Zda je vhodné hájit myšlenku státu jednoho národa čili tzv. národního státu

1. Zdá se, že nikoliv. Vnitřní jednota společnosti totiž není výsledkem rovnosti a jednolitosti částí, nýbrž souladu různých prvků, jak to nejlépe ukázal Filosof [tj. Aristoteles] v polemice s Platónem; čím větší bude různorodost součástí, tím krásnější a dokonalejší bude celek. Zdá se, že je lépe, skládá-li se stát z různých národů, z nichž každý dle svého ducha bude přispívat k obecnému dobru.
2. Kromě toho, kdyby bylo lépe, aby se stát skládal z jednoho národa, pak by snahy státní moci o postupné přivedení všech poddaných k jedné národnosti byly zcela právoplatné. To by však otevřelo cestu pronásledování slabších národů národy silnějšími a k tzv. odnárodňování, či dokonce k imperialismu. Národní stát je tudíž třeba odmítnout.
3. Na druhou stranu, pokud by byla tato teorie [národního státu] přijata, jednotlivé národy žijící v jednom státě by měly právo domáhat se samosprávy, a to až k založení nezávislého státu; měly by rovněž právo připojit k sobě ty části svého národa, které přebývají v jiných státech: to vše by usnadnilo cestu iredentismu[1], myšlence v nejvyšší míře ohrožující zachování pokoje mezi státy.
4. Kromě toho, kdyby byla do života uvedena myšlenka národního státu, otevírá se tím cesta k neustálým konfliktům: vláda násilí nikdy neutichne a nikdy nenastane naprostý pokoj mezi národy. Nikdy nebude možné dosáhnou shody, zejména v těch oblastech, kde žije vícero národů pospolu smíšených. Proto je tuto teorii třeba spíše odmítnout.

Proti tomu nám zkušenost ukazuje, že se národní státy díky vnitřní jednorodosti těší větší shodě a jednotě a radí si lépe jak v záležitostech vnitřních, tak i vnějších. Proto sv. Tomáš komentuje Filosofa učí: „Je lépe, tvoří-li stát jeden národ, poněvadž jednomu národu jsou vlastní stejné obyčeje a mravnost, které z důvodu své podobnosti vzbuzují mezi obyvateli přátelství. Proto také státy skládající se z různých národů podlehly s ohledem na nedorozumění vyplývající z rozdílnosti obyčejů zkáze, neboť určitá část se kvůli nenávisti projevované ze strany jiné části připojila k nepřátelům.“

Odpovídám, že ve věcech mravů, a tím více v oblasti politiky, je nutné vystříhat se dvojího omylu: za prvé, nelze chod lidských záležitostí posuzovat a řídit podle příliš omezených a předem daných teorií: mravní život jednotlivců, a o to spíš politický život lidské společnosti, je totiž velmi složitý a není možné ho vtěsnávat do abstraktních forem naši mysli nebo ho uzavírat do příliš obecných a prostých kategorií; v tom spočívá omyl tzv. doktrinářství. Za druhé pak, [je nutné vystříhat se toho], abychom naopak neodmítali veškeré ideální normy usměrňující život společnosti a nepodceňovali jakoukoliv společenskou nauku, jako kdyby byl život společnosti něčím zcela iracionálním, co nepodléhá žádným zákonům. Abychom se oběma omylům vyhnuli, je nutné nejprve na úrovni východisek čistě teoreticky rozvážit otázky života společnosti a následně prozkoumat, jakým způsobem je možné hypoteticky přijaté zákony a pravidla uplatnit na praktické úrovni.

Teorie národního státu, posuzována jako myšlenka, by neměla být nikterak brána na lehkou váhu, jako kdyby neměla žádný význam pro život společnosti; na druhou stranu by neměla být přeceňována a považována za jakousi nejvyšší zásadu, bez níž nemůže mravní život ve společnosti pranic existovat.

