se dočkalo politiků, kteří se vychloubají prosazováním utopistických projektů navzdory skutečnosti. Umění vládnutí spočívá naopak v umění dosáhnout možného ve prospěch obecného dobra. Kromě základních dober národa jsou zde ale i další společná dobra, s nimiž stát nemůže nakládat, jak se mu zlíbí. Mám zejména na mysli sociální zabezpečení. To je nezcizitelným vlastnictvím těch, kteří k němu přispěli. Podle mě je vadné přiznávat milionům přistěhovalců neomezené právo čerpat ze sociálního zabezpečení, aniž by se někdo ptal jeho oprávněných vlastníků, tedy všech pracujících, kteří jej platí. Přistěhovalec, který pracuje a přispívá na něj ze svého platu, má samozřejmě právo z něj rovněž čerpat. Je ale spravedlivé, když z něj neomezeně čerpají ti, kteří zrovna přišli a nepodíleli se na něm? Jiných pojištění se to netýká, přistěhovalec nemá právo na bezplatné pojištění automobilu nebo životní pojištění. Proč by tomu mělo být v případě zdravotního pojištění jinak? Je nutné být bezpochyby vstřícný a lidský. Je správné zacházet dobře s těmi, které jsme přijali. Ale bylo by nepřirozené, kdyby se přistěhovalec těšil větším výhodám než občan jen proto, že je přistěhovalec, zejména když se jedná o vlastnictví občanů.

Pokud jsou přírodní zdroje dostatečné a když přistěhovalci napomáhají rozvoji země, může státní moc jen tak otevřít hranice?

To neříkám. Znovu opakuji, státní moc slouží obecnému dobru národa jako celku. Nemůže se tedy spokojit s čistě hospodářskými hledisky, což je bohužel závažný nedostatek většiny dnešních vlád. Náhlým přílivem velkého počtu přistěhovalců dochází k narušení soužití mezi skupinami ve společnosti. Slovy bývalého prezidenta Françoise Mitterranda, jsou určité „meze tolerance“, o kterých 10. prosince 1989 řekl: „Meze tolerance [přistěhovalectví] byly v sedmdesátých letech překročeny.“ Tím více, že přistěhovalci z jednoho národa se přirozeně snaží usadit na stejném místě, kde samovolně vytvářejí svým způsobem „ghetta“, možná ohniska konfliktu s místními rodilými občany. Vláda hodna svého jména má povinnost přistěhovalectví omezovat, aby těmto potížím a napětím předešla. Musí kontrolovat míru přijíždějících přistěhovalců i celkový počet stávajících, aby měli první přistěhovalci čas se přizpůsobit a začlenit. Jak jsem již řekl, kvóty, které platí ve Spojených státech, tedy zemi obydlené téměř samými přistěhovalci, jsou moudrým a vyváženým nástrojem.

Podle vás tedy musí státní moc v souvislosti s přistěhovalectvím a obecným dobrem zvažovat možnosti země pro jejich začlenění, brát ohled na společné vlastnictví občanů a dbát na rovnováhu ve společnosti?

Ano, ale myslím si, že je nutné jít ještě dál, kam se většina politiků neodvažuje vstoupit příliš často, přesto je to velmi důležité. Národ není nějakým shlukem bezejmenných jedinců, zaměnitelných s jedinci jakéhokoliv jiného národa. Národ má etnickou a kulturní identitu, která je jeho dobrem, jeho vlastnictvím, a již má právo, ba dokonce povinnost, chránit a udržovat. Francie je např. zemí Francouzů, bílého národa, nebo, abych byl politicky korektní, europoidního národa. Ve Francii jsou také občané afrického nebo asijského původu, kteří tam žijí zcela legálně. Ale Francie není zemí černých nebo žlutých, stejně jako Senegal není bílou zemí nebo Japonsko černou, třebaže v Senegalu a Japonsku najdeme bílé, žluté a černé občany. Pro Francii je přirozené, že si chce uchovat svoji etnickou identitu. Proto má nepopiratelné právo upřednostňovat bílé přistěhovalce z Evropy a omezovat černé nebo žluté.

