(Samo)výchova svědomí

Svědomí bývá často označováno za „Boží hlas“ v nás. Je třeba to ovšem chápat nepřímo jako jakousi hyperbolu. Svědomí je spíše darem, jímž Bůh obdařil naši přirozenost, jmenovitě rozum. Se svědomím se člověk rodí, byť ho stejně jako rozum začíná používat až postupem času. V tomto se svědomí neliší od ostatních lidských schopností, ať už tělesných, duševních, nebo duchovních, a podobně jako ony se má rozvíjet a zdokonalovat. To všem vyžaduje úsilí ze strany člověka, jelikož se svědomí nezdokonaluje samovolně.

Můžeme si zde vypomoci podobenstvím se schopností řeči. Každý člověk se rodí s touto potenciální schopností, která je vepsána do lidské přirozenosti. Ovšem to, jestli člověk bude mluvit, tedy zda bude užívat daru řeči, závisí na tom, v jakém prostředí bude vyrůstat. Jsou známy případy dětí, které vyrůstaly v takovém prostředí, že se u nich schopnost řeči vyvinula jen velmi omezeně, či dokonce nebyly vůbec schopny mluvit. (Svůj vliv zde pochopitelně mohou mít i další okolnosti, například psychická porucha.) Ačkoliv v rozvoji řeči hraje v prvních letech života klíčovou roli výchova, tak pozdější kultivování jazyka je do značné míry záležitostí sebevzdělávání.

To samé můžeme vlastně prohlásit i o svědomí. Bůh dal naší přirozenosti obecnou schopnost rozlišovat dobro a zlo. V této souvislosti lze tedy hovořit o vrozeném svědomí. Nicméně podoba svědomí určitého člověka, čili jestli se bude např. jednat o svědomí citlivé, laxní nebo úzkostlivé, závisí na tom, jak se bude utvářet. Na to mají opět vliv vnější, ale především vnitřní činitelé. Navíc svědomí, ještě výrazněji než řeč, ovlivňují další jednotlivé kvality člověka, které přispívají k jeho celkové dokonalosti. Stěží bude mít dobře fungující svědomí ten, u něhož najdeme vážné vady, pokud jde třeba o ctnost spravedlnosti nebo moudrosti, případně nedokáže dostatečně zvládat svá citová hnutí, je změkčilý atp. Takový člověk se totiž bude snažit hledat „úlevy“, třeba i podvědomě, pro své vady, což pochopitelně ovlivní i činnost svědomí. Ačkoliv tedy výchova svědomí, můžeme-li to tak říci, souvisí s celostním vzděláváním a rozvojem, tak lze rovněž poukázat na dílčí kroky, které vedou ke zdokonalování samotného svědomí.

V utváření svědomí, stejně jako u tělesného a duševního vývoje, je třeba rozlišit dvé základní období, a to období dětství a dospívání, kdy se svědomí vyvíjí hlavně působením rodičů a dalších osob z jeho okolí, a období dospělosti, kdy utváření svědomí závisí na osobním úsilí jednotlivce.

V prvním období se formuje osobnost dítěte, což má samozřejmě i vliv na fungování jeho svědomí. Řada pokřivení a vad svědomí vzniká právě v dětství nebo dospívání. Rodiče musí být svým dětem v první řadě příkladem, a to zejména v tom, jak vážně berou a dodržují Boží zákon a církevní předpisy, případně jiná ustanovení a zvyklosti, jimiž se řídí vztahy mezi lidmi. Bylo by snad zbytečné podotýkat, že je mají postupně vést nejen k rozvíjení a upevňování ctností, ale probouzet v nich i chuť ke vzdělávání a práci na sobě. Je ovšem lepší soustředit se zpočátku spíše na „maličkosti“ než dítě nepřiměřeně zatěžovat, a tím mu snad výše zmíněné znechutit. Zde bezezbytku platí Kristova slova: „Kdo je věrný v nejmenším, bývá věrný i ve velkém. Kdo je však nevěrný v nejmenším, bývá nevěrný i ve velkém.“

Jelikož ve svědomí řešíme náš postoj a jednání v konkrétních životních situacích, je třeba dítě rozumně uvádět do života. Má být seznamováno se skutečným světem, nikoliv jeho karikaturou či fantaskní představou. Například někteří rodiče v jakémsi nesoudném humanistickém optimismu líčí všechny lidi jako „hodné“, což vede děti k naivitě a snižuje u nich patřičnou ostražitost, jiní zas v puritánském škarohlídství představují svět téměř jako „peklo“, a děti pak dostatečně nevnímají dobro a krásu, třeba i na přirozené úrovni. Děti je pochopitelně třeba chránit před škodlivými vlivy, ale nelze je chovat ve „skleníku“. Dítě stejně nelze uchránit před vším a ono se dříve či později s neblahými jevy setká, proto je dobré ho na ně úměrně věku připravovat, aby jim dokázalo čelit. Deziluze či otřes v dospívání, že svět není takový „jak říkali rodiče“, vede nezřídka k vážnému narušení osobnosti, někdy dokonce patologickému, a odcizení v rámci rodiny.

