Církev a tabák

Tabák, či přesněji jeho užívání, dnes vzbuzuje stále větší vášně. Odpor k němu tvoří součást přikázání současné pseudomorálky, která vytlačuje rozumnou a přirozenou mravnost minulosti. Není ničím výjimečným, že mnozí lidé, kteří vášnivě brojí proti užívání listů této rostliny, zároveň hájí vraždění nenarozených lidských osob a vydávají to dokonce za „právo“. A platí to i pro státní činitele. Církev se v této věci řídí pravidlem, které vyjádřil renesanční lékař Paracelsus slovy: Sola dosis facit venenum („Množství dávky dělá jed“), tj. že užívání tabáku je mravně nedovolené, pokud překročí rozumnou hranici střídmosti. Nikdy se nepřikláněla k puritánství, jímž se vyznačují některé sekty, které spatřují v samotných Božích darech zlo a považují přirozenou radost za hříšnou. Ostatně, tento rozumný katolický postoj vábil a vábí k pravé Církvi řadu konvertitů, jmenujme alespoň slavného spisovatele Chestertona, a dostalo se mu chvalozpěvu v podání některých autorů (Belloc, Tolkien). Následující text nemá pochopitelně za účel navádět k užívání tabákových výrobků, což, jak věříme, bude pochopeno.

Ex fumo dare lucem[1]

Už od chvíle, kdy byli španělští objevitelé díky Kolumbovým plavbám zasvěceni do tajů tabáku, ať už jeho kouření, nebo šňupání dle příkladu domorodců z Nového světa, vznášelo se nad tím cosi ďábelského, neboť domorodci v tom spatřovali způsob spojení s neviditelnými duchy. Někteří z prvních misionářů považovali obláčky kouře a jejich vliv na ducha těch, kteří je vdechovali, za svého druhu parodii svátostí, již v Novém světě s předstihem zavedl ďábel, aby brzdil evangelizaci.

Už roku 1575 se místní sněmy v Novém světě musely zaobírat skutečností, že indiáni, kteří přijali katolickou víru, vnášeli během bohoslužeb zvyk kouření do kostelů. Kouř tabáku v jejich dávném pojetí vyvolával duchy a předkládali jej jako jakési kadidlo. Mexičtí církevní představitelé proto kouření v kostelech zakázali.

Církevní představitelé Mexika a Peru vydali v dané věci pro Nové Španělsko a další části Ameriky nařízení. Sněm v Limě roku 1583 prohlásil: „Pod trestem věčného zavržení je zakázáno, aby kněží spravující svátosti přede mší kouřili tabák nebo jej v podobě prášku vdechovali nosem, dokonce i pod záminkou zdravotních důvodů.“ Sbor kardinálů v Římě roku 1588 tento zákaz pro španělské kolonie v Americe schválil.

Celá záležitost se ale neomezovala jen na Ameriku. Užívání tabáku, jeho kouření, šňupání a žvýkání, se rychle rozšířilo také do Starého světa, a týkalo se to jak laiků, tak i duchovenstva. Otázka nebyla lehká: nechyběli ti, kteří odsuzovali tabák jako něco nezdravého, špinavého, vyvolávajícího závislost, ba dokonce hříšného; ale bylo i mnoho takových, kteří ukazovali na jeho prospěšnost, zklidňující vliv, malá i velká potěšení spojená s jeho užíváním, schopnost posilovat družnost či léčebné účinky, pokud jde o čištění nosních dutin.

Ať tak či onak, problém užívání tabáku v kostele se záhy objevil i v Evropě a dotýkal se svatokrádeže. Jednou v neděli si jistý kněz v Neapoli při mši vzal šňupeček tabáku hned po přijímání. Podle všeho byl v této činnosti ještě dosti nezkušený, protože dostal záchvat kýchání, následkem čehož vyvrhl před zraky zděšených věřících Nejsvětější Svátost na oltář.

