Jak probudit obra?

Pro osmadvacetiletého Bretta se stalo utrpení iráckých křesťanů, které viděl na vlastní oči, okamžikem náhlého duchovního probuzení. Tento americký veterán vojenských misí z let 2007–8 nazývá sám sebe „vojákem Kristovým“. Nedávno se do Iráku opět vrátil, aby bojoval po boku asyrských oddílů Dwekh Nawsha na obranu křesťanů.

„Když se mne lidé ptají: Proč právě ty?, odpovídám: Proč jenom já? Kde jsou všichni ostatní?“ sdělil jednomu australskému novináři. Islámský stát již vyhlásil odměnu na jeho hlavu, nicméně jeho příklad strhl další. Už se k němu připojilo nejméně pět jiných dobrovolníků z Kanady, USA a Velké Británie.

Příklady jednotlivců nejsou ale tak strhující jako procitnutí lidských celků. Říká se například, že útok admirála Yamamota na Pearl Harbour r. 1941 probudil spícího obra – USA. Mnoho historiků tvrdí, že toto byl jeden z obratů II. světové války. Spojené státy, tento velmocenský obr, se probudily ze stavu izolacionismu, aby se aktivně zapojily do vojenské činnosti, jež měla rozhodující podíl na porážce mocností Osy.

Se zavřenýma očima

Tento obraz připomíná jiného spícího giganta – katolickou církev. Protože mnohovrstevný konflikt s islámem – tento Samuelem Huntingtonem předpovězený střet civilizací – je válkou odehrávající se především v rovině nábožensko-duchovní, vlády světských států nemají odpovídající prostředky, které by jim umožnily tuto válku vést nebo alespoň jí rozumět. Na druhé straně však nikdo neočekává, že Církev vytvoří vlastní armádu, ale oprávněně se od ní žádá, aby byla připravena na duchovní a teologické bitvy, které za ni nikdo jiný nepovede.

Bohužel nic neukazuje na to, že církevní představitelé jsou v tomto ohledu vnímavější než zesvětštělé vlády západních států. Ve značné míře to plyne z faktu, že obrovský počet synů a dcer Církve podlehl témuž světskému způsobu myšlení, který je vlastní politikům. Mnoho hierarchů, místo aby se podívalo na tento konflikt náboženskýma očima, papouškuje sekulární diagnózy politiků, že islám je mírumilovným náboženstvím, že násilí muslimů nemá nic společného s jejich vírou, že příčinou džihádu je bída a diskriminace atd.

Katolická církev není schopna zaujmout ani vůči krvavé řeži křesťanů mající všechny znaky genocidy, ani vůči méně brutálním perzekucím křesťanů v celém muslimském světě tentýž postoj odporu, jaký například zaujala vůči totalitám dvacátého století. Snad je to proto, že pohanská či ateistická povaha nacismu a komunismu toto vyžadovala jako samozřejmost, zatímco náboženský charakter islámu zatemňuje dnešním vůdcům Církve jeho skutečný obraz. Mnoho jich se spokojuje povrchním konstatováním, že každé náboženství je ipso facto dobrou věcí. Kdyby se Církev z této letargie probudila, stala by se ovšem obrovskou duchovní protiislámskou silou. V současné situaci ale – navzdory hořícím křesťanským chrámům a stále častější mučednické smrti – většina kardinálů, biskupů i řadových kněží žije ve svém uzavřeném světě, v němž se jeví všechna náboženství jako zrcadlový odraz křesťanství a za každým ohybem mezináboženského dialogu nás čeká utopická harmonie všenáboženského synkretismu.

Kdyby tento spánek Církve znamenal pouhou lhostejnost, tak by to ještě nebylo tak tragické. Mnohem horší však je, že Církev vynakládá svůj obrovský potenciál na činnost, která slouží jejímu duchovnímu zdraví asi tolik jako drogy fyzickému zdraví člověka.

Pastýři, nebo kolaboranti?

V USA se žáci a studenti katolických škol učí, že islám je náboženstvím podobným tomu, které oni vyznávají. Jezuitská univerzita Georgetown, při níž pracuje Centrum křesťansko-muslimského porozumění, dostává bohatou podporu ze Saudské Arábie. Díky plejádám akademických hvězd, které zaměstnává, se tak tato instituce stává na Západě hlavním dodavatelem nejdůležitějšího exportu Saudů, tj. islámu. Podobná situace vládne i v amerických katolických seminářích, které učí kleriky dívat se na islám výlučně růžovými brýlemi.

Co se týká značné části biskupů, tak ti – pokud nejsou právě zaneprázdněni káráním katolických kritiků islámských agresí – se angažují v nesčetných iniciativách mezináboženského dialogu, který nepřinesl žádné jiné plody než legitimizaci islamistických organizací pochybného původu. Hlavním partnerem dialogu amerických biskupů jsou např. lidé spjatí s Muslimským bratrstvem, jež se během krátké doby prezidentury Mursího v Egyptě dopustilo krvavého teroru proti křesťanům. Takže když katolíci v muslimském světě trpí pronásledování, američtí biskupové se bratříčkují se souputníky pronásledování vlastních bratří ve víře.

Mnoho hierarchů v Evropě podporuje islamizaci ještě agresivnějším způsobem. Když např. Francouzi odhlasovali zákaz nošení burek a Švýcaři zákaz stavby minaretů, katoličtí preláti, např. kardinál Tauran, to ostře odsoudili. R. 2008 anglický katolický episkopát požadoval, aby v každé katolické škole byly zřízeny modlitební sály pro muslimy.

