Instrumentum laboris synody o rodině obsahuje mnoho vážných problémů

Když jsem si přečetla Instrumentum laboris (pracovní dokument) pro nadcházející řádné zasedání biskupské synody o rodině po jeho červnovém zveřejnění, byla jsem poněkud šokovaná a stále více znepokojená. Další lidé mi nicméně pomohli dospět k lepšímu porozumění. S velkou vděčností se tedy pokusím zde představit stručný výtah z vynikající analýzy a kritiky, kterou 5. srpna zveřejnila koalice prorodinných organizací a organizací pro život Voice of the Family. Autor této analýzy Matthew McCusker na 19 stranách prezentuje mnoho vážných problémů, které tento oficiální vatikánský dokument obsahuje (celý text analýzy v angličtině, italštině, francouzštině a španělštině najdete zde: http://voiceofthefamily.com/analysis-of-the-instrumentum-laboris-of-the-ordinary-synod-on-the-family/)

V následujícím textu se soustředím na čtyři hlavní otázky v McCuskerově vynikající kritice: antikoncepci, podávání svatého přijímání „znovusezdaných rozvedeným“, homosexualitu a soužití bez sňatku. Všechny tyto oblasti jsou neobyčejně důležité pro každou rodinu, která usiluje o svatost a spásu duše všech svých členů, zejména zranitelných dětí.

Na začátku McCusker konstatuje, že vatikánský dokument poskytuje klíč k interpretaci celého pracovního dokumentu, když uvádí, že chce „chápat jak Boží znamení, tak znamení lidských dějin, s dvojí, a přece zároveň jedinou věrností, kterou toto chápání zahrnuje“. Podle této formulace existují dva různé zdroje autority: „Boží znamení“ a „lidské dějiny“. McCusker to vyjadřuje takto: „… z toho vyplývá, že kdykoli dojde ke srážce jejich vzájemných požadavků, je třeba nalézt kompromis. Přijmeme-li tento přístup, na přirozený mravní zákon se již nepohlíží jako na neměnný, ale jako na něco, co v průběhu času podléhá změnám.“

Pokud jde o důležitou otázku antikoncepce v kontextu manželství a rodiny, McCusker si všímá, že Instrumentum laboris „odmítá používat slovo ,antikoncepce‘ nebo se jakkoli přímo zmínit o jakékoli antikoncepční metodě, bez ohledu na ničivé následky užívání antikoncepčních prostředků pro mnoho oblastí lidského života, v neposlední řadě zabíjení nenarozených dětí abortivními metodami.“ Dokument nikde přímo neříká, že užívání antikoncepce je nemorální.

K otázce „znovusezdaných“ rozvedených McCusker uvádí, že pracovní dokument stále obsahuje tzv. Kasperův návrh navzdory skutečnosti, že synodní otcové v roce 2014 zamítli odstavce, které se k němu vztahují.

V odstavci 121 je Církev obviňována z „forem vylučování“ v současné „liturgické a pastorační praxi“ a proto Instrumentum navrhuje „uvažovat o příležitosti tyto formy vylučování odstranit“. Žádoucí je „větší integrace“ těchto údajně vyloučených párů. McCusker to komentuje: „Dokument neprojevuje žádnou starost o katolíky, kteří takovým přístupem patrně budou zmateni nebo pohoršeni, ani o rodiče, jejichž úsilí vychovávat děti k tomu, aby žily podle mravního zákona, to bude mařit.“

Odstavec 123 potom předkládá myšlenku, že by měla existovat „cesta pokání“ pro „znovusezdané“ rozvedené, při níž by dotyčný člověk posoudil svá vlastní selhání. Potom by kněz „mohl dospět k závěru, že je možné na tuto situaci vhodně uplatnit moc svazovat a rozvazovat.“ McCusker správně poukazuje na to, že celý tón dokumentu je shovívavý k párům, které jsou v objektivně hříšných situacích. Dokonce se v něm říká, že tyto situace si lidé „ne vždy úmyslně zvolili“, jako by opuštěný manžel byl nucen k dalšímu manželství v rozporu s církevním právem.

V podobném tónu a podobným způsobem se dokument zabývá i oblastí, která má k této věci blízko, totiž otázkou různých forem soužití bez sňatku. McCusker zdůrazňuje, že odstavce pracovního dokumentu, které se tím zabývají, „nikdy jasně neuvádějí, že ,civilní manželství‘ není platný manželský svazek. Ve skutečnosti z nich vyplývá opak. Zdá se, že autoři naznačují, že je možné, aby mezi dvěma pokřtěnými existovala forma manželství, která není svátostná a kterou lze posléze na úroveň svátostného manželství ,upgradovat‘.“

Když je řeč o otázce homosexuality, dá se v dokumentu vypozorovat podobná shovívavost či laxnost. Podle McCuskera se zdá, že odstavec 8 dokumentu navrhuje „možnost na nějaké úrovni schvalovat stejnopohlavní svazky“. Cituje nejednoznačné volání textu po údajné nutnosti „definovat specifickou povahu těchto svazků ve společnosti“ a výzvu k „pečlivějšímu zkoumání lidské přirozenosti a kultury, která není založena jen na biologii a rozdílech mezi pohlavími“. Tyto vágní a dvojznačné formulace podle mého soudu rovněž naznačují, že diskuse o tom, jaké mravní hodnocení homosexuálního chování Církev zastává a má zastávat, zůstává otevřená, a zajdeme-li ještě dále, zda to, jak Církev tradičně chápala homosexualitu, nebylo samo o sobě mylné v důsledku toho, že nedostatečně chápala lidskou přirozenost a kulturu. Když jsem v nedávné minulosti studovala některé velmi problematické texty především německých progresistických teologů, všimla jsem si (spolu s dalšími), že zde najdeme jasnou argumentační linii, podle jejíž základní premisy nebyla „homosexualita“ v biblických dobách ještě známa a pouze s pomocí moderních humanitních věd může svět nyní dospět k lepšímu porozumění homosexualitě jako jiné přijatelné formě „lásky“.