S tím, jak se užívání tabáku šířilo mezi duchovenstvem v Evropě, se Církev zaměřila na jeho pronikání do kostelů. Užívání tabáku jako takové nebylo odsouzeno, ale spíše jeho užívání před a během liturgie. A to se týkalo zejména duchovenstva, které by mělo být vzorem zachovávání čistoty oltáře, liturgických rouch a rukou držících proměněnou hostii. Tabák prostě nebyl kadidlem.

Papež Urban VIII. vydal 30. ledna 1642 bullu Cum Ecclesiae, ve které odpovídá na stížnosti děkana katedrální kapituly v Seville a prohlašuje, že kdokoliv v kostelech sevillské diecéze přijímá tabák ústy či nosem, ať už v celých kusech, sekaný, v prášku, nebo jej kouří v dýmce, bude stižen trestem samočinné exkomunikace.

Jak vysvětluje, důvodem tohoto zákazu je ochrana mše a kostelů před zneuctěním. V Seville podle něj zlozvyk užívání tabáku dosáhl takové míry, že muži i ženy, duchovní i laici, „ať už plní svou službu v chóru a u oltáře, nebo se účastní mše a božského oficia v jiné době, s velkou neúctou užívají tabáku; a páchnoucími výměšky poskvrňují oltář, posvátná místa a dlažbu kostelů této diecéze“. Někteří kněží podle všeho zašli tak daleko, že odkládali během sloužení mše své tabatěrky na oltář.

Následně se v Římě jako odpověď na bullu objevil posměšný paskvil Contra folium quod vento rapitur ostendis potentiam tuam, et stipulam siccam persequeris [„Na listu větrem zmítaném moc svou chceš ukázat, a suché stéblo pronásledovati,“ Job 13, 25].

Tento zákaz byl v průběhu staletí důvodem vzniku celé řady městských legend, které se skládají z klepů a nepřesností: někteří to vydávali za celosvětový zákaz užívání tabáku vůbec, jiní tento krok přisuzovali špatnému papeži nebo uváděli mylný rok a další dokonce prohlašovali, že papež zakázal užívání tabáku, neboť vycházel z výstředního přesvědčení, že šňupání tabáku vyvolává něco na způsob sexuálního vzrušení, což prý bylo v kostele nepřípustné. Tyto výmysly později dospěly dokonce k tomu, že papeže údajně jeho boj proti šňupání dohnal až k šílenství.

V roce 1650, tedy osm let po bulle papeže Urbana VIII., zavedl jeho nástupce Inocenc X. stejné tresty za užívání tabáku v kaplích, sakristii nebo chrámové předsíni Lateránské a Svatopetrské baziliky v Římě. Důvodem tohoto kroku byla skutečnost, že obětoval spoustu času, námahy a peněz na jejich výzdobu, vyložení jejich podlah drahocenným mramorem a zkrášlení kaplí reliéfy, přičemž nechtěl, aby byly pošpiněny tabákovými slinami a kouřem. Toto rozhodnutí později potvrdil i Inocenc XI.

Kolem roku 1685 vznikl mezi některými teology spor, jestli lze předpisy ustanovené Urbanem VIII. a Inocencem X. nepřímo vztáhnout i na všeobecnou církev, a pokud ano, jestli se to týká veškerých prostor souvisejících s kostelem (tj. nejen chrámové lodi a sakristie; někteří si kladli otázku, zda se zákaz vztahuje i na fary).

I když Benedikt XIII., který si sám rád dopřál šňupeček tabáku, opět zdůraznil nutnost zachovat oltář a kněžiště bez tabáku, tak v roce 1725 zrušil trest exkomunikace za kouření ve Svatopetrské bazilice, neboť zjistil, že se věřící během mše vytrácejí ven, aby si zabafali nebo šňupli, a došel k závěru, že bude lepší, pokud zůstanou uvnitř a nebudou rušit při bohoslužbě, než kdyby o její část přišli.

