Během prvního týdne semestru se mi Guy poprvé zmínil o svém sousedovi. Seděli jsme na pohovce u mého okna a pozorovali nádvoří, když jsem si najednou všiml, že se z koleje šouravým krokem vyplížil podivný muž středního věku. Byl mizerně oblečený, dost špinavý a při chůzi mžoural před sebe.
„Tenhle divný chlápek má pokoj naproti mně,“ prohlásil Guy.
Došli jsme k závěru, že z toho Guyovi žádné vzrušení nekyne, jelikož jsme tyhle podivné staré muže často vídali už dříve a věděli, že nemohou nabídnout nic zajímavého kromě nezáživné zvědavé otázky, proč vlastně přijeli do Oxfordu. A oni byli téměř vždycky připraveni vyprávět své historky o tom, jak si museli odtrhovat od úst a jak strašně touží po vzdělání. Proto mě docela překvapilo, když na něj o čtrnáct dní později Guy zase zavedl řeč.
„Víš, vede neuvěřitelný život; můj sluha mi řekl, že si nikdy nezašel na jídlo ani ho nenavštívil jediný člověk. Nezná ani jednoho z ostatních zobáků a vůbec se v Oxfordu nevyzná. O polovině fakult ani neslyšel. Myslím, že za ním někdy večer zajdu a promluvím si s ním. Pojď se mnou!“
A tak jsme jednoho večera, asi v půl jedenácté, šli s Guyem naproti do pokoje toho divného muže. Zaklepali jsme, ale nikdo se neozval, a tak jsme otevřeli dveře. V pokoji byla tma a my se chystali odejít, když Guy najednou prohlásil: „Pojďme si ten jeho pokoj trochu prohlídnout.“
Rozsvítil jsem a pak jsem překvapením zalapal po dechu. Mužíček seděl v křesle s rukama v klíně a díval se přímo na nás. Začali jsme se omlouvat, ale on nás přerušil.
„Co chcete? Nepřeji si být rušen.“
„Jmenuji se Barnes a tohle je Guy Legge,“ opáčil jsem, „přišli jsme za vámi, ale jestli nemáte čas…“ Ten člověk mě zvláštním způsobem znepokojoval a navíc jsem se ještě nevzpamatoval z šoku, jak jsme ho našli sedět ve tmě.
„Přišli jste za mnou naprosto zbytečně. Nechci znát ani tebe, Barnesi, ani tebe, Legge, ani nikoho jiného.“
Přede dveřmi jsem řekl: „Ať se propadnu, ze všech těch odporných chlápků…“
Ale Guy mě chytil za ruku a hlesl: „Dicku, ten chlap mě vyděsil.“
Tak to začalo.
O několik nocí později jsem byl zrovna zabraný do eseje, když jsem uslyšel, jak mi někdo tluče na dveře.
„Jděte pryč, nemám čas!“
„To jsem já, Guy. Můžu dál?“
„Aha, to jsi ty. Nevadilo by ti, kdybych dneska večer pracoval? Zítra do jedenácti musím mít tu esej hotovou.“
„Pusť mě dovnitř, Dicku. Nebudu tě rušit. Jen jsem chtěl vědět, jestli můžu jít dál a číst si tady.“
Otevřel jsem tedy dveře, a když vešel do světla, zpozoroval jsem, že je bledý a ustaraný.
„Strašně děkuju, Dicku. Doufám, že ti nevadí, že jsem přišel. Ve svém pokoji bych se nic nenaučil.“
Vrátil jsem se tedy ke své eseji a za dvě hodiny jsem ji měl hotovou. Otočil jsem se a viděl, že Guy nic nedělá. Jen tak seděl a zíral se do krbu.
„Tak, už jsem to dopsal a jdu spát,“ pronesl jsem.
Probral se: „No, předpokládám, že se musím vrátit.“ A u dveří dodal: „Víš, Dicku, ten chlap odvedle mě děsí. Nikdy jsem nepotkal člověka, který by mě nenáviděl tak jako on. Když se setkáme na schodech, prudce uhne a vrčí jako zvíře.“
Ospale jsem se zasmál a šel do postele.
Zhruba celý následující týden přicházel Guy každého večera do mého pokoje, až jednou v neděli prohlásil: „Dicku, nechci se vrátit, nechce se mi spát. Můžu si u tebe celou noc číst u krbu?“
Odpověděl jsem mu, ať neblázní, vypadal totiž naprosto zničeně a strašně unaveně. On na to řekl: „Dicku, copak to nechápeš, já se toho člověka odvedle bojím! Chce mě zabít!“
„Guyi, nebuď pitomec, jdi si lehnout,“ poradil jsem mu. „Jsi prostě přepracovaný.“
Ale o čtvrt hodiny později mě přemohl pocit, že prostě nemůžu jít do postele a nechat Guye v takovém stavu, a tak jsem se vydal do jeho pokoje. Když jsem procházel kolem dveří toho podivného muže, projel mnou malý záchvěv strachu. Zaklepal jsem na dveře Guyovy ložnice a uvnitř jsem uslyšel tichý výkřik hrůzy a zvuk bosých nohou. Vzal jsem za kliku, ale dveře byly zamčené a za nimi jsem slyšel Guyův dech; musel být na ně z druhé strany přitisklý.