I když totiž mají stát a národ společný cíl a každý z nich vnáší do jeho uskutečňování něco jiného, tak se onoho cíle o to rychleji dosahuje, nakolik budou za jedno ve svém vzájemném působení. Nejpříhodnější prostředí pro to může vzniknout v národním státě, kde se státní zákony dokonalým způsobem shodují s mravy a kde není žádné rozdílnosti mezi obecným dobrem státu a obecným dobrem národa. Různice v této věci mohou snadno vzniknout všude tam, kde v jednom státě žije mnoho národů: stejné zákony totiž nemohou ladit ve stejné míře s mravy všech těchto národů. Nejvíce se to projevuje ve výchově a vzdělávání, které jsou vždy v menší či větší míře řízeny státními zákony, přičemž by měly vycházet z obyčejů jednotlivých národů. Pokud budou dané zákony příliš jednotvárné, pocítí to nutně i obyčeje různých národů; jestliže pak jednotnost zákonů ustoupí různorodosti mravů, naruší se tím vnitřní jednota státu, která tvoří jeho sílu.

A přesto národní stát není zcela nutný, aby bez něj člověk nedokázal dosáhnout svého konečného cíle. Může totiž nastat řada okolností, jako např. zeměpisné, národopisné, hospodářské nebo historické podmínky, které znemožňují jednotlivým národům založení vlastního státu, jakož i státu přivedení všech jeho poddaných do jedné národnosti; což lze zřetelně pozorovat v zemích, kde pospolu žije mnoho národů. Proto nauku o národním státě, byť jí samé o sobě nescházejí rozumné důvody, není možné v řadě případů uplatnit, čímž se zároveň nezpochybňuje možnost dobrého uspořádání mravního života, třebaže nad ním nebdí národní stát. Avšak i tam, kde lze dosáhnout větší jednoty mezi státem a národem, je nutné tuto nauku uplatňovat s patřičným ohledem na lidi a s plným pochopením podmínek lidského života, které se častokrát kvůli různorodým okolnostem neodrážejí ani v nejdůkladnějších naukových teoriích.

Z toho plyne, že nauku o národním státě není třeba ani ze zásady odmítat, ale ani přeceňovat nebo na ní tvrdošíjně trvat. Je však nutno prozkoumat ji pro lepší pochopení a řešení národní otázky v naší době, kdy se projevuje dvojí sklon: na jedné straně chce stát přivést všechny poddané k národní jednotě, a na straně druhé jednotlivé národy chtějí založit nezávislé státy. Tyto v praxi navzájem protikladné sklony vyplývají z jednoho pramene, a to z přesvědčení, že život společnosti probíhá o to lépe, čím úžeji jsou spolu národ a stát spojeny a se sebou spolupracují. Proto je třeba oba sklony uznat za oprávněné, pokud nepřekročí hranici, kterou mají střežit abstraktní teorie, a to jak pokud jde o mravnost, tak i mnohem více pokud jde o oblast politiky; tj. pokud nejsou uplatňovány bezohledně, přehlížejíce jednotlivé nevyhnutelné okolnosti.

Je tudíž patřičné přijmout jako takovou myšlenku jednoty mezi národem a státem, tak aby stát byl jednoho národa a každý národ měl vlastní stát. Za tohoto předpokladu je třeba rovněž zohlednit různé okolnosti a jednotlivé podmínky života společnosti.

Na první námitku se odpovídá, že různorodosti prvků, nutné pro formální jednotu státu, lze dokonale dosáhnout různorodostí rodin, sdružení, řemeslnických cechů a jiných podobných společenství, dle kterých je možné dělit občany. Národní různorodost není nutná, a může být škodlivá, umenšuje-li jednotu státu. Cíl výše zmíněných společenství je totiž dílčí a může být snadněji podřízen všeobecnému cíli státu; kdežto cíl národa je všeobecný, a tudíž tam, kde se rozchází se všeobecným cílem státu, mu nutně odporuje. Nelze popřít, že národní různorodost byla velmi přínosná pro řadu novověkých států, avšak bylo tomu tak pouze tehdy, když dosáhly jisté národní stejnorodosti, zříkajíce se mnoha obyčejů, ve kterých se národy různily, a přijaly jednotné mravy, a někdy také i jeden národní jazyk. Toho lze ale dosáhnout jedině v průběhu staletí, jakoby cestou určitého přirozeného vývoje; než však bude možné takové jednoty dosáhnout, bude z národní různorodosti vznikat mnoho škod, které se nejednou ukážou být pro stát značně nebezpečnými.

