Vennari: Za oponou decentralizace Církve (2.)

St. Gallenská skupina

St. Gallenská skupina je týmem prelátů, který dal dohromady biskup Ivo Fürer z diecéze St. Gallen ve Švýcarsku. Cílem skupiny je prosazení větší kolegiality a synodality v Církvi.[1]

V jejím osazenstvu najdeme známé modernistické preláty současnosti: zesnulého jezuitu, kardinála Carla Martiniho z Milána; kardinála Godfrieda Danneelse z Belgie; kardinála Karla Lehmanna z Mohuče; kardinála Waltera Kaspera z Německa; kardinála Cormaca Murphyho-O’Connora z Anglie; duchem a svými myšlenkami je přítomen i arcibiskup John Quinn, autor pokrokářského bestselleru The Reform of the Papacy („Reforma papežství“).

Zmínění preláti jsou všichni modernisti, všichni heterodoxní, všichni věrolomní, všichni působí pohoršení, všichni jsou nadšenci II. vatikánského koncilu, všichni se nadobro zaprodali revoluci.

A zdá se, že přinejmenším někteří z nich patří k oblíbeným myslitelům papeže Bergoglia.

František například nešetřil bezbřehou chválou na adresu kardinála Martiniho a kardinála Kaspera, tedy dvou z nejdrzejších radikálů naší doby.[2]

Kardinál Bergoglio, tehdejší arcibiskup Buenos Aires, navíc v roce 2012 prohlásil, že má Quinnovu knihu [„Reforma papežství“] a doufá, že její myšlenky budou uvedeny do života.[3]

V St. Gallenské skupině se sešli preláti, kteří si utahovali z papeže Jana Pavla II. a jeho údajných konzervativních způsobů ve vedení Církve.

Papež Jan Pavel II. a kardinál Ratzinger např. trvali na tom, že pokud chtějí biskupské konference vydat nějaká prohlášení, je nutné předložit je Římu, aby znal jejich obsah a případně schválil či neschválil konečné dokumenty před jejich zveřejněním; také v případě liturgických překladů je před jejich vydáním nutný souhlas Říma; Vatikán může zasáhnout proti radikálnímu teologovi, byť by se těšil podpoře místních biskupů atd. Čímž preláti ze St. Gallenské skupiny pohrdali jakožto otravným papežským vměšováním.

Titíž biskupové byli zděšeni slovy kardinála Ratzingera, tehdy hlavy Kongregace pro nauku víry, jenž trval na tom, že všeobecná Církev je „ontologicky nadřazená“ místním církvím[4], což vyžaduje všeobecného pastýře, papeže.

Preláti ze St. Gallenské skupiny se spolu s kardinálem Bergogliem domnívali, že potřebujeme další rozvoj koncilního učení o kolegialitě, více decentralizace moci.

Kolegialitu a synodalitu je třeba dále rozvíjet, aby se Církev stala spíše „horizontální“ místo toho, aby „nařízení přicházela se shora dolů“. Vzývali k větší účasti biskupů v rozhodování, včetně věcí týkajících se věrouky, liturgie a pastorace.

Tato modernistická kolegialita v podstatě popírá „nejvyšší pravomoc“ papeže, jak toto učení potvrzuje encyklika Satis cognitum Lev XIII. a bezpočet dalších vyjádření magisteria.

Jak musí být každému rozumně uvažujícímu katolíkovi jasné, navrhovaná „horizontálnost“ a „decentralizace“ může vést jedině k dalšímu rozdrobení katolické víry po celém světě. Je to plán na vznik národních církví, rozrůstání navzájem si odporujícího učení a pastorační praxe, a to národ od národu, jež má volně spojovat jakási „sjednocující různorodost“ (pojem kardinála Kaspera), což je zvonění umíráčku pro neměnnost, stálost, jednotu a všeobecnost katolické víry.

John Vennari

 

Pokračování příště

 

Zdroj: cfnews.org
Přeložil ACS.

[1] Austen Ivereigh, The Great Reformer: Francis and the Making of a Radical Pope, str. 257. New York 2013.

[2] Viz John Vennari, „The Martini Pope“, Catholic Family News, leden 2014.

[3] Viz „Quinn to priest group: Church poised at a moment of far-reaching consequences,“ National Catholic Reporter, 7. červenec 2014.

[4] Ivereigh, op. cit., str. 257

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*