Lze říci, že utváření svědomí v dospělém věku probíhá jak přirozeným způsobem, tedy úsilím vlastního rozumu a vůle, tak nadpřirozeným či duchovním způsobem, tj. působením nadpřirozených faktorů na svědomí člověka.

Aby bylo svědomí správné, nesmí se v první řadě klamat, je tudíž důležité, aby člověk pravdivě poznával skutečnost. Hovoříme zde především o poznání sebe sama, různých životních situací a zákonů, které se týkají lidského jednání i samotného svědomí.

Měli bychom se snažit dobře poznat vlastní sklony, ať už vědomé, či podvědomé, a skutečné pohnutky, které ovlivňují naše jednání. Musíme si uvědomit, že emoce, vášně, předsudky atp., k nimž jsme náchylní, ještě nebývají rozumnou reakcí na skutečnost. Kdyby jim naše svědomí podléhalo a řídilo se jimi, velmi snadno by se mohlo stát, že by se minulo s pravdou a místo toho by pouze volilo to, co nám vyhovuje. Veškerá pokřivení a vady naší osobnosti se budou nutně odrážet i ve svědomí, proto je třeba je odhalovat a pracovat na jejich odstranění. Opět jsme u toho, že utváření svědomí je celostní záležitostí. Zahrnuje všestranný rozvoj osobnosti, zejména pokud jde o rozum, vůli a city, soulad těchto lidských mohutností a jejich zaměření k životnímu cíli, což zahrnuje i podřízení se zákonům, jimiž se řídí.

K výchově svědomí je nutné dobře znát život a svět, protože v životě člověka se nutně a neustále vyskytují situace, v nichž musí zaujmout nějaký postoj a rozhodnout se. Aby mohl člověk dané situace správně posoudit a volit odpovídající jednání, nesmí být jimi zaskočen a ztrácet hlavu. Jinak hrozí, že bude reagovat nerozumně, spíše pudově a pod vlivem citových hnutí, a to nezřídka ke škodě své duše, ba i duší bližních. Znalost různých životních situací pochopitelně souvisí s postupně nabývanými zkušenostmi, ale do značné míry závisí také na výchově a vzdělání. Z výše řečeného je patrné, jak nezbytnou a významnou oporou svědomí je ctnost moudrosti. Je smutnou skutečností, že mnozí (ne)dospělí bývají překvapeni situacemi, s nimiž by už vzhledem ke svému věku měli být seznámeni. Z části, jak už bylo naznačeno, je to vina vadné výchovy v rodině, z části za takový smutný stav mohou sami, neboť mají povinnost nabývat vědomostí, které by jim pomohly se v životě orientovat.

Dobré svědomí má pravdivě rozhodovat, jaké jednání je za určité situace správné. V životě si však nevystačí se základním pravidlem „činit dobro, varovat se zlého“, které má v sobě zapsáno. Proto je zapotřebí vzdělávat se v podrobnějších zákonech, které vymezují lidské chování. V tomto ohledu je nezbytná především znalost Božího a přirozeného zákona, ale i lidských zákonů. Každý má povinnost vzdělávat se v zákonech, které se týkají jeho vlastního stavu. Např. manželé by měli vědět, jaké mají vůči sobě navzájem povinnosti a práva, a to samé se týká povinností rodičů, pokud jde o děti. Také určitá povolání, jako třeba lékaři nebo právníci, mají své zvláštní etické předpisy. Profesní etika a jiné lidské zákony mají pochopitelně odrážet zásady přirozeného a Božího zákona a konkretizovat je v daných oblastech společenského života. Pokud se přirozenému a Božímu zákonu příčí, jsou nemravné a nespravedlivé, a proto člověka ani nezavazují. Nicméně zaviněná neznalost zmíněných norem, jsou-li spravedlivé a moudré, může být i těžkým proviněním, jedná-li se o závažnou věc, jak tomu třeba bývá v již zmíněném povolání lékaře.