To je v dnešních dnech „honu na čarodějnice“ poněkud smělé prohlášení, ale člověk by se neměl nechat umlčovat uměle vytvářeným „veřejným míněním“.

Podívejme se teď na otázku kultury. Jazykem francouzského národa je francouzština, která vychází z latiny. Z tohoto pohledu je možné upřednostňovat přistěhovalce, kteří přicházejí ze zemí, kde se také hovoří románským jazykem, např. Španěly nebo Italy, případně francouzsky mluvící Alžířany, jak tomu bylo v minulosti. Francie má svoje dějiny, kulturu, národní city, které mají být oprávněně hájeny kontrolou přistěhovalectví, aby se usidlovali jen ti, kteří je budou ctít a snadno se přizpůsobí a začlení do společnosti. Kromě kulturního dědictví je zde ještě jeden nesmírně důležitý prvek, který utváří francouzskou identitu. Ten si národ musí chránit za každou cenu.

Co máte na mysli?

Katolické kořeny. Francouzský národ se utvářel u remešské křtitelnice a po staletí vyvíjel díky pevnému sepětí Církve, královské moci a lidu. Revoluce a její následky, zejména odluka Církve a státu v roce 1905, zpřetrhaly právní pouto mezi katolickou církví a francouzskou národností. Postupné odkřesťanštění, z velké části podněcované svobodným zednářstvím, oslabilo životní síly katolické víry. Nicméně, francouzský národ je ve svých instinktivních reakcích, ve svém způsobu myšlení, mluvy, jednání, pohledu na svět, stále v hloubi poznamenán katolickou vírou. Je oprávněné požadovat, aby byly tyto kořeny zachovány, a upřednostňovat přistěhovalce z katolických zemí, jako jsou Irsko, Polsko, Portugalsko nebo Quebec před těmi, kteří přicházejí z pravoslavných, protestantských, muslimských a jiných zemí.

MLADÉ A STARÉ NÁRODY

Otče, uvedl jste jak povinnosti, tak i práva legálních přistěhovalců. Rovněž jste zmínil práva a povinnosti hostitelské země. Dnes je ale daleko větším problémem přistěhovalectví ilegální.

Dříve, než se budeme věnovat této složité otázce, pokusme se lépe pochopit důvody emigrace a přistěhovalectví. Jak už jsme řekli, hlavní příčinou přistěhovalectví je chudoba, špatné životní podmínky. Proč dávají přistěhovalci přednost některým zemím před ostatními? Jsou zde dva zřejmé důvody a další dva méně patrné. Některé hostitelské země se za prvé snaží přivábit přistěhovalce kvůli obsazení pracovních míst, do kterých se místní občané zrovna nehrnou, zejména se jedná o těžká a mizerně placená zaměstnání atd. Za druhé, přistěhovalec se chce v dané hostitelské zemi usadit, protože tam hledá mír a láká ho její životní úroveň.

Potom zde máme ony méně patrné důvody. Prvním je naše klesající porodnost. Jak jsem řekl, politika je uměním možného v daných podmínkách. A „biologickou“ skutečností je, že země, jejíž obyvatelstvo neroste, ale naopak klesá a stárne, vytváří volný prostor pro mladší, živější a chudší národy. Ať už se na to díváme tak či onak, jedno nejde popřít: pokud bohatá země jako Francie odmítá mít děti, pak bude nutně mít přistěhovalce.

Druhý důvod je důsledkem prvního. Země, která už nemá děti, ztrácí víru v sebe sama, ve svou kulturu, svoje dějiny, svoje hodnoty. Stává se dobrovolně kosmopolitní zemí, kosmopolitní bytostí, vítající přistěhovalce nikoli s ohledem na svou velkorysost a vstřícnost, nýbrž z lhostejnosti, která je předehrou smrti. A přistěhovalci cítí, že se v této sklíčené zemi mohou chovat podle svých pravidel a zároveň využívat místní bohatství, jelikož rodilí občané už ztratili životní zápal a zastírají své přání smrti falešným dojmem pohostinnosti.

