Ve škole kříže (1. část)

Ve středu křesťanství stojí tajemství kříže našeho Pána. To je klíč, který otevírá brány nebes. Kristova smrt je životodárná. Krev, kterou prolil, z nás smývá veškerou špínu a uzdravuje nás ze všech duchovních nemocí a závislostí. Je to škola lásky. Z tajemství kříže vyvěrá pramen spásy a vyrůstá strom, jehož plody dávají všechny ctnosti. Je to jediná cesta ke svatosti. Víme-li o tomto vznešeném tajemství, pak můžeme jenom smutnit nad tím, jak málo jsme „přáteli kříže“. Je nám těžko pochopit, že se nám všech Božích milostí dostane jenom tehdy, zamilujeme-li si kříž. Náš život je plný zkoušek, utrpení, těžkých okamžiků, nemilých, či dokonce strašných událostí. Chodil snad někdy po světě člověk, který by nemusel den co den nést různé kříže? Takového nebylo a není. Řada lidí se ptá: „Proč?“ Proč musím tak hrozně trpět? A s tím, jak se člověk bouří proti svému kříži, začíná vznášet výčitky i vůči Pánu Bohu. Nejprve se ozývají slova roztrpčení: „Bůh mě nemiluje, Bůh mě opustil!“, až nakonec bolavá duše dospěje na samou hranici rouhání a křičí: „Bůh je nespravedlivý! Bůh je krutý! Bůh za to může!“ Sklon k takovéto vzpouře najdeme hluboko v každém z nás. Občas jakoby dřímá, ale ihned se probouzí, kdykoli zakoušíme utrpení.

Proto je tak důležitá výzva našeho Pána: „Obraťte se, neboť se přiblížilo Boží království!“ V čem spočívá ono obrácení? Ve správném pochopení našich křížů. V tom, že si naše kříže zamilujeme! Náš život není krásný, když spokojení a bezstarostní štěbetáme jako skřivánci. Probíhá-li vše podle našich přání, pak dobrá nálada ducha není ničím těžkým. Náš život je krásný jenom tehdy, pokud důstojně, trpělivě a až do konce neseme svůj kříž. Zachovat si v duši pokoj i s křížem na ramenou, to je umění, které si zaslouží obdiv. Teprve ono učiní náš život krásným. Náš čas zde na zemi je pouze přípravou k dosažení nebe. Čím více milujeme Boha, tím více jsme svatými. Lásku Bohu neprokazujeme jenom přinášením velkých obětí. Největší lásku k Bohu projevili mučedníci: „Nikdo nemá větší lásky, než ten, kdo položí život za svého přítele.“ Ovšem většina z nás nebude patrně nucena prolít za Pána Ježíše mučednickou krev. Máme ale celou řadu příležitostí k tichému, nekrvavému utrpení těla či duše. Proto také všichni svatí a učitelé duchovního života vychvalovali tiché utrpení, které vychází z lásky k Bohu. Takové utrpení je výmluvným projevem lásky k Bohu, účinným prostředkem k dosažení svatosti, jakož i zaručenou zbraní v boji o záchranu duší. Připomeňme si slova sv. Maxmiliána: „Neposkvrněná si přeje, abychom nejen pracovali, ale také trpěli. Je zde obrovské pole práce skrze utrpení. Dokázat trpělivě snášet malé každodenní křížky – to znamená odevzdat se Neposkvrněné. A nejen je snášet, ale po nich i toužit – nechť jsou! Jinak by totiž nebylo výdělku na nebe.“

Co to znamená „přijmout každodenně svůj kříž“, „trpět z lásky ke Kristu“? To je bezpochyby skutečné umění. Abychom ho zvládli, musíme ve „škole kříže“ strávit mnoho „vyučovacích hodin“.

