Ideologické pozadí olympijského ceremoniálu

Zahajovací ceremoniál Letních olympijských her ve Francii vzbudil vášnivé debaty nejen nad Sienou a Loirou, ale v celém světě. Kontroverzní záběry viděl snad každý, proto se zde zaměřím na specifiky francouzské ideologické a politické souvislosti zmíněné události.

Vezměme to popořádku. Umělecký ředitel ceremoniálu, dvaačtyřicetiletý divadelní režisér Thomas Jolly se angažuje v hnutí LGBT a sám je aktivním homosexuálem. Navíc tuto tématiku často vkládá do svých představení. Jolly na otázku, proč se rozhodl pro podobu ceremoniálu, která by mohla urazit náboženské city některých lidí, odpověděl, že netuší, koho a proč by to mělo urazit. Dodal, že ceremoniál měl nést silné republikánské poselství, „message“, mj. o tom, že „máme právo milovat se, jak chceme a s kým chceme“.

Tím se dostáváme k jádru problému, tedy onomu slavnému republikánství. U nás by snad málokdo dával republikánství do souvislosti se svého druhu uměleckým obřadem, jehož jsme byli svědky. Ale ve Francii je republika vlastně alternativním náboženstvím, které se utvářelo ještě podle myšlenek Jeana-Jacquesa Rousseaua a bylo zavedeno do praxe revolucí. Právě Rousseau položil v osmnáctém století teoretické základy občanského náboženství, jež mělo být alternativou ke křesťanství, přičemž se především odvolával na pohanský starověk.

Rousseau ve svém díle O společenské smlouvě tvrdí, že křesťanství je neslučitelné s demokracií a svobodou. Mimo jiné píše: „Říká se nám, že národ opravdových křesťanů by vytvořil nejdokonalejší společnost, jakou si lze představit. V tomto předpokladu vidím jen jednu velikou nesnáz, že totiž společnost pravých křesťanů by nebyla již společností lidskou.“ A podotýká: „Mýlím se však, když říkám křesťanská republika; tato obě dvě slova se navzájem vylučují. Křesťanství hlásá jen otroctví a závislost. Jeho duch příliš přeje tyranii, než aby z toho vždy netěžila.“[1]

Proto Rousseau hlásá nutnost návratu k občanskému náboženství, které by odpovídalo státu podle antického vzoru. Argumentuje tím, že v antice nedocházelo k náboženským válkám, jaké vyvolalo křesťanství, protože každý stát měl své vlastní božstvo. Podle něj křesťanství svým zaměřením na nadpřirozené věci, na spásu duše, odvádí lidi od světské skutečnosti. Rousseau uznává pouze jediné „dogma“, pokud jde o vyloučení ze společnosti. A nejtěžším proviněním je „nesnášenlivost; ta spadá pod kulty, které jsme vyloučili. […] Kdokoliv se odváží říci: ‚Mimo církev není spásy,‘ má se vyhnat ze státu“. Rousseau navíc píše, že každý, kdo se opováží prohřešit proti společenské smlouvě, včetně „dogmat občanského vyznání víry“, „nechť je potrestán smrtí“, a to „spíše jako nepřítel než jako občan“, neboť tím, že „porušil společenskou smlouvu, není již členem státu“.

Proč se vůbec zabývat Rousseauem? Protože právě na základě jeho myšlenek a následného ideologického vývoje došlo k utvoření ideje republiky. Idea republiky, kterou nejprve uváděli do života revolucionáři jako Robespierre nebo Saint-Juist. Tak vznikala vize republikánského náboženství, která pak od přelomu devatenáctého s dvacátého století naplňována v podobě shora prosazované tzv. laicizace, kdy dochází k násilnému odkřesťanštění veřejné sféry, vytlačování katolicismu ze škol, z ulic, znárodňování kostelů, zabavovaní církevního majetku…

Není nutné líčit všechny podrobnosti, ale musíme si uvědomit, že republika, světská republika, je určitý ideál, který je založen právě na zmíněné myšlence občanského náboženství. To má svůj kult, své obřady a svá dogmata. Proto byly např. sochy Panny Marie nahrazovány sochami Marianny ztělesňující republiku nebo křesťanské svátky a názvy ulic republikánskými, nemluvě samozřejmě o zavedení republikánské hymny, výchovy atd.

