Při opakovaném sledování druhé části úvodního dílu mne napadlo ještě jedno téma k diskusi – té u stolu, i té na netu.
A to téma: pokud má Církev budoucnosti putovat autenticky katolickou cestou, bude třeba nějakým způsobem „anulovat“ Druhý vatikánský koncil? Nebo bude se třeba úmorně prokousávat jeho jednotlivými dokumenty – a určovat u nich, zda jsou pravověrné či nikoli?
Mám pocit, že ona druhá možnost bude muset být použita pokud ne u psaných dokumentů, pak určitě u idejí, hlásaných během koncilu – a hlavně po něm.
– Bude to zřejmě v budoucnosti nutné učinit proto, že hereze současného papeže, už absolutně neudržitelné, nejsou ve vývoji Církve po roce 1960 osamocené. – Viz zcela protievangelijní teze, že Židé nepotřebují Kristovu Oběť a křest v Církvi – že mají „svou vlastní cestu ke spáse“ (hlásána nahlas i ve Vatikánu za pontifikátu Benedikta XVI.) atd.
Nemůžeme se (a hezky tuto skutečnost nastínil pan Martin R. Čejka) bavit o zjevných atacích současného papeže proti pokladu naší víry – aniž bychom reflektovali podobné excesy minulých pontifikátů – a podobné příčiny, které k těmto excesům vedly.
Především se modlit a činit pokání. Za Církev, za svatého papeže, za svaté kněze, biskupy, za naši vlastní lásku k Pánu. A za Boží zásah a za vedení Ducha sv. Bůh může zasáhnout, není jen nějaký nečinně přihlížející. Třeba se Pánu skrze Pannu Marii nabídnout jako smírná oběť. A osobně se vzdělávat ve víře. Dnes není lehké sehnat kvalitní duchovní literaturu. Osobně mi mnoho dalo třeba čtení Tridentského katechismu a obecně starých katechismů. Ale člověk přitom zjišťuje, jak dalece se dnes liší to, co se píše a hlásá ( a nemyslím nutně skalní modernisty) a jak strašlivý zmatek panuje. Uvědomit si, že jsme ve válce, která začala vzpourou prvního anděla a skončí až posledním soudem. To je válka skutečnější a reálnější, než jakékoliv války pozemské, za kterými ostatně také nestojí pouze lidé. Že jsou tu opravdu pouze ty dvě obce: Boží a Ďáblova a nic mezi tím. Lidé na to často zapomínají a ani si to neuvědomují. A ještě něco: nebýt studený. Být pro druhé tím plamenem a přinášet jim ne sebe sama, ale Krista. Když člověk čte ty staré světce, zjišťuje, jak oni se nestyděli doopravdy být stravováni horlivostí pro Boží věci i navenek. Dnes máme často pocit, že se to nehodí, že je to něco nepatřičného, že jsme přeci jaksi „dospělí“, stydíme se za opravdové slzy lítosti. Jak moc toužíme po Bohu? Myslím skutečně toužíme? Jak moc je On pro nás tím Miláčkem? Jak moc hledáme a milujeme Pravdu? A jak moc toužíme po Nebi, jak moc toužíme podobat se Kristu? Jak moc toužíme po osobní svatosti, jak moc nás bolí, že nejsme svatí? Co jsme ochotni dát ze sebe Pánu, aby nás proměnil? Tady musíme začít, každý u sebe. Každý z nás je jednou buňkou mystického těla Kristova. Každá z těch buněk je určena k tomu, aby se stala pokladem Církve, protože krom těch pokladů, které ustanovil náš Pán (myslím tím svátosti) jsou jejími poklady její svatí, svaté duše. Každý z nás je k tomu povolán, stát se pokladem Církve. Církev potřebuje svaté. Takže jak očistit Církev? Usilovat o svatost a dát se Pánu úplně k dispozici. A prosit o nové Atanáše, Bellarminy (a to je svatý, jehož díla stojí za to přečíst, ty menší, jenže se už nevydávají), Jany Zlatoústé, nové svaté Markéty Marie a obecně světce všech oborů. A uvědomit si opět krásu a nesmírnou cenu panenství. Čistoty pro Pána. Duch sv. působí skrze duše, ochotné se mu dát zcela k dispozici a říci své osobní FIAT. To není záležitost minulosti, to platí pořád.