První, a snad i nejtěžší „vyučovací hodina ve škole kříže“ spočívá v ovládnutí přirozeného reflexu, který nás nabádá odmítnout kříž, jakmile se v našem životě objeví. Pokud nám někdo způsobí velkou křivdu, naší první a přirozenou reakcí je obvykle rozčilení, hněv, zlost, vzpoura, smutek. Tyto pocity dáváme rychle najevo i navenek, přičemž se vyjadřujeme ke spáchané křivdě. Náš hněv a rozčilení vidí také druzí. Myšlenka na křivdu, které se nám dostalo, nás mnohdy pronásleduje do té míry, že se nemůžeme soustředit na naše povinnosti. Během modlitby jsme stále více rozptýlení, někdy na ni dokonce i zapomínáme. Bojujeme s myšlenkami, které nás pronásledují i ve spánku. Nehodnotíme situaci s chladnou hlavou a nehledáme účinná řešení. Přehlížíme možné dobro, které může ze zla, jež jsme zakusili, vzejít. Jde nám jenom o rychlé vrácení úderu, často „naslepo“. Rozhodnutí, která v takovém stavu děláme, bývají zpravidla ukvapená, nedomyšlená, neúčinná, vedená skrytou touhou po pomstě.

Abychom neupadli do této strašné pasti, kvůli které tak často marníme nejdrahocennější okamžiky svého života, tedy chvíle našeho kříže, musíme nejprve učinit velmi důležité rozlišení: rána a bolest. Máme tedy nějakou ránu, která byla namířena proti nám (zraňující slova, ponižující gesto, nespravedlivý skutek, fyzický nebo morální útok atd.). Tato rána není totožná s bolestí. Ona teprve způsobuje v našem srdci bolest (duchovní jizvu, kříž, pocit smutku, utrpení). Naše přirozenost se kvůli pociťované bolesti bouří, křičí a reaguje výše popsaným způsobem. Máme právo ohradit se proti ráně, proti nespravedlnosti, ale náš vztah k bolesti by měl být jiný. Zakoušíme-li bolest, měli bychom se snažit ovládnout svoji přirozenost, odvrátit se od čistě pozemských myšlenek a zkrotit čistě přirozené rekce. To je ale jenom začátek. Dále se musíme obrátit k Bohu, který všechno vidí, který dopouští naše utrpení, který každé dobro jednou odmění a každé zlo potrestá.

Schopnost obrátit se k Bohu v bolestných chvílích je plodem druhé vyučovací hodiny ve „škole kříže“. Je nutné si uvědomit, že nás nemůže potkat nic, co by Pán Bůh nedopustil. Předvídá tedy i naši trpkou zkoušku a dopouští ji, přičemž také ona má nějaký smysl. Tváří v tvář utrpení bychom měli ze svého slovníku odstranit slovo „náhoda“. Utrpení nám bylo dáno pro naše větší dobro. „Pane Ježíši, ty víš, jak je mi teď těžko. Ale i já vím, že tvůj kříž, tvoje muka, tvoje smrt za mě byly mnohem bolestnější než to, co nyní prožívám. Vím, že jsem zde na zemi jenom proto, abych se připravil do nebe, a cesta k tobě je cestou křížovou. Sám jsi řekl: ,Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne!‘ Krátký je můj pozemský čas, a čím více křížů pro tebe nesu, tím větší pak bude moje sláva v nebi, tím více ve mně najdeš zalíbení, tím více ti mohu pomoci ve spáse duší!“ Podobná slova lze na papíře snadno napsat, ale každý z nás ví, že když přijde zkouška, myslíme na všechno jiné, jenom ne na to, co je nejdůležitější. Ve chvíli zkoušky je zapotřebí velmi pevného úkonu naší vůle. Když pocítíme bolest, pak je nutné rozhodně (a dokonce prudce!) odstrčit od sebe přirozený sklon ke vzpouře a zlobě, a místo toho vidět nadpřirozený rozměr bolestné zkušenosti. Je to ukázkový příklad ignaciánského agere contra [jednat proti]. Tento úkon vůle by se měl opakovat pokaždé, kdy se přirozené přívaly hněvu a vzpoury snaží ovládnout naši duši. Jsou to umíněná pokušení, kterým nestačí říct jednou „ne“. Je třeba být připraveným na to, že se vracejí.

