Úvaha arcibiskupa Carla Maria Vigana k blížícím se Velikonocům

Si iniquitates observaveris, Domine:
Domine, quis sustinebit?
Ž 129,3

Mors et vita duello
conflixere mirando.

Vloni katolická hierarchie rozhodnutím stejně nepochopitelným jako nešťastným poprvé v dějinách křesťanství zavedla restrikce pro slavení Velikonoc a přidržela se tak mainstreamového líčení pandemie. Mnozí věřící, tísnění lockdownovými opatřeními, která byla prokazatelně zbytečná a současně kontraproduktivní, se mohli s nejsvětější Obětí spojovat jen duchovně a liturgických bohoslužeb se účastnit prostřednictvím počítače. Rok poté se v porovnání s tehdejší dobou nic nezměnilo a opět slyšíme, že se máme připravit na další lockdown, aby se populace podřídila experimentálnímu genetickému séru, které vnucuje farmaceutická lobby, třebaže nikdo neví, jaké mohou být dlouhodobé vedlejší účinky. Mnohé národy začínají jeho používání zakazovat kvůli podezřelým úmrtím, která následovala po podání. Přes neutuchající kampaň mediálního terorismu se ukazuje, že základní léčebné metody jsou účinné a dokážou drasticky snížit počty hospitalizací a v důsledku toho i úmrtí.

Jako katolíci jsme povoláni k tomu, abychom pochopili rozsah toho, co je celé lidstvo již více než rok nuceno podstupovat ve jménu stavu nouze, která – podle oficiálních údajů, jež jsou k dispozici – vedla k počtu úmrtí nijak se nelišícímu od předchozích let. Jsme povoláni, abychom chápali ještě dříve, než uvěříme, neboť jestliže nám Pán dal rozum, je to proto, abychom ho užívali k poznávání a posuzování skutečnosti, která nás obklopuje. Pokřtěný člověk se úkonem víry nevzdává racionality v nekritickém fideismu, nýbrž přijímá to, co mu Bůh zjevuje, a sklání se před autoritou Toho, jenž nás nepodvede a jenž je Pravda sama.

Naše schopnost intus legere události nás ve světle milosti chrání před tím, abychom se nevydali po cestě oné lehkovážné iracionality, jež se naopak projevuje u těch, kteří ještě včera oslavovali vědu jakožto nezbytnou protilátku proti „náboženské pověře“ a dnes slaví samozvané „odborníky“ jako nové kněze pandemie, popírající nejelementárnější zásady moderní medicíny. A je-li pro křesťana skutečná morová rána spasitelnou výzvou k obrácení a pokání za viny jednotlivců i národů, podle čerstvých zasvěcenců sanitárního náboženství je léčitelné chřipkové onemocnění údajným voláním lidstvem znásilňované Matky Země – nevlastní matky Přírody, k níž se mnozí obracejí slovy Leopardiho: K čemu se sliby ozdobuješ, když plniti jich nechceš, proč svým dětem běd tolik připravuješ? [1] Uvědomujeme si, že kmenová krutost, primitivní síla jako planetární virus, který by nás chtěl vyhladit, nesídlí v přírodě, jejímž podivuhodným architektem je Stvořitel, nýbrž v elitě posluhující globalistické ideologii, která chce na jedné straně zavést tyranii Nového světového řádu a na straně druhé – aby si uchovala moc – velkoryse odměňuje ty, kdo se dají do jejích služeb. Rebelové, ti, kdo se staví proti ní, jsou naopak připravováni o majetek, zbavováni svobody, nuceni podstupovat nespolehlivé testování a přijímat neúčinné vakcíny ve jménu jakéhosi vyššího dobra, které musejí akceptovat bez jakékoli možnosti nesouhlasu či kritiky.