K tomuto republikánskému ideálu přibývá spolu s kulturními změnami od šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let minulého století výrazně další prvek, který sice pozorujeme v celém západním světě, ale jenž ve Francii nabírá specifické podoby. Jmenovitě se jedná o individualistický prvek, který už není jen protikřesťanský, ale také protirodinný a protinárodní. Idea republiky, která byla ještě na počátku dvacátého století často, samozřejmě ne vždy, spojována právě s étosem vlastenectví, národa nebo společenství, se v souvislosti s etickými, axiologickými, kulturními proměnami stávala stále více hnací silou individualismu, hédonismu, permisivity. Republika se vlastně mění v jakýsi prostředek pokroku, přičemž ten, jak víme, si lze s „pokrokem pokroku“ vykládat různě.

A když dnes Thomas Jolly prohlašuje, že pro něj republika znamená „právo milovat se, jak chceme a s kým chceme“, pak to potvrzuje i zahajovacím ceremoniálem, ve kterém představuje homosexualitu, transsexualitu nebo tzv. polyamorii. A tak jsme mohli třeba vidět tři milence nebo transvestitu pod pseudonymem Minima Gesté nesoucího olympijskou pochodeň. Jde především o vzkaz „LGBTQ+fobům“ a boření zásad „heteronormativní“ a „patriarchální“ společnosti.

Celá ceremonie měla v podstatě ukázat nadvládu jednoho náboženství nad druhým, republikánského nad křesťanstvím. Původní revoluční Deklarace práv člověka a občana sice nic nehovořila o homosexualitě, mileneckých trojicích, převlékání mužů za ženy nebo různých oplzlostech, ale v novém výkladu „práv člověka“ tyto věci najdeme a hrají klíčovou roli. Proto Thomas Jolly muže tvrdit, že chtěl ukázat svobody zrozené ve Francii a šířit je do celého světa. Předseda organizačního výboru Tony Estanguet na tiskové konferenci připustil, že se jednalo se o angažovaný „ceremoniál se silným poselstvím o lásce a rozmanitosti, který měl podnítit myšlení a nést co nejsilnější poselství“.

Tato náboženská, rituální stránka tedy není bezvýznamná, ba je dokonce zásadní. Ceremoniál byl jakýmsi aktem posvěcení nového náboženství, aby se tím vyjádřila jeho nadvláda. Známe to ostatně z dějin, kdy se bořily symboly předchozího náboženství a zaváděly nové, čímž se dávalo najevo, že právě nové náboženství stojí ve středu veřejného života, udává tón společnosti a stanovuje morálku. Právě ceremoniál měl ukázat, že republikanismus, chápaný především jako permisivita a multikulturalismus, je panujícím náboženstvím. Je to důsledek, byť odlehlý, myšlenek Jeana-Jacquesa Rousseaua.

Zde sehrál důležitou roli i hlavní historik příprav ceremoniálu Patrick Boucheron, který je ve Francii známou osobností a jakýmsi oficiálním historikem-dekonstruktérem. Boucheron vydal v roce 2017 knihu Histoire mondiale de la France („Světové dějiny Francie“), čili sborník sto čtyřiceti šesti článků věnovaných sto čtyřiceti šesti událostem, které uznal v dějinách Francie v období 34 000 let před Kristem až do roku 2015 za nejdůležitější.

Příznačné je už výchozí datum 34 000 let, kdy nacházíme nejstarší dochované stopy života na území dnešní Francie. Boucheron totiž odmítá pohled, že se Francie zrodila spolu se křtem Chlodvíka, případně že její počátky je třeba hledat ve vpádu Římanů a dobytí Galie Juliem Caesarem, nebo v revoluci. Nic z toho, pro něj je Francie prázdnou množinou, územím, na kterém se usídlují různé kočovné kmeny. Stálý Francouzský národ prý nikdy neexistoval, je to pouhý konstrukt. Boucheron rovněž snižuje úlohu křesťanství, Chlodvíkův křest si v knize nezasloužil ani samostatnou kapitolu (ostatně, když se píše o křtu, je toto slovo uváděno v uvozovkách, což je docela zábavné). Zvláštní kapitolu má ovšem první překlad koránu z dvanáctého století, aby se ukázalo, že Francie je s islámem spojena již po staletí, takže vliv tohoto náboženství v posledních desetiletích není vlastně zas až tak něčím novým. Bitva u Poitiers, kde Karel Martel odrazil arabskou invazi, je označována za „potyčku“, ve které v podstatě o nic až tak důležitého nešlo.

Vidíme tedy dvě stránky dekonstrukce francouzského národa a jeho dějin: dekonstrukci v čistě lidské rovině zdůrazňováním významu masové neevropské imigrace, přičemž je odmítána jakákoliv nutnost asimilace; dekonstrukci v kulturní rovině znevažováním kulturního dědictví.