Při opakovaném sledování a čtení zdejších diskuzí mne napadá jediné téma ,milý Poutníče. Jeden z prokletých básníků kdysi konstatoval, po něm třeba i Chesterton, Tolkien, Lewis(nekatolík , který pozitivně ovlivnil mnoho katolíků),že největší ,nejlstivější ďáblovou lží je to, že neexistuje. Pokud má Církev katolická ,ale každý z nás, v brzké budoucnosti vůbec přežít, nebude potřeba anulovat II.VK , ale hlavně mírně řečeno, vyvětrat pekelný zápach, který se řine do lůna Církve již od dob renesance. Ano,II.VK pootevřel brány pekelné, ale díky Bohu ji nepřemohou. Jak se praví v Písmu, bojme se toho, kdo zabíjí tělo i duši. A právě s ním máme nyní co do činění. Síly temnot jsou den ode dne troufalejší, již se ani nesnaží nějak zastírat svoje celoplanetární běsnění, jehož cílem je zničit co nejvíce lidských synů a dcer Božích. Při vší úctě, ale pokojná rozprava o jednom z papežských dokumentů, kterého smyslem je oslabení mystického těla Kristova, nad šálkem dobré kávy , je z pohledu Nepřítele opravdu to nejlepší, co mu můžeme na bitevním poli způsobit. On bojuje ,nasadil všechny bojové prostředky, výsledek je dán, ale mnozí z nás ztratí vše.Často bez boje, často ani nevíme, že nějaká bitva probíhá či proběhla. Korunu si nasadil koronou přes své přisluhovače, ve své vzpouře proti Božímu řádu nám mrzačí skalpelem a léky nejcennější ,co máme, naše děti.Naše ženy si nechaly nalhat, že mohou beztrestně zabíjet vlastní děti, nechat si je rvát z vlastního těla, dar od Boha, kterými se živí ten Zlý. Za našimi humny děla nesmyslně trhají tisíce lidských bytostí. Znesvětil přímo katedrálu Sv, Pavla v Novém Yorku, na severu vypaluje jeden kostel za druhým, zde se kostely mění na putyky či hanbince.A my , Fiducia supplicans….Již po mnoho měsíců, když ráno odcházím za prací, stojí u mého domu bílý kůň ve válečné zbroji. Vedle je úhledně složena zbroj, helmice, drátěná košile, meč, kopí a bílý přehoz s červeným křížem na prsou ,zádech. O několik ulic dále jsem viděl podobného. Moc jich sice není, ale občas je zahlédnu. Stále dělám, že je nevidím.Pán nás volá již dlouhou dobu. Jak dlouho budu já a vy všichni ignorovat jeho výzvu? Bojím se Boha , nebojím se tedy ničeho na tomto světě. Zlý již ztratil všechno, ale my jsme stále ve hře o mety nejvyšší, naší duši, život věčný , věčnou blaženost v jednotě s Otcem ,Synem a Duchem svatým. Král králů přichází….Pokud se sejde na tisíc (či více)katolických mužů, tedy jasně viditelná síla, ve spořádaném zástupu, s Růžencem v rukou a při jeho modlitbě projde mnoha českými městy, v čele se znamením kříže a Matkou Boží, nepřítel minimálně zpozorní. Zeptejme se v Polsku či Rakousku. Tak vstupme do boje, pokud je čas. Asi všichni skrze Pána cítíme, že moc ho již nezbývá pro nás všechny. Čert nikdy nespí, my stále mnozí spíme s oprátkou na krku, jenž jsme si sami nasadili dobrovolně. Mnozí ani neví, že je to oprátka k smrti těla i duše.
Milý Martine, při čtení Vašeho příspěvku člověka napadá několik věcí.
1) kolik je Vám asi let? Je to proto, že základní půdorys Vašeho příspěvku je tento: ti páprdové tam nad kafem plytce plkají, kdežto Já, rytíř, nacházím vedle domovní rohožky zbroj a běloskvoucí řízu s křížem, oději se, vyšinu se na svého oře (a jedu do práce). Ve zbylém čase se modlím – na rozdíl od těch prázdných tlachalů. Hle, čtenáři, viz mne co svůj vzor: jdi a jednej také tak.
2) jak vlastně víte, že všichni zde diskutující se nemodlí více než Vy, neobětují za stav Církve a světa své mše, skutky i utrpení? A hlavně: jakou krkolomnou cestou jste dospěl k tomu, že si nejsou vědomi činnosti Ďábla – či dokonce jeho existence? Tady jste naprosto nesrozumitelný.
