Vztah ke zvířatům aneb Mají zvířata práva?

Otázka našeho vztahu ke zvířatům, kterou se chceme nyní zaobírat, je poměrně složitá a ožehavá, a to zejména z toho důvodu, že se k ní přistupuje ze sentimentálního pohledu, přičemž přání bývá otcem jistých nelogických závěrů. Kdybychom podobnou diskusi přijali, připravili bychom se tím o řadu argumentů, jelikož by tím vznikl dojem, že se celá otázka odehrává pouze v citové rovině, což není pravda.

Základní zásady

Nejprve je nutné vyvarovat se nemístných sentimentů a vrátit se k podstatným zásadám a faktům. Pak zjistíme, že katolická církev nemá důvod stydět se za svou minulost, že její učení hovoří o jisté ohleduplnosti vůči zvířatům, že k ní vyzývali papežové i kardinálové a světci byli jejími nejzářnějšími příklady.

Dovolím si říct, že někteří tzv. milovníci zvířat jsou častokráte jejich největšími nepřáteli. Kardinál Donnet poznamenává, že „zahrnují zvířata přehnanou náklonností, přičemž jim prokazují, co upírají svým bližním“. Milovníci zvířat bývají navíc ve své lásce nezřídka krutí: nemístným rozmazlováním ničí zdraví a patřičné pudy svých zvířecích společníků.

Církev tedy dává pozor, aby, jak říká kardinál Gasparri, „nepřevrátila podivuhodný řád stvoření tím, že by člověka připravila o jeho královskou korunu a svrhla ji k nohám nižších tvorů“.

Církev musí být opatrná, neboť v souvislosti se zvířaty vládne řada bludů, které převážně vycházejí z reinkarnace (víry v převtělování duší) a uctívání zvířat.

Dovolte, abych nyní uvedl zásady, které musíme mít na zřeteli, mají-li být naše úvahy smysluplné a k něčemu vést a zároveň vzbudit soucit s trpícími zvířaty. Prosím, abyste si, dříve než se pustíte do jakýchkoliv soudů, nejprve pozorně přečetli následující řádky.

Člověk byl stvořen k obrazu Božímu a k jeho podobě, zvířata nikoliv. Člověk je tvor rozumný, zvířata jsou nerozumná, a to v tom smyslu, že ačkoli se u nich setkáváme s jistým uvažováním a mohou pociťovat, slovy zesnulého arcibiskupa Downeyho, „psychickou bolest“, tak nejsou schopna přijmout milost nebo navázat duchovní vztah s Bohem. Člověk je tudíž osobou, zvířata osobami nejsou. Člověk je osobou, jelikož je sám o sobě cílem, ne pouhým prostředkem ke zdokonalení bytostí vyššího řádu. Zvířata nejsou osobami či mravními bytostmi, poněvadž nemají rozum a svobodnou vůli (a tudíž ani zodpovědnost) a byla stvořena, aby sloužila člověku za prostředek (je-li jich správně užíváno) k jeho zdokonalení. Pod zvířaty se nachází rostlinstvo, které je určeno k tomu, aby sloužilo člověku i zvířatům.

Otázka práv

Právo neboli jus je mravní způsobilost nebo schopnost něco dělat, mít, konat nebo se něčeho zdržet. Jedná se o mravní, nikoliv fyzickou schopnost, odvozenou z věčného zákona, který je zdrojem všech zákonů a práv. Proto zvířatům, jakožto nemravním bytostem, nepřísluší samým o sobě žádné jus neboli právo; nemají vůči člověku žádný osobní právní nárok, a tudíž v tomto smyslu nevyvstává ani žádná otázka nespravedlnosti (tedy porušení jus), jak uvádí dominikán otec Prümmer. Zde je zapotřebí značné opatrnosti. Bezcitný člověk řekne: „To mi stačí. Teď na mě nemůžete.“ A milovník zvířat prohlásí: „Katolická církev mě zklamala.“

Oba se mýlí. Stejný Zákonodárce, který, slovy kardinála Gasparriho, „je původcem stvoření, ho ustanovil k dokonalosti v rámci nádherného, uspořádaného souladu, že je celé dílo přírody podřízeno člověku jakožto pánu, neboť mu dopomáhá k dosažení jeho cíle“, byť nepozvedl zvířata do mravního řádu tím, že by je postavil na roveň člověku, přesto pro ně stanovil větší záruky, než je pouhá citová náklonnost. Zahrnul péči o zvířata a vztah k nim do všeobecného mravního řádu. Ano, myslící člověk uznává, že mu je zvířecí svět svěřen Bohem k jeho užitku. Při tomto užívání tudíž nesmí zapomínat na Stvořitele.