Ceremoniál se stejně jako zmíněná kniha snažil ukázat, že Francie to nejsou králové, Napoleon nebo de Gaulle, ale tvoří ji různorodé fenomény: přistěhovalci, kteří přišli v průběhu staletí, mísení kultur atd., čili že neexistuje jedna francouzská kultura nebo jeden francouzský národ.

Je příznačné, ačkoliv to jistě nebylo záměrem organizátorů, že ceremoniál proběhl 26. července. Přesně před osmi lety, tedy 26. července 2016, byl totiž v kostele sv. Štěpána v Saint-Étienne-du-Rouvray zavražděn pětaosmdesátiletý katolický kněz Jacques Hamel. Dva muslimové mu tenkrát na konci mše podřízli hrdlo a přinutili jednoho z přítomných věřících, osmašedesátiletého muže, aby to nahrával. P. Hamel stačil ještě před smrtí říct: „Odstup, Satane!“ Oba džihádisté, Adel Kermiche a Abdel Malik Petitjean, které policie nakonec zastřelila, byli alžírského původu, přičemž druhý už vyrůstal ve Francii, měl francouzské občanství a dostalo se mu ze strany státu výchovy v duchu republikánských ideálů.

Jednou z nejsymboličtějších scén ceremoniálu bylo vystoupení zpěvačky, muslimky Ayi Nakamurové, která je původem z Mali a nedávno obdržela francouzské občanství. Vycházela z Francouzského institutu, mj. sídla Francouzské akademie a Akademie umění, krásné barokní budovy ze sedmnáctého století, postavené z odkazu kardinála Mazarina, který stál v čele francouzské politiky a mj. se přičinil o uzavření Vestfálského míru. Z jedné strany tedy máme jistou esenci francouzské historie a z druhé strany vyzývavě oblečenou, mladou, černou zpěvačku, kterou média označují za „tvář Francie zítřka“ nebo „ódu na francouzskou modernitu“, jak ji nazvala stanice Eurosport.

Zpěvačku doprovázela při jejím nakrucování Republikánská garda, čili bývalá Královská stráž, která v minulosti chránila krále a císaře, přičemž písnička se ani netýkala Francie, nýbrž nesnází s milým. Nakamurová navíc zpívala v osobitém jazyce, který profesorka sociolingvistiky na Univerzitě Příž Nanerre Christine Pauleauová označila za „novou formu francouzštiny“. Jedná se o směsici pouliční francouzštiny používané na přistěhovaleckých předměstích s nefrancouzskými prvky, např. arabskými, a v případě této zpěvačky malijského nářečí, či dokonce cikánštiny.

Prezident Macron v souvislosti s vystoupením Nakamurové na sociální síti X napsal své oblíbené heslo: „En même temps“ („Současně“). Na moderní francouzské scéně zobrazené během ceremoniálu skutečně vidíme zhmotněnou různorodost: zpěvačku neevropského původu, která jen nedávno dostala francouzské občanství a zpívá jazykem, jenž je značné části Francouzů cizí, za pozadí jí slouží stará, vážená budova a doprovází jí stejně tak vážená Republikánská garda v uniformách. Ani problémy se zákonem, které Nakamurová měla, nebrání médiím v tom, aby ji vydávala za „tvář Francie zítřka“. Macron ji dokonce prvotně prosazoval jako hlavní hvězdu ceremoniálu, ovšem z průzkumu veřejného mínění vyplynulo, že 63 procent Francouzů nechce, aby na něm vystoupila, 73 procent nemá rádo její písničky a podle 60 procent paní Nakamurová nereprezentuje francouzskou mládež. Nakonec tedy píseň Édith Piaf „Hymne à l’amour“ zazpívala z Eiffelovy věže na závěr ceremoniálu kanadská zpěvačka Céline Dionové, která nikomu zvlášť nevadila, spíš naopak. Nicméně Nakamurová své důležité místo v obřadech i tak dostala.

Další umělkyní, která patrně měla představovat novou Francii, byla dosud neznámá Axelle Saint-Cirelová. Té, na rozdíl od Nakamurové, nelze nic vytknout, ale je zřejmé, že pro zazpívání Marseillaisy, čehož se ostatně zhostila velmi krásně, byla vybraná s ohledem na barvu své pleti a původ. Vystoupení této černé Guadalupanky v barvách trikolóry na Velkém paláci mělo opět symbolizovat novou Francii.

Pak zde samozřejmě máme událost, která, právem, vyvolala největší vlnu nevole, tedy parodii poslední večeře. Třebaže se organizátoři později dušovali, že šlo o něco jiného, o jiný obraz, tak francouzská televize, která byla v kontaktu s organizátory, i sami někteří účastníci nejprve přiznávali, že se jednalo o odkaz na poslední večeři. Jsme opět svědky určitého symbolického násilí nového náboženství namířeného proti starému.