3) jak můžete označovat deklaraci Fiducia supplicans, toto skutečné zemětřesení v Církvi, kvůli které se proti papeži postavily už stovky biskupů, kvůli které to vře i v kardinálském sboru, jejíž dopady denně popisují renomované světové servery ctící Tradici, jak můžete tuto hanebnou deklaraci a dění s ní spojené nazvat v diskusi na portálu Duše a hvězdy „bouří ve sklenici vody“? Právem se tehdy proti Vašemu krátkozrakému hodnocení ohradila paní magistra Lucie Cekotová… Vy jste ale momentálně za hlavní problém považoval „aktuální zprávu“ o darování červené jalovice do Izraele. Musím Vás zklamat: kráva se narodila v roce 2018 přímo v Izraeli – a těžko se stane obětním zvířetem v židovském Antikristově chrámu, neb na stavbu něčeho takového nemá Netanjahu momentálně ani pomyšlení. Kolosální nesmysly o krávě a chrámu jsem jako „žhavou novinku“ četl před dvaceti, deseti – i třemi lety. Tyto „zaručené informace“ šíří ulítlé evangelikální weby z USA.
….
Martine, Vy si opravdu myslíte, že pan Braňo Michalka a jeho hosté, lidé bezprostředně a dennodenně konfrontovaní s děním v Církvi a ve světě, tady je planě „rozprávějí nad kafem“? Vy opravdu máte pocit, že tohle je jen cosi jako tlachání o politice?
Potom ale nevnímáte souvislosti. Vámi zmiňovaná otřesná transsexuální „pohřební mše“ v New Yorku, v katedrále sv. Patrika (mylně uvádíte sv. Pavla) má přímou návaznost na Fiducia supplicans – její aktéři se na deklaraci přímo odvolávali.
Víte, Martine, ve zde probíhajících diskusích hovoříme o jedné z největších církevních krizí v dějinách. O tom, jak ji celou prožíváme – a jaká z ní vidíme východiska. Na videu diskutující lidé jsou profesionálové – to, co dělají, je jejich boj za Krista, jejich služba a apoštolát. A my, hosté portálů Te Deum hodie a Christianitas.sk jsme za tuto jejich službu opravdu vděčni.
Vylezte, drahý křižáku, ze své skořápky, ať neprosníte planě tuto historickou chvíli. A nedělejte Satanu radost tím, že ji budete nazývat „bouří ve sklenici vody“.
Při opakovaném sledování druhé části úvodního dílu mne napadlo ještě jedno téma k diskusi – té u stolu, i té na netu.
A to téma: pokud má Církev budoucnosti putovat autenticky katolickou cestou, bude třeba nějakým způsobem „anulovat“ Druhý vatikánský koncil? Nebo bude se třeba úmorně prokousávat jeho jednotlivými dokumenty – a určovat u nich, zda jsou pravověrné či nikoli?
Mám pocit, že ona druhá možnost bude muset být použita pokud ne u psaných dokumentů, pak určitě u idejí, hlásaných během koncilu – a hlavně po něm.
– Bude to zřejmě v budoucnosti nutné učinit proto, že hereze současného papeže, už absolutně neudržitelné, nejsou ve vývoji Církve po roce 1960 osamocené. – Viz zcela protievangelijní teze, že Židé nepotřebují Kristovu Oběť a křest v Církvi – že mají „svou vlastní cestu ke spáse“ (hlásána nahlas i ve Vatikánu za pontifikátu Benedikta XVI.) atd.
Nemůžeme se (a hezky tuto skutečnost nastínil pan Martin R. Čejka) bavit o zjevných atacích současného papeže proti pokladu naší víry – aniž bychom reflektovali podobné excesy minulých pontifikátů – a podobné příčiny, které k těmto excesům vedly.
Jak by se měla Církev očistit od téhle špíny?