Porušuje se užíváním tabáku eucharistický půst? Sv. Alfons z Liguori, který sám šňupal tabák, ve svých pokynech pro zpovědníky tvrdí, že „tabák přijatý nosem nenarušuje půst, byť by se i jeho část dostala do žaludku“. Stejně tak „ho nenarušuje kouření“, či dokonce „drcení zuby vyvolávající sliny, které se vyplivují“. Ostatní teologové oné doby souhlasí a upřesňují, že pokud dojde ke spolknutí značnějšího množství žvýkacího tabáku, tak se tím poruší i půst.

Papežský nos

Také Benedikt XIV. nepohrdl šňupečkem tabáku. Říká se, že jednou nabídl jistému představenému nějakého řádu šňupeček ze své tabatěrky, a ten odmítl se slovy: „Vaše Svatosti, já touto neřestí netrpím.“ Na což papež odpověděl: „To není neřest. Kdyby to byla neřest, tak byste ji měl.“

Papež Pius IX. byl zarytý milovník šňupacího tabáku a oddával se mu tak vytrvale a s takovou náruživostí, že častokrát musel několikrát za den měnit svou bílou sutanu. Byla konec konců bílá a šňupací tabák na ní byl dost viditelný. Pius IX. nabízel také šňupeček hostům. Církev ustanovila monopol na obchod tabákem v Papežském státě a během jeho pontifikátu sjednotila v roce 1863 zpracování tabáku pod Papežským ředitelem pro sůl a tabák sídlícím v nově postavené budově na Piazza Mastai v římské části Trastevere.

Když za ním přišel vyslanec Viktora Emanuela, aby mu předal podmínky, které papež považoval za nepřijatelné, Pius IX. „uhodil tabatěrkou o stůl, až praskla“. Vyslanec „odešel zmatený, jako kdyby dostal závrať“. Papež v roce 1871, kdy byl „vězněm Vatikánu“, daroval svou „zlatou tabatěrku nádherně zdobenou rytinami symbolických oveček uprostřed květin a listoví“ jako cenu v celosvětové loterii, jejímž účelem bylo získat peníze pro Církev.

Také papež Lev XIII. měl rád šňupací tabák. Ještě než se stal papežem, sloužil po jistou dobu jako papežský nuncius v Bruselu, kde se těšil společnosti místních vzdělaných aristokratů a debatám s nimi. Při jedné večeři chtěl jistý hrabě volnomyšlenkář udělat vtip na nunciův účet a podal mu tabatěrku, na jejímž víčku byla miniatura krásné nahé Venuše. „Účastníci večírku pobaveně pozorovali, jak se vše vyvine, a hrabě se zajíkal smíchy, ovšem jen do doby, kdy nuncius uctivě vrátil krabičku s poznámkou: ‚Vskutku velmi krásné, hrabě. Předpokládám, že to je portrét hraběnky?‘“ Papež těžko snášel, když se měl ke konci života na radu svých lékařů vzdát tabáku.

A jak na tom byli ostatní papežové? Sv. Pius X. šňupal tabák a kouřil doutníky. Benedikt XV. nekouřil a neměl ani rád, když to dělali ostatní. Pius XI. kouřil příležitostně doutníky. Pius XII. nekouřil. A Jan XXIII. kouřil cigarety.

Pavel VI. byl nekuřák. Stejně tak i Jan Pavel I., třebaže někteří vatikánští představitelé po jeho náhlé smrti naznačovali, že jeho špatný zdravotní stav ke konci života mohl být způsoben náruživým kouřením.

Jan Pavel II. nekouřil, ale papež Benedikt XVI. podle nezaručených zpráv ano (alespoň jednou), přičemž dával přednost cigaretám značky Marlboro.

