O některých současných pojetích víry

Kritika víry jakožto hledání

Pro novou teologii se víra nevyznačuje ani tak pevností, jako spíše neustálým hledáním. Někteří jdou dokonce tak daleko, že skutečná víra podle nich musí procházet krizí, pokušeními a má se vyvarovat, jak jen to je možné, klidné stálosti. Výhrady vůči víře jsou vnímány jako cosi žádoucího, protože nás podněcují k „neustálému přezkoumávání a znovunabývání naší vlastní jistoty o křesťanském poselství“[1].

Tento dynamický pohled na víru je bezprostředně převzat z modernismu, jenž tvrdí, že víra je výsledkem citu pro nadpřirozeno a že abstraktní pravdy, které mysl vytváří, jsou pouhými proměnlivými projevy tohoto citu. V posledku pak tento názor vychází z mínění německých transcendentálních filosofů, že změna („stávání se“) je nadřazena bytí, z čehož vyplývá, že neustálé pochybování stojí výše než jistota a hledání má větší hodnotu než nalezení. Toto myšlení trefně vystihl Lessing[2] svým podobenstvím v díle Eine Duplik: „Kdyby mi nekonečný a všemohoucí Bůh dal na výběr mezi darem z jeho pravé ruky, jímž je vlastnit pravdu, a darem z jeho levé ruky, kterým je hledat pravdu, pokorně bych se pomodlil: Ó Pane, dej, abych mohl hledat pravdu, neboť vlastnit pravdu náleží jenom tobě.“[3]

Omyl výše uvedeného postoje spočívá v tom, že považuje za pokoru jednání, které je ve skutečnosti projevem hluboké pýchy. Čemu dává doopravdy přednost člověk, jenž upřednostňuje hledání pravdy před pravdou samou? Dává přednost vlastnímu počínání a úkonům ega před dobrem, jehož je mu díky jeho vlohám dáno dosáhnout. Krátce řečeno, předmět má pro něj menší cenu než subjekt, přičemž přijímá antropocentrický pohled, neslučitelný s náboženstvím, které požaduje podřízenost tvorů Stvořiteli a učí, že v této podřízenosti najdou tvorové své uspokojení a dokonalost. Falešný pohled, který si cení více hledání než pravdy, je ve skutečnosti jistou formou lhostejnosti. Jan Pavel II. to odsoudil následujícími slovy: „Dalším druhem lhostejnosti vůči pravdě je mínění, že je důležitější, aby lidé hledali pravdu, místo toho, aby ji našli, což vychází z přesvědčení, že konečná pravda je pro ně zcela nedosažitelná.“[4] Z toho plyne omyl, jenž „zaměňuje úctu, kterou mám projevovat každému člověku nehledě na jeho názory, za popírání samotné existence objektivní pravdy“.

Kritika víry jakožto tíhnutí

Víra údajně spočívá v lidském tíhnutí k Bohu. Tento názor nacházíme v dokumentu vydaném francouzskými biskupy při ukončení jejich plenárního zasedání v roce 1968. Osmdesátistránkový dokument otevřeně odmítá definici víry jakožto přijetí zjevených pravd rozumem, a místo toho ji spatřuje v bytostném tíhnutí a životních projevech: „Po dlouhou dobu byla víra představována jako úkon rozumu, který je osvícen milostí a opírá se o slovo Boží. Dnes jsme se vrátili k pojetí, které více odpovídá plnosti Písma. Víra je tedy představována jako přilnutí celého člověka k Ježíši Kristu. Je to úkon života, nikoli už pouze rozumu, úkon týkající se člověka, nikoli už toliko nějaké teoretické pravdy […], a proto by již neměla být ohrožována dílčími teoretickými obtížemi.“ Je-li tedy víra takovýmto životním tíhnutím, pak se naplňuje bez ohledu na to, v co člověk věří, stačí, že je ono tíhnutí přítomno.

Tento názor se rozchází s tradicí Církve. Náboženství je sice skutečně postojem celého člověka, a nikoli pouze rozumu, ale úkon víry je úkonem, který člověk činí právě prostřednictvím rozumu. Nelze zaměňovat příčinu a následek, tedy zaměňovat teologické ctnosti za jejich plody. Víra je ctnost, která souvisí s poznáním, nikoli s tíhnutím. Náboženství sice spočívá ve všech třech teologických ctnostech, ale základem všeho je víra, nikoli tíhnutí naděje. Nepopírám, že náboženství obecně vzato může být považováno za tíhnutí k Bohu. Nicméně je mylné tvrdit, že víra spočívá v tomto tíhnutí.

V první řadě proto, že tíhnutí k Bohu nacházíme v náboženských zkušenostech všech národů, včetně těch, které uctívají výkaly a brouky skaraby a přinášejí lidské oběti. Uvedené tíhnutí navíc vidíme i v tzv. titanismu, kde je lidské úsilí zaměřeno na Boha, ne však proto, aby byl uctíván, ale přemožen a svržen. Toto tíhnutí je konec konců nanejvýš přítomné v satanistických náboženských zkušenostech, které zaměřují své veškeré síly na Boha, ovšem ne proto, aby se mu člověk klaněl, ale aby se stal sám bohem.

Skutečná podstata pravého náboženství spočívá v podřízenosti, přičemž její základní zásadou je rozumové poznání závislosti na Bohu. Zásadou, z níž vychází výše popsané tíhnutí, je naopak sebestřednost a nezávislost.

