Říká se o Vánocích, že to jsou svátky radosti a svátky dětí. Záleží na tom, kdy se to říká a jak se to říká. Leccos se říkalo, zvláště dětem, jen aby se něco řeklo. Slovo mnoho nestálo, a také nestálo za mnoho.
Ale nemůže to tak zůstati. Jest už svrchovaný čas, aby se přestala říkati slova, která nestojí za mnoho, a aby každému slovu byla poctivě vrácena jeho čest. A k tomu se hodí právě Vánoce.
Ano, jsou to svátky radosti a jsou to svátky dětí. A především jsou to svátky. Každé toto slovo má nezměnitelný a posvátný význam. Svátky jsou oslavou věcí svatých. Pro věci, které nejsou svaté, nejsou ustanoveny svátky, nýbrž slavnostní dni. V tom jest rozdíl. Vánoce jsou svátky radosti a dětí proto, že jsou oslavou Děťátka, od něhož má křesťanství svůj původ. Čím více svět stárl, tím různěji posuzoval tuto věc, která se mu stávala kamenem úrazu a příčinou pohoršení. Zdálo se pak, že jest vhodno si Děťátko ponechati, ať už pro děti či také pro dospělé, jako se ponechávají pohádky a báchorky. Bylo toto Děťátko chudé, mnoho zkusilo a vytrpělo, mělo na světě jakési vynikající poslání, i lze tedy z důvodů citových a vychovatelských dopřáti mu jakési místečko v dětské obrazotvornosti i dnes. Tak se o tom soudilo a soudí. A tu nutno si představiti všecky tyto povýšené a shovívavé vychovatele tváří v tvář tomuto Děťátku.
Toto Děťátko ležící v jeslích v chlévě mezi volem a oslem slove Bůh Silný a Mocný, na jehož rameni spočívají říše národů. Z jedné strany hledí na ně vůl, z druhé strany osel, a před ním, či spíše proti němu stojí svět. Veliký svět lidí vážených, vzdělaných, učených, povýšených, sebevědomých. Ti se dívají blahosklonně či shovívavě, omrzele nebo i nepřátelsky na toto Děťátko, o jehož životě a činech se vypravuje tolik věcí, které těm váženým a vzácným osobám nejsou po chuti. Učenci, různí intelektuálové a lidé se zvučnými tituly a mocnými prostředky mají se zdržovati s tímto dítětem, které neradi vidí, neradi slyší, a přece z různých příčin je nemohou odklidit na nějaké místo, odkud by už nikdy nikdo ani slova o něm nezaslechl. Jen z nouze připouštějí, aby zprávy o tomto Děťátku byly zatím zachovány tak jako pohádky a básně.
Děťátko má tyto lidi před sebou a může se na ně dívati, chce-li. Ale jak by mohlo něco takého chtíti?! Má přece na jedné straně dobrého vola, na druhé straně poctivého osla a to je pro Syna Božího společnost mnohem snesitelnější a důstojnější než společnost těch vážených a vzácných osob, které překypují svými světskými zkušenostmi, svou světskou moudrostí a vším, co má ve světě zvučný název, co ve skutečnosti jest nejžalostnějším klamem.
Na rameni tohoto Děťátka spočívají říše národů. Toto Děťátko jest krásné a milé, přišlo z pouhého milosrdenství, přišlo za lidi umřít, ale není to hračka, kterou lze odhodit nebo zničit. Už to svět zkusil mnohokrát a zkusili to celí národové. Tu se však ukázalo, že říše národů spočívají opravdu toliko na rameni tohoto Děťátka. Není to tedy hračka, nýbrž Bůh Silný a Mocný, který přichází nejen svět spasit, nýbrž i soudit. A o tom, jaký tento soud bývá, svědčí dějiny národů již dostatečně.
Každé slovo křivé a pokrytecké se mstí. Proto o svátcích každý, kdo ještě se nezamyslil, měl by se zamysliti, aby křivým a pokryteckým slovem nezpůsobil neštěstí sobě i jiným. Jsou Vánoce svátky, či nikoliv? Jest narození tohoto Děťátka důvodem k radosti? A proč? Co nám přináší toto Děťátko? A co přináší našim dětem? Na toto vše jest nutno odpověděti poctivým slovem.
Ovšem, už mnoho Vánoc jsme přežili, ale každý přežije mnoho dní a let, než přijde den, kdy umře. Není každý den a každá doba stejně důležitá. Mnoho let, snad sto let, a ještě více bývá připravována doba, ve které se musí národ nebo třebas i svět rozhodnouti, zda přijímá Boha. A to děje se tak, aby každý to poznal, aby nikdo se nemohl vymlouvati. Neboť na tomto rozhodnutí spočívá soud.
Neslove toto Děťátko nadarmo Bůh Silný a Mocný, na jehož rameni spočívají říše národů.
Jaroslav Durych

Děkuji za hezký vánoční příspěvek.
….
Ano, tolik „moudrých“, tolik „znalců“, „odborníků na religionistiku“, tolik modernistických „teologů“ si bere Boží jméno nadarmo do úst…
„Moderní člověk“ je zoufalá bytost: krouží jen okolo sebe sama a klaní se jen sám sobě a produktům svého rozumu. Nesnese nic, co by ho přesahovalo, ve své nemocné pýše pohřbívá i Víru i Naději i Lásku…
….
Pojďme k Betlému – a buďme jako děti: umějme stále žasnout, umějme věřit a důvěřovat Tomu, kdo nás nekonečně přesahuje.
Vždyť On je Láska – a Láska dnes přišla na svět jako Bůh i člověk v jediné bytosti. Veliký Bůh se stal maličkým – a zve nás do svého objetí, do svého Života.
Vstaňme, pojďme.