Především se modlit a činit pokání. Za Církev, za svatého papeže, za svaté kněze, biskupy, za naši vlastní lásku k Pánu. A za Boží zásah a za vedení Ducha sv. Bůh může zasáhnout, není jen nějaký nečinně přihlížející. Třeba se Pánu skrze Pannu Marii nabídnout jako smírná oběť. A osobně se vzdělávat ve víře. Dnes není lehké sehnat kvalitní duchovní literaturu. Osobně mi mnoho dalo třeba čtení Tridentského katechismu a obecně starých katechismů. Ale člověk přitom zjišťuje, jak dalece se dnes liší to, co se píše a hlásá ( a nemyslím nutně skalní modernisty) a jak strašlivý zmatek panuje. Uvědomit si, že jsme ve válce, která začala vzpourou prvního anděla a skončí až posledním soudem. To je válka skutečnější a reálnější, než jakékoliv války pozemské, za kterými ostatně také nestojí pouze lidé. Že jsou tu opravdu pouze ty dvě obce: Boží a Ďáblova a nic mezi tím. Lidé na to často zapomínají a ani si to neuvědomují. A ještě něco: nebýt studený. Být pro druhé tím plamenem a přinášet jim ne sebe sama, ale Krista. Když člověk čte ty staré světce, zjišťuje, jak oni se nestyděli doopravdy být stravováni horlivostí pro Boží věci i navenek. Dnes máme často pocit, že se to nehodí, že je to něco nepatřičného, že jsme přeci jaksi „dospělí“, stydíme se za opravdové slzy lítosti. Jak moc toužíme po Bohu? Myslím skutečně toužíme? Jak moc je On pro nás tím Miláčkem? Jak moc hledáme a milujeme Pravdu? A jak moc toužíme po Nebi, jak moc toužíme podobat se Kristu? Jak moc toužíme po osobní svatosti, jak moc nás bolí, že nejsme svatí? Co jsme ochotni dát ze sebe Pánu, aby nás proměnil? Tady musíme začít, každý u sebe. Každý z nás je jednou buňkou mystického těla Kristova. Každá z těch buněk je určena k tomu, aby se stala pokladem Církve, protože krom těch pokladů, které ustanovil náš Pán (myslím tím svátosti) jsou jejími poklady její svatí, svaté duše. Každý z nás je k tomu povolán, stát se pokladem Církve. Církev potřebuje svaté. Takže jak očistit Církev? Usilovat o svatost a dát se Pánu úplně k dispozici. A prosit o nové Atanáše, Bellarminy (a to je svatý, jehož díla stojí za to přečíst, ty menší, jenže se už nevydávají), Jany Zlatoústé, nové svaté Markéty Marie a obecně světce všech oborů. A uvědomit si opět krásu a nesmírnou cenu panenství. Čistoty pro Pána. Duch sv. působí skrze duše, ochotné se mu dát zcela k dispozici a říci své osobní FIAT. To není záležitost minulosti, to platí pořád.
Při opakovaném sledování a čtení zdejších diskuzí mne napadá jediné téma ,milý Poutníče. Jeden z prokletých básníků kdysi konstatoval, po něm třeba i Chesterton, Tolkien, Lewis(nekatolík , který pozitivně ovlivnil mnoho katolíků),že největší ,nejlstivější ďáblovou lží je to, že neexistuje. Pokud má Církev katolická ,ale každý z nás, v brzké budoucnosti vůbec přežít, nebude potřeba anulovat II.VK , ale hlavně mírně řečeno, vyvětrat pekelný zápach, který se řine do lůna Církve již od dob renesance. Ano,II.VK pootevřel brány pekelné, ale díky Bohu ji nepřemohou. Jak se praví v Písmu, bojme se toho, kdo zabíjí tělo i duši. A právě s ním máme nyní co do činění. Síly temnot jsou den ode dne troufalejší, již se ani nesnaží nějak zastírat svoje celoplanetární běsnění, jehož cílem je zničit co nejvíce lidských synů a dcer Božích. Při vší úctě, ale pokojná rozprava o jednom z papežských dokumentů, kterého smyslem je oslabení mystického těla Kristova, nad šálkem dobré kávy , je z pohledu Nepřítele opravdu to nejlepší, co mu můžeme na bitevním poli způsobit. On bojuje ,nasadil všechny bojové prostředky, výsledek je dán, ale mnozí z nás ztratí vše.Často bez boje, často ani nevíme, že nějaká bitva probíhá či proběhla. Korunu si nasadil koronou přes své přisluhovače, ve své vzpouře proti Božímu řádu nám mrzačí skalpelem a léky nejcennější ,co máme, naše děti.Naše ženy si nechaly nalhat, že mohou beztrestně zabíjet vlastní děti, nechat si je rvát z vlastního těla, dar od Boha, kterými se živí ten Zlý. Za našimi humny děla nesmyslně trhají tisíce lidských bytostí. Znesvětil přímo katedrálu Sv, Pavla v Novém Yorku, na severu vypaluje jeden kostel za druhým, zde se kostely mění na putyky či hanbince.A my , Fiducia supplicans….Již po mnoho měsíců, když ráno odcházím za prací, stojí u mého domu bílý kůň ve válečné zbroji. Vedle je úhledně složena zbroj, helmice, drátěná košile, meč, kopí a bílý přehoz s červeným křížem na prsou ,zádech. O několik ulic dále jsem viděl podobného. Moc jich sice není, ale občas je zahlédnu. Stále dělám, že je nevidím.Pán nás volá již dlouhou dobu. Jak dlouho budu já a vy všichni ignorovat jeho výzvu? Bojím se Boha , nebojím se tedy ničeho na tomto světě. Zlý již ztratil všechno, ale my jsme stále ve hře o mety nejvyšší, naší duši, život věčný , věčnou blaženost v jednotě s Otcem ,Synem a Duchem svatým. Král králů přichází….Pokud se sejde na tisíc (či více)katolických mužů, tedy jasně viditelná síla, ve spořádaném zástupu, s Růžencem v rukou a při jeho modlitbě projde mnoha českými městy, v čele se znamením kříže a Matkou Boží, nepřítel minimálně zpozorní. Zeptejme se v Polsku či Rakousku. Tak vstupme do boje, pokud je čas. Asi všichni skrze Pána cítíme, že moc ho již nezbývá pro nás všechny. Čert nikdy nespí, my stále mnozí spíme s oprátkou na krku, jenž jsme si sami nasadili dobrovolně. Mnozí ani neví, že je to oprátka k smrti těla i duše.