Také samo jednání podle svědomí má své zákony, které je třeba znát. Např. že máme povinnost jednat podle hlasu svého jistého svědomí, i kdybychom se v příslušné věci mýlili, což samozřejmě v daném okamžiku nevíme. A naopak, že nesmíme jednat podle pochybujícího svědomí, nýbrž jsme povinni pochybnosti, nakolik je to možné, odstranit a nabýt jistoty tím, že se poradíme s někým poučenějším, prostudujeme si vhodnou literaturu, která se našeho případu týká, celou záležitost promyslíme a poprosíme Boha o osvícení. O uvedených zákonech svědomí nás v první řadě poučuje Církev, proto vzdělávání se v jejím učení není žádnou kratochvílí, nýbrž povinností každého katolíka. Člověk by navíc neměl plnit přikázání mechanicky jako stroj, ale snažit se pochopit jejich smysl, v čemž nám pomáhá znalost katechismu, četba kvalitní duchovní literatury, naslouchání kázání atd.

Utváření svědomí rovněž vyžaduje správný přístup k jeho soudům. Za prvé je třeba se snažit odstranit veškeré jeho vady, kterých jsme si vědomi, případně na které nás zpovědník upozorní. Nesmíme zlehčovat hlas svědomí, nebo ho dokonce přehlušovat. Součástí jeho výchovy je i správné řešení tzv. konfliktů svědomí. V jejich případě si můžeme být jisti, že chyba je vždy na naší straně, nikoliv na straně Boha. Častokrát svědčí o nevyvážené osobnosti nebo neuspořádané hierarchii hodnot, když člověk váhá, čemu má dát přednost. Právě pravdivá a spravedlivá hierarchie hodnot je základem dobrých a správných rozhodnutí v různých životních situacích.

K výchově svědomí slouží i naše chyby, či přesněji uvědomění si předchozích mylných rozhodnutí a jejich náprava. S tím také souvisí správný postoj k výčitkám svědomí. Pokud se hlas svědomí ozývá z důvodu skutečných provinění, nesmí se umlčovat, ale je třeba ho uklidnit platnou zpovědí, pokáním a zadostiučiněním. Naším cílem je tedy klidné svědomí, ale tento klid má být pravý, nikoliv falešný. Pravý klid svědomí pramení především ze dvou věcí: z vědomí, že je v naší duši přítomen Bůh, tj. že máme milost posvěcující; a z vědomí, že jednáme podle Boží vůle. Falešný klid svědomí vyplývá z jeho otupělosti či uspání, kdy svědomí nereaguje, jak by mělo. Povětšinou takový stav souvisí s životem v hříchu.

Jak již bylo řečeno, výchova svědomí obnáší pravdivé poznání sebe sama, což vyžaduje kritický pohled na vlastní vady, ale i dobré stránky, čili pokoru. Máme totiž sklon uzpůsobovat si svědomí tak, aby nám vyhovovalo, a vytvářet si jakési dílčí svědomí, které se ozývá jenom v některých oblastech nebo při jednání vůči určitým lidem, přičemž jindy mlčí. Takovýto hluboký, hodnotící pohled do nitra bývá o to těžší, že pýcha a ješitnost vytvářejí různé „obranné mechanismy“, které falšují náš obraz o nás samých. Je důležité zachovat si také rozumný, kritický odstup k názorům druhých, zejména pokud jde o sdělovací prostředky a internet, kdy častokrát bezděčně a podvědomě vstřebáváme nevhodné vzorce chování či obsah, který rozostřuje zdravý pohled.

S výchovou svědomí souvisí i starost o tělesné a duševní zdraví. Nezřídka totiž různé nedostatky svědomí vyplývají z nervového vyčerpání či psychických poruch, což je patrné zejména v případě úzkostlivého svědomí, které bývá projevem psychastenie nebo deprese. Někdy je dokonce nutné vyhledat odbornou lékařskou pomoc, abychom dosáhli duševního zdraví, které napomáhá ke správnému fungování svědomí. Nelze rovněž podceňovat životosprávu a její vliv na tělesné i duševní zdraví, a tím i na činnost svědomí. A netýká se to pouze stravy, ale také spánku, prostředí, v němž se člověk pohybuje atd. Zde jistě platí slova satirika Juvenala: „Přej si, aby byl ve zdravém těle zdravý duch.“ Navíc častokrát vidíme, jak se pro nemírnost v jídle, chamtivost, pohodlnost či jiné podobné nedostatky hledají nejrůznější kazuistické vytáčky. Takové ohýbání svědomí časem nezadržitelně vede k jeho pokřivení. Proto by umrtvování a sebezápor měly patřit k „cvičením“ dobrého svědomí.

