Jak se nenechat ovládat strachem

Strach je jednou z nejnebezpečnějších a nejzrádnějších emocí. Ze své pastorační zkušenosti mohu prohlásit, že nemálo závažných omylů i těžkých hříchů vyplývá právě ze strachu. Dokonce bych řekl, že se jedná o oblíbenou zbraň zlého ducha, jelikož ničím jiným než strachem nelze tak snadno přivést i dobré lidi k těžkým pádům. A nejedná se pouze o jednotlivé hříchy, nýbrž závažné omyly, které pohánějí člověka dlouhodobě k velmi špatnému a nebezpečnému jednání, což škodí nejen duši samotného, dokonce i zbožného člověka, ale také duším druhých. Proč? Uveďme si několik příkladů, kdy strach působí zhoubně na lidské duše.

Člověk se třeba může bát, co si o něm pomyslí ostatní. Strach jako emoce má sloužit k tomu, aby nám pomohl utéct nebo překonat bezprostřední tělesné nebezpečí. V situaci, jakou je obava z ponížení, nám tedy strach obvykle nepomáhá, protože nejde o to, „napumpovat“ naši tělesnou zdatnost, jak strach obyčejně působí, ale o to, abychom se v dané situaci chovali rozumně. Když se bojíme, že se nám druzí vysmějí, pak by měl být „napumpován“ náš rozum, to znamená, že by měl dostat posilu, abychom našli řešení odpovídající situaci, bez ohledu na to, kdo se nám bude případně posmívat. Někdy totiž může být nutné snést posměch, a právě rozum by měl rozhodnout, jestli je to nejhorší věc na světě, která nás může v oné chvíli potkat.

Často to vypadá následovně: bojíme se, že se nám někdo vysměje, a to na nás ochromuje. V takovém okamžiku je pro nás těžší se zamyslet a svobodně se rozhodnout, co je třeba udělat. Strach nás může natolik ovlivnit, že budeme jednat nepřiměřeně, například tak, jak to zmínění lidé očekávají, nebo jak se domníváme, že to očekávají, a nikoliv způsobem, jakým bychom sami chtěli. Když se později třeba zamyslíme, dojdeme k závěru, že jsme měli postupovat jinak.

Stává se, že lidé, kteří jsou v nějaké situaci noví, pociťují strach, že je někdo může špatně posoudit. Zejména mladí lidé se mnohdy přílišnou přísností nebo horlivostí snaží udělat dojem na starší, aby se snad nesetkali s případnou kritikou za to, že něco nezvládají. To ale také není rozumné počínání. Rozumný člověk by měl hledat taková řešení, která budou v dané situaci dobrá. Z tohoto pohledu není nejdůležitější, jestli si o mně někdo pomyslí to či ono.

Strach může konce konců nezřídka vést k tomu, že špatně chápeme úmysly druhých lidí. Právě ze strachu před lidmi člověk někdy mylně hádá, co si druzí pomyslí. Strach sice pomáhá v tom, že člověk rychleji běhá nebo lépe bojuje, ale nikoliv v tom, že lépe myslí.

Dalším příkladem může být, když nás ovládne strach z případného neštěstí, třeba pokud nám hrozí propuštění z práce. Pomůže nám strach v takovém případě ke klidnému a rozumnému jednání? Těžko. Jelikož strach způsobuje uvolňování adrenalinu, vyvolá spíše prudkou reakci, ať tím či oním směrem. Může se jednat o prudkou, rozzlobenou reakci, jakou je hněv, nebo prudkou ve smyslu přehnané podřízenosti. Ani v jednom případě nám strach nepomůže najít správnou cestu, jelikož nepřispívá k rozumnému zhodnocení skutečnosti.

Stejně ochromující může být i strach z obrovských, „nebetyčných“ pohrom, když například čteme různá „proroctví“, co se „určitě“ stane: tady velká zdravotní krize, tam jaderná válka. Když se člověk nechá zaplavovat takovýmito informacemi, vyvolávají v něm strach. Ale pomůže mu tento strach v rozumném jednání? Posoudí snad díky němu dobře svou situaci a vyhodnotí správně, co má za daných okolností dělat? Ne, nepomůže. Požene nás k nějaké unáhlené reakci, kterou může třeba být, že budeme dál na internetu neustále sledovat, co se děje, a ztrácet tím čas, budeme osmkrát desetkrát číst dokola stejné zprávy, jenom na jiných stránkách, abychom zjistili i tu poslední maličkost. Pomůže nám to? Opověď zase zní: ne. Snadno se pak zapomíná na povinnosti stavu a člověk nezřídka neplní ani ty nejdůležitější z nich. Neklidný duch bude zanedbávat povinnosti svého stavu, nedokáže se patřičně věnovat svým nejbližším, a pokud se jedná o otce, nebude mít sílu chránit svou rodinu a zajistit ji, aby se cítila bezpečně. Takový člověk bude strach ještě více živit nejen sám v sobě, ale rovněž šířit i na druhé. Nepomůže jim, aby se rozumně připravili na situaci, která, objektivně vzato, může i nastat.