Váš pohled není příliš optimistický, ale zdá se, že je pravdivý.

Když má bohatá země vážné a dlouhotrvající problémy s přistěhovalectvím, tak příčiny daného stavu jsou podle mě spíše vnitřní povahy než vnější. Víte, naše planeta je obrovská, proč by si přistěhovalci vybírali určitou zemi, kdyby neměli jistotu, že budou přijati a najde se tam pro ně místečko? Silná země, hrdá na své hodnoty, duševně i demograficky mladá, jejíž občané jsou připraveni vydobýt si uznání, bude vědět, jak přistěhovalectví omezit. Země, která duševně a demograficky stárne, protože nechce předávat život a už nevěří sama v sebe, se stane snadnou kořistí nekontrolovaného hromadného přistěhovalectví.

Podívejme se nyní na nelegální přistěhovalectví, o kterém se hodně mluví.

Politické kroky by měly mířit k příčinám přistěhovalectví. Nestačí pouze posílat přistěhovalce pryč, je nutné snažit se změnit situaci v zemích, odkud přistěhovalci přicházejí, aby je nechtěli opouštět. Dokud bude pro tyto lidi stále lepší pracovat jako nelegální přistěhovalec a být vykořisťován novodobými otrokáři v robotárnách než žít ve vlastní zemi, tak dlouho bude tato záplava pokračovat, protože nikdo si nezvolí smrt hladem ve vlastní zemi, když ví, že může žít, byť špatně, v jiné zemi. Jak řekl jeden politik, který ve Francii bojuje proti přistěhovalectví, za což je také terčem útoků: „Nemůžete postavit zdi až do nebe.“ Cílová země musí usilovat o to, aby v první řadě zamezila jejich odchodu z vlasti. Dříve se tomu říkalo spolupráce, dnes se to nazývá společným rozvojem. Je lepší vynaložit prostředky k tomu, aby se zlepšila životní úroveň v původní zemi, a tím odstranit důvody odchodu přistěhovalců, než utrácet miliardy ve snaze zabránit zoufalým lidem ve vstupu do země. Nakonec vždycky stejně uspějí, protože jim bída dodává sílu, trpělivost a mazanost.

O spolupráci nebo společném rozvoji slyšíme poměrně často, podle všeho se ale nic neděje.

Je zde především jeden problém. Politické a mediální myšlení se postupně stalo značně krátkozrakým, dává přednost spíše gestům než dlouhodobému postupu, ale pouze ten může přinést nějaké výsledky. Jedni neustále vydávají prohlášení, aby všichni věděli, jak bojují proti ilegálním přistěhovalcům, druzí požadují v dané věci zákonné úpravy, aby ukázali, že k problému přistupují s lidskou tváří. Jiní volají po tom, aby se chudým zemím odpustily dluhy atd. Tato opatření ale nejsou ve skutečnosti žádnou politikou, stejně jako lék tlumící bolesti nevyléčí nemoc. Vyhoštění jsou nutná, zákonné úpravy jsou nutné, odpuštění dluhu patrně také, ale pouze jako dílčí kroky dlouhodobé politiky, která jediná může slavit úspěch.

Ale země, z nichž přistěhovalci pocházejí, také nejsou zrovna dvakrát vstřícné a příliš se nesnaží na své životní úrovni pracovat.

Ano, to je problém. Poválečná dekolonizace se příliš nepovedla. Došlo k ní v době, kdy samy evropské národy byly v úpadku. Nakonec jsme je ponechali jako nezaopatřené děti se slovy: „Teď se postarejte samy o sebe!“ Některé národy, které byly na stejné úrovni co do přírodních zdrojů a vzdělání jako ostatní, příležitost využily a v boji s chudobou uspěly, zatímco jiné postupně stále více upadaly do zaostalosti. Když jsem byl ještě kluk, tak jsme v postní době přinášeli oběti na úmysl „malých chudých Indů“. Poté co tato země prošla svou zelenou revolucí, slyšíme, že bude jedním z největších hospodářských obrů dvacátého prvního století. To samé ale nelze říci např. o černé subsaharské Africe, o území, které má neméně bohaté přírodní zdroje. Dnes je to ložisko bídy a zdroj nepřetržitého proudu přistěhovalců.

