Tajemství vykoupení a ohavnost hříchu

Tajemství vtělení je zajisté neskonale hlubokým tajemstvím, ale ještě hlubším je tajemství vykoupení; neboť který lidský či andělský rozum dokonale pochopí, že k vykoupení nevolníka se sám Boží Syn stává odsouzencem; aby zachránil člověka před věčnou smrtí, Bůh sám v lidském těle umírá. Vysvětlím to podobenstvím. V jistém království je nějaký ničemný zločinec odsouzen za své těžké zločiny k smrti. Už ho vedou na popraviště; náhle se před krále postaví jeho jediný syn, otcova chlouba a naděje země, a prohlásí: ‚Otče, poprav na šibenici místo toho zločince mne, jeho pak propusť na svobodu, a dokonce přijmi za syna a povyš do královské důstojnosti.“ Otec s nabídkou souhlasí a odsuzuje syna na smrt, zločinci pak daruje život a korunu. Co byste, mí nejdražší, prohlásili o takové lásce? Zajisté byste ji označili za šílenou, ba dokonce neuvěřitelnou. Hle, takovou láskou nás Bůh miloval, neboť Boží Syn dle vůle Otce přijal na sebe naše viny a tresty a obětoval se za nás, za nás trpěl, za nás zemřel, aby nám sjednal Otcovo odpuštění, Boží synovství a trůny na nebesích.

Kdo by se teď divil, že sv. Magdalena de Pazzi při pohledu na kříž volala: „Tvoje láska, ó Pane, je šílená, když jsi s takovým zapomenutím sebe miloval nás nehodné.“ Neudivuje rovněž, že samolibí lidé, kteří posuzují Pána Boha podle sebe, nechtějí v tuto lásku uvěřit. Ale pravdou je, co pravil apoštol: „Toho, jenž hříchu nepoznal, učinil [Bůh] kvůli nám hříchem [tj. výkupným za hřích],“ a znovu: „Zamiloval si mě a sebe samého vydal za mne.“

Tajemství vykoupení nám odhaluje lépe než pád andělů a prvních rodičů, lépe než hrůza pekla celou zlobu a ohavnost hříchu, neboť jak strašnou urážkou Boží vznešenosti musí být hřích, když k usmíření Boží spravedlnosti byla na kříži prolita krev Bohočlověka. Ve světle tohoto tajemství také hlouběji pronikáme do bezedné propasti Boží lásky, jelikož Kristus Pán, přijav naše hříchy jako své, jich nejen tak velmi litoval, že v zahradě proléval krvavý pot a z kříže volal: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil!“, ale sjednal nám milost lítosti a odpuštění hříchů ve svátosti pokání; nezemřel jednou za naše hříchy, ale umírá mysticky v každé mši sv., aby nám přisvojil plody oběti kříže; nejenže nám křížem otevřel nebe, ale zanechal nám prostředky k dosažení nebe, tedy svou Církev, svátosti, péči Nejsvětější Matky a jiné pomoci, takže nám dává Pán nyní více milostí, než dal Adamovi před hříchem, a oprávněná jsou slova sv. Augustina: „Ó šťastná vina, která nám získala tak velkého Vykupitele!“

Poslyšte však, nejdražší. Tajemství vykoupení by si nezískalo víru lidí, kdyby na něm Kristovo zmrtvýchvstání neotisklo svou Boží pečeť. Odstraňte toto zmrtvýchvstání, a kdo uvěří ve vykoupení? Kristus Pán by byl považován spíše za snílka nebo dokonce za podvodníka, jak se i dnes bezbožné nevěrectví opovažuje rouhat. „Nevstal-li Kristus,“ praví sám apoštol, „bez užitku [tj. bezdůvodná a planá] je vaše víra, neboť dosud žijete v svých hříších,“ a proto v takovém případě není vykoupení, není Církve, svátostí. Ale Kristus Pán vstal z mrtvých, je tedy pravým Bohem, naším Vykupitelem.

Lidstvo uvěřilo v Kristovo zmrtvýchvstání a tato víra mu zas velela padnout u paty kříže a zvolat: Ave crux, spes unica („Buď pozdraven, kříži, naše jediná naděje“)! Ve světle této víry lidé poznali, jak veliká je ohavnost a zloba hříchu, a pokud dříve hřích milovali a činili si z něj bůžka, teď si ho oškliví, a to tak velice, že jeden z nejhoroucnějších Ježíšových milovníků, sv. Anselm, neváhá prohlásit: „Kdybych na jedné straně viděl všechna pekelná muka a na straně druhé hřích a musel si mezi jedním a druhým vybrat, bez váhání bych se vrhl do pekla, abych nespáchal hřích.“ A věrní Kristovi služebníci si hřích nejen oškliví, ale vyhýbají se mu, a to pečlivěji než smrti, a nejednou se vystavují kruté smrti, jen aby nespáchali hřích. A nejenže prchají před hříchem, byť lehkým, ale z lásky ke svému Pánu usilují o všechny ctnosti, takže uprostřed pohanského světa vznikl nový svět, plný svatých myšlenek, citů, slov, skutků, utrpení a nejednou heroických obětí, svět ozdobený svatými jako nebe hvězdami, a každý svatý je učiněným zázrakem Boží milosti a živým pomníkem božskosti Církve a jejího Tvůrce. Takto Kristus přemáhá hřích ve svých služebnících, což apoštol vyjádřil těmito slovy: „Byl vydán za naše hříchy na smrt a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění.“