Onen úkon vůle, jímž sobě navzdory bereme na svá ramena kříž, je v našem duchovním životě natolik důležitým, že není nadsázkou, nazývají-li ho svatí skutečným obrácením. Potlačení vzpoury přirozenosti a pokorné přijetí kříže je čímsi podobným k úkonu víry. Taková zkouška je vždy těžká. Šimon z Kyrény se zpočátku nechtěl chopit Kristova kříže, udělal to až po nátlaku římských vojáků. Jednoduše ho přinutili. Sám by možná takový skutek milosrdenství nikdy neudělal: hranice strachu byla příliš vysoká. Teprve později, jak praví tradice, když viděl vznešeně trpícího Ježíše, začal ve svém srdci k němu pociťovat obdiv a lásku, aby se nakonec radoval z toho, že spolu s ním může nést kříž. Sv. Maxmilián říkal: „Trpí se jenom jednou a jenom utrpením můžeme Pánu Bohu projevit svou skutečnou lásku, protože je pořízena na vlastní náklady.“ Nezapomínejme také, že pokorné přijetí kříže je velkou milostí, kterou nám Pán Bůh uděluje pouze postupně a podle toho, jak o ni prosíme. A jelikož je Neposkvrněná Prostřednicí všech milostí, pak se nám milosti pokorného snášení utrpení dostane jenom tehdy, budeme-li se k ní často utíkat s naší prosbou. Ona, jež je sama Matkou Bolestnou, nám může dát milost pochopení smyslu kříže a milost ocenění hodnoty kříže, který nám byl v danou chvíli dán.

Takovýto nadpřirozený pohled na zakoušenou bolest zásadně mění celý náš postoj k utrpení. Pokud jsme v prvním okamžiku silné bolesti ztratili pokoj srdce, tak s vědomím nadpřirozeného smyslu utrpení se onen pokoj rychle vrací. Snadněji se nám pak bojuje s myšlenkami na vzpouru, se zlobou a smutkem. Emoce nad námi pomalu ztrácejí vládu a my můžeme pohlédnout na průběh trpkých událostí s větší objektivitou. Cvičíme-li se vytrvale v umění pokorného přijímání kříže, výsledky se dostaví. Stále lehčeji přijímáme své kříže a křížky. Děláme pokroky na cestě ke svatosti. Povšimněme si, že sv. František a Hyacinta z Fatimy se stali za svého krátkého života svatými, poněvadž se dobrovolně rozhodli nést kříž. „Modlili se a obětovali“ zcela, až do své předčasné smrti, aby potěšili tak strašně uráženého Boha (František) a zachránili co nejvíc duší před věčným zavržením (Hyacinta). Vrcholem tohoto nadpřirozeného rozměru utrpení je stav, kdy si duše, slovy sv. Maxmiliána, „nedokáže vůbec představit, jak by mohla žít bez utrpení“, nebo kdy se duše „považuje za poctěnou, připouští-li ji Pán Ježíš k utrpení“.

Když ovládáme emoce a stojíme věrně při svém Spasiteli, musíme se naučit dívat se objektivně na původce našeho utrpení. A zde začíná třetí „vyučovací hodina ve škole kříže“. Co se stane, dáme-li průchod přirozené reakci? Rychle vydáme odsouzení a přísně posuzujeme úmysly viníka. Následuje výbuch odporu a hněvu vůči pachateli, který občas vede až k nenávisti; v krajních případech může téct i krev. Takový postup je hříchem, protože jenom Bůh vidí nitro člověka. On si sám pro sebe vyhradil právo posuzovat a trestat. Sv. Pavel nás poučuje: „Nikomu neoplácejte zlým za zlé […] nemstěte se sami, nýbrž dejte místo hněvu Božímu.“ Kromě toho zcela ztrácíme vládu nad jazykem. Vyprávíme druhým o křivdě, která nás potkala. Odsuzujeme viníka v rozhovorech s třetími osobami, často dokonce náhodnými. Děláme unáhlené závěry. Ztrácíme míru, což časem vede k očerňování, pomluvám, a dokonce nactiutrhání. Pokud nedržíme na uzdě naše emoce, můžeme způsobit pohoršení třetích osob, které nejsou s událostmi a okolnostmi seznámeny. Takovéto chování mnohdy vede nakonec ke zcela opačnému výsledku, než jsme zamýšleli.