Dnes často slýcháme argument, že homosexualita je biologicky podmíněný stav, který proto zmenšuje mravní vinu člověka, jenž se dopouští homosexuálních skutků. Vážné opomenutí pracovního dokumentu v tomto kontextu zajisté spočívá v tom, že se zde nevyskytují slova jako „hřích“ a „blízká příležitost ke hříchu“. Neříci dnešní katolické rodině, že homosexuální chování a erotické aktivity jsou hříšné, je vážné opomenutí, nedostatek skutečného milosrdenství a lásky.

Abychom se vrátili k McCuskerově vlastní kritice. Jeden důležitý aspekt, který považuje za obzvlášť nebezpečný, je skutečnost, že pracovní dokument podkopává roli rodičů jako primárních vychovatelů jejich dětí. Uvádí: „Odstavec 86 obsahuje přímý útok na rodičovská práva. Říká se v něm, že ,rodina, i když si zachovává své privilegované postavení ve výchově, nemůže být jediným místem pro výuku o sexualitě‘. To přímo odporuje katolickému učení.“

Katolické učení vždy říkalo, že rodiče jsou prvními a nejdůležitějšími vychovateli svých dětí. Jak zdůrazňuje McCusker, zajisté to platí, když dojde na tak citlivá témata, jako je čistota, zdrženlivost a sexualita! Stejný oslabující tón najdeme i tam, kde pracovní dokument mluví o „úloze“ žen. McCusker kritizuje dokument za to, že jak se zdá, upřednostňuje moderní pracující ženy před ženami z rozvojového světa, které dosud žijí v tradičních rodinných strukturách. Konstatuje, že Církev by měla jasně potvrdit důležitost přítomnosti ženy doma, také a především kvůli dětem a jejich prospěchu.  Tváří v tvář stále vzrůstajícímu agresivnímu feminismu dokument nevyjadřuje žádný odpor proti tomuto rostoucímu trendu ničení integrity rodinné jednotky v důsledku zaměstnání matky a obzvláštního náporu a narušení rovnováhy, kterému potom musí čelit.

Bylo pro mě znepokojivé, když jsem si v pracovním dokumentu přečetla návrh, že ženy by měly být více zapojeny do „procesu rozhodování v Církvi“ a do „řízení některých institucí a zapojeny do formace kněží“. I když mnoho kněží lamentuje nad tím, že je sužuje stále rostoucí přítomnost žen u oltáře, v sakristii a ve farních radách – což má za následek pokles kněžských povolání – Církev teď navrhuje ještě silnější přítomnost žen na místech, kde by kněžím měl být ponechán dostatečný a chráněný prostor pro jejich vlastní, jedinečné a úctyhodné povolání a službu?

Ještě další věc, jíž se Matthew McCusker dotýká jen zlehka, považuji za velice důležitou. Odstavec 128 pracovního dokumentu uvádí: „Někteří navrhují, aby byla smíšená manželství považována za případy ,vážné nouze‘, v nichž je možné, aby pokřtěnému, který není v plném společenství s Katolickou církvi, ale sdílí víru Církve v Eucharistii, bylo dovoleno přijímat Eucharistii, není-li jeho [nekatolický] duchovní k dispozici a [rovněž] po uvážení církevního společenství, do něhož patří.“ To ničí svátostný řád Katolické církve. Podkopalo by to vnímanou i skutečnou nutnost příslušnosti ke Katolické církvi, aby člověk mohl přistupovat ke sv. přijímání, podrylo povinnost svátostné zpovědi, aby byl a zůstal bez smrtelného hříchu, pokud chce přijímat Eucharistii, zmátlo by to porozumění dětí tomu, co je charakteristické pro katolickou víru, a mnoho dalšího. Je třeba doufat, že teologové na nadcházející synodě se tímto návrhem budou zabývat a odmítnou ho.

Nebuďme lhostejní

Stojí za to ocitovat některé McCuskerovy vlastní závěrečné poznámky na konci jeho promyšlené a podložené analýzy. Říká: „Instrumentum laboris, stejně jako relatio post disceptationem a relatio synodi mimořádné synody [v roce 2014], ohrožuje celou strukturu katolického učení o manželství, rodině a lidské sexualitě.“ McCusker správně zdůrazňuje nebezpečí pro „největší oběti“, „ty nejzranitelnější, zejména děti narozené i nenarozené.“ Opakuje pak výzvu k pevnému odporu vůči těmto nepořádkům a k zachovávání učení našeho Pána Ježíše Krista. K tomuto dvojímu úsilí opakovaně vyzývala – a také ho realizovala v praxi koalice Voice of the Family (do níž z České republiky patří Hnutí pro život, Liga pár páru, CENAP a Res Claritatis – pozn. překl.). Jsme rovněž vděčni za to, že Matthew McCusker končí citací výstižných slov Voice of the Family: „Vyzýváme katolíky, aby tváří v tvář útokům na základní principy přirozeného práva nebyli lhostejní a nepoddávali se falešnému smyslu pro poslušnost. Katolíci mají mravní povinnost postavit se proti kursu, který synoda nabírá.“

 

Maike Hicksonová

 

Poznámka překladatelky: Přes veškeré úsilí se mi nepodařilo dohledat žádný oficiální překlad pracovního dokumentu synody do češtiny. Citace v článku jsou tedy stejně jako zbytek textu přeloženy z angličtiny.

 

Zdroj: thewandererpress.com