Herodes jako odstrašující příklad pro tradiční katolíky (a nejen pro ně)

Není od věci připomenout si osobu Heroda, a to jako odstrašující příklad toho, jak bychom neměli jednat. Nepůjde nám o Heroda Velikého, nýbrž Heroda Antipu, který uvěznil a nechal setnout Jana Křtitele. Proč by zrovna on měl sloužit jako svého druhu „antipříklad“ pro tradiční katolíky, ale nejen pro ně? Odpověď se zdá být nasnadě, ale podívejme se na celou věc podrobněji.

Herodes sice Jana Křtitele uvěznil, ale velmi rád ho poslouchal. Čteme, že ho často k sobě zval. Poslouchal ho stále znovu a znovu. Proč to Herodes dělal, když ho Jan Křtitel napomínal? Káral ho, že nemůže žít s manželkou svého bratra, a vytýkal mu jeho špatnosti. Jan Křtitel byl neoblomný. A Herodes mu naslouchal a naslouchal a zval ho stále k sobě. Jednalo se pravděpodobně o člověka, který si velmi liboval v náboženských záležitostech. Přinejmenším je považoval za zajímavé. Ale možná v tom bylo i něco více. Skutečnost, že Jana Křtitele často zval a rád ho poslouchal, podle všeho nasvědčuje tomu, že snad někde v hloubi duše toužil po pravdě.

A právě Jan Křtitel, který se nebál jeho postavení a jeho moci a dokázal mu otevřeně říci, co se jiní báli jen špitnout, na něj učinil obrovský dojem. Považoval ho za proroka a chtěl mu naslouchat. Celkem vzato, Herodes možná poslouchal Jana Křtitele ze všech současníků nejvíce. Můžeme dokonce říci, že měl takové soukromé hodiny mezi čtyřma očima.

Teoreticky tedy uslyšel mnoho pravdy, a proto může být jistým varováním těm, kteří také ve svém životě už slyšeli mnoho pravdy nebo skutečně pravdu poslouchají a hledají. Herodes sice slyšel hodně pravdy, ale jak mu to prospělo? Teď se dostáváme k jádru problému.

Když přichází čas zkoušky, Herodes podléhá naléhání, aby nechal setnout Jana Křtitele. Je to ten slavný výjev, kdy mladá dívka Salome tančí na hostině a on slíbí, že jí dá všechno, o co požádá. Matka dívku navede, ať si řekne, aby jí na míse přinesli hlavu Jana Křtitele. Herodes sice přísahal, že jí dá cokoliv, ale tato přísaha nebyla závazná, jelikož se jednalo o mravně nedovolenou věc. Navíc přísaha spočívá v tom, že se dovolává vyšší autority, a ta takovou věc nejen neočekávala, ale přímo zakazovala. Herodes v sobě ovšem nenachází dost síly, aby Salome odřekl, a nařizuje Jana Křtitele zabít.

Co se děje dál? Když později Pán Ježíš stane během procesu před Herodem, tak čteme, že Herodes zase projevoval zvědavost. Moc si přál Pána Ježíše vidět, protože slyšel o jeho zázracích, a doufal, že mu také nějaký předvede. Pán Ježíš k němu ale nepromluví jediného slova. Zkusme si celou situaci představit, vychutnat si ji. Boží Slovo, vtělené Slovo, přišlo na svět, aby nám předalo své učení, a teď nemá co říci. Herodes už slyšel dost a teď ho čeká jenom mlčení Boha.

A to ticho je opravdu hrozné. Mlčení Pána Ježíše znamená, že Herodes už vůbec nedokáže na jeho slova, tedy na podnět milosti, odpovědět. Proto mu Pán Ježíš nic neříká, Herodes toho slyšel tolik a dostalo se mu tolika milostí, že kdyby mu Pán Bůh dával další milosti, jenom by ho vystavoval ještě těžšímu pekelnému trestu. Neboť jestliže člověk prakticky už předem nemíní kladně odpovědět na milost, na nějaký Boží dar, pak ho podle všeho odmítne, a tím spáchá další hřích. Proto také Pán Bůh tomu, kdo ve své zatvrzelosti zajde skutečně daleko, častokrát zastavuje proud milostí.