V popředí celého výjevu pak seděl téměř nahý, pětapadesátiletý otylý muž natřený na modro, který zpíval. A o čem? „Byly by války, kdybychom zůstali zcela nazí? Ne… Nebyli by bohatí, nebyli by chudí, kdybychom se opět stali zcela nazí… Ať už jsi hubený, ať už jsi tlustý, jsi prostě zcela nahý… Žijme tak, jsme se narodili, nazí, prostě zcela nazí…“ Vlastně neustále opakuje, jak je to skvělé být nahý.

Opět v tom můžeme spatřovat jistý odkaz na Rousseaua, byť třeba podvědomý, v němž se mísí postmoderní prvky s antickými a pohanskými. Ve výjevu najdeme jasné narážky např. na Dionýsa nebo bohyni řeky Seiny Sekvanu. Je to v souladu s ideologickou linií revolucionářů spočívající v odmítání křesťanského dědictví a budování modernity a pokroku na návratu k pohanství. S pohanství si ale pochopitelně vybírají jen to, co se jim hodí.

Součástí ceremoniálu bylo i odhalení pomníků deseti žen, které byly uznány za významné pro francouzské dějiny. Jednou z nich byla feministka Simone de Beauvoirová, známá, jak se dnes říká, dlouholetá partnerka filozofa Jeana-Paula Sartra, která spolu s ním hrála úlohu přední morální autority levice. De Beauvoirová hájila Sovětský svaz a ještě v šedesátých letech prohlašovala, že se vlastně až do roku 1936 jednalo o liberální stát, a to i z hlediska vnitřní politiky, kde nebyla lidská práva vůbec porušována, přičemž zároveň ospravedlňovala zabíjení opozičníků. Ona i Sartre hájili komunismus, navštěvovali Sovětský svaz nebo Čínskou lidovou republiku a prohlašovali, že západní kapitalistické země jsou odpornější a mravně zkaženější než komunistické. Simone de Beauvoirová nejenže žila se Sartrem ve volném svazku, aby snad nebyla podezřívána z nějakého konzervativismu, ale sváděla pro něj své náctileté žačky. Oba se ostatně angažovali o zrušení zákazu pohlavního styku s nezletilými, protože, jak prohlašovali, nejdůležitější je souhlas.

Další ženou, která nesměla na piedestalu chybět, byla Simone Veilová, která se zapsala do dějin Francie tím, že jako ministryně zdravotnictví prosadila v roce 1975 legalizaci potratů bez omezení. Mimochodem, Macron ji nechal pohřbít v pařížském Pantheonu, protože díky ní mohou ženy prostě nechat usmrtit své dítě, což patrně patří k opěvovaným moderním hodnotám.

Pocty pomníku se dostalo také anarchistce Louise Michelové, účastnici Pařížské komuny a významné revolucionářce devatenáctého století, kterou bychom mohli označit za jakousi protofeministku. Pomník byl odhalen i právničce Gisèle Halimiové obhajující aktivisty alžírské Fronty národního osvobození, tedy organizace, která se uchylovala k terorismu. Halimiová, jak jinak, bojovala rovněž za legalizaci potratů bez omezení a nakonec se stala socialistickou poslankyní.

Není, bohužel, překvapením, že schází nejznámější žena francouzských dějin a národní hrdinka sv. Johanka z Arku, ale proč by se s ní organizátoři ceremoniálu lámali hlavu, že? Místo toho vidíme, že byly důsledně vybírány postavy, které jsou spojeny s revoluční levicí, protirodinnou a protinárodní.

Co o akci říkali francouzští politici? Prezident Macron samozřejmě hovořil o skvělém ceremoniálu, „o kterém se bude mluvit ještě za sto let, neobyčejném magickém okamžiku“. Podle ministra hospodářství a financí v Macronově vládě Bruna Le Maira „Francie oslnila svět nejkrásnějším ceremoniálem světa v nejkrásnější zemi světa. Jaká je to hrdost být toho večera Francouzem!“

Senátor Stéphane Ravier, který byl po dlouhá léta spojený s Národní frontou, vyjádřil svůj názor bez obalu: „Cílem organizátorů ceremoniálu bylo ukázat nám, že s..ou na Francii, jakou milujeme, s její historií, kulturou, tradicemi, náboženstvím, oddaností rodině… Udělali to s naším náboženstvím, protože jim za to nikdo neuřeže hlavu.“ Mluvčí Národního sdružení Julien Odoul uvedl, že „v očích světa je Francie spojována s půvabnou elegancí, romantismem. Organizátorům ceremoniálu se během jednoho večera podařilo zničit obraz naší země“. Označil ho „odpornou woke propagandu, která se líbí nepřátelům naší země, kořenů a tradice“.