A tak necitovi odpovídáme: „Měj se na pozoru, ne abys neporušil práva zvířat, neboť taková nejsou, nýbrž Boží práva nad nimi.“ A milovníkům zvířat říkáme: „Katolická církev zušlechtila a povznesla snahy o dobré zacházení se zvířaty na něco, co má věčnou hodnotu, co je chvályhodné a zaslouží si ze strany Boží spravedlnosti odměnu.“

Jak řekl v dubnu 1931 kardinál Bourne dětem ve Westminsterské katedrále: „Vlídnost ke zvířatům přináší i zvláštní zásluhy, pamatujeme-li, že jsme touto vlídností povinni, neboť zvířata učinil Bůh a je tudíž jejich Stvořitelem.“

Svědectví Písma sv.

Podívejme se na tyto zásady ve světle Písma sv. V knize Genesis čteme: „Stvořil Bůh veliká zvířata vodní a všelijaké pohybné živočichy, které vydaly vody podle jejich druhů, jakož i všeliké druhy létavců. A viděl Bůh, že je to dobré“ [1, 21]. „Učinil Bůh divoká zvířata podle jejich druhů, krotká zvířata, jakož i všecku zemskou drobnou zvířenu podle jejích druhů. A viděl Bůh, že je to dobré“ [1, 25]. Všechna zvířata tedy pocházejí od Boha a jsou dobrá, tj. že odpovídají záměru božského úradku. Viděl, že je to dobré, pohleděl na zvířata se zalíbením; byly dílem jeho rukou, poslušné zákonu přírody, který do nich vložil, dokonce i ‚nebesa vypravují slávu Boží a díla rukou jeho hlásá obloha. Den dni výmluvně podává tu zprávu, a noc noci dává to poučení‘“ [Žalm 18, 2–3].

Prozřetelnost Boží navíc zahrnuje i zvířecí tvory. Když se Bůh rozpomenul na Noema, „rozpomenul se také na všechny živočichy, zvláště brav a skot, který byl s ním v arše“ [Gn 8, 1]. Když rozklenul duhu, pravil Noemovi: „Hle, já učiním s vámi a s potomstvem vaším po vás smlouvu, týkající se i každého živočicha, který jest s vámi – jak z ptactva, tak z domácího zvířectva a ze vší zvěře polní – který jest vůbec v pozemské zvířeně“ [Gn 9, 9–10]. Sabat byl ustanoven, „aby si býk tvůj i osel odpočinul a aby se osvěžil syn tvé otrokyně i cizinec“ [Ex 23, 12].

O tom, že Bůh ze své prozřetelnosti nevyjímá ani zvířata, nacházíme nejedno svědectví, např. u proroka Jonáše [4, 11]: „A já bych soucit neměl míti s Ninivem, městem velikým, v němž jest více nežli sto dvacet tisíc lidských bytostí, jež nedovedou rozlišovat pravici od levice, a množství dobytka?“ Vzpomeňme si na slova Pána Ježíše z Nového zákona: „Copak neprodávají dva vrabce za penízek? A přece nespadne z nich ani jeden na zem bez vůle Otce vašeho“ [Mt 10, 29] nebo: „Pohleďte na ptactvo nebeské: neseje ani nežne, ani neshromažďuje do stodol, a váš Otec nebeský je živí“ [Mt 6, 26]. Všemohoucí Bůh tedy stvořil všechna zvířata, pečuje o ně a ví, co se s nimi děje, dokonce i s těmi nejmenšími z nich.

Nyní, stále s Písmem sv. v ruce, můžeme pokročit dále. Bohu jakožto Stvořiteli náleží svrchovaná vláda, neboli právo vlastnictví a jeho užívání. Tuto vládu svěřil Bůh s jistými výhradami člověku.

„Řekl také: Učiňme člověka k obrazu a podobě naší; ať panuje nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad krotkými zvířaty, nad celou zemí, jakož i nade vší drobnou zvířenou, která se pohybuje po zemi. Stvořil tedy Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil ho, muže a ženu stvořil je. Požehnal jim též Bůh, řka: Rosťte, množte se, naplňte zemi, podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem a nade všemi živočichy, kteří se po zemi pohybují“ [Gn 1, 26–28].