Ale chudoba těchto zemí je v první řadě zapříčiněna všudypřítomnou korupcí, nedbalostí jejich politických představitelů, kmenovými sváry a bojem o moc.

To je pravda. Z tohoto pohledu není společný rozvoj zrovna snadný. A čtyřicet let promrhaných prázdnými řečmi nepomohlo ničemu. Ale Francie má stále jistou morální autoritu, vlivnou vládu, ekonomiku, armádu. Kdybychom zmíněné prostředky využili, tak bychom časem mohli napomoci k tomu, aby tito lidé zůstávali doma, protože tam budou šťastnější než někde v cizině. Potom bude nutné se uváženě a lidsky zaměřit na zbylé přistěhovalce, ale ti by neměli, na rozdíl od současného hromadného přistěhovalectví, představovat vážný problém.

Může se ale stát, že i navzdory společnému rozvoji se mohou lidé z jedné chudé země rozhodnout hromadně překročit hranice jiného státu.

Bývalý prezident Valéry Giscard d’Estaing to nazval „přistěhovaleckou invazí“, když 21. září 1991 prohlásil: „Problém, kterému čelíme, se změnil z přistěhovalectví na invazi.“ Spisovatel Jean Raspail takový scénář nastínil ve svém románu Tábor svatých. Cílová země, o níž v knize píše, se rovněž nachází ve stavu krajní nouze. Zcela jasně nemůže přijmout miliony cizinců. Nemá pro ně ubytování, jídlo ani práci.

V takovém případě má cílová země skutečně právo na vlastní obranu, dokonce i proti lidem, které zjevně potkalo neštěstí. Představa, jak armáda silou brání chudákům vstoupit do země, je tváří v tvář jejich bídě jistě nemilá, ale slabost v této věci by mohla ohrozit místní obyvatelstvo, aniž by se případným přistěhovalcům vůbec pomohlo. Samozřejmě, teď zvažujeme spíše neobvyklou událost, která je ale do jisté míry skutečností, dokonce i dnes.

Hovoříte o právu na sebeobranu?

Národ má nezpochybnitelné právo bránit se proti přílivu přistěhovalců, který se zvrhne v invazi. Spolu s papeži jsme si již řekli, že přijetí musí být zpravidla velkodušné, protože země byla na počátku stvořena pro celé lidstvo, přičemž většina přistěhovalců klepe na dveře, aby unikla své zoufalé situaci. Na druhou stranu ale platí, že území patří národu, který jej obydluje jako své vlastnictví, a ten může přijmout, koho chce. Úkolem státní moci je chránit obecné dobro vlastního národa, a to přednostně, tedy před dobrem jiných národů či světa. Státní moc musí provádět lidskou a spravedlivou přistěhovaleckou politiku, nicméně by také měla být rozvážná a prozíravá. Rozhodně by ale nebylo rozvážné ani prozíravé či spravedlivé nechat z čiré lhostejnosti zaplavit zemi davy přistěhovalců, a to ke škodě vlasti a národa, který má státní moc jako jediný zastupovat.

Má nelegální přistěhovalec nějaká práva?

Tak se k problému přistupuje dnes, ale tím se celá otázka hned na začátku zkresluje. Vždyť už sám pojem „nelegální“, tedy „nezákonný“, jakákoli práva vylučuje. Ale nelegální přistěhovalec není pouze nelegální, je např. také lidskou bytostí. Pokud tedy odpovím, že nemá žádná práva, budu nelidský, a když řeknu, že mu určitá práva příslušejí, tak tím jakoby zpochybňuji jeho nezákonné postavení. Myslím, že je nutné celou otázku otočit, a ptát se, jaké povinnosti má země vůči nelegálnímu přistěhovalci. Máme povinnost vrátit ho do jeho původní země, ale spravedlivým a lidským způsobem.