Před několika dny jistá žena, v přesvědčení, že bude vypadat rozumně, prohlásila, že je nutné akceptovat užívání roušek a sociální distancování nejen proto, že jsou účinné, ale i proto, abychom tím podpořili své politické vůdce v naději na uvolnění dosud přijatých opatření:

„Když si nasadíme roušku a dáme se očkovat, možná s tím přestanou a nechají nás zase žít,“ komentovala to. Na tuto poznámku odpověděl jeden starší pán, že i Židé v Německu ve třicátých letech si možná mysleli, že když si na kabát přišijí Davidovu hvězdu, jaksi tím uspokojí Hitlerovy představy, zabrání horšímu násilí a zachrání se před deportací. Tato klidná námitka ženou, jež s ním hovořila, otřásla, neboť pochopila znepokojivou podobnost mezi nacistickou diktaturou a pandemickým šílenstvím naší doby, mezi způsobem, jak lze milionům občanů vnutit tyranii využitím jejich strachu, tehdy stejně jako dnes. Občané Německa se dali přesvědčit a poslechli, neozvali se proti porušování práv německých občanů, jejichž jediným zločinem bylo to, že byli Židé, a sami se stali informátory, kteří „zločince“ udávali úřadům. Ptám se sám sebe: Jaký je rozdíl mezi udáním souseda, který ukrývá židovskou rodinu, a horlivým nahlašováním lidí, kteří si domů pozvali přátele v rozporu s protiústavním opatřením omezujícím svobodu občanů? V obou případech přece udavači respektují zákon a dodržují předpisy, jež však porušují práva obyvatel, kteří jsou kriminalizováni, včera z rasových důvodů a dnes z důvodů zdravotních. Což jsme se z hrůz minulosti o ničem nepoučili?

Hlas Církve vzývá Boží svrchovanost, aby odstranila „flagella tuae iracundiae, quae pro peccatis nostris meremur“ [bič svého hněvu, který si zasloužíme za své hříchy]. Tento bič se v průběhu dějin projevoval válkami, morovými ranami a hladomory; dnes se projevuje tyranií globalismu, schopného vyprodukovat víc obětí než světová válka a zničit národní hospodářství víc než jakékoli zemětřesení. Musíme chápat, že kdyby Pán dopustil, aby tvůrci covidové krize uspěli, bylo by to jistě pro naše větší dobro.  Vždyť to málo, co v naší společnosti zbývá a je dosud inspirováno křesťanskou civilizací, co bylo ještě včera považováno za normální a samozřejmé, je dnes zakazováno: uplatňovat své základní svobody, jít se pomodlit do kostela, vyjít si s přáteli, povečeřet s rodinou, smět si otevřít obchod nebo restauraci a poctivě si vydělávat na živobytí, chodit do školy nebo si vyjet na výlet.

Je-li tato pseudopandemie bičem Božího hněvu, není obtížné pochopit, za jaké hříchy nás nebesa trestají: zločiny, potraty, vraždy, rozvody, násilí, zvrácenosti, neřesti, krádeže, podvody, zrady, lži, znesvěcování a krutost, jak hříchy veřejné, tak hříchy jednotlivců. Hříchy Božích nepřátel i hříchy Jeho přátel. Hříchy laiků i hříchy kléru, prostých lidí i vůdců, těch, kdo vládnou, i těch, jimž se vládne, mladých i starých, mužů i žen.

Mýlí se ten, kdo se domnívá, že porušování našich přirozených práv, jež musíme snášet, nemá žádný nadpřirozený význam a že náš podíl odpovědnosti, který z nás činí spoluviníky toho, co se děje, není podstatný. Ježíš Kristus je Pánem dějin a ten, kdo by chtěl Knížete pokoje vyhnat ze světa, který stvořil a vykoupil svou Nejdrahocennější Krví, nechce přijmout neúprosnou porážku Satana, věčně poraženého. A tak v deliriu, které má všechny rysy hybris, se jeho služebníci chovají, jako by vítězství zla nyní bylo jisté, když přitom ve skutečnosti je nutně pomíjivé a krátkodobé.  Nemesis, která se na ně chystá, nám připomene lid Izraele, když prošel Rudým mořem, i to, že faraon by byl nemohl udělat nic, kdyby to Bůh nedopustil.