Svatí tabakisté

Ctihodná Marie-Thérèse de Lamourous píše, že když byl v pařížském karmelu vystaven plášť sv. Terezie z Ávily, dostala svolení si jej na sebe naložit: „Políbila jsem ho; přitiskla na sebe. Vnímala jsem všechno, včetně malých skvrnek, které podle všeho pocházely od španělského šňupacího tabáku.“

Užívání tabáku přišlo na přetřes během beatifikačních procesů Josefa Kopertinského, Jana Bosca a Filipa Neriho. U prvních dvou ďáblovi advokáti namítali, že se heroické ctnosti neslučují s jejich užíváním tabáku. Josefův obhájce proti tomu uváděl svědectví ještě z Josefova života, kdy prohlašoval, že mu kouření pomáhá ke svatosti, jelikož díky němu může déle bdít při svých pobožnostech a více se postit. V případě Filipa Neriho prohlídka těla ukázala, že mu scházejí měkké tkáně nosu, a tak jeho tělo není neporušené. Mělo to být následkem silného užívání šňupacího tabáku. Byly to ale chabé námitky proti jejich svatosti.

Sv. Bernadetta Soubirousová trpěla od dětství astmatem a její lékař jí na to předepsal šňupací tabák. Vzpomínala, že během školní docházky „jedna sestra byla při hodině francouzštiny pobouřená, když jsem nechala kolovat šňupací tabák a každý začal kýchat“. Po vstupu do kláštera „vytáhla jednoho dne při rekreaci k pohoršení jisté sestry tabatěrku. Sestra zvolala: ‚Ó, sestro Marie Bernadetto, nebudeš nikdy prohlášena za svatou!‘ ‚Proč ne?‘ zeptala se ‚tabakistka‘. ‚Protože šňupeš. Ten špatný zlozvyk málem vyřadil z kanonizace sv. Vincence z Pauly.‘ Sestra Marie Bernadetta šibalsky mrkla a odpověděla: ‚A ty, sestro Chantal, budeš kanonizována, protože si nedopřáváš.‘“

Sv. Jan Vianney si často bral šňupeček během dlouhých hodin, které trávil ve zpovědnici. Padre Pio měl šňupací tabák schovaný v malé kapsičce svého hábitu a nabízel ho návštěvám. Životopisec zaznamenal, že „jednoho večera na konferenci onkologů se Padre Pio uprostřed přednášky o výzkumu rakoviny obrátil na vedle sedícího muže a zeptal se ho: ‚Kouříte?‘ Když muž přitakal, Padre Pio na něj káravě ukázal prstem a řekl: ‚To je velmi špatné.‘ A téměř ihned se obrátil na druhého doktora se slovy: ‚Nemáte šňupeček?‘“

Jezuitský šňupeček

Proslýchá se, že jistý jezuita na otázku, jestli je dovoleno při modlitbě kouřit, odpověděl zcela jednoznačně „ne“. Nicméně rychle dodal, že zatímco není dovoleno kouřit při modlitbě, tak je zcela dovoleno modlit se při kouření.

V šestnáctém a sedmnáctém století založili jezuité velké plantáže tabáku ve Střední a Jižní Americe a čerpali z nich finanční zisky. To samé se týkalo i dominikánů, františkánů a augustiniánů ve Střední Americe.

Jezuité byli v té době bez sebemenšího důkazu obviňováni protestanty a dalšími nepřáteli, že dodávají otrávený šňupací tabák těm, které se snaží zavraždit. Smyšlený tabák dostal název „jezuitský šňupeček“. Tyto obavy se podle všeho nejvíce rozšířily poté, co anglický admirál Thomas Hopsonn ukořistil roku 1702 v zátoce Vigo ze španělských lodí desítky tisíc sudů obsahujících padesát tun šňupacího tabáku, který si následně našel cestu na britský trh.

Kolem roku 1715 přinesli jezuitští misionáři svůj oblíbený šňupací tabák na čínský dvůr za vlády mandžuské dynastie Čching. Čínské konvertity na katolickou víru jejich rodáci dokonce po jistou dobu nazývali „šňupači“. Katolíci vedli továrnu na zpracování tabáku a prodávali ho v Pekingu. Od těch časů holduje šňupacímu tabáku i nemálo tibetských buddhistických mnichů.

Jezuité nebyli ve své lásce k tabáku osamoceným řádem. Laurence Sterne[2], autor románu Život a názory blahorodého Tristrama Shandyho, napsal také roku 1768 Sentimentální cestu po Francii a Itálii, ve které popisuje pro něj povznášející událost, kdy si vyměnil tabatěrku s nějakým chudým františkánem.