„Vždycky si zamykáš dveře ložnice?“ zeptal jsem se a uslyšel, jak si při zvuku mého hlasu oddechl úlevou.
„Ahoj, Dicku! Docela jsi mě vyděsil. Co chceš?“
Vstoupil jsem tedy dovnitř a promluvil si s ním; teď už spí vždycky se zamčenými dveřmi a rozsvíceným světlem; byl velmi vyděšený, ale po několika minutách se uklidnil a já za chvíli odešel, ale za sebou jsem uslyšel zvuk zamykaných dveří.
Druhý den se mi až do večera vyhýbal, pak přišel znovu a zeptal se, jestli se u mě může učit. Řekl jsem:
„Podívej, Guyi, řekni, co se s tebou děje?“ Ale téměř okamžitě jsem zalitoval, že jsem se ho zeptal, jelikož ze sebe začal překotně hrnout slova.
„Dicku, nedovedeš si představit, čím jsem si za posledních deset dní prošel. Žiju tam nahoře sám a jenom dveře mě dělí od šílence. Nenávidí mě, Dicku, já to vím. Nezdá se mi to. Každou noc přijde, vezme za kliku u mých dveří a pak se zase odšourá. Už se to nedá vydržet! Jedné noci zapomenu zamknout a pak, bůhví, co mi ten člověk udělá!“
Tak to pokračovalo dál, až jsem jednoho dne zašel ráno za Guyem. Nezastihl jsem ho v pokoji, ale byl tam jeho sluha a já jsem postřehl, že bere klíč od Guyových dveří. Věděl jsem, že nemám právo se ho ptát, ale přesto jsem řekl:
„Hej, Ramseyi, co děláš s klíčem pana Leggeho?“
Ramsey mi dal najevo, jak to dokáže jenom sluha, že jsem se hrubě provinil proti dobrým mravům, a opáčil:
„Požádal o něj ten gentleman odvedle, pane. Ztratil svůj a chtěl vědět, jestli by náhodou tento nepasoval do jeho dveří.“
„Dovolil ti pan Legge, abys ho vzal?“
„Nikoliv, pane. Nepovažoval jsem za nutné se ho ptát.“
„Tak ho okamžitě vrať zpátky a nedotýkejte se věcí v jeho pokoji, ať už ten gentleman odvedle říká cokoli.“
Neměl jsem právo takhle s Guyovým sluhou mluvit, ale rozhodně mě to polekalo. Najednou mi došlo, že Guy může mít ke svým obavám důvod. Ten večer jsem za ním zašel a dohodli jsme se, že se budeme učit v jeho pokoji. Nic proti tomu nenamítal.
„Ale zamkni dveře, Dicku,“ požádal.
Pracovali jsme až do jedenácti hodin a pak jsme oba seděli a naslouchali; někdo šátral u dveří; pak tiše zaklepal.
Guy celý bílý a udýchaný vyskočil.
„Vidíš, nelhal jsem! Jde po mně! Zadrž ho, Dicku, ať sem, proboha, nevejde!“
Znovu se ozvalo klepání.
„Guyi, jdu otevřít,“ řekl jsem. „Vzmuž se, kamaráde, my dva se o sebe dokážeme postarat. Nikoho se nebojíme. Copak to nevidíš? Musíme ty dveře otevřít.“
„Dicku, proboha, nedělej to! Já to nevydržím!“ Ale už jsem byl na cestě ke dveřím. Najednou se Guyova tvář zkřivila nenávistí a jeho hlas ostře vzkypěl: „Takže ty jsi v tom taky! Zradils mě. Ta zrůda si tě koupila stejně jako Ramseyho. Na koleji není člověk, kterého by si nekoupil nebo kterého by nezastrašil. Nemám sílu proti všem bojovat!“ Hlas se mu náhle zlomil v čirém zoufalství a on se rozběhl do ložnice a práskl dveřmi. Zaváhal jsem mezi oběma dveřmi a pak jsem zvedl těžký svícen a otevřel vstupní dveře.
Na prahu stál v mihotavém světle ten podivný muž.
„Tak ty jsi tu taky, Barnesi,“ pronesl zvolna, „ale to je výborné! To, co chci říct, se týká tebe i Leggeho. Rád bych se vám omluvil za to, že jsem byl tak nezdvořilý, když jste za mnou tenkrát večer přišli. Víš, mám slabé nervy. Ale kde je Legge?“
A z ložnice se ozvalo hysterické vzlykání, nezvladatelné, děsivé vzlykání šílence.
Evelyn Waugh
Převzato z The Cherwell, 5. září 1923.
Přeložil MRČ.
Přidej komentář jako první k "Povídka: Vražedné spiknutí"