Westen: Co si papež vlastně myslí?

Není-li vám jasný postoj papeže při zahájení synody o rodině, nejste v tom sami. Zmaten je sekulární svět, média, věřící i hierarchie.

Dobrým příkladem tohoto stavu zmatku je papežovo kázání při nedělním zahájení synody. Některým lidem znělo naprosto tradičně, zatímco podle jiných naznačovalo, že na programu jsou změny v církevní praxi. Závěrečná slova kázání a zejména papežův pondělní projev k synodním otcům při zahájení prvního jednacího dne synody naznačují, že přichází znepokojující změna.

Zdálo se, že v papežových poznámkách o tradičním učení, ale zároveň i otevřenosti k novým způsobům řešení pastoračních otázek se projevila nyní již dobře známá koncepce, kterou často opakuje kardinál Kasper a jeho mužstvo, totiž že učení se nezmění, ale pastorační praxe se změnit musí.

V kázání toho bylo dobrým dokladem zdůraznění, že musíme být „Církví, která učí a hájí základní hodnoty, ale nezapomíná, že ,sobota je pro člověka, nikoli člověk pro sobotu‘“. Tato pasáž z Písma mluví o tom, jak Pán uvolnil židovská pravidla odmítající práci v sobotu. V kontextu papežova kázání citát vyvolává otázku, jaká pravidla by se podle papeže měla změnit v Církvi.

Začátek kázání byl z větší části silnou obhajobou tradičního učení Církve o nerozlučitelnosti manželství, „trvalého, věrného, svědomitého, stabilního a plodného“, jak ho nazval papež. Na konci však mluví o tom, „abychom neukazovali prstem a neodsuzovali druhé“, ale „hledali trpící páry a ošetřili je hojivou mastí přijetí a milosrdenství“ a „byli ,polní  nemocnicí‘ s dveřmi otevřenými dokořán pro všechny, kdo klepou a hledají pomoc a podporu“.

Toto vzývání milosrdenství by se klidně hodilo i v rámci učení papeže Jana Pavla II. či Benedikta XVI. Ve skutečnosti s tímto chápáním milosrdenství v souvislosti s obtížnými otázkami, s nimiž se dnes v naší nemocné kultuře Církev musí vyrovnávat, pracují ti nejzkušenější a nejpravověrnější katolíci. Dobrým příkladem toho je apoštolát Courage (Odvaha), který zachovává absolutní věrnost katolickému učení o homosexualitě, homosexuální úkony považuje za nemravné a homosexuální svazky za neakceptovatelné, avšak jeho přístup vyznačující se péčí, zájmem, aktivní pomocí, přátelstvím a láskou nejlépe odráží milosrdné setkání s Kristem.

V kontextu současného pontifikátu a vzhledem k tomu, že papež jmenoval do nejdůležitějších funkcí na synodě zastánce radikálních změn v katolickém učení a praxi, je nicméně mínění papeže Františka méně zřetelné.

Papežovo setkání s Kim Davisovou stejně jako s jedním ze svých bývalých studentů a jeho homosexuálním partnerem při papežově nedávné cestě do Ameriky zanechalo v katolických věřících podivný dojem. Mnozí měli pocit, že to, k čemu došlo, by bývalo bylo mnohem katoličtější, kdyby kroky papeže a jeho mediálního týmu byly přesně opačné, než jak se ve skutečnosti stalo.

Představte si, že by se František tajně setkal se svým bývalým studentem a jeho stejnopohlavním partnerem, zakázal zveřejnit fotografie z této schůzky a laskavě je vyzval k pokání. Představte si, že až by se o schůzce dozvěděla média, Vatikán by ji nepotvrdil ani nevyvrátil, potom by ji pod nátlakem připustil, ale řekl by, že jediná „skutečná audience“ bylo setkání s Kim Davisovou, hrdinkou, která šla do vězení za to, že se zastávala pravdy o manželství, a dovolil zveřejnění videonahrávky z této schůzky.

To se však samozřejmě nestalo.

V nedělním kázání mluvil papež František o tom, že „Boží sen pro jeho milované stvoření … se naplnil v láskyplném svazku muže a ženy“, což, jak poukazovala mainstreamová média, se zdá z manželství vylučovat homosexuální páry. Zmínil „obranu věrné (manželské) lásky,“ „obranu posvátnosti života, každého života“ a „obranu jednoty a nerozlučitelnosti manželského svazku“. Církev „je povolána vykonávat své poslání v pravdě, která se nemění podle pomíjivé módy nebo populárních názorů,“ řekl papež.

Skončil však tím, že „Církev musí hledat“ lidi naší doby vězící v omylu a zlu, „vítat je a doprovázet“, a dodal, že „Církev, která má zavřené dveře, zrazuje sama sebe a své poslání a stává se zátarasem, místo aby byla mostem“.

V papežově zahajovacím projevu k synodním otcům získalo pozornost médií varování shromážděným kardinálům a biskupům, aby se nedali zastrašit „zkamenělostí některých srdcí, která i přes dobré úmysly odvádějí lidi od Boha“. Vyzval je, aby našli „apoštolskou odvahu přinášet život a nedělat z našeho křesťanského života muzeum vzpomínek“ a „evangelijní pokoru, která ví, jak se zbavovat konvencí a předsudků, abychom naslouchali svým spolubratřím a dali se naplnit Bohem – pokoru, která nás nevede k tomu, abychom ukazovali prstem a odsuzovali druhé, ale podali jim pomocnou ruku, aniž bychom se jim cítili být nadřazeni“.

John-Henry Westen

 

Zdroj:lifesitenews.com

Rozhovor s Johnem-Henrym Westenem vyšel v Te Deum 2/2015.

1 Komentář k "Westen: Co si papež vlastně myslí?"

  1. Renda | 6.10.2015 z 22:09 |

    Naivkové se radovali, že papež tu Kim Davisovou navštívil. Americká media psala o tom, že je skutečný katolík. Ach, ta dvojznačnost!

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*