Ze strachu také vycházejí pověry. Proto někteří nevěřící, kteří nerozlišují mezi vírou a pověrou, mají víru spojenou právě s nějakým druhem strachu. Pověry se skutečně velmi často zakládají na strachu. Ukázkovým příkladem takové nenáboženské pověry je černá kočka. Pokud se člověk začne bát, když mu kočka přeběhne přes cestu, jedná se jistě o neracionální strach. Strach je totiž obvykle nerozumný. Může se ale vyskytnout i rozumný strach, třeba když na mě vyskočí člověk s mačetou, pak je strach oprávněný a my skutečně potřebujeme adrenalin, abychom dokázali rychle a odhodlaně reagovat tím či oním způsobem, tedy útěkem, případně bojem. Právě k tomu nám má strach pomáhat, a záleží na situaci, co je zrovna v dané chvíli správnější a rozumnější. Ovšem není rozhodně na místě v případě černé kočky. Takový strach vyplývá ze zcela nerozumného mínění, těžkého omylu ohledně skutečnosti.

Můžeme se setkat i s pověrami, které bují v náboženské oblasti. Člověk je třeba přesvědčen, že musí něco udělat přesně v určitém pořadí, jinak nastanou potíže, nebo musí mít pro danou situaci určitý předmět, jinak ho přemůže zlý duch, a když nezapálí takovou či onakou svíčku, stihne ho neštěstí. Tak působí pověry. Jedná se tedy o jistý druh strachu z něčeho, co vnímám jako nebezpečí, a já musím cosi mít, abych si s tím poradil. Nemá to samozřejmě nic společného s vírou. Pán Ježíš nás nikde nenabádá, abychom si brali nějaké „zázračné“ věci proti hrozícím nebezpečím. Máme být vždycky připraveni na všechna možná nebezpečí tím, že jsme s ním sjednoceni, a pak nás nebude děsit žádné nebezpečí, ani ze strany lidí, ani ze strany zlého ducha, ani ze strany jakýchkoliv katastrof.

Podívejme se tedy na to, jak se nebát, jak přemoci strach. Začněme od věcí zcela přirozených. Na prvním místě je třeba zachovávat patřičnou nedůvěru. Možná to zní překvapivě, že katolík by měl být skeptikem. Ale skutečně existuje druh zdravého skepticismu, který vyplývá prostě z rozumnosti. Zdravý skepticismus spočívá v tom, že nevěříme hned všemu, co slyšíme, nepřijímáme nějakou informaci jenom proto, že se nám zdá pravdivá. Většinou je to tak, že se prostě hodí do našeho světonázoru. Když se domníváme, že něco představuje nebezpečí, tak máme sklon „baštit i s chlupama“ veškeré informace, které vyhovují našemu přesvědčení.

Musíme si na to dávat velký pozor, všechny zprávy prověřovat, a především přistupovat ke všem informacím s klidem, tedy nenechat se jimi hned rozhodit. Vždycky se snažme klidně podle svých možností informace zkoumat a ověřovat. To je skepticismus, který také vyplývá z přesvědčení, že náš rozum dokáže poznat pravdu a naše poznání má svou cenu. Jedná se tedy o opak mylného skepticismu, který tvrdí, že lidské poznání nemá žádnou hodnotu a člověk podle něj jedná jenom proto, jelikož mu nic jiného nezbývá. Takovýto skepticismus je dnes velmi rozšířený a vede v posledku ke smrti rozumu, jelikož zpochybňuje veškeré snahy o rozumové poznání pravdy, které tím v podstatě postrádají smysl. Odporuje to nejen zjevení, ale i samotnému selskému rozumu. Zdravě skeptický člověk tedy nevěří všemu, co uslyší nebo přečte, i když mu to třeba vyhovuje a zapadá to do jeho názorů, jenom klidně vše zkoumá podle možností svého stavu. To je tedy první věc, která pomáhá před strachem.

Druhou je ovládání vlastních emocí. Máme přísnou povinnost řídit se ve svém životě rozumem. Podle sv. Tomáše Akvinského je svobodný ten, kdo žije v souladu se svou přirozeností. Naše přirozenost je rozumná, protože jsme stvořeni k obrazu a podobě Boží. Musíme tedy jednat podle rozumu, a nikoliv emocí, které sdílíme spolu se zvířaty. Takovou emocí je právě strach, a proto by neměl náš život ovládat. Naopak, rozum by měl panovat nad strachem. Potřebujeme tedy naše emoce kontrolovat a ověřovat jejich přiměřenost. Když se nás začne zmocňovat strach, měli bychom zapnout rozum, abychom si tuto skutečnost uvědomili. Je třeba si říct: Pozor, teď mě ovládá strach! On mě nutí, abych už třetí hodinu seděl u počítače a vyhledával pořád dokola informace, které jsem stejně už dávno četl. Strach mě žene, abych jednal tak a tak. Strach mě žene, abych řekl to či ono.