Nesesílá mu další vnuknutí, jelikož je i tak odmítne. A právě tento stav nazýváme mlčením Boha. Bůh nabídl, co měl, a pak odešel a už se nevrací. Je to hrozný stav, můžeme říci, že nejhorší v lidském životě zde na zemi. Všimněme si, že nám Písmo svaté zmíněný stav neukazuje na nějakém největším hříšníkovi. Herodes Antipas sice neměl čisté svědomí, ale určitě bychom našli i horší postavy. A i když nemálo hřešil, zároveň také hodně věděl. Často a rád naslouchal učení Jana Křtitele, toho hlasu volajícího na poušti, toho, který přišel v moci Eliášově, toho, který přišel, aby urovnal cestu Páně a připravil jeho příchod.

Sám Pán Ježíš řekl, že se z ženy nenarodil nikdo větší nad Jana Křtitele, je tedy největším prorokem celého Starého zákona. A když Herodes tohoto největšího proroka poslouchal, ničemu se nenaučil, anebo spíše tuto milost odmítl a tím si ještě více přitížil. Proto je velikým odstrašujícím příkladem, proto je velikým varováním všem, kteří slyší pravdu. Ke spáse totiž nestačí pravdu znát, je třeba si ji zamilovat, být na její straně. Je nutný úkon naší vůle posilované milostí, která se rozhodne tuto pravdu následovat.

Ale proč by to mělo být varováním i pro tradiční katolíky? Jelikož díky tomu, že jsme objevili poklad tradičního učení Církve, máme bezpochyby větší kontakt s pravdou než dnešní průměrný katolík. Je to obrovský dar, něco skvělého a krásného, ale zároveň se s tím váže velká zodpovědnost. Nestačí pouze něco poznat, musíme ještě podle toho důsledně uspořádat svůj život.

Zlý duch nám může ochotně ukázat nějakou pravdu s vědomím, že nás bude svádět k zanedbávání povinností, k hněvu, nenávisti, pýše či jiným hříchům. Pravda je sice pro spásu nezbytná, ale sama o sobě nestačí, musíme si ji totiž zamilovat. A k tomu je zapotřebí úkonu naší vůle. Jestliže to člověk nedokáže, jestliže to neudělá, pak spásy nedosáhne. Proto se také zlý duch uchylovat právě i k pravdě, pokud tuší, že člověk není připraven, aby ji přijal, případně ji přijal v určité míře nebo daným způsobem.

To z něj samozřejmě ještě nedělá ducha pravdy. Je stále duchem lži, a to právě proto, že i když třeba ukazuje nějakou pravdu, dělá to proto, aby nás od ní v posledku odvedl. Navíc vždy ukazuje pravdu s příměsí lži. Onou příměsí může být právě míra nebo zdánlivá protiopatření. V člověku třeba vzniká dojem, že se věci mají tak špatně, že je zbytečné cokoliv dělat. V chybném uchopení nějaké pravdivé informace je už vlastně jisté zrnko nepravdy, jež může vydat velmi nebezpečné plody. Samotná informace a pravda tudíž nestačí. Co je tedy ještě zapotřebí? Abychom na pravdu dokázali odpovědět. Uveďme si jiný příklad, který je opakem Herodova přístupu.

Podívejme se na dobrého lotra, který byl ukřižován spolu s Pánem Ježíšem. Ten, když vidí chování Pána Ježíše, napomíná druhého lotra, který se mu rouhal: „My zajisté trpíme spravedlivě, neboť dostáváme to, co náleží za naše činy.“ Přiznává, že byl skutečně po právu odsouzen k smrti ukřižováním. A teď se tento hříšník obrací jen malou chvíli před smrtí na toho, který nic zlého neučinil, a pronáší klíčová slova: „Pane, rozpomeň se na mne, až přijdeš do svého království!“

Vidíme ten rozdíl mezi ním a Herodem? Herodem, který měl všechno nejen v pozemské rovině, ale také rovině pravdy? Ano, měl velké znalosti, skvěle věděl, jak má žít a co má dělat. Tolik toho slyšel. Měl vlastně jenom pro sebe Božího muže, mohl ho poslouchat, a také ho často a rád poslouchal. Pak je zde lotr, velký hříšník, který promarnil celý život. A jak končí jejich příběh? První, když před něj Pán Ježíš předstoupí, se dočká pouze mlčení, druhý ještě za svého života uslyší první svatořečení v dějinách, a to z úst samotného Spasitele: „Vpravdě pravím tobě: Dnes budeš se mnou v ráji!“ Nejsladší slova, která si lze jenom představit. Čím si dobrý lotr zasloužil svou kanonizaci a Herodes už jenom mlčení? Lítostí za hříchy. To díky ní lotr slyší svůj sladký rozsudek. Moc času mu už nezbývalo, ale on se zříká hříchu, chce se napravit a utíká se k Pánu Ježíši.