Co když nelegální přistěhovalec pobývá v zemi už deset či dvacet let, je pak stále spravedlivé vrátit ho zpět?

Hovoříte o otázce jeho právního postavení. Každý asi zná starou zásadu: „Ius summum saepe summa est iniuria. Nejvyšší právo je často největší nespravedlností.“ Je např. dobré potrestat pachatele, ale pokud není po uplynutí určitého času dopaden, pak by se mohlo stát, že jeho potrestání, které je samo o sobě spravedlivé, by případně způsobilo větší nespravedlnost. Proto zákon mívá různá časová omezení. Např. ve Francii platí u vraždy třicetiletá promlčecí doba. Bylo by možné stanovit takovou promlčecí lhůtu také ohledně nezákonného přistěhovalectví. Lze např. vymezit, že přistěhovalec, který nebyl do dvaceti let odhalen, tj. nedostal se ani do sporu se zákonem, může být uznán. Ale aby bylo jasno, nemá to nic společného s právy nelegálního přistěhovalce, spíše se jedná o ustanovení, které sleduje obecné dobro společnosti. Proto se také promlčecí doba stát od státu liší.

Proč se současným evropským vládám nedaří bojovat s přistěhovalectvím?

Každá vláda je strážcem svých vlastních zákonů. Navzdory moralizujícím prohlášením budou národy, které ztratily vůli k životu, nutně zaplaveny mladými, zmužilými, plodnými národy. Ostatní jsou jen představy a planá přání. Národy, které už nechtějí tvrdě pracovat, vyklizují pole přicházejícím přistěhovalcům. Národy, které už nechtějí mít děti, budou přemoženy početnými rodinami přistěhovalců. Národy, které už nechtějí bránit sebe sama, budou čelit armádě přistěhovalců. Takový je neúprosný zákon života: na hostině lidstva není místa pro staré národy.

Je zde nějaké řešení?

Jsou zde samozřejmě určité utišující prostředky. Čím pomalejší je příliv přistěhovalců, tím je větší naděje na jejich přizpůsobení a začlenění, aniž by došlo k vážnějšímu narušení života hostitelské země. Zpomalení přistěhovalectví ale vyžaduje čas. Řešením je obroda našich národů, a to růstem jejich porodnosti, chutí k práci, láskou k vlastním hodnotám, věrností našim dějinám. A také účinnou politikou společného rozvoje, aby lidé z chudých národů neopouštěli svoje země a mohli tam v klidu žít. K takovéto obrodě by ale bylo nutné otočit kormidlem pekelného stroje, který se dal do pohybu před více než dvěma sty lety.

Pekelný stroj?

Stroj, který rozjeli revolucionáři. Ti chtěli zpřetrhat pouta mezi Francií a Církví, a přitom zachovat křesťanskou morálku. Chtěli, aby Francie přestala být katolickou, ale zároveň zůstala spořádanou, pracovitou, vlasteneckou, ušlechtilou a oddanou. Když ale oddělíte strom od jeho kořenů, pak se nesmíte divit, že umírá. Zakrátko strom zeslábne a jednoho bouřlivého dne spadne na majitelův dům. Francouzi, kterým bylo říkáno, že není žádný Bůh, nakonec došli k závěru: „Žádný Bůh, žádný pán.“ Proč nelhat, když za lež nehrozí žádný Boží trest? Proč pracovat, když se dá žít bez práce?

Pouze obnova křesťanství může vrátit našim národům chuť k věčnému životu, a tím i k životu pozemskému. Otázka přistěhovalectví je bezesporu otázkou politickou. Mají naše národy stále radost ze života, z toho být samy sebou, a dokážou napnout síly k dosažení cíle? Pokud ve svém úpadku podlehnou sladkému snění, pak to bude jejich nevyhnutelný konec, protože zmizí přemoženy národy, které o své místo na slunci bojují.

 

Převzato z The Angelus, srpen 2007.
Původně vyšlo ve Fideliter, leden-únor 2007.
Přeložil Michal Spurný.

Vyšlo v Te Deum 3/2011.