Církev také podporuje imigrační politiku, jež zanedlouho způsobí, že ve Velké Británii bude islám vládnoucím náboženstvím, což vyvolá dhimmizaci křesťanů, tj. že se stanou přesně podle zákona koránu občany druhé kategorie.

Hermeneutika kontinuity zločinu

Tyto příklady ukazují, že katolická církev se místo toho, aby se stala přehradou islámu, stala jedním z kanálů jeho šíření. Co by se muselo ještě přihodit, aby se tento spící titán probudil? Nestačí snad exodus více než milionu křesťanů z Iráku? Nestačí snad mučednictví desetitisíců křesťanů v Nigérii a dvou milionů v Sudánu? Bohužel to všechno již proběhlo a prošlo bez vážnější odezvy hierarchů Církve. To se stalo ještě předtím, než Boko Haram a ISIS zahájily skutečný karneval smrti: bombové atentáty, brutální popravy, tortury, návrat k praktikování otroctví, zapalování kostelů a křižování věřících – to vše v hermeneutické kontinuitě s předchozími staletími pronásledování ve jménu islámu a Mohameda.

Čím se tedy zabývají biskupové? BBC nedávno přinesla zprávu, že „katoličtí biskupové celého světa vyzývají k ukončení bezohledné těžby surovin a znečišťování ovzduší, které přispívá ke globálnímu oteplování“. Zároveň autorka této zprávy připomenula, že katolická církev má obrovský potenciál více než jedné miliardy věřících, proto má hlas biskupů v této věci velikou váhu.

Tak tomu skutečně je: Církev je kolosem – a to nikoli pouze ve smyslu duchovním, nýbrž i společenském. Když promlouvá z pozice učitelského úřadu, lidé poslouchají, i když třeba s její naukou nesouhlasí. Církev ví a má také prostředky, jak utvářet postoje věřících a mobilizovat jejich veřejné mínění. Otázkou tedy je, proč biskupové jsou tak rychlí v jednoznačných a často ostrých vyjádřeních k tématům, v nichž nejsou kompetentní (např. klimatické změny), ale zároveň tak apatičtí v oblastech, kde nemají sobě rovné, totiž v otázkách víry a náboženských rozdílů? Tím spíše potom, když v prvním případě máme co do činění s pouhou vědecky neupřesněnou hypotézou globálního oteplování, zatímco v druhém případě se jedná o zcela jasnou skutečnost pronásledování a mnohdy i genocidy stovek tisíců křesťanů.

Je obr schopen se probudit?

Církev je cílem útoku islámu již 1300 let, nicméně většina současných katolických hierarchů nemá vůbec ponětí o povaze Mohamedova náboženství. Místo aby opřeli své aktivity o fakta, podléhají už od šedesátých let při debatách o islámu svým zbožným přáním, která nemají zhola nic společného se skutečností. Jasným důkazem toho je pasáž z apoštolské exhortace papeže Františka Evangelii gaudium (čl. 235), v níž nejvyšší pontifik ujišťuje, že autentický islám odporuje každé formě násilí, ačkoliv mnoho učenců (katolických a nejen jich) dokazuje, že to vůbec není pravda. Příčinou může být skutečnost, že papež čerpá své znalosti o islámu od samotných muslimů. Po pouti do Turecka vyprávěl novinářům o návštěvě v mešitě ve společnosti velkého muftího Istanbulu. Současně papež reportérům řekl, že v každém náboženství jsou „takové malé skupinky fundamentalistů“, a přirovnal ty muslimské ke křesťanským.

Zdá se, že žijeme ve světě, ve kterém existuje mnoho katolických expertů na globální oteplování, ale se svící v ruce za bílého dne nutno hledat katolické teology – a nejen je, kteří chápou rozdíl mezi islámem a křesťanstvím. Přesto takoví existují. Proč se např. papež neobrátí na otce Zachariase Butrose, proslulého evangelizátora muslimů, proč se neseznámí s příběhy lidí, jako je třeba Asia Bibi v Pákistánu, která pro svou věrnost Kristu již šest let pobývá ve vězení a něco o muslimském „nenásilí“ ví z vlastní zkušenosti? To jsou také „křesťanští fundamentalisté“?

Pokud jde o samotnou terminologii, slovo „fundamentalismus“ bylo zavedeno do slovníku jako označení radikálních protestantů, hlásajících návrat k „fundamentům“, čili k základům, tj. k doslovnému čtení Písma sv. V tomto kontextu je nutno říci, že celý islám je náboženstvím fundamentalistů, neboť všichni mohamedáni jsou povinni věřit, že korán je doslovným a dokonalým slovem Alláha.

Marx napsal, že náboženství je „opium mas“. Při pohledu na spánek hierarchů a značné části věřících Církve, který působí dojmem narkotického opojení, měl v jistém slova smyslu pravdu. Všechno ukazuje na to, že obr, jakým je katolická církev, se dosud neprobudil. Modleme se proto k Matce Boží Vítězné, aby k tomuto probuzení nedošlo, až už bude pozdě…

 Monika G. Bartoszewiczová

 

Převzato z Polonia Christiana 5–6/2015. Zkráceno.

Přeložil Radomír Malý.

Přidej komentář jako první k "Jak probudit obra?"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*