A jelikož svěřil svou vládu Adamovi a nehodlá do jeho správy zasahovat, čteme: „Stvořiv tedy z hlíny všecky pozemské živočichy a všecky nebeské ptáky, Hospodin Bůh přivedl je k Adamovi, by viděl, jak by je nazval; jméno pak každého živočicha mělo býti takové, jaké mu Adam dá“ [Gn 2, 19].

Lidské panování není neomezené

Byla-li člověku svěřena tato vláda, pak se musí Bohu zodpovídat z jejího spravování. Neboť je díky svobodné vůli svobodnou bytostí a je zodpovědný za své činy. Stejně jako ze všech darů, jež od Boha obdržel, tak i v případě této vlády nad živými tvory musí vydat počet ze svých skutků Pánu, který mu ji propůjčil.

Člověk je navíc stvořen k obrazu Božímu, a je tudíž povinen jednat ve své rovině stejně, jak by činil Bůh, být ve svých skutcích odrazem svého Stvořitele. Tak jako Bůh miluje, netýrá a stará se o zvířecí tvory, podobně má postupovat i člověk. Toto je hlavní a základní důvod pro dobré zacházení se zvířaty: správným vztahem k Božím tvorům obnovujeme řád stanovený Bohem, přetváříme padlé stvoření dle jeho záměru a vyjadřujeme svou lásku k němu. Pokud to budeme dělat, nalezneme se, jak si záhy ukážeme, v té nejlepší společnosti světců.

Další omezení

Je jasné, že se vláda, kterou byl člověk pověřen, nevztahuje stejnou měrou na zvířecí a na rostlinnou říši, na cítící a necítící bytosti, neboť zvíře je vznešenějším projevem Boží moci než rostlina. A jestliže byla zvířata stvořena k tomu, aby sloužila člověku, pak rostlinstvo je stvořeno, aby sloužilo (v první řadě jako potrava) zvířatům a lidem.

Profesor filosofie P. Fox zdůrazňuje jednu mravní zásadu: „Tím, že dal Stvořitel zvířecím tvorům přirozenost činící z nich cítící bytosti schopné vnímat bolest, přirozenost, jež mají zvířata společnou s námi, stanovil našemu panování nad nimi i omezení, která se netýkají naší vlády nad necítícím světem. Jsme tudíž povinni nakládat s nimi způsobem, který odpovídá jejich přirozenosti.“

Boží otcovství ve vztahu ke zvířatům

Nyní si dovolím opět citovat kardinála Bournea, který vždycky volí svá slova velmi opatrně. Takto končí svoji úvahu: „Bůh učinil zvířata, je tudíž jejich Stvořitelem, a v jisté míře se jeho otcovství vztahuje i na ně.“ Vzpomeňte si rovněž, jak Pán Ježíš hovoří o tom, kterak jeho Otec pečuje o zvířata. Pokud tedy o ně i my pečujeme, následujeme jeho příkladu. „Buďte tedy dokonalí, jak dokonalý jest i váš Otec nebeský“ [Mt 5, 48].

Je zde ještě jedna rovina Božího otcovství ve vztahu ke zvířatům. Apoštol praví: „Od něho mají své bytí všechny druhy tvorů na nebi i na zemi“ [Ef 3, 15]. Veškeré rodičovství u lidí i zvířat je proto v jistém smyslu odrazem Božího otcovství. Jistě si pamatujete následující příměr Pána Ježíše: „Kolikrát jsem chtěl shromážditi tvé děti, jako slepice shromažďuje svá kuřátka pod křídla“ [Mt 23, 37]. A sv. Augustin píše: „Na slepici stačí pohlédnout a víte, že je matkou“ (tak se stará o svou drobotinu).

Je třeba jednat rozumně

Teď se dostáváme k jednoduché zásadě, která má všeobecnou platnost. V užívání všech darů, jež nám Bůh dal, se máme řídit hlasem zdravého rozumu. Proto je člověk při výkonu své vlády nad zvířaty, kterou ho pověřil Bůh, povinen jednat rozumně. Neboť sv. Tomáš říká: „Řád je nejen ve věcech samotných, ale také v jejich užívání.“ To, že nám Bůh dal vládu, ještě neznamená, že se jedná o neomezenou moc nad tvorstvem (ta totiž náleží jemu), nýbrž jde o moc podléhající pravidlům, jež platí v jakémkoli případě, kdy je nám něco půjčeno. Tyto zásady jsou tři:

1. Užívat věci stejně, jak by jich užíval majitel (a rozhodně ne proti jeho zájmům).
2. Nepřekračovat bez zvláštního svolení meze, které vyplývají z povahy a určení věci.
3. Dodržovat ex justitia [z hlediska spravedlnosti] podmínky stanovené majitelem.