Za Kristovým zmrtvýchvstáním tedy následovalo zmrtvýchvstání člověka; a k tomuto zmrtvýchvstání dochází neustále a v každém křesťanovi, neboť každému apoštol praví: „Probuď se, ty spáči, a povstaň z mrtvých, a osvítí tě Kristus!“ a znova: „Abychom tak, jako Kristus byl Otcovou slávou vzkříšen z mrtvých, i my vedli nový život.“ Nuže tedy, všichni ke Kristu a za Kristem!

Ale Kristus Pán vstal z mrtvých vlastní mocí, jako pravý Bůh; my, jako lidé ubozí a hříšní, však můžeme vstát jedině Boží mocí; proto se modleme, aby se Bůh nad námi slitoval. Na Kristův příkaz anděl odvalil hrobový kámen; nám ať pozemský anděl, kněz, odvalí kámen hříchů ve svátosti pokání, my přinesme pouze upřímnou lítost. Kristus se už nevrátil do svého hrobu; my se nevracejme k hříchům. Kristus v hrobě zanechal pohřební plátna; my navždy odhoďme rubáš hříchů, tedy špatné návyky a vášně, které nás dříve spoutávaly. Kristus vstal z mrtvých v oslaveném, zářícím těle, na němž zůstaly stopy svatých ran; nechť také naše duše září vírou, nadějí a láskou, nechť naše těla zdobí čistota a umrtvování a náš celý život na sobě nese známky Spasitelova života a smrti.

Kristus čtyřicátého dne po zmrtvýchvstání vstoupil na nebesa a usedl na trůn slávy; my rovněž v našem krátkém životě neustále stoupejme k naší nebeské vlasti po žebříku, který tvoří naše dobré skutky, neboť k nám všem promlouvá apoštol: „Jestliže jste tedy povstali s Kristem, hledejte to, co je shůry… Usilujte o to, co je shůry, ne o to, co je na zemi!“ Ale činí tak všichni? Bohužel, když se rozhlížím po zemi, vidím mnoho hrobů a nad nimi stojí Kristus Pán jako kdysi nad hrobem Lazara v Betánii a volá: „Lazaři, vyjděte z hrobů!“ Slyší všichni tento hlas? Jedni skutečně opouštějí své hroby a přijavše bílé roucho pějí Pánu píseň zmrtvýchvstání. Jiní se na chvíli pozvedají z hrobů, ale jelikož jejich obrácení není upřímné ani trvalé, umírají opět smrtí duše a ještě těžší kameny přivalují na své hroby.

Bohužel, nemálo je těch, kteří hned po zpovědi upadají do stejných hříchů. Proto se za ně modleme, aby se jejich hroby neuzavřely navždy. Další stále leží v temných hrobech přivaleni kamenem starých hříchů, a mnoho z nich zapáchá odpornými návyky, u kterých ďáblové drží stráž: tu ďábel pýchy, tam ďábel nečistoty, onde ďábel opilství, hněvu nebo lakoty, a bdí, aby slepí na duši nepomysleli na zpověď, ani na modlitbu, ani na věčnost, a dokonce odhodili veškerou víru. Možná i zde jsou tací? Ó, pokud ano, pak k nim volám otcovským hlasem: Nešťastní lazaři, dokdy budete ležet ve svých hrobech? Chcete z nich přejít do říše věčné temnoty, kde je pláč a skřípění zubů? Proč chcete navzdory lásce Srdce Ježíšova zemřít? Hle, i nad vámi pláče Spasitel, i za vás se modlí Nejsvětější Matka v nebi a Matka Církev na zemi; a proto se i vy modlete: Ó Ježíši, náš Bože a Spasiteli, přistup také k našim hrobům a zvolej: Lazaři, vyjděte! Dej nám dnes milost pravé a trvalé lítosti, abychom vstali z mrtvých k životu víry a lásky.

Ó Ježíši, všichni k tobě prosebně vztahujeme ruce. Dej všem spravedlivým milost vytrvalosti, všem hříšníkům a bloudícím milost obrácení, všem nevědomým milost osvícení, aby ti ze všech srdcí dnes i provždy plynula píseň chvály. Aleluja! Amen.

Sv. Józef Sebastian Pelczar

Úryvek kázání na Boží hod velikonoční.
Přeložil Adam Podborský.