Důvody pro jistotu víry

Novátoři se odkloňují od učení Církve také v otázce důvodů k náboženské víře. Podle některých je důvodem k věření to, že víra přináší dokonalý soulad lidské osoby a celkové uspokojení, které člověk hledá. To je sice oprávněný důvod a jako takový jej zmiňuje katolická teologie, ale není hlavní ani určující, jelikož cílem náboženství není uspokojit člověka, nýbrž naplnit cíl stvoření, jímž je sám Bůh jakožto jeho cíl. Opět se zde vynořuje antropocentrický posun nového myšlení. Cílem, který Bůh člověku vytýčil, je spravedlnost[5], tj. plnění Boží vůle, avšak v tomto cíli se skrývá také cíl, který Bůh tímto člověku přislíbil, tedy blaženost. Prvním cílem z lidského pohledu musí být spravedlnost. Blaženost spočívá v tom, že je člověk dokonale spravedlivý, jak praví Kristus: „Blahoslavení, kteří lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni (spravedlností).“[6] Vlastní usilování o blaženost musí ustoupit na druhé místo před slavným vítězstvím Boha, tj. cílem.

Základy jistoty víry se rovněž nacházejí mimo člověka. Pro věřícího je tato jistota nejneotřesitelnější ze všech jistot, a to nehledě na tajemství některých zjevených věcí a veškeré dějinné okolnosti. Jelikož zjevená pravda je takové povahy, že ji lidská mysl nemůže ani objevit, ani ověřit, jedinou možnou cestou k dosažení jistoty je pravdu přijmout, jednoduše ji přijmout bez příměsi z naší strany; jinými slovy, přesunout zcela základy jistoty ze subjektu (člověka) na objekt (Boha). Jistota, kterou má věřící o pravdách víry, není založena na argumentech, jež byly v průběhu dějin objeveny v jejich prospěch, nebo na vyřešení všech námitek vznesených proti nim. Je založená na zásadě, která překračuje všechny okolnosti, předpoklady, a dokonce všechny případné dějinné možnosti. Věřit katolickou vírou (jež je na základě Boží autority nejvyšší pravdou), znamená pevně vědět, že žádný dosud vznesený argument, ani žádný argument, který kdykoli bude předložen, nemůže nikdy zpochybnit pravdy, v něž člověk věří; znamená to vědět, že všechny námitky proti těmto pravdám jsou bezvýznamné, falešné nebo vyvratitelné a to stejné platí i pro všechny budoucí námitky in saecula saeculorum[7] bez ohledu na to, jak daleko pokročí lidské poznání.

Jak píše Manzoni[8]: „Byl jsi schopen prozkoumat všechny tyto námitky [proti zjevení]? Faktické námitky, námitky z chronologie, historie, přírodních věd, etiky atd. Probral jsi všechny argumenty protivníků a už jsi zjistil, že jsou falešné, nelogické…? i kdyby ano, ještě to nestačí k tomu, mít víru v Písmo. Je možné, je bohužel možné, že v příštích pokoleních […] se najdou lidé, kteří budou vymýšlet nové argumenty proti pravdě Písma; budou slídit dějinami […] budou tvrdit, že objevili nové skutečnosti, které podle nich vyvracejí to, co je napsáno v Písmu. Teď musíš přísahat, že tyto knihy, které ještě nebyly sepsány, budou plné omylů: přísaháš? Pokud ne, pak musíš připustit, že nemáš víru.“[9]

Víra je tedy neotřesitelným přesvědčením, které nepřipouští žádné prověrky rebus sic stantibus[10], žádné dějinné ohledy a vyvádí člověka nad dějiny a nad čas, do sféry per se božské, kde „není proměny, ani ze změny zastínění“[11].

Romano Amerio

Převzato z Iota unum, Sarto House, Kansas City 1998.
Přeložil Mikuláš Spurný.
Vyšlo v Te Deum 4/2014.

 

[1] L’Osservatore Romano 16. ledna 1979.

[2] Gotthold Ephraim Lessing (22. 1. 1729 – 15. 2. 1781) byl německý osvícenecký básník, spisovatel, kritik a filosof. – Pozn. překl.

[3][3] Frankfurtské vydání z roku 1778, str. 10. Věta na předchozí stránce smysl zmíněného podobenství zcela vysvětluje: „Není to pravda, kterou člověk má nebo o které se domnívá, že ji má, co mu dodává ceny, nýbrž upřímná snaha, jíž vyvinul k tomu, aby jí dosáhl.“

[4] L’Osservatore Romano 25. srpna 1983.

[5] „Hledejte tedy nejprve království Boží a jeho spravedlnost“ (Mt 6, 33).

[6] Mt 5, 6.

[7] „Na věky věků.“ – Pozn. překl.

[8] Alessandro Manzoni (7. 3. 1785 – 22. 5. 1873) byl čelním představitelem italského romantismu. Nejznámějším jeho dílem je román I Promessi Sposi („Snoubenci“) z roku 1827, který se dočkal i několika českých překladů. Manzoni byl zpočátku své dráhy spojen s libertariánskými a ateistickými kruhy, ale kolem roku 1810 se obrátil na katolickou víru, kterou až do své smrti bránil. Zde citované „Postřehy o katolické mravnosti“ vyšly v roce 1819. – Pozn. překl.

[9] Manzoni, Osservazioni sulla morale cattolica, svaz. II., str. 544–545. Pro rozbor Manzoniho teorie viz svaz. III., str. 358–359.

[10] „Věci zůstanou, jak jsou.“ V právním ustanovení se úsloví používá ve smyslu, že dané věci platí, pokud se nezmění okolnosti. – Pozn. překl.

[11] Jak 1, 17.