Mají zvířata vůbec nějaká práva?

Uvedli jsme, že zvířata, jež nejsou mravními osobami, nemají vůči svým majitelům žádná osobní práva. Příslušejí jim však práva ratione Creatoris, tj. že jejich týráním dochází k porušení práv Stvořitele, a ratione ordinis creatae, tedy že je tím narušován Boží řád stvoření. Na otázku „Mají zvířata práva jakéhokoliv druhu vůči svým pánům nebo vlastníkům?“ Svaté oficium, jehož odpovědi jsou samozřejmě závazné, odpovědělo: „Ano.“

Na doplnění uvedu dva úryvky, které byly napsány v jiné souvislosti. Prvním je krátká, ale věcná poznámka významného teologa kardinála Zigliary: „Služba člověku je smysl bytí, který zvířatům určil Stvořitel. Když tedy člověk bezdůvodně zachází se zvířetem krutě, jedná špatně, a to ne z toho důvodu, že by porušoval práva zvířete, nýbrž proto, že je jeho jednání v rozporu s řádem a záměrem Stvořitelovým.“

Stejně jasně hovoří i kardinál Manning: „Je nanejvýš zřejmé, že povinnosti vládnou mezi mravními bytostmi, níže postavená zvířata tudíž mravním povinnostem, jimiž jsme vespolek vázáni, nepodléhají; jsme však nastokráte povinováni Stvořiteli oněch zvířat. Naše povinnosti a mravní závazky se vztahují na toho, který je stvořil. A chceme-li znát hranice a širší nástin svých povinností, pak pravím, že jsou dány přirozeností a dokonalostmi Boha, a jednou z nejvýraznějších těchto dokonalostí je věčné milosrdenství. Ačkoli prostý mezek nebo kůň vskutku není mravní bytostí, tak Stvořitel onoho mezka je nejvyšším Zákonodárcem, jehož přirozenost je jemu samému zákonem. A když svěřil panování nad svými tvory člověku, učinil tak pod podmínkou, že s nimi bude zacházeno ve shodě s jeho dokonalostmi, jež jsou jeho vlastním zákonem, a tudíž i zákonem naším“ [Zoophilist z 1. dubna 1887].

Toto pozoruhodné vyznání se do značné míry týká věcí, o kterých jsme již psali, ale rád bych zdůraznil kardinálův postřeh o tom, že stvoření není jen nějakým nahodilým dílem Boha, nenutným projevem jeho moci (což je bezesporu pravda), ale odrazem jeho přirozenosti. Čili pokud jsou milosrdenství a starostlivost součástí Boží přirozenosti a pravidlem jeho působení, pak by měly být i pravidlem našeho jednání.

Krutost je hříchem

Katolíci mají ještě jeden důvod, proč dbát a zasazovat se o dobré zacházení se zvířaty, a to vědomí, že bezdůvodná krutost ke zvířatům je hříšná a člověka nehodná.

Dvě další odpovědi Svatého oficia znějí:

„Je podle názoru Svatého oficia hříšné trýznit sprostá zvířata?“ – „Ano.“

„Poznamenávají takové hříchy podle názoru Svatého oficia duši a povahu trýznitele?“ – „Ano.“

A tak, i když nejsou zvířata mravními bytostmi, vstupují do oblasti morálky, pokud se stávají nástroji nebo příležitostí k hříchu. Musíme tedy trvat na tom, že každý, kdo má co do činění se zvířaty, je pod hříchem vázán jistými mravními povinnostmi, aby s nimi zacházel podle Stvořitelova záměru.

Jinou, druhotnou pohnutkou k potírání krutosti je, že se jedná o nerozumné a odporné jednání, zatímco „kdo se cvičí v citu milosrdenství s živočichy, je tím více uzpůsobován k citu milosrdenství s lidmi“ [ST I-II, q. 102, a. 6 ad 8 – pozn. překl.]. Spolu s tímto citátem sv. Tomáše uvádí zesnulý převor Keypers i slova biskupa Vaughana: „Jedním z nejsilnějších důvodů, proč mají lidé s nižšími zvířaty zacházet laskavě a ohleduplně, je bezesporu ohled na vlastní povahu.“

Většina projevů krutosti pochopitelně vychází z nedostatku rozumu a zodpovědnosti. To je ještě další důvod k tomu, aby se začaly ohledy ke zvířatům vštěpovat v rámci výchovného procesu už od nejranějších dětských let.