Křesťanské Velikonoce, opravdová pascha, jejímž ta starozákonní byla pouhým předobrazem, se dovršily na Golgotě, na požehnaném dřevě Kříže. Dokonalým Oltářem, Knězem i Obětinou této oběti je Ježíš Kristus. Agnus Dei, na něhož ukázal Předchůdce na březích Jordánu, na sebe vzal hříchy světa, jako Bohočlověk se nabídl Otci za oběť a svou Krví obnovil řád porušený našimi prvními rodiči. Na Kalvárii se odehrál skutečný „velký reset“, díky němuž byl nesplatitelný dluh dětí Adamových zrušen nekonečnými zásluhami utrpení Vykupitele, jímž jsme byli vysvobozeni z otroctví hříchu a smrti.

Bez pokání za své hříchy, bez úmyslu se polepšit a zařídit svůj život podle Boží vůle nemůžeme doufat, že následky našich hříchů, které urážejí Boží majestát a mohou být usmířeny pouze pokáním, jen tak zmizí. Náš Pán nám ukázal královskou cestu Kříže: „Kristus trpěl za vás a zanechal vám příklad, abyste šli v jeho šlépějích“ (1 Pt 2,21). Vezměme každý svůj kříž, zapřeme sami sebe a následujme božského Pána. Přibližujme se k Velikonocům s vědomím, že Pán se na nás stále dívá: „Neboť jste byli jako bludné ovce, nyní však jste se obrátili k pastýři a strážci svých duší“ (1 Pt 2,25). A pamatujme, že až nastane dies irae, bude jistě Soudcem nás všech, křtem jsme si však zasloužili právo poznat v Něm Bratra a Přítele.

Prosíme nejvyššího Soudce slovy Písma svatého: Discerne causam meam de gente non sancta, ab homine iniquo et doloso erue me [Ujmi se mne, Bože, a dopomoz mi k právu proti lidu nesvatému; od lidí zlovolných a lstivých mne vysvoboď]. K milosrdnému Otci, jenž v nás ve svém božském Synu učinil dědice věčné slávy, se obracíme pokornými slovy Davidovými: Amplius lava me ab iniquitate mea, et a peccato meo munda me [Úplně omyj mne od mé nepravosti, a od hříchu mého očisti mne]. Prosíme Ducha Utěšitele: Da virtutis meritum, da salutis exitum, da perenne gaudium [Ctnosti zásluhu rač dát, spásně dej nám umírat, ve věčné dej slasti žít].

Jestliže tedy skutečně chceme, aby se tato takzvaná pandemie zhroutila jako domeček z karet – jak se vždy stalo i u mnohem horších pohrom, když Pán nařídil jejich konec – nezapomeňme Mu přiznat, a to Jemu jedinému, univerzální vládu, kterou si uzurpujeme, kdykoli hřešíme, odmítáme poslouchat Jeho svatý zákon, a tím ze sebe děláme otroky ďábla. Toužíme-li po Kristově pokoji, musí Kristus vládnout a Jeho království si musíme přát, počínaje námi samými, našimi rodinami, našimi přáteli a známými, naším společenstvím. Adveniat regnum tuum. Jestliže namísto toho umožníme zavedení ohavné tyranie hříchu a vzpoury proti Kristu, bude covidové šílenství pouhým začátkem pekla na zemi.

Připravme se tedy ke zpovědi a k velikonočnímu svatému přijímání v tomto duchu zadostiučinění a smíření na naše vlastní hříchy i za hříchy naších bratrů, církevních představitelů a těch, kdo nám vládnou. Opravdová a svatá „nová renesance“, o niž máme usilovat, by měla být životem v milosti, v přátelství s Bohem a ve společenství s Jeho nejsvětější Matkou a svatými. „Nic nebude jako dřív,“ musíme si doopravdy říci, až vstaneme od zpovědnice s rozhodnutím už nehřešit, nabídnout své srdce eucharistickému Králi jako trůn, v němž se mu zalíbí přebývat, a zasvětit Mu každý svůj čin, myšlenku i dech.

To si přejme k nadcházejícím Velikonocům, svátku Zmrtvýchvstání, pod laskavým pohledem naší Královny a Paní, Spoluvykupitelky a Prostřednice všech milostí.

+ Carlo Maria Viganò, arcibiskup

9. března 2021

Překlad Lucie C

 

1 Báseň „Sylvii“ v překladu Jaroslava Vrchlického. In: Básně Giacoma Leopardiho, Praha: Ed. Grégr, 1876. (Pozn. překl.)