Rozvoj svědomí jde ruku v ruce s rozvojem duchovního života a můžeme říci, že je jeho indikátorem. Člověk roste v duchovním životě díky spolupráci s Boží milostí a také k utváření svědomí dochází působením nejen přirozených, ale i nadpřirozených vlivů. Nelze tudíž podceňovat, či dokonce opomíjet modlitbu, která je výrazem podřízenosti Bohu a uznání jeho moci, čímž se zároveň učíme podrobovat své svědomí zákonu, jenž stojí nad ním. Modlitbou se otvíráme působení Boží milosti, připravujeme se na přijetí darů a vnuknutí Ducha Svatého a to vše přispívá k utváření našeho svědomí. Navíc modlitba, zejména rozjímání, nám kromě Boha umožňuje poznat lépe i sebe samy, díky čemuž můžeme daleko účinněji pracovat na svém duchovním rozvoji.

Zvláštní místo pochopitelně patří zpytování svědomí, které by mělo být samozřejmou součástí života každého katolíka. Pokud chceme dělat pokroky v duchovním životě i ve výchově svědomí, nemělo by se večerní zpytování svědomí omezovat na obecné hodnocení našeho jednání během uplynulého dne, naše nedostatky a hříchy, ale je dobré se rovněž zaměřit na svou hlavní vadu a zkoumat, jak se nám daří s ní bojovat. Nejde o to se neustále trýznit našimi selháními, nýbrž rozumně posoudit, proč se nám třeba něco nedaří, případně najít klady, na nichž můžeme dále stavět. Významnou úlohu pak hraje zpytování svědomí před svatou zpovědí. Pro výchovu svědomí je užitečné ohlédnutí se občas za delším obdobím života v podobě generální zpovědi. Tu lze vykonat třeba v rámci ignaciánských exercicií, které samy o sobě pomáhají v duchovním růstu, odhalení našich slabin, uspořádání hodnotové hierarchie atd.

Má-li v našem svědomí zaznívat pravdivý „Boží hlas“, a ne „hlas“ naší narušené přirozenosti, musíme „Božímu hlasu“ naslouchat. Bůh k nám promlouvá skrze své stvoření, a zejména ve svém zjevení, které nám Církev předkládá k věření. Církev střeží a vykládá Boží zjevení, a proto se máme jejímu učení podřídit. Jestliže se úsudek našeho svědomí rozchází s učením Církve, pak je zajisté chyba na naší straně. Buďto je nedostatek v našem svědomí, nebo církevní učení špatně chápeme. Pokud k takovému konfliktu dojde, nutno vyhledat poučení, ať už u někoho, kdo nám danou záležitost objasní, nebo ve vhodné literatuře, a následně se „Božímu hlasu“ promlouvajícímu skrze Církev podvolit.

Nakonec je třeba zmínit svátosti, které jsou důležitým prostředkem při utváření svědomí. Musíme k nim ovšem přistupovat nejen pravidelně, ale především náležitě připraveni. V souvislosti s výchovou svědomí máme na mysli zvláště svátost pokání a Nejsvětější svátost. Pomineme-li odpuštění hříchů, což je zásadním účinkem svátosti pokání, tak díky zpovědi lépe poznáváme sebe sama a pronikáme hlouběji do svého svědomí. Tím samým můžeme napravovat jeho případné nedostatky, a pokud tak činíme, svědomí se stává stále bdělejším a citlivějším.

Významnou úlohu hraje samozřejmě rovněž svátost oltářní. Díky skutečné Kristově přítomnosti v naší duši při svatém přijímání se nám dostává světla a síly, abychom sebe sama více poznali, pracovali na sobě, vytrvali v jednání podle mravních zásad a svého svědomí. Ti, kteří s uvědomělou a hlubokou vírou přistupují ke stolu Páně, naslouchají svému svědomí, snaží se ho poučit, pokud je třeba, neúnavně bojují s pokušeními, svými vadami a špatnými sklony a nechávají se vést mravními zákony k dobru. Můžeme říci, že Kristus svou přítomností sám utváří jejich svědomí a pomáhá svou milostí najít nejlepší řešení různých životních situací a učinit nejvhodnější rozhodnutí.

Jak již bylo několikráte řečeno, výchova svědomí je celostním a v podstatě celoživotním úkolem. Pokud ho budeme svědomitě a odhodlaně plnit, budeme na konci své životní cesty připraveni předstoupit před Soudce, před nímž už žádné vytáčky nepomohou a se kterým nebudeme moci smlouvat, jak to, bohužel, často činíme se svým svědomím.

P. T.

Vyšlo v Te Deum 3/2024.