Milý Martine, při čtení Vašeho příspěvku člověka napadá několik věcí.
1) kolik je Vám asi let? Je to proto, že základní půdorys Vašeho příspěvku je tento: ti páprdové tam nad kafem plytce plkají, kdežto Já, rytíř, nacházím vedle domovní rohožky zbroj a běloskvoucí řízu s křížem, oději se, vyšinu se na svého oře (a jedu do práce). Ve zbylém čase se modlím – na rozdíl od těch prázdných tlachalů. Hle, čtenáři, viz mne co svůj vzor: jdi a jednej také tak.
2) jak vlastně víte, že všichni zde diskutující se nemodlí více než Vy, neobětují za stav Církve a světa své mše, skutky i utrpení? A hlavně: jakou krkolomnou cestou jste dospěl k tomu, že si nejsou vědomi činnosti Ďábla – či dokonce jeho existence? Tady jste naprosto nesrozumitelný.
3) jak můžete označovat deklaraci Fiducia supplicans, toto skutečné zemětřesení v Církvi, kvůli které se proti papeži postavily už stovky biskupů, kvůli které to vře i v kardinálském sboru, jejíž dopady denně popisují renomované světové servery ctící Tradici, jak můžete tuto hanebnou deklaraci a dění s ní spojené nazvat v diskusi na portálu Duše a hvězdy „bouří ve sklenici vody“? Právem se tehdy proti Vašemu krátkozrakému hodnocení ohradila paní magistra Lucie Cekotová… Vy jste ale momentálně za hlavní problém považoval „aktuální zprávu“ o darování červené jalovice do Izraele. Musím Vás zklamat: kráva se narodila v roce 2018 přímo v Izraeli – a těžko se stane obětním zvířetem v židovském Antikristově chrámu, neb na stavbu něčeho takového nemá Netanjahu momentálně ani pomyšlení. Kolosální nesmysly o krávě a chrámu jsem jako „žhavou novinku“ četl před dvaceti, deseti – i třemi lety. Tyto „zaručené informace“ šíří ulítlé evangelikální weby z USA.
….
Martine, Vy si opravdu myslíte, že pan Braňo Michalka a jeho hosté, lidé bezprostředně a dennodenně konfrontovaní s děním v Církvi a ve světě, tady je planě „rozprávějí nad kafem“? Vy opravdu máte pocit, že tohle je jen cosi jako tlachání o politice?
Potom ale nevnímáte souvislosti. Vámi zmiňovaná otřesná transsexuální „pohřební mše“ v New Yorku, v katedrále sv. Patrika (mylně uvádíte sv. Pavla) má přímou návaznost na Fiducia supplicans – její aktéři se na deklaraci přímo odvolávali.
Víte, Martine, ve zde probíhajících diskusích hovoříme o jedné z největších církevních krizí v dějinách. O tom, jak ji celou prožíváme – a jaká z ní vidíme východiska. Na videu diskutující lidé jsou profesionálové – to, co dělají, je jejich boj za Krista, jejich služba a apoštolát. A my, hosté portálů Te Deum hodie a Christianitas.sk jsme za tuto jejich službu opravdu vděčni.
Vylezte, drahý křižáku, ze své skořápky, ať neprosníte planě tuto historickou chvíli. A nedělejte Satanu radost tím, že ji budete nazývat „bouří ve sklenici vody“.