Slavili samozřejmě poslanci levicové Nepodrobené Francie a Ekologistů, kteří psali o „nářku extrémní pravice“, „extrémní pravice ponížena“, „fašisti pláčou“ atd. Poslankyně Ekologistů Sandrine Rousseauová, taková francouzská Markéta Gregorová, volala: „Jakou fackou je ten ceremoniál pro zpátečníky! Ať je svět woke, bude mnohem krásnější!“ Napsala také, že „nelze být Chalie, když jde o proroka, a přestat jím být, když jde o poslední večeři“. Takové srovnání teroristického útoku na časopis Charlie Hebdo za zveřejnění karikatur Mohameda, který vyvolal vlnu solidarity, s kritikou nechutného představení poslední večeře je bezesporu kuriózní. Nicméně dobře svědčí o tom, že tyto kruhy, i když mají téměř totální politickou a kulturní nadvládu, ze sebe stejně dělají oběti, které se musejí bránit před hrozným tmářstvím. Více než před sto lety vyhubili katolicismus ve veřejném prostoru, ale pořád se před ním statečně brání, dále se brání před katolickou cenzurou, katolickým útlakem…

Příznačným byl komentář představitele staré, republikánské levice Alaina Finkielkrauta, který se od šedesátých let začal vymezovat proti nové pokrokářské levici. Ten v souvislosti s ceremoniálem uvedl: „Zdálo se mi, že není možné být horší, obscénnější a více konformní než Eurovize, ale přesto se to povedlo. Kam se uprostřed odporné choreografie Lady Gagy a ohavného exhibicionismu Philippa Kateriny [onoho obézního muže, který zpíval o tom, jak je skvělé být nahý] poděl vkus, laskavost, lehkost, jemnost, elegance, krása? Potopa, která zasáhla Paříž [Finkielkraut má na mysli silné deště, které narušily Olympiádu], nemůže být ničím jiným než Božím trestem. Možná v tom všem zlém je i prvek dobra. Po tom apokalyptickém večeru jsem se stal věřícím. Syn přistěhovalců, jímž jsem, se nemůže smířit s ošklivostí a ponížením toho, co je tak drahé mému srdci.“ Postarší levicový intelektuál, potomek židovských imigrantů Finkielkraut je dnes kvůli svým některým názorům, např. kritice islámu nebo woke ideologie, stoupenci nové levice dokonce označován za pravicového extrémistu, což je pochopitelně absurdní.

Macronovi samozřejmě ceremoniál a Olympijské hry pomohly zastínit vnitřní politickou situaci a prodloužit fungování vlády v demisi. Doufá, že na něj skápne trochu té chvály a slávy, když se Paříž opět stala, alespoň dočasně, středem světa. Je ovšem otázkou, jestli to přeci jen s pokrokářskou osvětou přeci jen nepřehnal, jelikož spousta lidí může nabýt dojmu, že jim je ta ideologie horem dolem vtloukána do hlavy. Což může vést k tomu, že se někteří lidé, jak se hezky říká, zradikalizují, čili že si lépe uvědomí kulturní stránku politického střetu ve Francii.

Zahajovací ceremoniál Olympijských her v Paříži byl projevem moci protinárodní a protirodinné levice, k němuž se bude možné vracet jako k určitému symbolu. Ideologii, kterou reprezentoval, se francouzské elity snaží vnutit celé společnosti a evropské elity celému světu, počínaje jejich vlastními zeměmi. Macron prohlásil: „Francie ukáže, že je vlastní lidských práv, která vyzařuje lidská práva do celého světa.“ A celý svět měl možnost tato „lidská práva“ vidět v přímém přenosu.

Kacper Kita

Převzato z YouTube kanálu Nowy Ład: https://www.youtube.com/@nowyladtv. Zkráceno.
Přeložil Adam Podborský.

Kacper Kita je polský politolog a komentátor, redaktor portálu Nowy Ład, který se zaměřuje na Francii a oblast kultury. Je autorem knih Zemmour. Prorok francuskiej rekonkwisty, Meloni. Jestem Giorgia a Saga rodu Le Penów. Pravidelně publikuje v časopise Polityka narodowa.

[1] O společenské smlouvě, překlad Jarmila Veselá. Praha 1949. – Pozn. překl.