Během této třetí „vyučovací hodiny“ musíme rovněž učinit klasické rozlišení mezi hříchem a hříšníkem, mezi křivdou a jejím původcem. Zásada světců zní: „Měj v nenávisti blud, miluj bloudícího.“ Chovejme se k viníkovi jako náš Pán Ježíš Kristus, který miluje marnotratného syna a čeká, až se nešťastník k němu vrátí. Neposkvrněná nenávidí herezi, ale miluje heretiky a dělá vše proto, aby se vrátili k pravdě. Matka své dítě vždycky miluje, dokonce i když se stalo zcela zlým. A dokud žije, bude ze všech svých sil usilovat o to, aby se vrátilo.

Nyní začíná čtvrtá „vyučovací hodina ve škole kříže“. Během ní se máme opět naučit krotit svoji přirozenost, to znamená přinutit se k modlitbě za osobu, která nám ublížila. Nestačí mlčet. Nestačí zdržet se odsudků. Je nutné k ní vyjít s otevřeným srdcem, což v praxi obnáší modlit se na úmysl jejího polepšení. Když Pán Ježíš pocítil na své svaté tváři plivanec a rány pochopů, neuzavřel se v tvrzi mlčení. Je pravda, že nic neříkal, ale to neznamená, že mlčel. Nemluvil se svými katany, ale hovořil o nich se svým Otcem. Spasitel se v tichosti modlil za svoje trýznitele, a to znamená, že jeho duše mluvila. V Kristově duši nebylo ani špetky zloby, jenom samé slitování a milosrdenství. Jak těžké bylo pro Nejsvětější Matku stát pod Ježíšovým křížem a slyšet jeho slova: „Hle, syn tvůj.“ Přijmout sv. Jana za syna bylo snadné, avšak Maria věděla, že má přijmout za své milované děti nejen sv. Jana, ale spolu s ním nás všechny: hříšníky, zločince, často nesmiřitelné nepřátele vlastního Syna. Přesto nás přijala. Přijala prostými slovy: „Nechť se mi stane.“

Po úspěšném zvládnutí čtyř „vyučovacích hodin ve škole kříže“ nastává čas na pátou. Jejím obsahem je správný rozbor samotného činu, který nás potkal a který nám způsobil bolest. Máme právo nazvat ho nespravedlností, ale je třeba se naučit dívat se na tento čin z pohledu věčnosti. Jednoduše je nutné pamatovat na to, že náš život nekončí v okamžiku smrti, nýbrž pokračuje dál. Z pohledu věčně trvajícího štěstí musí dočasně zakoušené příkoří ztratit svoji tíhu. Pro věčné štěstí stojí za to po jistou omezenou dobu trpět. Nezřídka se stává, že člověk, který nechce po nějakou dobu trpět, se vydává na cestu hříchu a ztrácí štěstí na věčnosti. Uveďme příklad: opuštěný manžel odmítá kříž samoty a začíná žít s jinou ženou, nebo manželka s jiným mužem. Šesté přikázání desatera leží v troskách, a nebeská brána se uzavírá, neboť nelze smířit nebe s těžkým hříchem. Takových případů je bohužel mnoho. Ovšem pokud pamatujeme na omezené trvání pozemského času a věčnost nebe, pak dojdeme k závěru, že stojí za to „chvilku“ trpět, abychom byli po celou věčnost šťastní. Stojí to za to, i kdyby ta „chvilka“ měla trvat deset, dvacet, třicet, či dokonce více let.