Věrná služba si zaslouží vděk

V určitém smyslu dlužíme a máme prokazovat „vděčnost“ zvířatům za jejich službu. Pochopitelně ne v témže smyslu, v jakém projevujeme vděčnost bytostem obdařeným duší a rozumem, nicméně přesto vděčnost; vděčnost za neutuchající věrnost, za pomoc v životě a dobrobyt. Je hluboce zakořeněným a úctyhodným lidským pudem toužit se odvděčit za dobrodiní, kterých se nám dostalo. Píšu „lidským“, ale mnozí mohou určitě uvést řadu příkladů, že projevů vděčnosti jsou schopna rovněž zvířata.

Jedním z důvodů, proč si ceníme společnosti zvířat, je, že nekritizují, jak to občas činí lidské bytosti, nejsou sobecká, potěšují nás, když máme špatnou náladu a zrovna potřebujeme něčí náklonnost. Častokrát se zdá, že vyciťují naše potřeby a soucítí s námi. Bylo by zajisté nevděčnou odplatou zacházet s nimi krutě nebo dovolit, aby s nimi takto zacházeli jiní, máme-li možnost tomu zabránit.

Pán Ježíš a zvířata

Už jsem se zmiňoval o tom, jak Pán Ježíš líčí péči, kterou jeho Otec zahrnuje jím stvořená zvířata. Dovolte mi k tomu ještě něco uvést. Když sv. Marek popisuje pokušení na poušti [1, 13], dodává (jako jediný), že Pán Ježíš žil se zvěří, a to nikoliv předtím, jako by přítomnost zvířat byla jednou z děsivých stránek pouště, nýbrž potom, jako kdyby zvířata přišla spolu s anděly, aby Pána Ježíše utěšila a blahopřála mu k jeho vítězství. Izajáš nás upozorňuje: „Bydliti bude vlk s beránkem, a rys s kozlátkem bude ležeti; tele a lev a ovce budou se spolu živiti, a malé dítě bude je poháněti“ [11, 6]. Svatí, jak uvidíme dále, byli rovněž toho mínění, že zvířata pomáhají v znovunabytí původní vlídnosti k lidem.

Rád bych také připomenul, že Pán Ježíš, naplňuje svým slavným vjezdem do Jeruzaléma Izajášovo proroctví [62, 11], „přicházel tichý, sedě na oslici a oslátku“ [Mt 21, 5]; od té doby má prý osel podle lidové slovesnosti ony dva pruhy, jeden na hřbetě a druhý na plecích, které tvoří znamení kříže.

Chceme-li se sv. Pavlem upřímně vyznat: „Nežiji už já, nýbrž žije ve mně Kristus“ [Gal 2, 20], pak naše ohleduplnost vůči zvířatům bude znamením takového přebývání Krista v nás.

Postoj papežů

Seznam papežů, kteří přímo či nepřímo požehnali snahám o zlepšení zacházení se zvířaty, zahrnuje Pavla II. (1464–1471), sv. Pia V. (1566–1572), Pia IX., Lva XIII., sv. Pia X., Benedikta XV., Pia XI. a Pia XII.

V roce 1950 učinil Pius XII. následující důležité prohlášení:

„Živočišný svět, stejně jako veškeré stvoření, je projevem moci Boha, jeho moudrosti a dobroty, a jako takový si zaslouží ze strany lidí úctu a ohleduplnost. Jakákoliv lehkomyslná touha zvířata vyhubit, veškerá zbytečná tvrdost a bezcitná krutost vůči nim zasluhují odsouzení. Takové jednání navíc škodí zdravým citům a vede toliko k jejich zhrubnutí.

Ve světle výše řečeného docházíme rovněž k poznání, že Stvořitel dal člověku zvířata, aby mu sloužila [Gn 1, 28], neboť ten díky svému rozumu podstatně převyšuje celý zvířecí svět.“

Myslím, že není nutné sáhodlouze popisovat, kterak se nejvyšší církevní představitelé častokrát a jasně vyjadřovali o nutnosti dbát na dobré zacházení se zvířaty, přičemž žádný z nich se nevyslovil v opačném duchu.