Rozumná přirozenost vyžaduje, abychom své emoce ovládali, a abychom je mohli ovládat, musíme si je uvědomovat. A to se učme. Učme se poznávat, kdy a jaká emoce nás ovládá a co nejrychleji ji určit. To je ona známá zásada, že když člověk pozná jméno démona, získá nad ním moc. Je zajímavé, že to samé se týká i našich emocí. Když rozpoznáme emoci a pojmenujeme ji, už jsme udělali první krok, abychom ji ovládli. Pak by měla samozřejmě následovat modlitba, ve které budeme s Pánem Ježíšem o těchto emocích mluvit: Pane Ježíši, to a to mě děsí. Pane Ježíši, s tím a tím si nedokážu poradit. Nebojme se nad svými emocemi zamyslet a svěřit je Nejvyššímu.

Dostáváme se k třetímu a nejdůležitějšímu bodu, kterým je pevný základ, čili srdce sjednocené se svým Stvořitelem. A proč je to tak důležité? Protože člověk, který je sjednocený se svým Stvořitelem a který ví, že Bůh je jeho cílem a nikdo a nic mu jej nemůže vzít, i kdyby se proti němu spikl celý svět a všichni ho opustili, má stále naději na věčný život, pokud se onoho cíle sám nevzdá.

Ten, kdo věří, že nás nekonečné Bytí povolalo k věčnému životu se sebou samým a chce se s námi sjednotit a že nás od něj může oddělit jenom naše vůle, když se vědomě dopouštíme těžkého hříchu, také ví, že nás od něj nemůže odloučit nic jiného, žádná válka, žádné pronásledování, žádná nemoc. Takový člověk, který skutečně k onomu posledními cíli směřuje, má šanci a rozumové důvody, aby zachoval klid v každé situaci.

To je ono velké tajemství radosti a pokoje prvních křesťanských mučedníků, kteří dokázali jít s úsměvem a písní na rtech vstříc smrti. To je ten vrchol pokoje, štěstí, vrchol ovládání strachu, který je přístupný těm, kdo poznali pravdu o původu a cíli člověka, jakož i cestu, jež k němu vede, tedy Pána Ježíše Krista. Ten nám ukazuje, že je neustále blízko nás, je neustále v duši každého spravedlivého, každého, kdo je s ním sjednocen milostí posvěcující. To je tajemství konečného vítězství nad strachem.

Jedná se o něco výjimečného, navýsost krásného, a my katolíci si to musíme bezustání připomínat a skutečně podle toho i žít. Nedovolme světu, aby nás zaplavoval emocemi, a tak nad námi získával moc, řídil náš život, určoval, co máme dělat. To my máme vládnout nad světem skrze svůj rozum a díky němu uspořádat emoce tak, aby nám sloužily, a nikoliv nás ovládaly.

Prosme o to ve svých modlitbách, jelikož to vyžaduje určitou námahu, sebeovládání, a k tomu nám mohou pomoci výše zmíněné tři kroky: zaprvé určitý zdravý skepticismus, pokud jde o přijímání informací, především z médií, zadruhé uvědomění si vlastních emocí a jejich rozeznávání, abychom je podřídili rozumu, a zatřetí nejdůležitější bod, tedy sjednocení s Pánem Ježíšem Kristem, jehož máme mít neustále před očima jako svůj poslední cíl, abychom poznali, jak nepatrné a malicherné jsou z pohledu věčnosti věci tohoto světa. Takový postoj ovšem nevede nikdy k tomu, abychom je zanedbávali, ale díky jejich správnému posouzení budeme jako generál, který z kopce pozoruje pohyby vojsk, a tak nejlépe dokážeme dělat rozumná rozhodnutí. Pozemským záležitostem prospějeme, budeme-li skutečně tím, k čemu jsme byli povolání, správci panujícími nad stvořením, a ne jeho poddanými.

To je rovněž tajemství pravé svobody. Pravá svoboda je svobodou oněch mučedníků, kteří mají odvahu prohlásit, že Bůh je jeden a není žádného jiného, mají odvahu vyznat to před celým světem, mají odvahu to říci navzdory tomu, že je tento svět za to zabije. V tom spočívá pravá svoboda, svoboda od starostí tohoto světa, svoboda od strachu před tímto světem, svoboda od jakéhokoliv strachu. Pravá svoboda, která je možností následovat svůj rozum, který poznal pravdu. O takovou svobodu máme usilovat, o svobodu žít v souladu se svou přirozeností, čili jednat podle rozumu a podle něj uspořádat svůj život, rozumem poznávat pravdu a poslední cíl, Boha, a cestu k němu, Pána Ježíše Krista. Díky tomu člověk získává moc a panování nad tímto světem i nad emocemi, stává se svobodným a silným.

P. Szymon Bańka

Přepis ze Szkoły Akwinaty, www.youtube.com/channel/UCjgohSpp-TsIXgnvl0NxKzQ
Přeložila Marta Trnková.