Díváme-li se na věc z čistě přirozeného hlediska, hraje zlo, které nám bylo způsobeno, všemi křiklavými barvami. Probádáváme ho do nejmenších podrobností. Jsme pobouřeni. Častokrát zveličujeme. A zatím v nadpřirozeném světle vypadá onen obraz značně jinak. Pokud Pán Ježíš vložil na někoho takovýto kříž, tak mu tím chce něco říci. Ten kříž má něčemu sloužit. Ve vztazích Bůh-člověk vystupují jenom dvě barvy: bělost Boha a čerň člověka. V mezilidských vztazích tomu bývá většinou jinak, není-li ovšem jednou ze stran někdo svatý. My se o svatost snažíme, ale ještě mnoho nám k dosažení dokonalosti schází. Proto v našem životě a v prožívaných sporech není nic zcela bílé ani zcela černé. Máme prostě na sporech, které se nás bolestně dotýkají, také svůj podíl. Dokonce i když někdo nese za nějakou nespravedlnosti devadesátiprocentní vinu, tak nejpravděpodobněji deset procent viny leží na naší straně. Rozpad manželství je málokdy zaviněn jenom jednou ze stran. Často odchází ten, kdo měl prostě slabší nervy, ale to neznamená, že celá vina leží výhradně na něm. Část viny může spočívat na osobě, kterou opustil. Představme si tak strašnou věc, jako je rozpad manželství. Jistého dne někdo dostane návrh dohody k rozvodu. Jak je v tu chvíli snadné odsoudit stranu, která onen návrh prostřednictvím právníka podala. Jak je snadné odsoudit osobu, která porušila manželskou přísahu, zanechala po sobě prázdnotu zející beznadějí, ublížila dětem atd. Skutečný nadpřirozený pohled na takovéto drama spočívá ale nejen v objektivním, samozřejmě negativním, zhodnocení činu, nýbrž také v hlubším zamyšlení opuštěné osoby: „Nemám na této rodinné tragédii také jistý podíl viny?“ A tu je třeba udeřit se kajícně do prsou! I kdyby snad někdo při přemítání o doznané nespravedlnosti došel k závěru, že na jeho straně neleží vůbec žádná vina (což je takřka nemožné), pak by ho nadpřirozený pohled měl nutit ještě k dalšímu zamyšlení. Za tuto tragédii sice nemohu, ale zhřešil jsem v mnoha dalších životních situacích, a proto bych celou věc měl přijmout jako spravedlivý trest nebo příležitost k pokání za své hříchy. V takových případech je třeba uznat, že nás Pán Bůh oprávněně trestá a chce nám teď seslaným křížem ukrátit očistcová muka. Přijetí kříže je také skvělou příležitostí k obětování svého utrpení na úmysl obrácení hříšníků. Bezesporu máme svůj podíl viny na řadě cizích hříchů. Po této zemi mohou chodit lidé, kteří upadli do smrtelných hříchů a žijí v nich s naším přičiněním. Jak je potřebné trpět za jejich obrácení! Čím ochotněji ukřivděný připouští svých deset procent viny, čím více touží se sám napravit, tím objektivněji bude schopen posoudit celou dramatickou událost a vidět ji očima Boha, tedy ve světle věčné pravdy.

Na závěr si připomeňme, jak kdysi přišel za sv. Maxmiliánem jistý bratr a „stěžoval si na křížky, které ho potkávají“. Jaké odpovědi se mu od sv. Maxmiliána dostalo? „Řekl jsem mu, že není koutku bez křížku. Na bedrech každého je kříž, a kdyby nebyl, nebylo by za co jít do nebe. Pán Ježíš nesl kříž a zemřel na něm. Křížky jsou nutné. Občas se nám zdá, že jsou příliš těžké, ale copak je Pán Bůh nezná? Jestliže z naší strany učiníme vše, jistě získáme jenom zásluhy.“

P. Karl Stehlin

Převzato ze Zawsze Wierni 2/2012. Zkráceno.
Přeložil Adam Podoborský.
Vyšlo v Te Deum 2/2012.