Je to velké ponaučení také pro nás. Pamatujme, že se nás Pán Ježíš při konečném zúčtování na posledním soudu nebude ptát, kolik jsme přečetli knih. Ty nám mohou pomoci na naší cestě k němu, ale nebudou rozhodujícím měřítkem. Pán Ježíš se nás zeptá, jak jsme podle jeho učení uspořádali svůj život a jestli jsme byli ochotni vzdát se hříchů. Právě v tomto klíčovém bodě Herodes selhal. Dobrý lotr se dokáže ke svým hříchům přiznat. „My trpíme spravedlivě… Pane, rozpomeň se na mne…“ Utíká se se svými hříchy k Pánu Ježíši, důvěřuje mu. Svou velkou důvěru projevuje v okamžiku blížící se smrti, kdy věří, že mu ten, který nyní umírá opuštěn na kříži, může odpustit jeho nesčetné hříchy a vzpomenout na něj, až přijde do svého království. Jakou víru měl v tomto okamžiku dobrý lotr! A proto je pro všechny opravdovým příkladem víry.

Následujme tento příklad. Pamatujme na velké nebezpečí, které představuje Herodova zatvrzelost. Zatvrzelost toho, který toho tolik věděl, ale málo udělal, který hodně věděl o tom, jak směřovat k Bohu, ale nic z toho nevyužil, což ho přivedlo ke strašnému konci.

Je samozřejmě dobré znát pravdu, poznávat Boží učení, seznamovat se s katolickou teologií a filosofií. Bezesporu nám to pomáhá v už zmíněném směřování k Bohu. Proto sv. Tomáš Akvinský říká, že člověk dokáže Pána Boha milovat natolik, nakolik ho poznává. Není možné něco milovat, pokud to neznáme. Ale může se stát, že přestože něco známe jenom málo, jsme schopni to hodně milovat. Když už jsme něco poznali, vytváříme si o tom jakousi představu. Ta sice může být více či méně mylná, ale v podstatě platí, že nelze milovat něco, co neznáme, jelikož o existenci dané věci ani nevíme.

Herodův příklad však není výstrahou jenom tradičním katolíkům. Jsou totiž lidé, kteří se zajímají o to, co je v Písmu svatém napsáno, co Církev udělala, co říká, ale ne proto, aby si poznanou pravdu zamilovali, nýbrž z jakési zvědavosti. Připomíná to Herodův postoj, který se těší, že k němu přijde Pán Ježíš, jelikož očekává nějaký zázrak. I oni by rádi viděli zázrak, ovšem ne z lásky k pravdě, ale jenom ze zvědavosti, zatvrzelosti či dokonce jednoduše z cynismu.

Pravdu tedy máme především milovat, nikoliv ji znát. A právě láska k pravdě vede rovněž k hlubokému vnitřnímu pokoji. Protože když člověk pravdu skutečně miluje, pak ji také dokáže hledat správným způsobem. Nenechá se vyvést z rovnováhy pohromami a krizemi, ať už na světě, nebo v samotné Církvi.

Hledejme tedy pravdu, abychom ji milovali, a hledejme ji upřímně. Ale zároveň nezapomínejme na naše vnitřní nepřetržité obrácení. Tím není myšleno, abychom pořád od základů měnili své názory, ale abychom se ustavičně odvraceli od svých hříchů a následovali tak dobrého lotra, který to dokázal, třebaže tolik zhřešil. Máme důvěřovat Pánu Ježíši, a pokud zhřešíme, mít odvahu říct: „Pane, rozpomeň se na mne, zbloudil jsem.“ Pamatujme na sladká slova, která dobrý lotr uslyšel jako odpověď: „Dnes budeš se mnou v ráji!“ Kéž tato slova uslyšíme také my v hodinu své smrti.

P. Szymon Bańka

Přepis přednášky ze Szkoły Akwinaty, youtube.com/channel/UCjgohSpp-TsIXgnvl0NxKzQ
Přeložil Adam Podborský.
Vyšlo v Te Deum 4/2022.