Příklady svatých

Uveďme krásné dějiny vztahu mezi zvířaty a svatými Božími citátem z Leckyho. Ten ohledně písemnictví středověkých klášterů uvádí, že „představuje jednu z nejpozoruhodnějších snah v rámci křesťanstva o vštípení vlídnosti a soucitu vůči zvířecím tvorům“ [History of European Morals, sv. II, str. 161]. Není žádným překvapením, když o zakladateli západního mnišství čteme, že si učinil přátele z divokých zvířat žijících poblíž jeho kláštera. Učený životopisec opat Tosti v této souvislosti napsal v roce 1896 následující:

„Lidé jako sv. Benedikt, kteří neustále žili láskou ke Stvořiteli, nemohli upřít svou lásku ani věcem, jež stvořil. Cítili se tedy spojeni svazkem bratrské lásky se vším na Božím světě. A nerozumná zvířata zas z božského ustanovení častokrát prokazovala službu těmto světcům, kteří na poušti, daleko od lidské společnosti, odevzdali své životy do rukou samého Boha. A tak navzdory bezbrannosti a osamění nikdy nezemřeli z důvodu napadení divokou zvěří. Naopak, v životech otců pouště najdeme vránu přinášející chléb sv. Pavlovi (prvnímu poustevníkovi) nebo dva lvy přicházející z pustiny, aby vykopali hrob sv. Antonínovi. A sv. František v přívalu lásky ke všem nerozumným tvorům nazýval ptáky svými ‚bratry‘, a za svého ‚bratra‘ označil dokonce i vlka.

Láska světců k nerozumným tvorům je důsledkem lásky, kterou chovají k Bohu. […] Hřích prvního člověka nebyl jen vzpourou, která ho odloučila od Boha, ale vzdálil se tím také od sebe samého, jakož i od nerozumných tvorů podřízených Bohu. (Proto se můžeme setkat s opětovným Božím ujištěním, že zvířata nemají prolévat krev lidí [Gn 9, 5].) Lidem, kteří se obzvláštními skutky pokání a čistoty znovu obrátili k Bohu, se častokráte dostávalo mimořádného Božího svolení k tomu, aby zase nabyli vládu nad divokými zvířaty; a ta se, zkrocena ctnostmi světců, vrátila ke své dřívější poddanosti.“

Máme-li následovat příkladu svatých a směřovat stále více k Bohu, pak lze říci, že o tom, jak daleko jsme na této cestě pokročili, svědčí i náš vztah ke zvířatům, tj. do jaké míry k nim chováme stejnou lásku, jakou se vyznačovali světci.

Občas můžeme vidět, jak se hrozivě vypadající pes nechá tahat za uši od malého dítěte nebo dovolí, aby mu strkalo prstíky do tlamy, jako kdyby v nevinnosti dítěte spatřoval jakýsi odkaz na zlatou dobu a dávno zapomenutý svět.

Zvířata jsou Božím darem

Abychom to uzavřeli: „Každý dobrý a dokonalý dar pochází shůry.“ Bůh učinil zvířata proto, aby nám sloužila a dělala společnost. Veškeré naše povinnosti vůči zvířatům vyplývají z následujících čtyř slov: „Bůh nám zvířata svěřil.“ A kardinál Newman naznačuje, že nám mohou dokonce pomoci i v našem duchovním životě: „Pomysli, jaký pocit zažíváš při pohledu na týrání zvířat, a vzbudíš pocit, který by v tobě měly vyvolávat dějiny kříže a utrpení Páně. Dovol mi ještě dodat, že je to vždy ku prospěchu, pokaždé když čteš o bezohledném a necitelném zacházení se zvířaty; nechť tě to jako obraz upamatovává na Kristovo utrpení. Ten, který stojí nad anděly, se ráčil ponížit na roveň obyčejného tvora, jak praví žalmista: ‚já spíše červ jsem nežli člověk, pohanění lidí a povrhel chátry‘ [Ž 21, 7].“

Snad se mi podařilo ukázat, že vlídnost vůči zvířatům vychází z tradice Písma a katolických teologů, papežů a kardinálů, světců a řeholních řádů, že je v souladu s logikou a přirozeným zákonem a že se nezakládá pouze na citech, ale také na tom, co zesnulý arcibiskup Downey nazýval „rozumem a sociální soudností“.

Dom Ambrose Agius OSB

Převzato z Cruelty to Animals, Londýn 1958.
Přeložil Mikuláš Spurný.
Vyšlo v Te Deum 1/2015.