Na druhou námitku se odpovídá, že nelze státu upřít právo usilovat, pomocí mírných prostředků, o sjednocení obyčejů jemu poddaných občanů a vytvoření z nich jednoho národa, pokud jsou prostředky k tomu použité skutečně mírné. Takový proces není možné dokončit v krátké době, ale vyžaduje delší čas, někdy dokonce řadu staletí, aby byl úspěšný a probíhal bez narušení. Jestliže se příliš urychluje, vystavují se tím velkému nebezpečí nejen mravy jednotlivců, ale také jednota státu. Když je totiž člověk nucen, aby změnil mravy, hrozí, že zbude bez mravů: opouští rodné obyčeje, avšak není schopen tak rychle přijmout nové, a zůstává bez jakýchkoliv životních zásad. Doba, ve které národ začíná měnit své národní obyčeje a začíná se připodobňovat jinému národu, je velmi nebezpečná pro společnost celého státu. To samé lze pozorovat na pomezí dvou národů: lidé se tam mezi těmito národy zmítají, nevědí, k jakému mají patřit, a zřídka vykazují pevné mravní zásady, a proto jsou v obou národech špatně hodnoceni. Z těchto důvodů proces sjednocování a upevňování národního státu může postupovat pouze velmi zvolna a bez nepatřičného uchylování se k nátlaku.

Na třetí námitku se odpovídá, že rovněž národu nelze odepřít právo na směřování k autonomii, a dokonce k plné nezávislosti, a to tím více, čím má starobylejší a hlouběji zakořeněnou národní kulturu. Každému totiž přísluší právo bránit vlastní mravní život: jsou-li tedy národní obyčeje potírány a ničeny státem a mravní život občanů je vystaven nebezpečí, národ má právo usilovat o to, aby se od takovéhoto státu osvobodil. Má to však činit při dodržení mezí nutné obrany a podle zásad rozumnosti, dbaje o to, aby neupadl do ještě větších neštěstí.[2] V takovém případě se občané nemohou vyhýbat hlavním povinnostem vůči státu, k jejichž plnění jsou zavázáni, dokud tomuto státu podléhají.

Na čtvrtou námitku se odpovídá, že myšlenka národního státu, pokud jí je přisuzován přílišný význam, může skutečně vytvářet příležitosti k neustálým napětím mezi národy. Pravdivost nějaké teorie a z ní vyplývajícího praktického užitku ale nelze posuzovat na základě přehnaných závěrů. Teorie národního státu uplatňovaná s mírou, se zohledněním okolností a podmínek života společnosti, odráží určitý přirozený sklon lidského rodu a může nemálo prospěšně přispět k mravnímu vývoji občanské společnosti. Bylo by omylem domnívat se, že pokud by tato myšlenka zanikla, ustaly by hned všechny války mezi národy a zrodil by se mezinárodní mír; veškerý pokoj totiž nepochází z tohoto světa, jak už pravil svatý muž Jób: „Bojování je život člověka na zemi.“

P. Jacek Woroniecki OP

 

Úryvek z Quaestio disputata de natione et statu civili – O narodzie i państwie. Lublin 2004. Původně vyšlo v Divus Thomas 1/1926 (Piacenza).

 

[1] Iredentismus je politickou ideologií usilující o připojení části jiného státu s vlastní národnostní menšinou. Název se odvozuje od italského terre irredente, „ztracené země“; hnutí italské iredenty usilovalo po sjednocení Itálie (1861) o připojení rakouského jižního Tyrolska, Terstu, Dalmácie a Istrie. – Pozn. překl.

[2] Co se práva na vzpouru proti právoplatné státní moci týče, viz učení Petra z Auvergne v dovětku komentáře sv. Tomáše k Aristotelově Politice: „…jde-li o to, zda může někdo vyvolat vzpouru ve státě, je nutno, aby měl spravedlivý důvod a patřičnou moc; avšak ctnostní lidé, jak to často bývá, takové moci nemívají a nedomnívají se, že mají oprávněný důvod, proto také vzpouru nevyvolávají. Avšak pokud by se stalo, že by měli spravedlivý důvod a moc, a nedělo by se tak ku škodě obecného dobra, mohli by vyvolat rozumnou vzpouru, a dokonce by zhřešili, kdyby tak neučinili.“