Sv. Bruno (6. října)

Bruno se narodil v Kolíně nad Rýnem okolo r. 1030. Protože byl velmi bystrý, brzy dal rodnému městu „auf wiedersehn“ a vydal se studovat do Remeše. Po študiích se však do svého rodiště vrátil, aby zde působil coby kanovník při kostele sv. Kuniberta, někdy v roce 1055 přijal kněžské svěcení a záhy nato se odebral znovu do Remeše, tentokráte však již jako vedoucí dómské školy. Vydržel zde 20 let a jeho rukama prošli žáci typu sv. Huga či blah. Urbana II.

Pak nabraly události o něco dynamičtější spád. Místní arcibiskup jej jmenoval svým kancléřem, ale místo „vděku“ se z Brunovy strany dočkal veřejného obvinění ze simonie. Měl pravdu, onen arcibiskup tento svůj úřad vskutku koupil. Odvážný kancléř přišel o práci, majetek a musel opustit Remeš. Do věci se vložil papež Řehoř VII. a brzy se musel z Remeše pakovat pro změnu arcibiskup a Bruno se vítězoslavně vrátil na místo svého působiště. Dokonce mu byl nabízen i arcibiskupský stolec, ale on s díky odmítl. Namísto toho zanedlouho s několika druhy opustil brány města, odešel k cisterciákům do Seche-Fontaine, avšak ani tam dlouho nevydržel. Odebral se do Grenoblu, kde „biskupoval“ jeho bývalý žák a pozdější kolega na oltáři sv. Hugo. Vděčný Hugo poskytl svému učiteli na jeho žádost tichou lokalitu, vzdálenou asi 25 km od Grenoblu, zvanou Cartusia. V roce 1084 tak vzniká první eremitská osada, zvaná Velká kartuzie, jež se stala kolébkou nového řádu, jednoho z nejpřísnějších vůbec – kartuziánů. Paradoxem je, že samotnému jejímu zakladateli něco takového na mysl vůbec nepřišlo, řád jako takový dostal svůj status až v r. 1176, kdy už byl dávno v Pánu. U kartuziánů se klade důraz na život v odloučení, na věčné mlčení (mluvit je dovoleno jen při společných rekolekcích, o nedělích a o svátcích), na přísný půst s vyloučením masa atd. Hlavní patronkou této odnože benediktinů je Panna Maria a jeho heslo zní „Stat crux, dum volvitur orbis – Zatímco se svět točí, kříž stojí.“

Zprvu se tato osada skládala pouze z menšího kostelíka a několika ze dřeva zbouchaných chatrčí, v nichž bratři bydleli. Brunova idylka však netrvala dlouho. Zavolal si jej k sobě další z jeho bývalých žáků – Odo z Lagery, který se však tehdy podepisoval už jako Jeho svatost Urban II. Tady se Bruno nemohl ohánět nějakým učitelským postavením, musel opustit kartouzu a přibýt do Říma, kde se s několika druhy usadil při kostele sv. Kyriaka. Při svém rádcovství bývalému žáku a pozdějšímu světci si počínal tak nenápadně, že se o tom nedochoval jediný záznam. Zato však víme, že po dvou letech se mu Urbana podařilo uprosit, aby jej ze svých služeb propustil. Neměl se však příliš vzdalovat, nanejvýš do jihoitalské Kalábrie. Bruno zde, v místě zvaném La Torre, založil nový klášter. Pozemky mu poskytl normanský král Roger, pod jehož ochranná křídla se papež s celým svým dvorem uchýlil při napadení Říma vzdoropapežem. Kartouza dostala jméno Santa Maria dell´Eremo a existuje dodnes. Pár let poté vybudoval nedaleko další filiálku San Stefano di Bosco. Zde také našel své úmrtní lože a místo posledního odpočinku. Stalo se tak 6. 10. 1101.

Jeho kult potvrdil r. 1514 papež Lev X. (mimochodem, rok předtím byl otevřen jeho hrob a tělo bylo shledáno neporušené) a r. 1623 tento jeho kult rozšířil papež Řehoř XV. na celou Církev.

Svatý Bruno bývá zobrazován v kartuziánském hábitu, často má na ústech prst (příkaz mlčení), jeho atributy bývají lilie, kniha, olivová ratolest, žezlo, hvězda na prsou či věnec se sedmi hvězdami kolem hlavy (podle snu biskupa Huga, který viděl v pustině sedm poustevníků) či glóbus u nohou – to jako že pohrdal světskou slávou).

Libor Rösner

Přidej komentář jako první k "Sv. Bruno (6. října)"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*