Ale během devatenáctého století začala záliba ve šňupacím tabáku ustupovat a nahrazovalo ho kouření doutníků, dýmek a cigaret. Literární zdroje ukazují, že šňupání tabáku se stále více a více stávalo záležitostí starých a chudých lidí a určité části konzervativních duchovních, kteří nechtěli vyměnit svůj šňupeček za vznášející se dým.

V dopise z roku 1846 kněz oratoria sv. Filipa Neriho otec William Faber napsal: „Ve Florencii projevil představený kamaldulských velkou touhu mě spatřit; ležel nemocný v posteli a jeho postel byla plná šňupacího tabáku; chytil mě za hlavu, zabořil ji do hromady šňupacího tabáku a nanejvýš nemilosrdně políbil.“

Nepodepsaný článek v časopise The Galaxy z roku 1870 nazvaný „Deset let v Římě“ v souvislosti s kapucíny uvádí: „Vidíte jedince kráčejícího po Římě v jeho tmavě hnědém hábitu (od něhož se držte dál), s černou rohovinovou tabatěrkou, špinavým modrým kapesníkem zastrčeným do rukávu a peněženkou zavěšenou na ruce.“

A Maud Howeová[3] v článku „Římští dědulové a samotáři“ otištěném roku 1898 v časopise The Outlook popisovala, jak jí žebravý mnich nabízel šňupeček tabáku z omšelé rohovinové tabatěrky. „Šňupací tabák užívají v Itálii staří a staromódní lidé,“ psala, „a má schválení duchovenstva. V Římě je u kněze kouření těžko představitelné; téměř všichni užívají šňupací tabák; viděla jsem kněze, jak si potutelně vzal šňupec, když sloužil u oltáře.“

Autor úvodníku v Dublin Review z roku 1847 si stěžoval, že ti, kteří se začínají zajímat o víru, často zjišťují, „že katoličtí kněží jsou obecně chudými, nevzdělanými, šňupajícími, nevýraznými lidmi“. Autor si paradoxně přeje jiný druh kněží, „moudré a sympatické“, přičemž za vzor dává sv. Filipa Neriho (který také šňupal tabák).

V září 1957 promluvil Pius XII. ke generálnímu shromáždění Tovaryšstva Ježíšova v Římě. Využil příležitosti, aby jezuity, ale i další řády vybídl ke zpřísnění kázně a oživení ducha odříkání, mezi jinými tím, že se vzdají „povrchností“, včetně „nemála vymožeností, jež si mohou laici dovoleně dopřávat“. „Mezi tyto,“ pravil papež, „je třeba zahrnout dnes tak rozšířené a oblíbené užívání tabáku.“

Jan Pavel II. v roce 2002 podepsal zákon „zakazující kouření na uzavřených veřejných prostorách, místech navštěvovaných veřejností a pracovištích nacházejících se na území Vatikánu, v oblastech mimo hranice státu [tj. vatikánských úřadech v jiných zemích] a prostředcích veřejné dopravy“. Za porušení zákazu hrozila pokuta třicet euro.

Osobní potěšení, požitek a příležitost k odpočinku, prostředek k posilování společenských vazeb, přestupek, ohrožení života, závislost, zlořád a „neřest“… Ale je užívání tabáku samo o sobě hříchem? Drahý čtenáři, jak se říká, nejsem placený za to, abych na to odpověděl.

John B. Buescher

Převzato z catholicworldreport.com.
Otištěno s laskavým svolením autora.
Přeložil a poznámkami opatřil MRČ.
Vyšlo v Te Deum 3/2018.

 

[1] „Vydat oheň z kouře.“ Citát z Horatiova pojednání Ars poetica.

[2] Laurence Sterne (1713–1768) byl anglický spisovatel a anglikánský duchovní. Bývá považován za významného představitele preromantismu.

[3] Maud Howeová Elliottová (1854–1948) byla americká spisovatelka, držitelka Pulitzerovy ceny.